Lovci V. část

Část pátá

Slzy pravdy

„Selevene?“
Strážce se zastavil uprostřed chodby. Ruce měl zkřížené na prsou a pohled upřený kamsi do neznáma.
Elveris nevěřícně vydechla. „Jak je to možné? Vždyť přece... jsi Strážce!“
Seleven bolestně zavřel oči. Odmítavě zakroutil hlavou jako malé děcko, které si umanulo, že poslouchat nebude. Spěšně se vydal chodbou a nevšímal si Serafíniných výkřiků za svými zády.
„Jak to, že na tebe zaútočil? Selevene! A co tvůj řád? Co tvé přesvědčení, přísaha?“
„Proč tě to zajímá?“ zařval Seleven tak hlasitě, že to muselo být slyšet až do knihovny, od které se krok za krokem vzdalovali. Teď se však oba zastavili a upřeně si hleděli do očí.
Elveris přivřela víčka. „Co se stalo? Udělal jsi snad něco, co by tvůj řád neschvaloval?“
Seleven se šíleně zasmál. „Řád! Řád! Proč pořád můj řád? Nejsem přece bůh!“
„Já vím,“ řekla klidně a pokusila se mu položit ruku na rameno, on však před jejím dotykem uhnul. Přesto se zdálo, jako by ho největší vztek přešel.
„Já zabil, Elveris.“
Serafína otevřela ústa, jako by chtěla něco říct, nenapadala ji však vhodná slova. „To my všichni, Selevene. Všichni musíme zabíjet, protože je to naše povinnost, náš úděl. Proto jsi přece Strážce, ne? Díky tvé službě ve jménu svého pána – ať už jej nazýváš Artriy nebo Drak – tě přece zprostí všech provinění...“
Seleven zaťal zuby. „Tohle je něco jiného. Nezabil jsem proto, že mi to nařídil Artriy nebo představený našeho řádu... já vraždil nevinné.“
Elveris jeho slovům odmítala věřit. „Možná tě sžírají výčitky, ale přece tvůj pán...“
„Copak mě neposloucháš?“ zvolal rozčileně. „Říkám ti pravdu, sakra!“ Opřel se zády o zeď a unaveně sjel na podlahu.
Elveris k němu poklekla. Sledovala jeho oči plné hněvu a utrpení a věděla, že to, k čemu se jí právě přiznává, by mohlo zničit celý jeho život. Vzala jeho tvář do dlaní a zvedla mu obličej tak, aby jí hleděl do očí. „Proč mám pocit, že to bylo něco víc než rozepnutý korzet?“ pokusila se o vtip, slova jí však uschla v hrdle a živily je slzy, které jí bůh ví proč vhrkly do očí.
Seleven se nebránil. Pomalu začal vyprávět svůj příběh: „Před tím, než mě k sobě vzali Strážci, jsem žil na jihu, na hranicích se Sarkandií. Ty víš, že jakmile jednou vstoupíš do řádu, nemůžeš ho opustit bez svolení svého mistra nebo vyšších představených a takových výsad nedosáhl téměř žádný učedník. Já však ano, Elveris. A to mě proklelo.“ Tvář mu potemněla smutkem jak nebe, nad nímž se stahují bouřkové mraky. „Po necelých deseti letech jsem to právo získal. Vracel jsem se se svým mistrem na místo, kde jsem vyrůstal. Když jsme přijeli, tak... cítil jsem, že něco není v pořádku. Vyšli jsme zpoza stromů a tam...“ Odmlčel se. „Všude byli Sarkanďané. A oheň. I v té tmě byl nad vesnicí vidět kouř. Lidé se v něm dusili, volali o pomoc... Já... já chtěl jít, ale můj mistr mi to nedovolil. Nemohl jsem nic dělat...“
„Nebyl to tvoje chyba, Selevene,“ konejšila ho. „Sám jsi nemohl bojovat proti všem nepřátelům.“
„Tohle nemyslím,“ zakroutil hlavou. „Po dlouhé době jsem se zase vrátil. Bylo to předtím, než jsem k vám přivedl to děvče a než jsme se vydali sem. Na jihu je jedno město, které se jmenuje Flaviron. Stálo blízko mé vesnice a já tam měl hodně známých... přátele, které jsem znal od doby, co se narodili. Zabili je Sarkanďané.“
„Mluvíš o pohraničních válkách?“ přerušila ho náhle. „Ale ty se odehrály před téměř padesáti lety!“
Seleven se chabě pousmál. „Snažím se udržovat.“
Elveris mu jeho pohled opětovala. „Je v tobě víc než se na první pohled zdá, Strážče. Někdy v té době přece zemřel Artheon a už předtím jsi mi říkal, že ses narodil v roce, kdy jeho syn nastoupil na trůn... v tom případě ti ale musí být...“
„Devadesát šest let,“ doplnil ji.
