Můj táta

Ferien běžel nejrychleji, jak mu jeho malé nožky dovolily. Od stěn vysokých domů se odrážely zvuky dopadadajících bosých nohou na dláždění ještě vlhkého od nočního deště. Světima se teprve probouzela do nového dne, a tak potkat někoho na ulici se rovnalo velké náhodě.
Chlapec se zastavil na křižovatce. Chvíli se rozhlížel a snažil se popadnout dech. Očima přejel po průčelí domu na druhé straně ulice, na jehož vrcholu tančily slabé sluneční paprsky.
Věděl, že si musí pospíšit. Času již moc nezbývalo. Znovu se rozběhl, ale tentokrát ulicí vpravo. Ještě kousek. Maličký kousíček. Tady rovně. To je ono! Těmi dřevěnými vraty přímo do téhle tmavé ulice.
Maminka říkala, že sem nemá nikdy chodit. Ale dnes když nebyla ráno doma, to musel zjistit. Nedalo mu to. Chtěl vědět pravdu.
Ferien se konečně zastavil a nabral čerstvý ranní vzduch do plic. Vyhlédl zpoza rohu. Na dvoře obklopeném ze všech stran vysokými domy s bílou omítkou se tísnilo mnoho lidí. Kdyby hoch uměl počítat, jistě by došel k dobrému stu diváků.
Diváci. Ano, jen pozorovatelé. Ale ti jej nezajímali. Pro něj byl důležitý někdo úplně jiný. Ale ten se nenacházel mezi těmito ušmudlanými osobami.
Do tlumené debaty přihlížejících zazněly údery velkých rukou do kůže bubnu.
Ferien se protáhl podél zadní stěny dvora. Vše důležité se odehrávalo přímo naproti. Musel se tedy dostat na nějaké místo, ze něhož bude mít dobrý rozhled.

„Mami, kdy se tatínek vrátí?“ ptal se o něco menší Ferien u snídaně.
„Už za chvilku, broučku. Vídíš, jak se slunce dotýká střech? Až bude svítit na lidi na ulicích, pak se tatínek vrátí z práce.“
„Co dělá můj tatínek?“ ptal se synek už po mnohokráte.
„Ehm, sluníčko… Dělá moc důležitou práci. Všichni si ho moc váží…“
„A jakou práci?“
„Já… vysvětlím ti to až budeš starší. Ano? Teď to ještě nemůžeš pochopit. A papej nebo ti to sní kocour.“

Ferien se prodral davem až k malé bryčce jen kousek od dřeveného jeviště. Pohladil po hlavě tlustého poníka a po schůdku u kozlíku vylezl na korbu, odkud měl krásný výhled.
Bubnovaní se nepatrně zrychlilo a hukot v publiku konečně ustal. Před zástupem stál na pódiu Ferienuv otec oděný jen v černých kalhotách opásaných červenou šerpou. Chlapec zatajil dech. Nikdy si neuvědomil, jak urostlý jeho otec je. Musel uznat, že vypadá opravdu majestátně. Jako rytíř nebo zápasník. Všichni se dívali jen na jeho otce. Jako na boha.

Zarostlý muž se špinavými vlasy přistoupil ke špalku a poklekl. Rytmus bubnu se opět zrychlil. Kat si vzal do rukou velkou sekeru opřenou o zeď a znalecky ji potěžkal. Publikem to zašumělo. Odsouzenec odevzdaně položil hlavu na mnoha záseky zjizvené dřevo.
Kat si povzdech. Zavřel na vteřinku oči a vyslal k bohu smrti krátkou motlitbu za duši toho zatracence. Ostří se zablesklo ve slunci, které již mezitím dorazilo až k vzdálenějšímu konci toho příliš reálného divadla. Ticho. Buben náhle dozněl a objemný proutěný koš se otřásl.

Představení skončilo. Lidé odešli. Až na jednoho malého chlapce.
Stál na bryčce. Otíral si uslzené oči do dlouhého rukávu. Pak se jeho pohled setkal s otcovým.
Až budeš starší, Feriene…
Právě teď dospěl. A chápal. Viděl otce, jak se ještě naposled pomodlil k bohu smrti a podsvětí. Pomohl mu naložit tělo na vozík.

Můj otec dělá něco, co by většina jiných lidí odmítla. Spravedlnost.




Fantasy a Sci-fi: Jeremiho Čítárna
© Jirka 'Jeremius' Wetter, jeremius@fantasy-scifi.net, 2000 - 2004

http://fantasy-scifi.net/citarna/