Lovci III. část

Část třetí

Kruh se uzavírá

Seleven si rezignovaně povzdechl. Nebyl si jistý, jestli by se neměl rozběhnout za Elveris, popadnout ji a co nejrychleji odtud zmizet než se Nelrikovi podaří se jich obou zbavit. Náhle však pocítil onen uklidňující chlad rukojeti svého meče, která se téměř dotýkala jeho tváře. Proč by jim nechával jejich zbraně? Je pravda, že kdyby je chtěl odstranit, nebyl by to pro něj problém ani tak. Co tedy Selevenovi zbývalo?
Vešel do pokoje a zavřel za sebou dveře. Zamkl. Potichu se proplížil kolem zdi, kde byl vchod do vedlejší místnosti. Zatáhl za kliku. Dveře se rozrazily a Strážci se naskytl pohled na malou útulnou koupelnu s vysokým zrcadlem, porcelánovým umyvadlem a jak si všiml, prostornou vanou naplněnou po okraj vodou, z níž pozvolna stoupaly proužky bledé páry.
Seleven udiveně nadzvedl obočí. Znovu si prohlédl celou místnost odshora dolů, ale neobjevil nic, co by ho nějak rozrušilo nebo mu aspoň zavdalo důvod k pochybnostem. Naklonil se nad vodou a provedl nad ní rychlé ochranné zaklínadlo. Oddechl si. Shodil na zem své zbraně a šaty, všechno značně špinavé od úmorné cesty. Jak dlouho jen si takhle neodpočinul?
Když byl hotov, všiml si, že na stolku u umyvadla leží čisté oblečení; nic příliš honosného, jen kabátec, košile, kalhoty a boty, přesto však podezřele pohodlné, jakoby mu byly ušity přímo namíru.
Jeho ložnice se přímo skvěla okázalostí – dlouhá měkká postel s krásně tvarovanou železnou kostrou stála v rohu pod lomeným oknem, na opačné straně byl zavěšen velký obraz znázorňující lovce při lovu jelena a na podlaze pod ležel huňatý koberec. Nahlédl do skříně i šuplíků u stolu, opět však nenašel nic podezřelého.
Pohodlně se natáhl na postel a ještě než usnul, užíval si blahý pocit úlevy a odpočinku, který od něj odehnal všechny myšlenky na jeho poslání.
* * *
Seleven se neklidně převalil na lůžku. Tichý šramot na chodbě ho probral ze spánku, jeho instinkty však na ten zvuk reagovaly mnohem ostřeji. Nebylo to běžné šoupání nohou po dřevěné podlaze, ale tvrdé kroky, které se nesnažily skrýt svou existenci, navíc ještě doprovázené jakýmsi dunivým ťukáním na stěny chodby. Seleven vytáhl dýku zpod polštáře a narovnal se. Tiše přešel ke dveřím pokoje.
Náhle se dveře rozletěly. Strážce uskočil stranou. Ohromná postava se zlověstně rýsovala proti světlu loučí z chodby. Se svými rozměry to snad ani nemohl být člověk! Seleven sám působil oproti ostatním lidem dominantně, ale tohle cosi, co vyčkávalo na jeho prahu, měřilo o dobrého půl metru víc než on sám.
Obr vpadl dovnitř. Seleven se prosmýkl kolem něj na chodbu, čímž se mu dostal na záda. Uhodil ho do boku. Tvor se ohnal, jakoby odháněl mouchu a paží ho praštil přes obličej. Strážci se na zlomek sekundy zatmělo před očima.
Obr reagoval jako rozzuřené zvíře. S nelidským funěním se vrhl na Selevena, chytil ho za ramena a zvedl do vzduchu. Strážce ho kopl až se nepřítel podlomil. Shrbil se a vytáhl dýku. Vrhl se na něj. Obr jej odmrštil, při máchnutí paží se však střetl s ostřím a z rány mu vyrazila krev.
Selevenova dýka letěla vzduchem. Obrátil se pro ni, ale v té chvíli utržil ránu do zad. Bolestivě se podlomil. Obr ho popadl a mrštil jím o zeď.