Serafína se ohromeně odmlčela. Po chvíli ho však znovu pobídla: „Mluv dál.“
„Vážně to chceš vědět?“ Seleven pohrdavě mlaskl. „Není na tom nic hrdinského, Elveris. Zvolil jsem si nejhůř, jak jsem mohl. Zabil jsem vrahy svých přátel – chladnokrevně, bez důkazů, že takový čin spáchali a bez svolení... Prostě jsem vraždil. A vraždil jsem proto, abych se pomstil.“
Na dlouhou dobu se v chodbě rozhostilo ponuré ticho. Zdálo se, jako by všechny myšlenky dávné minulosti naplňovaly každý její kout a síla toho činu živila oheň v pochodních na stěnách, živila ho zlem a nikdy neospravedlněným zločinem. Živila ho vzpomínkami.
„Kolik?“ šeptla náhle Elveris.
Seleven jí znovu pohlédl do očí. „Neptej se Strážce kolik lidí zabil, ale kolik jich zachránil. Je to pryč a já byl potrestaný už víc než kolik si zasloužím. Dokážeš si vůbec představit všechny ty bezesné noci, kdy se jen tak převaluješ na vlhké zemi, v hnoji svých provinění, a musíš přemýšlet nad tím, co se stalo a co bude? A co až se můj řád dozví pravdu? Myslíš, že to jen tak nechají být?“
Elveris ho chytila za paži. „Nikdo se to nedozví. Věř mi.“
Seleven otevřel ústa k odpovědi, netušil však, co by měl říct. Nebyl zvyklý na to, aby se k němu kdokoli choval jako ona, každá jeho chyba byla vždy trestána tvrději než si zasloužil, proč by se tedy měla teď v jeho životě udát výjimka? Uhnul jejímu pohledu a postavil se na nohy.
„Co budeme dělat teď?“ zeptala se Elveris. „Tenran byl zabit a my vůbec nevíme jak a kým. Navíc ještě ta zrůda...“
Seleven náhle zvedl hlavu jako větřící vlk. Bez jediného slova se vydal napříč chodbou. Slyšel, že jej Serafína následuje. „A co když to všechno spolu nějak souvisí?“ nadhodil do ticha.
„Napadalo mě to... ale jak? Greshar nemůže být zrůda – neměl čas na to, aby se dostal tak daleko na jih, aniž by byl zpozorován. A navíc, pokud říkají pravdu, lady Reina odpustila Tenranovi všechno, co kdy spáchal.“
„Pokud mluví pravdu,“ řekl Seleven tajemně. Zastavil se u okna, vyklonil se z něj a nechal vítr, aby mu vál do tváře. „Stále jen doufáme v jejich dobrotu, přitom Nelrik je lotr už od pohledu a Reina mi připadá jako dokonalá loutka svého muže. Mám pocit, že odpověď musíme hledat mnohem hlouběji.“
Elveris se zamyslela. „O jejich minulosti toho moc nevíme. Mluvila jsem s Nelrikem a říkal, že před lety pracoval pro lorda Gyrmanda...“
„Prince Gyrmanda,“ opravil ji Seleven pohotově.
