Deset párů křídel

Deset párů křídel. Hebkých, bělostných. Jako hedvábí, jako čerstvě padlý sníh.
Blankytně modrá obloha. Stejná, jako oči jednoho z nich.

Zlatý sluneční kotouč na obloze tiše se dívá, paprsky hladí a lechtá zem.
Zelená, travnatá louka, tisícem dukátů posetá, s roztřepenými paprsky květů pampelišek.
Hledí vzhůru, ale zatím je ještě nevidí. Jsou příliš vysoko...

Deset párů křídel. Hebkých, bělostných. Jako hedvábí, jako čerstvě padlý sníh.
Blankytně modrá obloha. Stejná, jako oči jednoho z nich.

Dál jen černočerná tma jako opona noci nad světem zatažená.
Vše potemnělo, zeleň zmizela, květy sluncí zavřely se a zchřadly.
Stále tam stojí a vzhůru hledí, v očích zoufalství a otázku tichou.

Deset párů křídel. Hebkých, černých jako samet, jako noc.
Temně fialová obloha. Stejná, jako jednoho z nich moc.

Záblesk oblohu rozčísl, byl to však meč, co ťal.
V dálce zvuk hromu, kvílení vichru na obloze výkřiky dávat neslyší.
Rudé kadeře její se rozevlály po louce, strach ukradl jí dech.

Deset párů křídel. Hebkých, rudých. Jako kašmír, jako krev.
Ohnivě rudá obloha. Stejná, jako démonův vítězný řev.

Jako bílé vločky, průhledná těla bez vlády k zemi padají.
Pokleká dívka a do očí modře blankytných hledí. Do očí neskutečných, jako sen.
Snaží se prsty dotknout těch jeho, nedovolil to však...


Deset párů křídel. Deset andělů padlých.
Černá noční obloha bez hvězd a démantů, v dáli slyšet Jeho krutý smích.

Bledý kotouč měsíční na obloze tiše se dívá, svou září postříbřuje zem.
Modrá, travnatá louka, posetá tisícem vloček, perutí z křídel andělských.
Stále tam stojí a hledí vzhůru, v očích žal a otázku tichou.

,,Proč? Za to, že mám srdce?“

Nedostane se ti odpuštění. Dcero..