Lovci VIII. část

Část osmá

Sluha


Elveris zaúpěla. Pokusila se odtrhnout ruce od sebe a přemístit je do pohodlnější polohy, ke svému překvapení však zjistila, že je to pro ni nesplnitelný úkol. Udiveně pohodila hlavou. Trvalo chvíli, než se její tělo úplně probralo ze spánku a omámený mozek začal opět vykonávat svou funkci...
...když tu zjistila, že leží na zemi, s rukama svázanýma za zády a přes oči ovázaný černý šátek.
Překvapeně se přetočila a pokusila se postavit na nohy. I ty však měla spoutané. Snažila se uklidnit. V hlavě se jí míhaly myšlenky a závodily mezi sebou jako stádo splašených koní. Ucítila za sebou pevnou zeď. Teď vedle další – ležela v rohu. Opřela se o stěnu a soustředila se na kouzlo, kterým chtěla odstranit svá pouta. Nadechla se.
Náhle se v její hlavě rozezněl vysoký, pištivý tón. Elveris vykřikla. Prudké křeče v žaludku ji donutily zkroutit se jako suchý list. Útržkovitě k ní doléhaly nějaké zvuky, ale ona nebyla schopná je rozeznat. Agonie jí prostupovala ve vlnách, stále nabírající na síle, až si začala myslet, že to nikdy neskončí. Bezvládně se sesula tváří k podlaze.
Vtom vše náhle ustalo. Nějaká ohromná síla ji vyzvedla do vzduchu a mrštila s ní o zem několik metrů vedle. Čísi ruka jí surově strhla šátek z očí, přičemž vzala s sebou i chomáč jejích vlasů. Elveris pohodila hlavou.
Nacházela se v kruhové místnosti spoře osvětlené plameny svíček, v jejímž středu byly na podlaze namalovány nějaké znaky, na které neměla čas se soustředit. Snažila se zjistit, kde to vlastně je, když vtom se za ní ozvalo:
„Aspoň vidíš, co se stane, když se o to znovu pokusíš. Zajímavé, nemyslíš?“
Serafína se zarazila. Znala ten hlas. Prudce se obrátila, co jí její pouta dovolovala.
Za ní se tyčila ohromná, mohutná postava, dokonce mnohem vyšší než Seleven. Jeho obličej byl nelidsky znetvořen, tváře měl opuchlé a pórovité, hlavu plešatou, a na zádech si s sebou nosil velký hrb, který o něco zmenšoval jeho výšku, i přesto to však byl bezesporu ten nejdelší člověk, kterého kdy viděla. Hlavou jí bleskla myšlenka, že možná tohle je ten tvor, o kterém se Seleven zmiňoval, když tu ji z jejího rozjímání vytrhla další, mnohem naléhavější úvaha – a to, že majitel onoho hlasu musel být někdo jiný. Někdo známý. Někdo...
Znetvořenec poodstoupil. Zpoza jeho zad se vynořila dlouhá, vyčouhlá postava člověka, při pohledu na nějž se Serafíně zastavil dech. Věděla, že je to on, věděla, že to tak musí být, přesto však jako by si to celou tu dobu nechtěla připustit, jako by byla slepá všem náznakům, které ji k němu směrovaly.
Byl to Elron.
V ruce držel sklenku, druhou byl opřený o desku stolu za sebou a triumfálně shlížel na svého vězně. „Vědělas´ to?“ zeptal se pobaveně. „Oh, jistě že ne! Jak by jsi taky mohla?“ Obrátil do sebe obsah své sklenice a zprudka ji položil na stůl.
Elveris jen stěží přemáhala překvapení. „Jen jsem si nikdy nemyslela, že bys byl schopný něčeho takového. Neměla jsem zapomenout na to, co se stalo první den na Urehardu – na tvé milé přivítání.“
Elron se pohrdavě pousmál. „Ze všeho, co tě mohlo dovést na mou stopu si vzpomeneš na jedinou věc, kterou jsem nemohl nijak ovlivnit? Možná jsem tě opravdu podcenil, Serafíno.“ Hlasitě se zasmál. „Myslíš si, že to nevím? Myslíš si, že jsem stejně zaslepený jako tvůj přítel! Ty nejsi Serafína, má milá. V žádném případě.“
