Boj o lásku-část pátá

Ačkoli chtěli vyrazit druhý den ráno, chlapec měl však ještě slabou horečku, a tak se rozhodli, že zůstanou ještě pár dní. Enoja i malý Tarrant potřebovali odpočinek. Měli dostatek čerstvé vody, říčka byla plná ryb a k vodě navíc chodilo pít mnoho zvěře. Kerrt se staral o dřevo, bezpečí tábora a dostatek jídla. Enoja vařila a starala se o synka.

Za tři dny byla horečka pryč a pomalu se chystali pokračovat v cestě. Kerrt se věnoval balení zásob a dalších věcí. Vál slabý větřík, který mírnil žár poledního slunce. Frazzeta vystrčila čenich do výšky a pečlivě rozebírala pachy, které jí přinášel. Když skončila, upřela své oči na Kerrta a zavrčela. „Jezdec na koni.“ Kerrt přestal balit. „Kde?“ zeptal se. „Na severovýchod odtud,“ odpověděla vlčice.

Kerrt si nemohl nevšimnout, jak sebou Enoja trhla při zmínce o jezdce. Z obličeje se jí vytratila barva a celá se roztřásla. Sevřel pevně rty, až připomínali špatně zhojenou jizvu a pohlédl udávaným směrem. Přemýšlel o tom, co mu vyprávěla během doby, kterou zde společně strávili, zatímco mu slabý větřík čechral pískově žluté vlasy. Mohl by to být její manžel, který ji pronásledoval, ale pokud to skutečně byl on, tak to musel být tvrdý chlap, když by ji dohnal tak rychle, navzdory vzdálenosti, kterou Enoja urazila a zranění způsobené úderem láhve do hlavy. Také to však mohl být pouhý cestovatel nebo jeden ze stepních banditů. Sklonil hlavu a potřásl s ní než znovu pohlédl k severovýchodu a vrátil se k balení zásob. Snažil se vypustit to z hlavy, přesto čas od času pohlédl směrem, ze kterého vítr přinesl pach jezdce k citlivému čichu šedé vlčice.

Když už po několikáté přelétl pohledem pláň před sebou, spatřil v dálce pohybující se bod, který se rychle zvětšoval. Zanedlouho již bylo možné rozeznat koně a jezdce a za půl hodiny jezdec vjel do tábora.

Kerrt se podíval po Enoje. Její obličej byl mrtvolně bledý a oči měla rozšířené strachem. Ani se nemusel ptát kdo to je. Upřel na něj pohled a důkladně si jej prohlédl. Enojin muž měl černé vlasy, stále ještě slepené zaschlou krví v místech kde ho udeřila. Tmavé, kruté oči byli jako temné studny vedoucí přímo do pekla. Tvář měl pokrytou vousy, které trčely do všech stran. Vysoký byl téměř jako Kerrt, i když byl širší v ramenou. Na první pohled bylo znát, že tento muž byl dřívějších dobách štíhlý, ale již mu narůstalo břicho. Na sobě měl starý, špinavý a rozedraný oblek farmáře. Když se otočil větřík a zavanul na Kerrta, ucítil pach, který se linul z muže, a chtělo se mu zvracet.

Zato můžův kůň byl překrásné zvíře. Kaštanově hnědý hřebec statného těla, hlubokého hrudníku a dlouhých nohou. Kerrt z toho poznal, že je silný a vytrvalý, i když snad nevyniká rychlostí.

Tokran seskočil z koně a dlouhými kroky zamířil k Enoje. Než kdokoli stačil něco udělat, udeřil Enoju tak silně, že upadla. Pak se rozeřval. „Ty prokletá čubko! To si neměla dělat. Udeřit mě do hlavy. Takhle mě zesměšnit před celou vesnicí. Zabiju tě!“ „Tak to moment,“ vyštěkl ostře Kerrt. „Ty se do toho nepleť! Jinak s tebou zatočím, že tě vlastní matka nepozná,“ vykřikl Tokran na bývalého vojáka. V jeho očích byli vidět plameny hněvu a zabíjení. Otočil se zpátky na Enoju. „Ty špinavá štětko! Sis našla takovýho cucáka. Asi tě dělá líp než já. Si jen mizerná kurva,“ řval její muž, zatímco si Enoja tiskla dlaň k opuchající tváři a zoufalstvím jí tekly slzy.

„Dost, k čertu!“ zařval Kerrt, který toho chlapa měl už plné zuby. „Enoja není žádná kurva. Divil jsem se, že opustila svho muže, ale teď vím proč. Jsi ubožák, propadlý hněvu, který nedokáže ocenit pohodlí domácího krbu a společnost milující ženy!“

Zhluboka se nadechl. Ani nevěděl, jak to z něj vypadlo. Byl příliš rozčilen, aby uvažoval rozumně a tohle bylo asi to nejsprávnější co jej napadlo. Tokran se zarazil. Tohle od toho mladíčka nečkal. Obrátil se na Kerrta a tvář mu zbrunátněla vztekem. Myslel, že se mladík do jeho věcí míchat nebude, zvlášť po tom co mu řekl. Myslel, že se stáhne a bude mlčet.

