Lithium (úryvek)

„Deset.“ Kulka se loudá kdesi mezi hlavní a spánkem, táta mává svým dětem, když prolétává kolem oken jejich bytu v osmém poschodí. Prášky jsou zapity a potřísněný nůž barví krví starý koberec. Ptáte se proč? K čemu vám bude odpověď? Budete chtít vědět víc, nikdy vám nebude stačit jakékoliv vysvětlení, vždy se pořád dokola můžete ptát proč. Je to nekonečný řetězec otázek. Je jen jedna odpověď, po níž se už ptát nelze. Protože jej miluje. Těžko vysvětlíte své city. Totiž vše, co má něco společného s rozumem, má nějaký původ a když si myslíte, že jste našli začátek řetězce, zjistíte, že i před tím ještě něco bylo, stále se můžete ptát, co bylo dříve, stále se můžete ptát na důvod. Ale v citech není místo pro rozum, v citech není místo pro slůvko proč. Ovšem k čemu jsou lidské vztahy? Pro slzy. Pro pomíjivé chvíle štěstí. Pro nejistotu. Proto je nahrazují peníze. Stejně tak je rozum nahrazován fanatizovaností svým poselstvím. Kdo má čím hrozit, má moc, kdo má moc, může určovat pravidla. Nejsou vzorce na to, jak porozumět druhým. „Devět.“ Někomu se žít zdá odporné, jinému krásné, někdo se souží představou, že vše kolem nás je jen sen, jiný je vděčný i za svoji malou roli v tomto přeludu, neboť v něm má možnost věřit druhým, smát se s nimi, milovat je a snít sny další. A na tom stojí můj podnik. Na lidské chuti a nechuti žít. Vlastním směnárnu života a smrti. Kdo žít nechce, přijde ke mně a já mu život vezmu. Kdo žít chce, ale nemůže, přijde ke mně a já mu za menší finanční obnos život daruji. Sebevrah nastaví své tělo kulce, která by patřila někomu, kdo se těší na zítřek. „Osm.“ Bohužel život a smrt musejí být v rovnováze. Nemohu dát více života, než mám smrti. Na jednoho sebevraha připadá jeden nemocný. Dnešní věda na tom ještě není tak daleko, aby z jednoho života toho, kdo již žít nechce, vytěžila životů více. Proto ty věčné fronty u přepážky, kde se život vydává. Máme zoufalý nedostatek sebevrahů… „Sedm.“ Jen se divím, že přede mnou nikdo s tímto nápadem nepřišel. Tolik štěstí by se ušetřilo… Místo dvou zemře jeden a to ještě ten, co si to přál. Pokroková myšlenka už tehdy, na počátku jedenadvacátého století. Jsou směšní ti demonstranti se svojí humanitou. Já přece zrušil zbytečnou smrt. Nepochopí, dokud nebudou sami potřebovat moji pomoc. Ó, jak nehumánní je obchodovat s lidskou smrtí a zoufalstvím! Jen si hlásejte svoje plamenná hesla, obviňujte mě, že si hraji na Boha. Já dávám sebevraždám alespoň nějaký smysl, já zachraňuji životy a jsou mi za to vděční… I vy budete, až ke mně přijdete se žádostí pro sebe nebo pro své blízké. „Šest.“ Nerad slyším, když se o mně říká, že vydělávám na lidském neštěstí. Ještěže ti, kdož život do mé směnárny dali, si nemohou stěžovat, reklamovat mé služby. Ne, vážně, mrtví se mi nemohou vysmát do tváře. Proč by to také dělali? Zabije je příliš silná vůně orchideje, kterou jim poskytnu. Je plná touhy po porozumění a právě tahle přísada je umlčí. Nebudou si stěžovat, nebudou chtít svůj život zpět, už se rozhodli pro smrt, podepsali mi to. Mrtvoly s roztaženými tepnami již nejsou občany, veškerá práva jsou jim odebrána. „Pět.