Experiment bez vzpomínek

... Petr se začal probouzet. Nebylo to nic příjemnýho, hlava se mu motala a když otevřel oči neviděl nic jinýho, než naprostou tmu. Na chvíly měl pocit, jako kdyby oslepl, ale naštěstí to nebyla pravda, uviděl před sebou dvě miniaturní světýlka, Petrovi se to zdálo jako nějaký kontrolky, ale ještě nebyl vzůhru natolik, aby dokázal myslet. Po několika minutách, kdy nehybně ležel na zádech si konečně uvědomil, že je připoután něčím tlustým k jeho lůžku. Zkusil zvednout hlavu, ale tu měl taky pevně připoutanou. Neměl teď náladu na cokoliv, kromě odpočívání skoro by řek, že takhle odpočívá už několik dnů, ale pořád se cejtil nepříjemně unaven. Za další delší chvíli si ale uvědomil jeden horší fakt, nemohl vzpomenout na nic, vůbec na nic, měl v hlavě naprostý prázdno, věděl, že umí mluit, psát, počítat, chodit, najíst se příborem, ale nedokázal si vzpomenout na jakýkoliv fakta, nevěděl vůbec nic, všechno jen v nejobecnějších náznacích, netušil, jaká je doba, jak se jmenuje jeho rodná země, nebo jeho rodiče, jediný co si pamatoval bylo jeho křestní jméno - Petr, ale právě teď ho ani nezajímalo nic dalšího, sice si uvědomil, že mu jeho paměť určitě chybí, ale neměl v plánu s tim cokoliv dělat. Ležel dál bez pohnutí a čekal, co se bude dít dál.

Petr dál nehybně ležel a čekal co se bude dít dál, pak se najednou zničehonic začal probírat, cítil, jak se mu zvýšil puls, nedokázal to vysvětlit, okolo se nedělo nic zvláštního, kromě dvou červenejch světýlek v naprostý tmě. Najednou začínal skutečně cítit svoje tělo. Zrychlil se mu dech a on ucítil teplo, který ho obklopovalo, začínal mít koneče dobrej pocit z toho, jak se cítí, ale prázdno v jeho hlavě ho nenechávalo v klidu dlouho.

Pak konečně přišla změna. Ozval se zvláštní mechanickej zvuk k němu proniklo první světlo z venku. Petr uviděl, že právě leží ve zvláštním lehátku, nebo nějaký kapsli, celá horní část se najednou oddělila a spadla někam pod Petrovy nohy. Petr byl připoután na nějakou desku, která byla kolmo k zemi a do očí mu svítilo světlo. Nemohl nic rozeznat. Za okamžik se otevřeli i pouta, která ho drželi na lůžku. Petr teprve teď naplno pocítil, že byl v podstatě přilepen ke zdi. Najednou se zasunul i schůdek, o který se opíraly jeho nohy a Petr teď padal někam dolů. Teď mohl rozeznat, kde to vlastně je. Světlo se odvrátilo někam pryč a on uviděl rozlehlou pouštní krajinu s mnoha rudými skalisky. Slunce byl nízko nad obzorem a stmívalo se. Petr teď ale padal k zemi, která byla víc jak čtyřycet metrů pod ním. Vůbec nevěděl, co má dělat a tak padal dál. Jeho starosti o ztracené vědomosti ho nejspíš nebudou dlouho trápit, ale když dopadl, tak nemohl uvěřit vlastním očím. Doskočil na obě nohy, něko ho ztočilo do klubíčka, nohama pořádně zapružil a mohutně se odrazil. Dopadl na zem v jednom mohutném parakotoulu. Nemohl tomu uvěřit, padal z obrovské výšky a všechny jeho smysly říkali, že teď by měl být mrvý, ale nebylo tomu tak.

Petr se postavil na načervenalou zem a rozhlédl se kolem. Byl v nějakém kaňonu. Pak ale pohlédl na sebe. Měl na sobě přiléhavý jednolitý, modrý oblek vyrobený z nějakého houževnatého materiálu, který končil až u krku, na nohou měl mohutné boty, který taky rozhodně nebyli z kůže. Ale to nejzajímavější bylo, že byl měl na sobě nějakej mechanismus, kterej ho celýho obepínal. Vypadalo to jako, kdyby mu někdo postavil jakousi vnější kostru. To žebrování, který se ho tak pevně drželo skoro splývalo s jeho oblekem, přesně kopírovalo většinu hlavních kostí v těle a mělo to i spoustu bandáží a vystužení. Svoje lidský ruce nenašel vůbec, místo prstů měl jen pět mechanickej zařízení, jediný, co bylo skutečně přírodní byla jeho hlava a krk, kde neměl vůbec žádný výstuhy. I když se to všechno zdálo vyrobený z pevnýho kovu, dalo se v tom pohybovat naprosto přirozeně, lehce a bez omezení.

