Lovci IV. část

Kapitola čtvrtá

Kdož čistý jsi

Tenran znuděně bubnoval prsty do stolu. Co jen komu provedl, že musí trávit všechen svůj drahocenný čas na tomto zpropadeném místě? Vstal, odkopl židli z cesty a protáhl se úzkou uličkou mezi stolem a postelí ven do chodby.
Poslední dobou se chová divně, pomyslel si, když sluneční paprsky, proudící skrze řadu oken, laskaly jeho ramena. Říkal, že za ním můžu přijít kdykoli, tak se ho tedy raděj zeptám na včerejší večer. Je to blázen, když nechá tu příšeru volně běhat po Urehardu.
Tenran vyšel na hradby. Spojil ruce za zády a s hlavou skloněnou zamyšleně kráčel vpřed.
Náhle se však zarazil. Ale, co když... Oči se mu zúžily nenadálým poznáním. Obrátil se zpět. Rychle vběhl dovnitř a sešel po schodech do nižších pater. Šero jej spolklo a zalilo štiplavou vůní vznášející se kolem. Opatrně se přikrčil u zdi. Co když budu prozrazen dřív než stačí zjistit, že jsem to já?
Zvedl ruku do výše očí, jako by chtěl rozehnat kouř okolo svého obličeje. Jeho ruka se však zarazila uprostřed pohybu. Neschopen slova hleděl mlčky před sebe, vyděšený a zaskočený. Ne...
Bum, bum...
Seleven s Elveris se zájmem zvedli hlavy. Klika se pohnula a dovnitř nahlédl nesmělý obličej lady Einid. Když si obou všimla, vstoupila do knihovny už bez ostychu. „Nelrik tu není?“ zeptala se.
„Ne,“ zakroutila Serafína hlavou. „Ale před chvílí tu ještě byl, nemůže být daleko.“
„A nevíte kam šel?“ pokusila se znovu vymoci odpověď.
„Ne,“ zopakovala podruhé záporně.
„A... Tenran?“
„Bohužel.“
Lady sklopila hlavu. Právě se chystala k odchodu, když tu se místností rozlehl zoufalý výkřik hrůzy.
Seleven s Elveris na sebe pohlédli.
„Můj bože!“ Lady se třásla strachy. „To bylo... někde dole... dole... !“ Svaly na krku se jí křečovitě napjaly, zlomila se v pase a padla v mdlobách na zem.
Seleven k ní přiskočil. „Běž!“ křikl na Elveris.
Serafína vytasila meč. Rozběhla se ven z knihovny a rozhlédla se kolem. Dole, někde dole! Vydala se doprava. Zahnula za roh.
„Co to... ?“ Náhlý náraz do někoho, kdo běžel naproti ní s ní mrštil o zeď. Elron rychle vstal, nehledě na své koleno, které mu začalo rychle krvácet. „Slyšel jsem výkřik! Co se stalo?“
„Šlo to zdola!“ zvolala Elveris.
Elron rychle přikývl. „Za mnou!“
Serafína zvedla meč, který jí při srážce vypadl z ruky, následovala kouzelníka chodbou a po dlouhých točitých schodech o patro níž. Každý její krok byl následován snad stovkami úderů jejího srdce.
Šerá chodba je přijala do svých útrob. Kolem se vznášel nasládlý pach, který jim ztěžoval dech. Elron proběhl na opačný konec, kde se vzduch pomalu vyčistil a paprsky procházející okny dovnitř prostřelily nehybné příšeří. Znovu běželi po schodech.
Náhle Elron vykřikl a zastavil se. Mlčky ukazoval prstem na něco pod sebou. Elveris se zatajil dech. Dole pod schody leželo Tenranovo roztříštěné tělo zalité krví a přímo nad ním se skláněl lord Nelrik.
„Tak mi, sakra, pojďte pomoct!“ křikl na ně hlasem, z něhož prýštilo rozčilení hraničící až s nepříčetností.
Serafína první dokázala poručit svému tělu, aby seběhlo dolů. Tvář se jí zkřivila úlekem. Vrátila meč do pochvy a soustředila se na tělo ležící pod sebou. Její ruka náhle zazářila jasně, jako by na ní ulpěl úlomek slunečního kotouče. Dotkla se dlaní mladíkova čela a sjížděla pomalu až k prstům u nohou. Přestala. S výrazem nevýslovného zármutku se obrátila k Nelrikovi.
„Ne!“ Nelrikova tvář zrudla vyvěrávajícími pocity. „Nee!“
Náhle se odněkud shora ozval hluk zápasu. Serafína vzhlédla nad sebe. Proběhla vzhůru kolem Elrona, který se stále ještě zkoprněle krčil na schodech, minula zapáchající chodbu a zamířila vzhůru. Potyčka se ozývala čím dál blíž.