„Přestaň!“
V chodbě se náhle rozhostilo ticho. Seleven tiše zaúpěl a s vypětím sil se postavil na nohy, opíraje se o stěnu chodby. Před ním stál jeho nepřítel, silný a rozložitý člověk, ač se tak na první pohled nezdál. Mírně se hrbil, snad proto, aby nenarazil hlavou do stropu, a jeho obličej nesl známky nějakého děsivého mučení nebo úrazu, při němž se mu tvář pokřivila do zrůdných tvarů. Jako dokonalý protiklad vedle něj stála lady Reina, krásná a dokonalá ve svých prostých světlých šatech.
„Odejdi!“ nakázala mu podruhé. Obr sklonil hlavu jako dítě, které neuposlechlo svou matku a s pokorným výrazem odpajdal chodbou pryč.
Seleven se shýbl pro svou dýku. Když se narovnal, jeho oči se střetly s pohledem lady a nemohl si nevšimnout její nervozity, když jej pozorovala. V rukou třímala svícen a její klouby kolem něj křečovitě bělely.
„Omlouvám se,“ řekla tiše po krátké chvíli rozpačitého ticha. „Greshar je náš sluha, naše jediná ochrana na Urehardu. Měla jsem ho upozornit, že přišli hosté.“
Seleven chtěl říct něco v tom smyslu, že se nic nestalo, slova mu však uvízla v hrdle.
„Možná byste mohl jít se mnou,“ nabídla mu. „Asi potřebujete... něco silnějšího.“
Strážce nejistě přikývl. Ztěžka se vydal po boku lady, která ho vedla hradem po ztemnělých chodbách přímo do knihovny, v níž se včerejšího večera poprvé střetli s Nelrikem. Zavřela dveře, postavila svícen na mapu na stole a rozžehla světla v pokoji.
Seleven se rozhlédl kolem. Místnost vypadala úplně stejně, pouze oheň v krbu vyhasl a namísto něj se uvnitř povalovaly vychladlé uhlíky. Ve světle svící si všiml portrétů zavěšených na stěnách. Lady mu podala sklenici se světle hnědou tekutinou. Zhluboka se napil a uznale pokýval hlavou.
„Není to tak, jak si myslíte,“ řekla lady Reina znenadání.
Seleven se podivil. „A co si podle vás myslím?“
„Greshar není zrůda... tedy ta, kterou hledáte. On vůbec není zrůda, on je...“ hlas jí selhal.
„Já vám věřím,“ řekl rychle. „Viděl jsem vesnice, kterými ta stvůra prošla a myslím si, že jí Greshar neodpovídá. Tohle by nedokázal žádný člověk.“
Reininy oči se rázem rozzářily. „Člověk?“ Nepatrně se pousmála.
Selevenova tvář zvážněla. „Nechápu, co je vám k smíchu...“
„Omlouvám se... ale jste první, kdo Greshara nazval člověkem. Všichni ho prohlašují za monstrum, zrůdu, netvora... a podobně. Ještě mu tak nikdy nikdo neřekl...“
Seleven do sebe raději rychle hodil zbytek sklenky a ohlédl se po obrazech. Mezi tolika portréty téměř nikoho nepoznal, neuniklo mu však, že je mezi nimi i tvář lorda Ureharda.
„Ptáte se asi: Co dělá někdo jako Nelrik na tomto hradě, který patří příslušníku královské rodiny?“ řekla lady Reina vševědoucně.