„Cos to řekl?“ zeptal se hlasem, ve kterém byla cítit vražda. „Slyšel jsi nebo jsi snad hluchej?“ začal se vysmívat Kerrt. „Zabiju tě, a pak zabiju tu děvku!“ vykřikl Tokran a tasil meč. Kerrt rovněž tasil svou zbraň. Vrhli se na sebe s takovou zuřivostí až jiskry odletovaly od čepelí. Nikdo z nich nepromluvil ani nevykřikl. Slyšet bylo jen supění, dusot nohou a třeskot mečů, narážejících do sebe.

Kerrt brzy poznal, že našel rovnocenného soupeře. Útok a kryt, úhyb a výpad se střídali a čepele zvonili. Kerrt po nějaké době začal získávat převahu a svého soupeře zatlačoval. Tokran byl nucen ustupovat a bránit se. Vražedný vztek, který jej ovládal, vyprchal vystřídán pomalu postupujícím strachem. Začal dělat chyby a brzy se Kerrtova čepel zbarvila douda, když jej Kerrt sekl do paže. Tokran úder částečně vykryl a tak zranění bylo jen lehké. Vykřikl bolestí a překvapením. V očich se mu naplno objevil strach, ale pohled na vlastní krev jej rychle vyhnal. Zuřivě zařval a zaútočil.

Teď zase ustupoval Kerrt před zuřivými útoky soupeře. Náhle Tokran klopýtl a odkryl se. Kerrt, který zrovna útočil bodnutím byl hnán kupředu silou setrvačnosti a už nestačil odklonit úder a jeho meč se prohnal hrudníkem soupeře takovou silou, že zakrvácená čepel vyjela na druhé straně.

Tokran nelidsky vykřikl, když se nabodl a vytřeštil oči a jeho obličej získal udivený výraz. Z úst mu začal vytékat pramének husté krve. Začal klesat k zemi a svou vahou stáhl ruku, která držela meč. Nakonec tělo sklouzlo z celé čepele.

Kerrt tam stál, hlavu sklopenou, pohled upřený do vyhasínajících očí soupeře a v ruce skloněný meč, od záštity po špičku od krve, která pomalu kapala na zem. Pomalu se otočil na Enoju v hlavě mu vířily myšlenky. „U Clersta, co si o mně pomyslí? Zabil jsem jí manžela, otce jejího syna. Bude mě nenávidět. Já ho nechtěl zabít, takhle.“

Pomalu vykročil k ní. Když k ní došel, zašeptal. „Je mi to líto. Nechtěl jsem, aby takhle skončilo.“

*********

Enoja stála v táboře a pozorovala oba bojující muže a slyšel zvonění zbraní. Doufala, že Kerrt zvítězí, ale ani nechtěla, aby její muž zemřel, i když to byl zlý člověk. Viděla Kerrtovo prudké bodnutí, současné Tokranovo klopýtnutí a nelidský výkřik, uniknuvší mu z hrdla, když se nabodl na Kerrtův meč. Viděla jak pomalu sklouzl na zem. Pozorovala Kerrta jak nehnutě stojí nad padlým soupeřem, s hlavou skloněnou k zemi. Po chvíli k ní přišel a řekl, že je mu to líto. Cítila jak její oči zvlhli slzami. Z jeho hlasu cítila upřímnou lítost a zoufalství.
„Já vím. Mně je to taky líto. Dřív to nebyl zase tak špatný člověk. Měl velký statek, mnoho dobytka a polí. Zamilovali jsme se za nějakou dobu se vzali. Ten rok přišlo sucho, díky kterému se toho moc neurodilo a co se urodilo, to sežrali kobylky. Ke všemu dobytek onemocněl dobytčím morem a většina zvířat pošla. Další zvířata pošla žízní, když vyschla napajedla a ostatní zdroje vody. V téhle době se narodil Tarrant.“

Když se vrátila ve vzpomínkách do té doby, opět na duši pocítila tu tíhu starostí, kterou cítila v té době. Za chvilku pokračovala.

„Na podzim, když mělo být po sklizni přišli královští výběrčí daní, kterří byli tou dobou v Jaffrinu. Neměli jsme čím zaplatit, a tak nám sebrali statek. To jsou už tři skoro čtyři roky. Moji rodiče nás vzali k sobě, abychom měli kde bydlet. V zimě pak zemřeli na horečku z hladu. Tokran začal pít a stal se z něj opilec a hrubec.“ dovyprávěla svůj příběh se smutkem v hlase.