„Co se děje?“ Na horním konci schodiště nad Elveris stála lady Reina a nechápavě na ni poulila oči. Serafína ji surově odstrčila z cesty. Hluk přicházel z knihovny. Vtrhla dovnitř a netrvalo jí to ani vteřinu, než spatřila účastníky zápasu.
Seleven držel lorda Fadivera pod krkem hned vedle police s knihami. Opodál ležela lady Einid stále v mdlobách a kolem ní se povalovaly rozházené knihy, jak je bránící se aristokrat metal na všechny strany.
„Pusť ho!“ nakázala Elveris Selevenovi a vší silou do něj strčila, aby si uvědomil její přítomnost.
Strážce povolil svůj stisk. Fadiver se skácel na zem. Lapal po dechu a držel se za pohmožděné hrdlo.
„Co se stalo?“ zařvala Serafína na celý pokoj, aby se domohla aspoň částečné odpovědi. Sklonila se k Fadiverovi a pomohla mu vstát na nohy. Vzhledem k lordově váze to však nebyl zrovna nejlehčí úkol.
„To on!“ zasípal Fadiver bezmocně. „On chtěl... mou ženu... já ho viděl!“
Elveris se k Selevenovi tázavě obrátila. Tu však vběhla do místnosti vyděšená lady Reina a s výrazem nepopsatelné hrůzy hleděla na celý výjev před sebou.
„Není to tak, jak si myslí!“ zvolal Seleven rozčileně. „Jeho žena by se udusila, kdybych jí ten korzet nepovolil!“
Na několik vteřin se v knihovně rozhostilo naprosté ticho.
Elveris vyprskla smíchy. Dokázala si živě představit Selevena, ještě s jeho záporným postojem k ženám, jak se snaží distingovaně povolit korzet lady Einid a pokud ho přitom přistihl její manžel... nebylo se čemu divit...
„Co je tady k smíchu?“ zvolal Seleven nechápavě.
Elveris se utišila. „Projdi chodbou doleva a sejdi dolů. Potřebují tě tam.“
Seleven se na nic neptal a vyběhl ven.
„On... chtěl... !“ zachraptěl lord Fadiver.
„Tiše,“ uklidnila ho Serafína. „Ujišťuji vás, že Seleven nic podobného nezamýšlel. On je tím posledním, kdo...“
„Ale já ho viděl!“
Elveris pozvedla obočí. Tohle je marné... Zvedla se a prohlédla lady Einid, kterou právě podpírala Reina. Serafína zvedla svou dlaň zalitou světlem a položila ji na její skráně. Einid rázem ožila. Oči široce vytřeštila ke své léčitelce a těžce ze sebe vydala: „Kde je Tenran? Kde... ?“
„Váš manžel je s vámi, paní,“ uklidňovala ji Elveris. „A Tenran... Je mrtvý...“
Zdálo se, jakoby lady Einid na zlomek sekundy opustil dech. Potom náhle propukla v pláč. Reina ji objala a konejšila jako malé dítě, sama však měla oči zalité slzami. Zda-li to však byly slzy smutku, to Elveris nedokázala rozeznat.
Za necelou půlhodinu se ve dveřích knihovny objevil Seleven s Elronem a lordem Nelrikem. Jejich tváře byly zasmušilé, plné hněvu a obav.
„Nelriku!“ Reina se vrhla svému muži do náruče, ten ji však gestem ruky odmítl a ztěžka dosedl do křesla u krbu.
Seleven se postavil vedle Elveris. „Uložili jsme Tenrana do jednoho z pokojů pro hosty. Pohled na něj opravdu nebyl pěkný.“
„Víte, co ho zabilo?“ pípla lady Einid objímaná manželem, který stále vrhal blesky do Strážcových očí.
Seleven jí neodpověděl, místo toho se však obrátil k lady Reině.
„Ne!“ vykřikla žena zděšeně, aniž by se jí na cokoli zeptal. „On to neudělal, přísahám při všem, co je mi svaté, on za jeho smrt nemůže!“
„Kdo?“ vykřikla Einid rozčileně. „Kdo, Reino? O čem to mluvíte?“
„Oni o něm neví?“ podivil se Seleven.
„Jistě, že ne!“ zvolala Reina odmítavě. „Jak by mohli? Greshar se schovává ve sklepení, vychází jen když ho k tomu někdo povolá!“
„Jak mi tedy vysvětlíte včerejší noc?“
„Jakou noc?“ vmísil se lord Nelrik do rozhovoru. „Reino, tato konverzace se mi přestává každou chvílí líbit!“
Lady skryla svou tvář v dlaních. Položila si ruce na spánky a zmučeně vydechla. „Greshar ho včera v noci napadl. Nějak se dostal ze sklepení ven.“
Nelrik zalapal po dechu. „Greshar napadl... Strážce?“
„O kom to mluvíte?“ zvolala lady Einid zoufaleji než předtím.
