Lovci VI. část

Část šestá

Kráska z temnoty


Těžký nasládlý pach se vznášel ve vzduchu. Oheň v pochodni se křečovitě zachvěl jako krysa, která spolykala jed, a s krátkým zasyčením zhasl. Výpary zahltily chodbu. V jejích útrobách se rozhostila naprostá tma, jen úzkou škvírou zpoza dveří pronikal šíp bledého paprsku světla, třepotající se strachem v obláčcích dýmu.
Je tu taková zima! pomyslela si, když vkročila na špici voluty namalované na zemi. Symboly kolem ní jí byly velmi dobře známé, dokonce až tak známé, že se jí při pohledu na ně zvedal žaludek.
Jak ještě dlouho? zoufala si, když se znaky kolem ní daly do pohybu. Spirála se začala otáčet. Protřela si paže prokřehlé zimou. Toužebně si prohlížela těžký kabát, který měl na sobě Nelrik. V její nahotě jí chlad prostupoval mnohem rychleji než kýmkoli jiným v místnosti.
Nechci! Už ne! vykřikla pro sebe. Věděla, že nemůže námitku pronést nahlas; byla vázána přísahou a tu nesměla porušit jediným náznakem odporu.
Symboly tančící kolem její tváře utvořily světelnou clonu. Rotující spirála ji pohltila. Cítila se tak slabá...
A potom to uviděla – tvář, kterou tak nenáviděla, tvář, která ji povolala na tento svět... tvář Artriye Stvořitele. Volal ji. Musela uposlechnout.
* * *
Fadiver rychle kráčel chodbou. Lomenými okny pronikalo dovnitř světlo, ani v jeho záři se však necítil v bezpečí. Ohlédl se. Přidal do kroku.
„Kam jen se ta husa ztratila?“ procedil mezi zuby spíše jen pro sebe. Jeho hlas se však odrazil od stěn nečekaně hlasitou ozvěnou, až se sám svých slov polekal. Zastavil se. Ostražitě se rozhlédl na všechny strany.
„...ztratila... ztratila...“ neslo se šeptavě mezi zdmi.
Lord Fadiver přidal do kroku. Obezřetně nahlédl za roh chodby. Nikde nikdo.
Oddechl si. Úlevně se pousmál. Jsou to jen výplody mé fantazie.
„Kam jen se ta husa ztratila?“
Fadiver leknutím nadskočil. Aniž by otevřel ústa, jeho hlas se nesl lezavě po celém prostoru jako drobné kapičky deště padající k zemi.
„To není možné!“ vykviknul ustrašeně. Přikrčil se za roh. Údery srdce mu zněly až v hrdle a jakoby i jejich zvuk tepal každou vteřinou v kameni, jímž byl obklopen. Stěny si šeptaly:
„...možné... možné...“
Fadivera jakoby se zmocnilo šílenství. Vyběhl chodbou nazpět, aniž by věděl, co dělá. Strach jím lomcoval jako prudká bouře děravou kocábkou na volném oceánu. Při každém nadechnutí se mu z hrdla vydral drásavý zvuk strachu – sípavá, děsivá melodie.
„To není možné,“ znělo stále dokola. „...není možné...“
A vtom:
„Fadivere, to je možné!“
Lord úlekem upadl na kamennou dlažbu. Obrátil se na záda. Vytřeštil oči na svého kata, který se k němu pomalu, triumfálně blížil.
* * *
Seleven za sebou zabouchl dveře. Ještě jednou si upravil popruhy, které držely jeho meč zavěšený na zádech, rozhlédl se chodbou a vydal se směrem ke knihovně. Před malou chvílí nechal Elveris, aby odvedla lady Einid a mezitím se vrátil do pokoje pro svou zbraň – měl takové tušení, že ji dnes bude potřebovat. Pohled zamyšleně upíral do země, probíral se ve svých vzpomínkách na minulé dny, ale nic z toho mu nedávalo logickou souvislost.
Kdo mohl zabít Tenrana? Nelrik k tomu neměl důvod, potom, co Einid vypověděla. Pokud to byl Greshar, existují tady dvě zrůdy, které se shodou okolností objevily v tom samém čase, na přibližně stejném místě a mají naprosto stejné vražedné praktiky. Ne, to je nepravděpodobné.
Takže kdo dál zbývá? Elron... ten neměl důvod. Je to sice kouzelník a měl k tomu prostředky, ale k jeho činu chybí to zásadní – příčina. Mohl to udělat pro Nelrika, ale tím se zase dostávám zpět k lordovi a toho jsem už zavrhl. Einid ani Reina by neměly sílu Tenrana zabít a lord Fadiver...
Seleven náhle zastavil. Lord Fadiver důvod měl. Třeba toho věděl víc, než si Einid myslí! Ano, tahle možnost připadá v úvahu...
Zrychlil své tempo až téměř běžel. Klapot jeho nohou se nesl ozvěnou po stěnách. Nevnímal okolí, zachytil se jen rukou rohu chodby, aby se mu podařilo rychleji zahnout doleva. Když vtom se ho zmocnil divný pocit, že něco není v pořádku. Pohlédl dolů pod sebe...
...krev!
Seleven vyděšeně poodstoupil. Krvavé šlápoty roznášel po podlaze na svých podrážkách a i tím malým krůčkem dozadu způsobil na zemi další otisk. Otočil se za sebe s hrůzným obrazem toho, co uvidí. Nespatřil však nic.
Pomalu nahlédl za roh, kolem něhož prošel. Na kamenné dlážce na zemi ležela ohromná koláčovitá skvrna temně rudé tekutiny. Seleven vytasil meč. Zahnul do chodby, kterou přešel, do níž lomenými okny vnikalo odpolední slunce. Už zdálky zaslechl jakési divné, šramotivé zvuky. Proběhl jí napříč, meč nachystaný v pohotovosti.