Seleven udiveně přikývl. „Čtete mi myšlenky?“
Zasmála se. „Ne... ale nebyl právě tohle vás včerejší dotaz? Nuže, ráda vám k historii tohoto místa něco řeknu: Urehard byl postaven už za časů Artheona, v dobách, kdy touto oblastí procházel se svým vojskem na jihozápad. Tehdy se však tak nejmenoval a svůj název nese až po člověku, který toto místo přestavěl a zvelebil. Nelrik lordu kdysi pomohl s potlačením vzpoury tady na severu a dostal hrad jako léno. Toť vše, co byste měl znát.“
„Stručné a jasné,“ přikývl. „A co vy, má paní? Také jste jen trofej?“
Reinina tvář zvážněla. „Ne,“ řekla tiše a na chvíli se odmlčela. „Narodila jsem se na jihu, velmi daleko odtud a tam jsem strávila celý svůj život. Nejsem ale ze Vznešeného národa, na to vám mohu přísahat. Pocházím z obchodnické rodiny, můj otec hodně cestoval a my s ním. Potom však obchody začaly jít špatně a dostali jsme se na mizinu. Tehdy nám pomohl Nelrik, když zařizoval nějaké záležitosti v Irkoathu pro prince Gyrmanda. Na tom příběhu není nic zajímavého – dal peníze otci, zamiloval se do mě a odvedl si mě sem, na Urehard.“
Seleven jí pozorně naslouchal. Když si všimla jeho upřeného pohledu, zdálo se, jakoby se začervenala a hned potom sklopila zrak. Strážce to raděj ignoroval. „A Elron?“
Lady náhle vzhlédla. V jejích očích se zračila nervozita. „Elron? Já... já nevím... Slouží manželovi od doby, co tu jsem. Je to podivín, ale nikdy nikomu nezkřivil vlas na hlavě. Možná dřív pracoval pro... pro...“
„... prince Gyrmanda?“
Reině se zrychlil dech. Zdálo se, jakoby neměla daleko k pláči. „Už musím jít,“ řekla náhle. „Ráno vám donesou snídani.“ Vyšla ven a nechala Selevena samotného v knihovně.
* * *
Elveris probudily první ranní paprsky. Slastně se obrátila na lůžku – takhle se už dlouho nevyspala. Vstala, oblékla se a na chvíli zaváhala při pohledu na svůj meč ležící u postele. Pokud se bude po hradě procházet se zbraní, mohla by tím lorda Nelrika pobouřit, když si ho však nevezme, mohla by tím proti sobě poštvat Selevena. Chvíli nad tím rozvažovala, pak si jej ale přece jen připjala k pasu. Vyhlédla ven z okna na dlouhé pruhy lesů táhnoucích se po horách až do nedohledna.
Náhle se ozvalo zaklepání na dveře. „Smím dál?“ zněl dotaz z chodby.
Elveris nakrčila obočí. Tohle není Seleven... „Dále,“ řekla, přitom však sjela rukou k jílci svého meče.
Dovnitř vstoupil lord Nelrik. Jeho tvář byla měkčí než včerejšího večera, zdálo se dokonce, že se mu na ní zračí úsměv.
„Pane,“ pozdravila ho Serafína odměřeným pokývnutím hlavy.
Nelrik jí úklonu oplatil. „Spala jste dobře?“
„Skvěle, děkuji,“ odpověděla stručně.
Nelrik se pousmál. „Odhoďme stranou ty formality, je mi protivné oslovovat tě Serafíno. Jak se jmenuješ?“
„Serafína mi nevadí.“
Nelrik rezignovaně pohodil hlavou. „Jistě máš hlad po té dlouhé cestě a tom včerejším... střetnutí. Tvůj společník už na tebe čeká.“
Elveris neušlo, jakým opovržlivým tónem se zmínil o Selevenovi. Děkovně pokývla hlavou a následovala lorda chodbou. Tohle jí přišlo jako dokonalá situace pro zjištění nějakých užitečných informací.
„Asi si říkáš, co dělá člověk jako já na tomto místě, které nese jméno po příslušníku královské rodiny...“ předběhl ji.
Serafína přikývla. „Nějak tak.“
Nelrik se pousmál. „Je to prostý příběh – obyčejná vzpoura a odměna od pána za její potlačení. Předtím jsem pobýval v Myrionu, tam jsem se také setkal s lordem Gyrmandem a poté i Urehardem. Pracoval jsem pro ně dost dlouho na to, abych si vysloužil titul a bohatou odměnu – Artheonovci platí zlatem za dobré služby, za to bychom jim měli být vděční.“
„A vaše žena?“ zeptala se náhle. Při vyslovení té otázky si připadala trochu netaktně.