Elveris zalapala po dechu. Bože! Jak jen může... ?
„Ještě se divíš? Divíš se, jak jsem na to přišel? Mohla jsi obelhat toho hlupáka, ale mě ne. Vím, spoléhala jsi na ješitnost Strážců, na jejich sebelásku, kterou jsou pověstní, ale zapomněla jsi, že jsou tu ještě jiní, mnohem moudřejší lidé než oni. Chceš vědět, jak jsem na to přišel?“ Zeptal se hlasem plným výsměchu a triumfu.
Elveris zaraženě mlčela.
„Bylo to jednoduché,“ konstatoval kouzelník. „Znám Serafíny, jejich tvrdost a nepřístupnost, která často přerůstá v naprostou ignoraci a tupost.“ Zasmál se. „A ty? Ty jsi jen obyčejná hlupačka s kolísavými city a tvá ochota každému pomáhat, mě opravdu velmi dojímá. Nepopírám, že máš určité schopnosti – ale jsou ještě nerozvinuté a díky své neznalosti jsi také zabila Tenrana.“
„Lžeš!“ vykřikla Elveris plna zoufalství. Nemohla uvěřit, že se dopustila takové chyby – chyby, která byla tak lehce odhalena...
Elron se znovu pobaveně zasmál. „Ale ovšem! A kdyby nebylo mne a nedostal tě od Fadivera, i Seleven by poznal, že nemáš vůbec žádnou moc. Jsi jen učednice, nemám pravdu? Ještě jsi neprošla obřadem, abych ti vůbec mohl říkat Serafíno.“
„To ty jsi zabil Tenrana!“ křičela Elveris. „To ty jsi vrah, ne já! Zabil jsi Tenrana, Fadivera i stovky nevinných lidí!“
Elron se k ní obrátil s udiveným výrazem na tváři. „Já, že je zabil? Ne, děvče já si nikým ruce nešpinil. Jen jednou jsem si vychutnal svou výhru, jen jednou...“ Pohlédl kamsi za její záda, jako by vzpomínal na něco, co ho velmi potěšilo. Náhle jeho tvář zkameněla a obrátila se na svého sluhu. „Greshare, měl bys už jít za svou paní. Víš, co s ním máš dělat?“ dodal tajemně.
Tvor rázně kývl hlavou a odkulhal pryč z místnosti. Hlasitě za sebou přibouchl dveře. Na chvíli se rozhostilo napjaté ticho.
„To on?“ šeptla Elveris. „To on to všechno způsobil? Ale proč? A... co má teď udělat?“
Elron znuděně pohodil hlavou. „Když jsem provedl své poslední kouzlo tehdy v chodbě, zapomněl jsem na jeden podstatný detail – a to, že Reina je démon ohně a tudíž na ni nemá nic podobného účinek. Příliš jsem se zabýval tím tvým přítelíčkem. Když jsem zjistil, že ovládá vítr, přemýšlel jsem, jak na něj vyzrát, aby co nejvíc trpěl. Bohužel, měl v rukáv nejspíš ještě nějaký jiný trik, když se mu podařilo mému kouzlu odolat. Ale co? Greshar už je na cestě...“
Elveris nechápala o čem to mluví. „Lady Reina že je démon? A Greshar? Co je potom on?“
„Můj bože, jsi tak hloupá, že se mi vůbec nechce ti něco vysvětlovat! Ale budiž, možná bys to měla vědět. Tedy ano, Reina je démon; jeden z mých nejlepších výtvorů. A co se týče Greshara, je to nutné zlo, jedna z podmínek dohody, kterou jsem uzavřel se Stvořitelem.“ Povýšeně se pousmál. „Možná tě zajímá, jak se mi podařilo prolomit vazby mezi těmi dvěma, nemám snad pravdu? Mým štěstím bylo, že se Nelrik vůbec nezajímá o to, čím Reina je, jen když ji má a už vůbec nechtěl vědět, jak se k němu dostala a jaké kouzlo ji váže. Bez jeho vědomí jsem Reinu odvolal a povolal zpět na tento svět jako její pán. Geniální a zároveň jednoduché. Nemyslíš?“