Petr se snažil nepanikařit, něco tady určitě nebylo v pořádku, ale bylo toho daleko víc, co se zdálo špatně. Zatím se jen zlehka prošel okolo a snažil se zjistit, jestli nenajde někoho dalšího, nikdo ale široko daleko nebyl. Petr si pořád pohrával s jeho mechanicejama rukama a byl hodně překvapen, že v nich má tolik citu, jako, kdyby byli jeho vlastní, dohromady ani nepoznal, kam až sahá jeho vlastní tělo a odkud to je kov.

Prvích několik minut se procházel a pozoroval obrovské skály. Z jedné z nich pře chvílej spadnul. Petr nevěděl co dělat a tak se rozhodnul, že bude muset co nejdřív najít nějakej zdroj vody, to, že v pouštích bejvá přez den hodně teplo věděl.

Ale neušel ani dvacet kroků a ozvalo se zvláštní svištění, Petr zvednul hlavu a přímo před něj se do země zaryla velká, kovová, asi dvoumetrová bedna. Petr se nestačil divit, někdo ji musel hodit dolů z útesu. Bylo to minimálně třicet metrů, ale ta plechová krabice zůstala v celku. Petr se díval nahoru a chtěl zjistit, odkud to mohlo spadnout, ale než uviděl, jak vysoko by musel odesílatel bejt, už se na něj řítila další věc. Mohutným úskokem na poslední chvíli uhnul. Teď přišel na to, že jeho kostra není jen odolná proti nárazům, ale dokonce mu dodává nadlidskou sílu, protože i když se lehce odrazil, odletěl pět metrů daleko.

Potom přišlo další překvapení, ta druhá věc už nebyla jenom obrovská krabice, byl to robot. Petr se na to všechno jen nechápavě díval a čekal co se bude dít dál. Ten zvláštní robot se narovnal do úctyhodných čtyř metrů a otočil se směrem k Petrovi. Byl to skutečně impozantní kolos, celej se jenom lesknul, měl dvě nohy a další dvě končetiny, který by se daly přirovnat k rukám, ale všechno to bylo dost nepřirozeně sestavený, konstruktér nejspíš chtěl, aby byl co nejpohyblivější, proto měl velký klouby a prakticky všechny kabely ukrytý pod lesklym krytem. Ten robot měl jen málo míst, kde nebyl ten zářivý kov, ale na hrudi měl připevněnou úplně černou kopuli, ve který něco občas probliklo.

Petr nevěděl co má dělat, ještě projistotu zkontroloval, jeslti nepoletí něco dalšího, ale nic dalšího už neviděl. Kdežto robot naprosto přesně věděl co má dělat a hned se vrhnul na Petra. Ten stál jako přikovaný. Ale když ten roboto skočil proti němu a z jeho paží se vysunuly dlouhý, široký čepele, tak Petrova povrchová kostra zareagovala za něj. Znovu se odrazil od země a dalekym skokem vyskočil do půlky skalní stěny, než znovu klidně dopadnul na zem. Petr si pomalu začal uvědomovat, proč má na sobě tohle. Robot zase okamžitě pokračoval. Teď Petr viděl, jak se jeho čepele zkrátili a samy od sebe ohnuly do zvláštních háků. Každej z těhle háků zachytil nejbližší kámen a mrštili je Petrovi přímo proti hlavě. Tentokrát už Petr nezaváhal a rovnou napřáhnul paže před sebe. Dvěma mohutnými údery střely rozdrtil ve vzduchu. Petr chtěl okamžitě utíkat co nejdál pryč, ale když udělal dva, nebo tři skoky dál, tak si to zase rozmyslel, cítil něco jako povinost zničit tuhle nebezpečnou věc. Robot na jeho vnitřní rozpory nedbal a už zase skočil na něho s ostřím před sebou.