Serafína po něm bleskla pohledem. „Nechtěj mě rozčílit, Selevene. Nazvat lotra jako je Gyrmand princem...“
„Já jej tak nenazval,“ bránil se klidně. „To lady Reina. Nezdá se ti to divné? Proč by mu tak říkala?“
Elveris pokrčila rameny. „Je to jejich dobrodinec. Ale přesto máš pravdu, je to zvláštní... Možná že právě její minulost by nám mohla něco napovědět. Vím o ní však jen to, že pochází z Myrionu, stejně jako Nelrik.“
Seleven sebou náhle trhnul. „Z Myrionu říkáš? Jak ses tohle dozvěděla?“
„Říkal to Nelrik.“
Strážce se zamyslel. Ústa se mu protáhla do vítězoslavného úsměvu, když zvolal: „To je ono! Je to jasné, něco skrývají!“ Uhodil pěstí do kamene. „Lady mi pověděla, že se narodila na jihu a strávila tam celý svůj život. Lhala!“
Elveris nechápavě svraštila obočí. „Ale proč? Proč by to dělala?“
„To se teď nedovíme, ale přesto – nezdá se ti divné, jak se věci točí kolem toho Greshara? Zajímalo by mě, jak k němu Reina přišla... říkala mi, že pocházela z obchodnické rodiny a její otec nakonec zkrachoval. Jak by si tedy mohli takového ochránce dovolit? Pochybuji, že by o ní rodiče projevovali takovou starost.“
Serafína přikývla. „Takže lady je hlavní podezřelá.“
Seleven zakroutil hlavou. „Ona ne. Nelrik.“
Elveris po něm bleskla nechápavým pohledem. Potom jí to však náhle došlo. „Vím na co myslíš! Tenran nevypadal na aristokrata vůbec špatně – dokážu si představit nudící se paničku jako je Reina, která se zhlédne v synovci svého muže. Nelrik na to přišel a žárlil. Byl první u jeho těla. A to překvapivě brzo.“
„Tak to nebylo.“
Seleven s Elveris se překvapeně ohlédli. Za jejich zády stála lady Einid, chvějící se, pobledlá, jen oči měla zarudlé od slz. Svým vzhledem připomínala více ducha než živého člověka.
„Reina by mu přece hned odpustila, nemyslíte?“ řekla Einid tiše, oči sklopené k podlaze.
Seleven s Elveris na sebe mlčky pohlédli.
Lady Einid pokračovala: „Já nechtěla jeho smrt... ale může za to můj manžel! Chtěla jsem, aby se cítil ponížený stejně tak jako já, když si našel milenku a měl v sobě ještě tolik drzosti, aby se nesnažil přede mnou nic utajit.“
„Takže... Tenran a vy...“ vydechla Elveris nevěřícně.
Lady přikývla. „To kvůli Fadiverovi. A té jeho děvce...“
„Kdy se to stalo?“ naléhal Seleven i přes Einidin stav.
„Včera v noci,“ odpověděla. „Byli jsme spolu jen chvíli, Tenran potom raději hned odešel, aby nás nikdo nepřistihl. Víte, jak jsem se musela cítit? Může za to Fadiver a místo toho, aby se mi omluvil, vyhodil Elrona.“
Elveris nechápavě pootevřela ústa. „Nějak mi uniká smysl toho všeho. Váš muž vyhodil Elrona? Proč? Kdy? Vždyť on není jeho sluha!“
Lady pozvedla hlavu. „Elron dřív pracoval pro mého manžela, to nevíte? Ale to už je dávno, skoro před rokem. Ano, muselo to být někdy v té době. Pamatuji si, že chvíli potom si vzal Nelrik Reinu a usadili se tady na Urehardu. Elron byl výborný sluha a mocný kouzelník, nechápu, proč se ho Fadiver zbavil. Tehdy jsem měla už dlouhou dobu pocit, že něco není v pořádku. To žena vycítí... Ale když jsem ho přistihla, bylo to, jako by mi do zad vrazil nůž. Celé to poté vyvrcholilo Elronovým propuštěním.“
Když Elveris viděla, že je lady opět na pokraji slz, chtěla ji utěšit. Seleven ji však pohybem ruky zastavil. „Proč nám to říkáte? Můžeme přece jít rovnou za vaším mužem.“
„Protože potřebuji pomoc!“ vzlykla. „Copak to nechápete? Nemůžu říct přede všemi, co se stalo a můj muž se bude vyptávat, když budu chtít, aby si se mnou Reina promluvila v soukromí. Ta zrůda mě bude pronásledovat!“
Elveris se vytrhla Strážci a zachytila lady Einid, aby se v případě zhroucení měla o koho zachytit. „Není se čeho bát. Nikdo z nás nedopustí, aby se komukoli něco stalo. Slibuji.“