Nelrik se zdál být zaskočen. „Reina?“ podivil se. „Je z Myrionu, samozřejmě. Mnoho let jsem z tama nevytáhl paty, kromě několika výjimečných příležitostí navštívit okolní vesnice a města. Hned potom jsem se vydal sem na sever.“
„Omlouvám se,“ řekla na vysvětlenou. „Lady mi nepřipadal jako člověk ze severu.“
Nelrik si odfrkl. „Myslela sis, že bude vypadat jako Einid nebo Fadiver? To jsou podle mě seveřané se vším všudy,“ řekl trochu posměšně. „Ovšem, když se člověk dostane k penězům, co záleží na původu?“
Elveris se na chvíli odmlčela. „Říkal jste, že jsou to vaši sousedé, nedokážu si ale představit vzdálenost mezi zdejšími panstvími...“
„Přibližně čtyři dny cesty na jih,“ odpověděl. „Asi jste kolem nich projížděli. Ukryli se raději sem na Urehard ze strachu před tou zrůdou, která se vyřádila na několika jejich poddaných. Myslím, že si tu ještě chvíli pobudou... tedy že se jich ještě pěkně dlouho nezbavím,“ dodal o něco tišeji.
„Urehard je snad bezpečnější než okolní hrady?“
Nelrik pokrčil rameny. „Asi ano. Na to se musíte zeptat Tenrana, mě takové věci nezajímají – proč taky? Neválčíme proti sobě, protože není celkem o co, každý tu má pár vojáků na sjednání pořádku a poloprázdnou truhlu. Brzy zjistíš, že je to velmi nudné místo.“
„Takže tu nemáte žádné služebnictvo?“
Nelrik se odmlčel. „Mám Elrona a to mi stačí. Navíc – proč vydávat zbytečné peníze za komorné, majordoma, stájníka, kuchaře a podobnou verbež, když jsou to všechno jen příživníci a povaleči. Elron je skvělý kouzelník, děvče. Nepotřebuji nikoho jiného.“
Nelrik otevřel dveře, před kterými se právě octli a uctivě je Elveris podržel, aby mohla projít. „Doufám, že se zase brzy uvidíme.“
Serafína přikývla a trochu rozpačitě vklouzla dovnitř. Dveře se za ní zacvakly.
„Je slizký jako had,“ ozvalo se zevnitř. Seleven se skláněl nad stolem s miskou v ruce a zamyšleně studoval mapu na něm položenou. Nevzhlédl od ní, ani když Elveris vstoupila dovnitř a začala si nabírat do misky jídlo dle chuti. „Neboj se, není to otrávené,“ dodal Seleven, „kontroloval jsem to ochranným kouzlem.“
Elveris nakrčila obočí. „Neměl bys být tak podezřívavý.“
Strážce se uchechtl. Po chvíli se zeptal: „Spala jsi dobře?“
„Ano,“ odvětila stroze.
„Hm...“ dodal Seleven a dál si prohlížel mapu pod sebou. „Nic tě nerušilo?“
„Spala jsem dobře.“
„Hm...“ opakoval se ve svém hodnocení. Zkroutil krk tak, jakoby se snažil otočit hlavou o sto osmdesát stupňů doleva. „Nic podezřelého?“
„Proč se mě pořád ptáš?“
Seleven mlčel, jen stejně divně otočil hlavu doprava.
„Co to tam děláš?“ zvolala rozčileně a postavila se vedle něj. „Co to znamená?“ poukázala na mělké vrypy, které do mapy Seleven udělal.
Muž poklepal ukazovákem na východní pobřeží Syderie. „Tady se zrůda poprvé objevila,“ konstatoval. „Tady postupovala.“ Vedl svůj prst směrem na sever. „Potom se stočila na východ, na jih a potom na západ. Tady.“
„Chodila v kruzích?“ podivila se Elveris.
Seleven se pousmál. „Divné, že? Mám pro tebe ale něco mnohem divnějšího – hádej, kde se nachází střed oněch kruhů?“
Serafína se zahleděla na mapu. „Ty kruhy se zužují... je to spíš jakási voluta, než...“ Náhle zalapala po dechu. Vyděšeně vzhlédla k Selevenovi, ten však jen pokýval hlavou.
„Urehard.“