Nelrik upřel svůj zrak na podlahu. „To není možné... Já... já ho přece varoval! Říkal jsem to Tenranovi a vše jsi mu odpustila... Proč by mi něco zatajoval? Sám sebe by tím vystavoval nebezpečí!“
„A dost!“ zařval Seleven na celé kolo až všichni leknutím povyskočili. V knihovně se rozhostilo naprosté ticho. „Přikazuji vám, lorde Nelriku, abyste teď a tady všem přítomným řekl o čem to sakra mluvíte, chci však, abychom se vše dozvěděli od začátku! Řekněte, kdo je Greshar a co jste Tenranovi odpustil!“
Nelrik dlouhou dobu mlčel; nebyl schopný vypovědět pravdu, dokonce ani okřiknout Selevena za jeho drzost. Pak se však zhluboka nadechl a začal vysvětlovat: „Greshar je ochránce mé ženy. Tehdy, když jsem si ji přivedl na Urehard, musel jsem přijmout do svého hradu i jejího strážce. Nebylo to lehké rozhodnutí, ale byl jsem ochoten tuto oběť podstoupit. Ačkoli Greshar na první pohled vypadá jako zrůda, je stejný jako my všichni v tomto pokoji, provází jej však prokletí, kterým splácí všechny své předchozí hříchy. Nejen že musí žít ve svém zohaveném těle a hlídat Reinu, ale také musí zabít každého, jehož srdce není čisté a tíží ho těžký hřích, který mu nebyl odpuštěn. Pokud mu Reina neodpustí a onen člověk se k ní přiblíží byť jen na pár metrů, jeho úkolem je ho zabít. Když jsem však pozval svého synovce na Urehard, řekl jsem mu vše o Gresharovi a má žena mu odpustila vše, co kdy spáchal. Vždyť přijel před dvěma dny! Co se za tu dobu mohlo stát?“
Lady Einid znovu propukla v pláč. Fadiver ji k sobě přivinul ještě těsněji. „Uvědomujete si, jakému nebezpečí jste mě a mou ženu vystavili?“ rozhořčil se lord.
Nelrik přikývl. „Uvědomuji si to a omlouvám se.“
„Výborně,“ pokývala Elveris hlavou. „Teď už všechno víme. Lady Reino, myslím si, že byste měla lorda Fadivera a jeho ženu pořádně vyzpovídat, abychom se vystříhali dalších podobných nehod.“
„To nebude zapotřebí!“ opáčil Fadiver rázně. „Já a moje žena odsud ihned odjíždíme.“
„Bojím se, že vám to nebudu moci dovolit,“ zarazila ho Serafína. „Zjistili jsme totiž, že se zrůda pohybuje v kruzích... Kolem Urehardu.“
Elron se nesměle vmísil do konverzace: „Bojím se, pane, že tohle všechno má na svědomí Greshar. Musíme ho zabít.“
„Ne!“ vykřikla lady Reina vyděšeně. „To nesmíme dopustit! Včera jsem byla ve sklepení, možná, že jsem dveře špatně zavřela a Greshar se dostal ven. Proto napadl Strážce! Možná je to všechno moje vina, jsem si ale jistá, že on nemohl Tenrana zabít!“
„Kde berete tu jistotu?“ zeptala se Elveris.
„Greshar zabíjí naprosto specifickým způsobem,“ odpověděla plačtivě. „On... vyrve člověku srdce...“
Serafína zbledla.
„Tenran byl zabit jinak,“ pravil lord Nelrik tiše. „Vypadalo to, jako by spadl ze schodů nebo něco podobného. Třeba to všechno byla jen nehoda...“
„Lady Reino,“ promluvila Elveris tiše, „potřebuji, abyste mi tu přede všemi řekla popravdě: Byl Greshar posledních několik týdnů na hradě?“
„Jistě že ano!“ zvolala pevně. „Každý den mu nosím jídlo do sklepení a když ne já, tak Elron! Elrone, řekni, že je to pravda!“
Elron přikývl. „Musím slova své paní potvrdit. Greshar skutečně Urehard neopustil.“
Fadiver se netrpělivě zavrtěl. „Má žena si musí odpočinout. Bylo toho na ni dnes příliš...“
Elveris se postavila na nohy. „Dobrá. Potom bude nejlepší, když vás lady Reina všechny vyzpovídá a potom se nerušeně odeberete do svých pokojů. Raději oba odejdeme, ať si své problémy vyříkáte mezi sebou.“
Vyšla z pokoje následována Selevenem.
„A co vy?“ křikla za nimi lady Reina.
Elveris se chabě pousmála. „Jsem příslušníci řádů, které nám vaše světská provinění zakazují. Nebojte se o nás.“ Naposledy přejela pokoj očima a vydala se za Selevenem, který se právě bezhlesně protáhl dveřmi kolem ní. Když vtom si to uvědomila...