Lovci I.část

Náznak strachu

Nad Krielem se vznášel dým. Vesnice tonula v pochmurném tichu, jež se odráželo mezi polorozpadlými zdmi, v pruzích mrtvého popela a nikdy nevyřčených výkřicích prázdných lidských tváří. Déšť spláchl vzpomínky, slunce usušilo slzy. Nebylo proč plakat. A hlavně nebyl nikdo, kdo by mohl oplakávat. Bylo pozdě.
Dvě silné paže přišpendlily vesničana ke zdi až se její kusy rozdrolily všude okolo. Muž vyděšeně lapal po vzduchu, jakoby se před chvíli topil. Byl vyděšený k smrti.
„Naposledy,“ opakoval statný bojovník, jenž se nad ním skláněl. „Kam zmizela? Kde je teď?“
V mužových očích se odrážela smrtelná hrůza. Bezhlesně sledoval jílec meče, který se vznášel vedle bojovníkovy tváře a na nic jiného se nezmohl.
„Nech ho být, Selevene,“ pronesla žena, postávající kousek opodál. Krátce střižené vlasy jí lemovaly pohlednou mladou tvář svraštělou starostmi. U pásu, spínajícího přiléhavý oděv se houpala pochva meče a u opačného boku nůž v koženém pouzdře. Máloco ji dokázalo v životě vystrašit – ale to ticho by mohlo.
„Dobrá, tedy od začátku,“ pravil Seleven klidně. „Kde je ta potvora teď?“
„To stačí!“ okřikla ho. „Copak jsi slepý? Nic ti neřekne! Je na smrt vyděšený...“
Seleven vesničana pustil.
Žena vyšla ven otvorem, který kdysi vyplňovaly dveře. Byla to hezká osada, hezká a malebná, pomyslela si. Proč jen musí všichni takhle skončit? Zahleděla se vstříc Havraním vrchům, jež svíraly Kriel v údolí svými zalesněnými dlaněmi. Nikde ani ptáček nepípl. Jen to nesnesitelné ticho kolem...
Shýbla se k zemi. Rozrytá půda poznamenaná ohněm se stala hrobem tolika nevinných... Ale přece jen tu po ní muselo něco zůstat...
Zaslechla za sebou Selevenovy kroky. Jemně pootočila hlavu, a když si byla jistá, že je to skutečně on, řekla: „Jak dobrý jsi stopař, Strážče?“
„Tak dobrý, že dokážu najít to, co zůstává Serafíně skryto,“ odpověděl a pohlédl na místo, kam svůj zrak upírala i ona. Havraní vlasy stažené do ohonu mu přepadávaly přes pochvu meče zavěšenou na zádech. Z opálené kůže na levém rameni mu jasně vystupoval bělostný symbol jeho řádu – znak Strážce. Jemně se dotkl prsty hlíny a namaloval do země obrysy stop, které v ní viděl. Nad výsledkem zakroutil hlavou. „Je to špatné, Elveris. Nemůžem si být jistí – co když zrovna někoho... lovila?“
Elveris složila ruce na prsou. „Nic jiného nám nezbývá. Už se nechci dívat na další mrtvá těla s vyrvaným srdcem a vytřeštěnýma očima. Možná, že jsou na to Strážci zvyklí, ale já... já ne...“
Seleven neměl v povaze lidi kolem sebe chlácholit – a její změkčilost už mu začínala lézt na mozek. Narovnal se. „Dobrá. Půjdeme tedy po té stopě. Jen se bojím, že kvůli tomu zemřou další lidé.“
„Co tedy navrhuješ?“
Seleven chytil otěže svého koně, postávajícího u jediného zachovalého stavení ve vesnici. Neodpověděl jí.
„Jistě. Rozběhneš se, kam tě nohy ponesou a s věčnými odlesky svého hrdinství ji vyzveš na souboj... nebo se snad za ní rozletíš a jednu jí vrazíš?“
Seleven se snažil na sobě nedát znát rozčilení. „Ty jsi přece Serafína – strážkyně Fénixova stolce a Dračího chrámu. Ty bys měla umět létat...“
„Vážně mě ohromují tvé znalosti, Strážče!“
„Taky tě má co ohromovat.“
„To si o sobě vážně myslíš? Podívej se na sebe!“
Seleven se k ní výhrůžně otočil. Na pár vteřin se rozhostilo hrobové ticho.