Petr si dodal odvahy, unhul o kousek vedle, aby ho nezasáhla ta ostrá špice, ve zlomku vteřiny ale napřáhnul svoji mechanickou ruku, chytil robota za jeho tělo a zabořil se svejma prstama do toho kovu, nepromáčknul ho ale tak, jak by chtěl. Hned na to se pořádně rozmáchnul a hodil ho přímo porti skalní stěně. Jenže robot se vzpamatoval zase o něco dřív, jeho ostří se znova zahnula a on se zaseknul do skály jako horolezec. Petr byl už pevně rozhodnutej, že ho musí zničit a tak běžel za ním, znova skočil proti němu a chtěl ho skopnout na zem, aby ho mohl rozmlátit, ale robot zase bravurně uhnul. Robot se pořád držel na skále a hopsal zpátky jako opice k místu, kam původně spadnul. Petr běžel za nim, cestou vzal ten největší kámen, kterej tady ležel bez námahy ho vrhnul na robota. Trefa! Robot to dostal přímo do zad a udělal několik kotrmelců vpřed. Petr si myslel, že už má skoro vyhráno, ale robot se za okamžik oklepal a postavil na nohy. Petrovi už pomalu docházeli nápady, sdálo se, že tahle bitva bude nekonečná, to se mělo ale brzy změnit. Robot zasunul svoje čepele a hrubou rukou chytil obouručně plechovou krabici, která spadla na dno údolí okamžik před ním. Znova tu krabici hodil na Petra, ten zase uskočil. Tentokrát ale byla moc rychlá a trefila Petra plnou silou do levý nohy, právě, když byl ve vzduchu. Celý jeho tělo se ve vzduchu třikrát otočilo, ještě před tím než dopadnul na záda a bolestivě se hlavou praštil o zem. Snažil se co nejrychleji postavit, ale robot byl u něho dřív, okamžitě vysunul čepel na jeho pravý ruce a mocně máchnul po Petrovi, když se snažil postavit. Petr nemohl udělat nic lepšího, něž se to pokusit vykrejt a tak nastavil ráně svůj pravej loket.

Ozvalo se zarachotění a Petr viděl proud jisker, kterej sršel z rány, to ale téměř okamžitě ustalo a Petr byl už zase na nohách. Mohl být rád, že o ruku nepřišel, když viděl, s jakou lehkostí se tohle ostří zabořilo do skály. Pak zase udělal několik úhybných manévrů, ale jedna čepel ho zasáhla do jeho pravýho lýtka, jeho oděv se s hlasytým zaskřípáním rozříznul a na zem se vylil první cákanec krve. Petr ale uhýbal dál, za okamžik ho přestala rána docela bolet a víc cítil, že má naseknutou jeho robotickou ruku, než jeho dvakrát zraněnou nohu. Robot ho ale nenechal vydechnout a postupně dohopsal až k plechový krabici, kde využil svoji přece jen větší obratnost a když znova uhnul další bodný ráně, tak robot zaryl svoji čepel do bedny, ktreá se prakticky rozpadla. Díky jeho velikosti z ní vyhodil i její obsah a před Petra spadla velká zbraň, která se trochu podobala protileteckýmu kanónu. Zatímco se snažil robot strhnout ze svýho ostří zbytky krabice, Petr se vrhnul k tomuhle kulometu a snažil se rychle přijít na jeho ovládání. K jeho štěstí, obsluha zahrnovala jen zmáčknutí tlačítka, ktetrý bylo přizpůsobený jeho mechanickejm prstům.

Hned popadnul tu věc, ale i na jeho mechanickou kostru byla moc těžká, takže ji musel držet obouručně. Namířil ji na robota a zmáčknul spoušť. Ozvalo se několik hlasitejch výstřelů a robotovi odletěla jedna noha daleko od těla. Hrudní pancíř ale odolával. Robot hned udělal několik úhybnejch manévrů, rozběhnul se k Petrovi a znova ho seknul do pravý ruky. Ta to po druhý nevydžela a ostří se zarazilo až o zbraň, kterou stiskal v ruce. Teď měl robot jasnou výhodu, ale nevyužil šance Petra dorazit, místo z Petra strhnul část jeho kostry, Petr spadnul na zem a neměl dost síli, aby se postavil. Robot ale skočil zase na skalní stěnu, kam se v klidu dostal, i když měl jen jednu nohu a pochroumanej trup. Pak vyskákal o několik metrů vějš. Jeho ostří se mohutně zarylo do kamene a robot ve vteřině vystoupal minimálně o deset metrů. Petr se snažil mezitim nějakym způsobem uchopit kulomet druhou zdravou rukou, což se mu s vypětím všech sil povedlo. Robot, kterej byl několik metrů nad ním se pustil stěny a s jeho ostřími napřed padal přímo na Petra, kterj se nemohl žádným myslitelným způsobem dostat z jeho dosahu. Petr zvednul svou zbraň a zmáčnul spoušť podruhý. Znova robota zasáhnul. Jeho tělo se rozletělo na několik kousků a celou scénu ozářil výbuch, ale jedno jeho ostří dopadlo. Přímo Petrovi do hrudníku. Ani jeho bandáže a vyztužení nedokázali tu zvláště tvrdou slitinu zastavit. Ruka s kanónem v ruce bezvládně spadla podél těla. Robot byl na cucky. Petr byl ale přišpendlený k zemi a krev z něho tekla proudem. Netušil jak se sem dostal. Netušil proč. Netušil vlastně ani kdo byl. Jeho nový život mu nedal moc času, aby to mohl zjistit. Za pár krátkých minut, při kterých se jen díval, na vycházející hvězdy a uvažoval o tom, jak to mohlo dopadnout. Neměl dost času, aby dokončil myšlenku....