*********
Kerrt souhlasně přikývl. Na tohle sucho si pamatoval. Už byl dva roky u armády a zrovna ten rok dostal Frazzetu jako již dvouletého vlka, protože její původní pán zemřel. Pamatoval si, že hladina Bronzové řeky klesla o několik metrů a úrodné kraje kolem Kru, považované za obilnice Alansie, vydrželi jen díky Královskému jezeru na Bronzové řece a zavlažovacích kanálů, z něj vedoucích.

Přesto úroda byla oproti jiným rokům ubohá a Alansie se ten rok potácela na hranici hladomoru. Naštěstí král zpřístupnil královské sýpky a poskytl určitou pomoc všem postiženým krajům. Další roky byly již mnohem lepší a sýpky se opět zaplnili. Ale i tak, většina krajů ve vnitrozemí, které byli závislé na deštích, na pramenech, potocích a říčkách se z této pohromy vzpamatovávali ještě dnes.

„Aha. To sucho pořádně zamíchalo s osudy obyvatelů Alansie. je mi líto, že tvého muže nepřízeň osudu zlomila,“ pronesl.

Posléze z tlumoku vytáhl malou vojenskou lopatku a vykopal nedaleko říčky mělký hrob. Mrtvého do něj položil, zasypal hlínou a pak na hrob nanosil kmeny, aby se na mrtvého nedostali mrchožrouti. Uklidil lopatku, dobalil zbytek věcí, odchytil pro Enoju Tokranova koně a vyjeli k Alcotaru.

III.
Po třech týdnech cesty na východ se přiblížili k Mlžným horám natolik, že již bylo vidět sněhové čepice na horských štítech. Chyběl jim zhruba týden cesty k horám a další týden skrz hory průsmykem Hraničářů, který ústil nedaleko Alcotaru, cíle jejich cesty.

Plochá step přešla ve vrchovinu, nekonečný obzor ustoupil listnatým a jehličnatým lesům, objevili se první farmy a obchodní cesty, za což byli cestovatelé velmi vděčni, protože jednotvárná krajina je začala unavovat.
Pod širým nebem nenocovali tak často, protože pohostinní farmáři jim většinou poskytli přístřeší. U farmářů si taky nakoupili zásoby, které se v divočině nedali sehnat. Respektive sůl, cukr, mouka a sýr.

Cestou se postupně sbližovali, vprávěli si své životní příběhy, vyměňovali si své zkušenosti. Brzy se jim zdálo, že se znají celý život. Kerrt se o Enoju a Tarrant pečlivě staral. Když jim docházeli zásoby, nejedl dřív, dokud si nebyl jistý, že jedli oni. Tím, že se dostali do míst, kde se pohybovali v hojnějším počtu lidé, než tomu bylo v pustých pláních, Kerrt považoval za nutné držet hlídky, protože si nedělal iluze o poctivosti tuláků v podhůří Mlžných hor. Ve střežení spánku Enoji a chlapce se střídal s Frazzetou.

Když se konečně přiblížili na den cesty k průsmyku, Kerrta přepadl podivný pocit. Projížděli tmavým lesem, kde se úzká cesta, po které jeli, kroutila a díky hustému křoví, jenž lemovalo obě její strany, nebylo vidět za další zatáčku. Podivný pocit zesíli. Kerrt se prudce otočil a ostrým zrakem se snažil najít něco podezřelého.

„Děje se něco?“ zeptala se s obavou v hlase Enoja a zastavila koně. „To nevím,“ odpověděl. Frazzeta zavětřila a její slechy, snačíc se zachytit nějaký zvuk, se pohybovali, jako kdyby žili vlastním životem. „Vzduch je tu nehybnej a těžkej. Páchne tu zatuchlina a hniloba,“ nespokojeně zavrčela. „Teď ticho,“ sykl Kerrt a zaposlouchal se do lesního ticha. Nikde nepípl ani ptáček a chybělo i všudypřítomné bzučení hmyzu.

Po chvíli napjatého poslouchání seskočil, odběhl kousek od nich a do země pokryté listím zabodl nůž až po rukojeť. Klekl si a k rukojeti přiložil ucho. Soustředil se pouze na vnímání sluchem a okolní vjemy začal ignorovat. Téměř okamžitě uslyšel. „Taa-rraam-ta, taa-rraam-ta, taa-rraam-ta.“

Vyskočil, vytáhl nůž a vrátil do pouzdra. Nasedl na Frazzetu a když viděl tázavý výraz v Enojině obličeji řekl: „Koně a blíží se.“
„Kolik?“
„To nevim. Minimálně dva. Nechci se tu s nimi setkat.“

Bez dalšího slova vyrazili. zanedlouho dorazili domíst, kde křoví řídlo. Kerrt hledal nějakou únikovou cestu. Po několika minutách ji spatřil. Úzká cestička vyšlapaná zvěří, která protínala jejich cestu.

„Tudy!“ Vyštěkl ostře a na vedl Frazzetu do mezery v jednolitém pásu křoví.