Vtom náhle Elveris vyprskla smíchy. Ten zvuk zněl mezi sutinami cize a neznámě, asi jako zpěv v márnici. Najednou se však její smích prolomil v zoufalý pláč, v nářek duše zmítané obavami a nejistotou. Odvrátila se od Selevena, aby neviděl její slabost, ale přesto se už prozradila.
Strážce stál nehybně a nejistě žmoulal otěže ve svým rukou. Váhavě se obrátil, jakoby hledal pomoc od neznámého za sebou. Potom se však otočil, promnul si rty a tak trochu rozčileně pohodil hlavou. Tohle nemělo smysl. „Elveris,“ oslovil ji klidným hlasem. „Já vím, že je to těžké, ale my..“
„Že je to těžké?“ Žena nevěřícně zkřivila tvář. „Týdny a týdny už ji stopujeme, prohledáváme každý kraj, každou vesnici, každé mrtvé tělo... a pořád nic! To že je těžké? Mám v hlavě navěky vyrytou tvář každého z nich, Selevene. Všechny ty... ty děti – vidět je s vyrvaným srdcem jako dobytčata... to přece...“
Seleven jí položil ruku na rameno. „Všechno záleží na nás, Elveris. Pokud se jí budeme bát my, co mají dělat ti lidé? Jsme jejich opora.“
Elveris rázně pokývala hlavou, jakoby jí až teď došla pravdivost jeho slov a zodpovědnost, která spočívala na jejich bedrech. Hřbetem ruky si setřela slzy. „Jen se bojím, že až tu nestvůru najdeme, nebudu schopná se jí postavit. Sžírám se sama vlastním strachem.“
„To je její nejmocnější zbraň. Lidé z ní mají strach – od jižního pobřeží až po Tarenské vrchy – a přitom ani neví, jak vlastně vypadá.“
Elveris se odmlčela. „A ty to víš, Strážče?“
Seleven se zamyslel. Pak tiše pravil: „Nepřemýšlím o tom.“
Serafína otřela z tváře poslední slzy a potom s kamenným výrazem nasedla na svého koně. Bělouš pod její důvěrně známou vahou spokojeně popošlápl. Elveris pevně chytila jeho otěže. „Kam nás povedeš teď, Selevene?“
Strážce se potutelně pousmál. „Kam mě nohy ponesou... a tam ji s odlesky svého věčného hrdinství vyzvu na souboj...“
* * *
Dva lovci postupovali rychle a nenápadně. Jak je krajina přijala do svého nitra, tak je také pouštěla ven a zahlazovala za nimi všechny stopy. Nic nenasvědčovalo hrůze, která provázela tuto zem, ničila a pálila a do úrodné půdy sela jen zkázu a smrt. Narušení věčného koloběhu si vyžadovalo svou nápravu – existuje však ještě někdo, kdo dokáže pomoci?
Elveris mlčky sledovala Selevenovo počínání. Muž kráčel před svým koněm, zkoumal zem pod sebou a v očích se mu zračilo nejvyšší soustředění. A tak už to bylo celé týdny – ticho, hledání a nakonec pohled na mrtvá, znesvěcená těla. Nikdy nenalezli žádnou stopu, která by je dovedla k jejich cíli. Nikdy...
Stanuli na holém travnatém kopci, který se mírně svažoval přímo do údolí, jímž protékala řeka. Na jejím břehu stálo několik domků a o kousek dál pole a chlévy pro zvířata. Elveris se Selevenem na sebe tázavě pohlédli.
„Ne,“ odpověděl Seleven na nahlas nevyřčenou otázku. „Myslím, že tentokrát jdeme včas.“
Serafína nejistě přikývla.
Popohnali koně a vydali se přímo ke stavením. Už z dálky však spatřili známky čilého ruchu a pokojného vesnického života – kolem se hemžily děti a na polích bylo vidno mnoho nezřetelných postav nerušených od své práce, jakoby stín strachu z nepojmenované bytosti nezasáhl až do těchto končin.
Na břehu stál hlouček přibližně patnácti lidí. Zdálo se, že něco sledují. Něco v jejich středu. Seleven s Elveris se zastavili v bezpečné vzdálenosti – dost daleko na to, aby je hned nepostřehli, ale zase dost blízko, aby zjistili, že vesničané naslouchají slovům jakéhosi postaršího muže s mnišským vzhledem v tmavém rozevlátém oděvu.