záznam o nehodě - 19.července 2048

V laboratoři se stala vážná nehoda, při neodborné manipulaci s nízkoobjemovou tlakovou láhví amnesia rekultivatia došlo k jeho poškození a kontaminaci tří místností, postiženy byly dvě osoby. Edgar Frolby měl amnesii, ale povedlo se ho dostat do normálního stavu po dvou dnech. Petr Moris byl zasažen příliš vysokou dávkou a efekt látky byl definitivní, při explozi přišel o obě ruce až k loketnímu kloubu, těžké zranění těla. Po stabilizaci jeho stavu byl uzavřen v umělém spánku do udržovacího boxu, dokud se nerozhodne o dalším postupu. Příští den vydal prof. Camberlein na všechny fakta o nehodě informační embargo.



záznam o pokusu - 28.června 2049

I přes odpor profesora Camberleina byl jako pokusný suběkt použit Petr Moris - dřívě postižený nadměrnou dávkou amnesia rekultivatia při nehodě. Byl vybaven experimentálním buridanovým systémem - povrchové osobní brnění se servomotory, Rimmelstonův RNC nanočip do zadního mozkového laloku, a páteřní reakční systém HSFR třetí generace. Suběkt byl vysazen v přírodním prostředí a měl za úkol co nejefektivněji zničit bojového robota Agros, jehož jediný exemplář se nedávno podařilo zajistit v neporušené podobě (hlavní útočná zbraň Ruské Federativní Země). Subjekt měl k dispozici pouze těžký Nitro-protosový kulomet, který byl adekvátní vzhledem k jeho servomotorickému systému. Pokud bude experiment úspěšný, válka s RFZ nebude nutně prohraná. S výrobou buridanových systémů můžeme začít do dvou měsíců. Armáda povolola testování v plném rozsahu.

Subjek by mohl být vyléčen novými postupy obnovování mozku a jeho paměť obnovena, armádní nařízení to ale i proti doporučení prof. Camberleina výslovně zakázala (alespoň do konce testovací fáze). Armáda zřejmě nutně potřebuje testovací subjekty.

Experiment skončil katastrofálně. Subjekt byl zabit v důsledku nedbalé přípravy. Tato záležitost bude mít velký vliv na další činost institutu. Odpovědný vedoucí - prof. Camberlein bude nést plnou odpovědnost za utajování zraněného laboranta a jeho zneužití v takto nebezpečném experimantu. O věci se dozvěděla široká veřejnost. Armáda se od celé věci distancuje.



Šetření kontrolní komise - 2.července 2049

K prvnímu zanedbání došlo již v minulém roce, když byl vážně zraněn pracovník Peter Moris, jeho zmizení se nyní vvysvětlilo, byl udržován v umělém spánku až do nedávna, kdy ho profesor Camberlein použil jako testovací subjekt. K úmrtí nemuselo dojít, kdyby institut použil školeného pracovníka a neporušil bezpečnostní pravidla. Camberlein pracoval s vysoce utajenou vojenskou technologií, podle jeho tvrzení na pokyn armády, podle šetření ji použil pouze pro vlastní obohacení.



Výrok nejvyššího soudu - 8.ledna 2050

Profesor Camberlein byl odsouzen pro velezradu a ublížení na zdraví s následkem smrti na 240 let nepodmíněně. Camberlein věděl o způsobu jak Petra vyléčit, pro vlastní obohacení o něm ale mlčel.



...válka s RFZ nedostala tak rychlý spád, jak armádní uřady předpovídaly...

...armádní úřady udělali z nepohodlného profesora Camberleina (který vystupoval proti praktikám pentagonu) obětního beránka a patent vynálezu buridanové zbroje byl za neznámých okolností přepsán na stát...

...okolnosti naznačují, že se tak stalo na nátlak armády...

...Válka se rozšířila i na další území v Africe, Asii i části Jižní Ameriky, východní Evropa byla obsazena armádou RFZ...

...Camberlein zemřel ve vězení jen dva měsíce poté, co se vzdal nároků na svůj vynález...

...Jeho tělo bylo urychleně zpopelněno nikdo nezná profesorův stav před smrtí...

...dřív než armádní instituce zvládly masovou výrobu buridanové zbroje, bylo obsazeno 60% území USA...

...válka skončila 12.prosince 2053 totálním zdevastováním území USA, RFZ, velké části Číny, severní Evropy a několika dalších území při odpálení raket s antihmotnými hlavicemi...