|
Vlak jede do neznáma,
projíždí nádražím.
Lokomotiva ta noční dáma
se plíží, jak černý jámy stín.
Za svitu měsíce
pluje neslyšně nocí.
Černě hoří jí líce,
stižena temnou mocí.
Průvodčí spí sám v přeplněném kupé
zalit černočernou temnotou.
Jen z černobílých pohlednic oči tupé
ho sledují s prázdnotou svou.
Jak by ho chtěli pohltit,
zabít, rozsápat a vpít,
v temnotě ho zdrtit
a navždy proklít.
Oči černé tak,
jak jen černé mohou být,
dál si jede vlak,
takovými jen slepec může bdít.
Z pohlednic zírá dívka slepá,
kdysi srdce, které tepá,
až probouzí ptáky k zpěvu
a v každém vzbudí jen něhu.
Kde jí konec je asi,
malé slepé holčičky z Banátu?
Teď tma s ní hraje si
na dceru a na tátu.
Vlak jede do neznáma,
jede skrz tunel.
Lokomotiva je jak noční dáma,
Jak by sám Ďábel pěl...
|