„...jistě chápete, že to nejde,“ dolehl k oběma lovcům zlomek konverzace. „Urehard nemůže pojmout všechny vesnice a i kdyby to bylo možné, vystavili bychom se všichni ještě většímu nebezpečí. Myslíte si, že jsou hradby pevnosti pro zrůdu nepřekonatelné? Jen bychom jí to všechno ulehčili a ona by nás dostala všechny najednou. Jediné, co pro vás můžu udělat, je zavést bezpečnostní opatření kolem vesnice a u každého domu zvlášť.“
Hlouček souhlasně zamručel. Náhle si někdo v davu všiml jezdců a s výkřikem na ně upozornil. Jako na povel se k nim všichni otočili čelem.
„A vy jste kdo?“ zvolal muž uprostřed.
„Jsem Strážce,“ odpověděl Seleven prostě, „a tohle je moje společnice. Serafína.“
Lidé si začali vzrušeně šuškat. Jejich udivené pohledy se ještě prohloubily, když Seleven seskočil na zem a lidé spatřili jeho ohromnou postavu, vyšší než kohokoli z jejich vesnice.
Muž pronesl k lidem: „Pokusím se udělat, co bude v mých silách. Teď se rozejděte.“ Dav se poslušně odebral ke své práci, stále však vrhali zvědavé pohledy na oba nově příchozí.
„Omluvte mou nezdvořilost,“ pokračoval muž k oběma. „Jsem kouzelník Elron. Jak vám mohu pomoci?“
Strážce mu pohlédl zpříma do očí. „Především přestat lhát těm lidem. Proti zrůdě žádné obrany neexistují, nejmoudřejší by bylo sbalit všechno, co mají a vydat se na jih do lesů.“
„Před nedávnem vyvraždila osadu dva dny na východ,“ řekla Elveris a seskočila vedle Selevena.
Elron souhlasně pokýval hlavou. „Já vím. Možná sem zrůda přijde, možná ne a jediné, co proto mohu udělat já, je dát jim naději, protože jak se sem jednou dostane, nikdo jí neunikne. A kdyby utekli do lesů, co by z toho měli? Možná jen pár dní života navíc...“
„Mnozí by za těch pár dnů dali vše na světě,“ řekl Seleven. „A není pravda, že jí nikdo neunikne, několik takových jsme objevili. Ale i přesto, hrůza je poznamenala na celý zbytek života.“
Elron si povzdechl. „Ano, i o tom jsem už slyšel. Každopádně, nepřestanu v tom, co jsem už započal. Postavím kolem vesnice magické obrany.“
„Jaký druh obrany?“ zeptala se Elveris podezřívavě.
Elron se zasmál. „Serafíně bych asi opravdu neměl lhát! Nu dobrá... žádné obrany neexistují.“
Seleven nakrčil čelo. „Potom ale nechápu...“
„Nechápete? Copak jsem právě o tom nemluvil? Ty mé takzvané obrany žádnou zrůdu nezastaví, ani kdyby byly skutečné, ale dovolí lidem prožít zbytek svých dnů v klidu, beze strachu ze smrti.“
„Budou jen čekat, dokud si pro ně nepřijde,“ přikývl Seleven. Pousmál se. „Jen se bojím, že právě tohle nemůžu dovolit.“
„Já zapomněl... Strážce...“ Elron si tiše odfrkl. „Potom za nimi běžte a řekněte jim vše tak, jako teď mně. Myslíte, že vám budou věřit?“
Seleven mlčel.
Elveris zachytila jeho nevraživý pohled, a proto se raději zeptala: „Kde leží ta pevnost Urehard? Nikdy jsem tu předtím nebyla, tak neznám zdejší panství.“
„Pár dní cesty na severovýchod podél řeky,“ odpověděl Elron, nevnímaje už Strážcovu náladu. „Můj pán, lord Nelrik, vás jistě rád uvítá.“ Na dlouhou dobu se odmlčel. „Mám vaši přítomnost chápat tak, že tu nestvůru pronásledujete?“
„Ano,“ odpověděl Seleven rychle. „A chráníme před ní ty, jimž hrozí nebezpečí.“
Elron se lehce uklonil. „Potom vám přeji hodně štěstí.“ Provedl ve vzduchu rychlé gesto a v tu ránu byl pryč. Zbyl po něm jen obláček zapáchajícího kouře, který se za vteřinu rozplynul ve vzduchu.