Zaslechl zaúpění. Ocitl se na rozcestí. Tušil, že překvapení na něj číhá na pravé straně.
Dech se mu zastavil.
Před ním ležel na zemi lord Fadiver; jeho tělo bylo zbrocené krví tak silně, že nemohl odhadnout, jaká rána způsobila jeho zranění. Nad ním se skláněl Elron, ruce roztřeseně natažené, jakoby se mu snažil pomoct, strach mu ale znemožnil vykonat jakýkoli pohyb.
„Co se stalo?“ křikl Seleven. Několika kroky se octl vedle nehybného těla a poklekl u něj.
Elron bezhlesně pohyboval ústy, jakoby chtěl najednou vše vypovědět. Hlas mu ale selhal.
Strážce přejel prsty po Fadiverově košili. V levé části hrudi se až po břicho táhl dlouhý šrám, blíže k hlavě mělký, stále níž se však prohluboval a tím více krve z něj také valilo. Seleven košili roztrhl. K jeho překvapení lord stále ještě dýchal, i když jen mělce a přerývaně, přesto dýchal.
„Sežeň mi Serafínu!“ křikl na Elrona.
Kouzelník jen němě zíral, otupený a nechápající.
„Běž pro ni, jinak zemře!“ opakoval svůj příkaz, tentokrát mnohem hlasitěji a naléhavěji.
Elron se trhaně obrátil čelem vzad.
Strážce přiložil Fadiverovi ruku na ústa. Nadechl se.
Vzduch kolem něj se začal formovat do husté, na pohled neviditelné kupy, která však v Selevenově hlavě zářila v milionech barevných odlescích. Vzduch se náhle napjal jako tětiva a projel jeho tělem přes nataženou ruku přímo do Fadiverových úst. Prostor jakoby se zavlnil.
Strážce ztěžka vydechl. Po čele mu stékal pot, šlachy na krku měl křečovitě napjaté, ale jeho záměr se mu vydařil. Hruď lorda Fadivera se zvedala v poklidném, rytmickém tempu.
„Co se tady děje?“ Nelrikův hlas zněl zlobně a rozhořčeně.
Lord vpadl do chodby. Zdálo se, jakoby jeho rozčilení vyplňovalo veškerý prostor mezi zdmi. V těsném závěsu ho následovala lady Reina, zvědavě vykukující zpoza ramena svého manžela. Náhle však její tvář zkameněla ve výrazu smrtelného zděšení, přiložila si ruku na ústa a bylo na ní poznat, jak potlačuje výkřik.
Nelrik poklekl vedle Fadivera. Chvíli ho pozoroval, potom se však obrátil na Strážce, z jehož obličeje pomalu mizela barva. „Musíme ho odsud odvést. Ksakru, kdo mu tohle mohl udělat?“
„Serafínu...“ zasípal Seleven. Vyčerpaně se podepřel dlaní o kamennou dlažbu. „Zavolej...“
Nelrik pochopil. „Elrone! Najdi Serafínu! Dělej!“
Až teď si Seleven uvědomil, že kouzelník stále stojí za jeho zády. Tentokrát však Elron uposlechl rozkazu, švihl prsty a ve vteřině zmizel v obláčku zapáchajícího kouře.
„Teď ho musíme odtáhnout,“ řekl lord Nelrik a podepřel Fadivera pod hlavou.
„Ne!“ Seleven se po jeho paži ohnal rukou jako hadrová loutka, jejíž provázek se zničehonic přetrhl. „Vykrvácí.“ Odplazil se ke zdi a opřel se o ni zády, těžce oddechující, neschopný dalších prudkých pohybů.
Nelrik ho podezíravě přejel pohledem. „Co se tady stalo?“ zeptal se pomalu, s očima propichujícíma Strážce od hlavy k patě.
Seleven zakroutil hlavou, na znamení, že nemá tušení. Jestli to lord pochopil, byla ta poslední věc, na které mu v té chvíli záleželo. Připadalo mu, jakoby mu krev při každém nadechnutí vřela v žilách a srdce mu bušilo tak silně, až ten zvuk otřásal jeho mozkem, naprosto odmítajícím jakékoli složité myšlenky.
Zdálo se, že to trvalo celou věčnost. Lady Reina stála přitisknutá ke svému muži s hlavou odvrácenou od zkrvaveného těla a Strážce těžce oddechoval, každou vteřinou kontrolujíce lordův stav. Nevěděl, co by se stalo, kdyby najednou přestal Fadiver dýchat, jestli by vůbec měl síly provést své kouzlo opětovně, ale byl připraven začít nad takovou situací uvažovat, kdyby přišel její čas.
Náhlé kroky zněly v Selevenových uších jako vítězný nápěv trubky na bojišti. Serafína vběhla do chodby, poklekla vedle Fadivera a začala zkoumat příčiny jeho krvácení. Náhle se obrátila k Selevenovi a tázavě nakrčila obočí. Strážce pohodil rukou, jakoby odháněl mouchu. Elveris od něj neochotně odvrátila obličej, natáhla dlaň a zavřela oči.
Proud světla zalil celou chodbu. Serafína přiložila ruku na Fadiverova prsa. Na obličeji se jí zračilo nejvyšší soustředění. Paprsky bílého světla se rozprskly po zkrvavené hrudi, jako by do ní narazil sluneční kotouč. Všichni oslněni odvrátili tváře.
Vtom vše náhle ustalo.




Fantasy a Sci-fi: Jeremiho Čítárna
© Jirka 'Jeremius' Wetter, jeremius@fantasy-scifi.net, 2000 - 2004

http://fantasy-scifi.net/citarna/