“ Mám tajnou úmluvu s nocí. To ona mi posílá dárce. Je v níc cosi zlého. V noci si lidé sami sebe neváží. Co vlastně znamená jejich početí pro tento svět? Co pro ně samotné? Co znamená jejich početí pro armády? A co pro ty, jež milují? Hledají uprostřed svého neklidu, avšak nic nenachází. Jen prázdnotu a neurčité tajemství svého osudu. Vlahé večery jsou nekrásnější, protože jsou tak nesnesitelně krásné. Jen lidem připomínají, co jim všechno schází. Utápí je v chmurných myšlenkách, z nichž je vysvobodí teprve sluneční paprsky, k nimž by za to měli být zdvořilí, chovat k nim úctu. Avšak někdy je ráno jen vyvrcholením znechucení, to proto, že je tak příšerně realistické. „Čtyři.“ Mám i svůj protipól. Je jím muž, jenž zasvětil svoje bytí pomocí neúspěšným sebevrahům. Učí je znovu žít, pomáhá jim nalézt znovu jejich cestu. Ve světě vypadá jeho jméno lépe než to mé, nicméně je úplně stejný. Lidé z jeho školy často stávají u mých vrat a nabírají ty, co ke mně přišli skončit. Nejednou se na ně vrhli lidé, kteří se přišli zapsat do seznamu pro žádost o nový život. Díváte se na ten mlátící se dav a nemůžete rozhodnout, kdo z nich jedná správně. Jedni přišli brát nemocným naději, ti zase doufají, že skupinka sebevrahů se již nerozhodne dál žít. Tady není dobré a špatné, lidé jednají tak, jak jim to velí jejich pud sebezáchovy, jak jim to velí nouze a zoufalství. „Tři.“ Nemohl jsem vědět, co se odehrává v myslích těch, kdož kráčeli do této krásně vyzdobené komory na smrt. Jakpak bych mohl tušit, o čem přemýšlí v posledních deseti vteřinách své existence, kdy se jim smrt stává jejich milenkou? Teď… teď už to vím. Paradox. Já, zakladatel společnosti, kam si můžete jít zdechnout nebo se znovu narodit, sedím teď na místě, kde jsem viděl umírat tisíce mužů i žen (starších 21 let). Častokrát se mě ptávali ti, co ke mně přišli kvůli přežití, čí život dostávají. Nikdy jsem jim neodpověděl. Lépe se zapomíná, neznáme-li jména. Ale já vím, komu připadne můj život. Vlastním tento podnik, sám jsem si mohl dotyčného vybrat a dát mu přednost před ostatními na seznamu. Moje žena. „Dvě.“ Má rakovinu. A má také dítě. Zemřela by dřív, než by stačila odrodit. Mám nyní možnost přelstít pravidlo, že život a smrt musí být v rovnováze. Moje smrt je darem života pro moji ženu a tím tedy i pro naše dítě. Tentokrát jen jeden zesnulý a dva živí. Jenže ten zesnulý… to mám být já! Jeho krev je i mou krví, jeho dech je i mým dechem. Kdyby se někdo zeptal, proč to dělám, proč přináším tu oběť… Kvůli jejím slovům, tak něžným a rozvážným. Kvůli jejímu smíchu, sladkému a oslňujícímu jako paprsek hrající si na orosené broskvi. Kvůli jejím očím, tu veselým, tu smutným, avšak nikdy neztrácejícím víru. Kvůli naší lásce, z níž se zrodilo naše dítě. A kvůli tomu dítěti… Tolik bych si přál spatřit ho vyrůstat! Učit jej všemu, čemu mě naučil můj otec. Měl jsem sen, že budu chodit se svým potomkem pozorovat nad jezerem za naším městem západ slunce. Měl jsem sen, že budu se svým potomkem pozorovat na hladině jezera za naším městem třpyt měsíce. Měl jsem sen, že z postele, v níž budou ležet má žena a dítě, tedy mé nejvzácnější poklady, budeme pozorovat, jak svítá. Místo toho však, tak tichý a pokorný ve smrti, ztratím krom těchto snů i veškerou naději, neboť tu ztrácíme společně se životem. Naději, lásku, vzpomínky a možnost cokoliv změnit… „Jedna…“