Bílé děti
Bílé dětiTo nejsmutnější jsou oči tuleně.Lesknou se jasně, ale zmateně. Když pro ně jdou lovci kůží, sníh se zbarví květy rudých růží. Růže se rozpíjí v bělostném sněhu. Těla se válejí okolo břehů. Jsou rudá, chybí kůže bílá. Proti lidem jim nestačila síla. Když se podíváš do těch velkých očí, musíš cítit, proč se Země točí. Čteš v nich nevinu a strach. Strach z tebe, člověče, jsi vrah! V jejich očích čteš smutek a neštěstí, když umírají pro svět lidských neřestí. Kvůli našim touhám krvavý je led a bílé děti hromadně opouštějí svět. A pak spatříš z kůže stáhlé tělo dítěte, které dál žít chtělo. Pro náš přepych umírají bílé děti. Jejich životy jsou pro nás jen smetí. I teď cítím, jak z nich kůži rvou. Děti naříkají, svíjí se a řvou. Umírají smutkem jejich matky šedé. Tam i slunce pláče a nebe je bledé. No tak, lidi! Myslete už přece! Těla vašich dětí tiše plavou v řece! Sami na sebe voláte zlé stíny, když troufáte si jenom na nevinný! Podle vás je člověk víc než zvíře, které tiše pláče, když si rány líže. Výměnou za jejich životy můžeme jít vpřed. Lidem je určeno ovládat svět! |