Elveris mlčela. Nebyla schopná cokoli říct.
„Dalším problémem, se kterým jsem se musel potýkat, bylo to, jak přemístit Greshara na takovou vzdálenost a přitom neprozradit jeho nepřítomnost. A jak už to bývá – vymyslel jsem další úžasné řešení. Asi stokrát jsem se proklínal za svou neopatrnost, když jsem tehdy ve vesnici použil jeden ze svých nejlepších triků, kouzlo, k němuž je potřeba pátého elementu. Ale naštěstí, vy jste si ničeho nevšimli.“
„Nevěřím ti,“ řekla Elveris s odporem. „Nevěřím, že ovládáš éter. Na to je potřeba mnohem víc než pouhé šarlatánství.“
Elronův výraz ztvrdl. „Jsi stejná jako oni. Nikdo mi nevěřil, že tohle dokážu, nikdo nevěřil mým schopnostem, do doby, než jsem měl možnost ukázat je v jejich plné síle! Copak by obyčejný šarlatán dokázal vyvolat démona jako je Reina? Nevěřili mi, ale teď za to platí! Teď vidí sami na vlastní oči, co všechno dokážu! Jen ať se dívají!“ Elron v záchvatu hněvu mrštil sklenicí o zem, až se střepy rozlétly po celé šířce místnosti. „To já jsem teď pánem Urehardu! Já! Ne Nelrik, ne Gyrmand, ale já!“
„Ale proč?“ vykřikla Elveris, aby přehlušila jeho běsnění.
„Proč?“ Elron zaklonil hlavu a zplna hrdla se zasmál. „To kvůli nim! Kvůli té lůze, špíně naší doby, která haní naše starobylé umění, kvůli všem těm lidem tam venku, kteří nemají pochopení pro mé posvátné dílo! Já opět nastolím pořádek, stejně jako za dob Erworthových, za dob, kdy se po Syderii procházeli opravdoví hrdinové a kdy bohové sestupovali na tuhle zem! Já jsem nový řád!“
„Jsi blázen!“ překřikla ho Elveris. „Pomátl ses!“
„Ano!“ řekl Elron. „Ano, jsem blázen. Ale já, JÁ mám teď moc! Pomstím se na těch, kteří mě nedokázali ocenit – Fadiver musel trpět za to, že jsem mu daroval Reinu a on ji zahodil kvůli té ubohé čubce Einid, a Nelrik... !“ Odmlčel se. V očích mu blýsklo šílené světlo. „Nelrik musí zemřít proto, aby mi nikdo nemohl bránit v mém záměru. Stejně jako Strážce.“
Elveris sebou trhla. Vší silou se snažila vymanit z pout, která jí bránila překazit Elronův plán. „Ale proč všichni ti lidé? Proč oni museli zemřít?“
Elron zaťal zuby. „To byla první věc, kterou Greshar udělal, když jsem ho začal ovládat. Nechápou můj úděl, nikdo z nich, a proto museli zemřít. Uzavřel jsem smlouvu se Stvořitelem výměnou za Gresharovy služby. Dělá teď přesně to, oč ho požádám.“
„Za co jsi ho vyměnil? Řekni mi to!“
Kouzelník se k ní otočil zády. Vzal do ruky misku ze zeleného chalcedonu a sáhl po prášku, který v ní byl uložen. Nabral ho plnou hrst. „Artriy chtěl jeho. Stvořitel chtěl Strážcův život.“
Prášek se rozlétl po místnosti. Jakmile se ocitl nad plamenem svíčky, vzňal se a zůstal po něm jen hustý oblak šedozeleného kouře. Dým naplnil všechny kouty.
Poslední, co Elveris ještě vnímala, byl děsivý pocit, jako by se její tělo náhle obrátilo naruby. Temnota ovládla její duši, celou místnost, stíny se náhle slily v jeden, aby vytvořily hustou, neprostupnou clonu plnou ubíjející beznaděje, která pohltila vše živé ve svém dosahu.
Urehard se propadl do hlubin strachu.




Fantasy a Sci-fi: Jeremiho Čítárna
© Jirka 'Jeremius' Wetter, jeremius@fantasy-scifi.net, 2000 - 2004

http://fantasy-scifi.net/citarna/