„Říká, že chce vesničanům pomoct, a přitom jim brání ukrýt se v pevnosti. Co myslíš, Selevene?“
Strážce se odmlčel. „Myslím, že bychom si s ním měli ještě jednou v klidu pohovořit. Jen mi tři a čtyři zdi...“
Elveris se zasmála. „Vážně miluju tvůj styl, Strážče. Ale dobrá, máš pravdu. A co si myslíš o lordu Nelrikovi?“
„Co bych si o něm měl myslet?“
„Ty jsi o něm ještě neslyšel?“ Elveris se podivila. „Před několika lety nechal vyvraždit celou vesnici jen proto, že mu nějaký mladík údajně ukradl koně. Nevím, jestli bylo jeho obvinění pravdivé, ale každopádně neměl k takovému jednání důvod.“
„Chápu,“ přikývl Seleven. „Král daleko, Artriy vysoko.“
„Chceš říct: král mrtvý, Artriy neexistující.“
Seleven po ní šlehl pohledem. „O náboženských otázkách s tebou nehodlám diskutovat, Serafíno.“
Elveris se zasmála a vyskočila na koně. „Dobrá. A co teď?“
„Teď...“ povzdechl si Seleven a vyhoupl se do sedla, „Najdeme si místo k přespání, rozbijeme tábor a budeme čekat, jestli nás zrůda nepřijde navštívit. Do té doby se seznámíme se zdejším milým obyvatelstvem a vymámíme z nich něco k snědku.“
Ještě než měli možnost s vesničany promluvit, novina o jejich příjezdu se dávno rozšířila. Lidé se cítili o mnoho bezpečněji, když teď měli ve svém středu dva ochránce a tak nebylo divu, že jim poskytli vše potřebné bez velkého přemlouvání.
Noc se vplížila rychle a nepozorována jako věčná zlodějka bílého dne. Seleven rozžehnul ohně v půlkruhu kolem vesnice a sám si vzal první hlídku. Seděl kousek od plamenů, aby mu jejich záře nezaslepila zrak, když vtom ucítil za sebou nějaký pohyb.
„Ještě nespíš, Elveris?“
Serafína se usadila vedle něj. „Ne. Čekám, že se ta bouře roztrhne hned.“ Odmlčela se. „Myslíš, že ji dostaneme?“
„Věřím, že bychom to dokázali.“
Elveris se pousmála. „Proč tam cítím to „možná“?“
Seleven se odmlčel. „Je těžké proti někomu bojovat, když ani nevíš jak vypadá, jak je silný, co dokáže... Jedna z prvních věcí, kterou mě učili, byla: Poznej svého nepřítele. Ale nevěřím, je náš sok je nesmrtelný.“
Chvíli bylo ticho.
„Přemýšlela jsem o té pevnosti,“ řekla Elveris náhle. „Urehard... říká ti to něco?“
„Jistě. Příslušník královské rodiny, Arleonovec. Měl by tu mít někde panství.“
„A co lord Nelrik?“
Seleven zakroutil hlavou. „Nevím. Upřímně jsem o lordu Nelrikovi nikdy předtím neslyšel.“
„Já ano. Byl to jeden z mých prvních úkolů – právě ten incident, o kterém jsem ti vyprávěla. Děsivá věc.“
„Ale říkala jsi, že jsi tu nikdy předtím nebyla,“ podotkl Strážce.
„Správně,“ přikývla. „Také jsem až sem na sever nikdy nedošla. Odvolali mě těsně předtím – přesněji řečeno, dostala jsem příkaz od Gyrmanda osobně. O něm jsi už přece slyšel, ne?“
Seleven se uchechtl. „Zlatý výkvět královské rodiny, ovšem. Boháč a blázen se sklony k agresivitě – děsivá kombinace. Ten kdyby se stal králem, byl by pro nás větší hrozbou než všechny zrůdy v Syderii.“
„Připadal mi jako docela příjemný člověk.“
„To jistě.“ Seleven se odmlčel. „A teď už běž spát. Nechci tě vidět ráno nevyspalou.“
Elveris se pousmála. Zvedla se a otočila k odchodu. „Tak tedy dobrou noc.“
„Dobrou,“ odpověděl a pak už jen tak pro sebe dodal: „Snad bude lepší než všechny předešlé.“