Lovci IX. a X. část

Část IX.

Sám sobě vrahem


Seleven kráčel chodbou. Paprsky zapadajícího slunce vrhaly pitoreskní stíny jeho postavy na šedou kamennou stěnu. Reina běžela za ním, rychle oddechující, zmožená jeho svižným tempem. Nechápala, co má Strážce v úmyslu. Neznala jeho plány, jen slepě následovala špičku meče vznášející se několik centimetrů nad podlahou vedle pravé nohy svého průvodce. Nechtěla se ho ptát, přestože se cítila jeho chováním zmatená.
Seleven náhle zpozorněl. Přikrčil se k rohu chodby a gestem naznačil Reině, aby ho napodobila. Uposlechla. Napjatý okamžik vyčkával jako lovec s lukem připraveným ke střelbě. A potom zaútočil
Seleven vyskočil zpoza rohu připravený čelit útoku neznámého protivníka. Divoce se rozhlédl vpravo a vlevo.
Nic.
Jen výsměšné ticho mu ponuře znělo v odpověď. Reina vystrašeně vykoukla zpoza rohu, a když si všimla Strážcova zlostného výrazu, zklamaně svěsila ramena. Chvíli vyčkávala, ale Seleven jako by se nechtěl hnout z místa.
„Co budeme dělat teď?“ zeptala se nesměle.
Strážce mlčel.
„Co kdybychom se aspoň pokusili najít Einid? Na mně nezáleží, stejně odtud za pár dní zmizím, když už tu není Elron ani Nelrik. Můžeš opustit Urehard a zachránit se. Ne?“
Seleven se k ní pomalu obrátil. Z jeho tváře se nedalo vyčíst, co se mu právě honí hlavou. „Přijel jsem na Urehard společně se Serafínou a s ní také odjedu. Pokud se jí něco stalo, neodejdu odtud, dokud nesplním svůj úkol.“
„Věříš, že je ještě naživu?“
„Říkala jsi přece, že tady na Urehardu není nikdo, o kom bych nevěděl. Takže tím, kdo kouzlo provedl musel být někdo z přítomných.“
Reina přikývla. „Ano, to jsem říkala. Jak ale víš, že jsem říkala pravdu?“
„Protože jsi mi to teď potvrdila,“ odpověděl Seleven prostě. „A tvá mlčenlivost se vztahuje pouze na tvého pána, takže v tomhle ohledu mi ve svém vlastním zájmu lhát nemůžeš. Pokud sama nejsi vrahem.“
Reina k němu vzhlédla. „A co když jsem?“
Seleven pokrčil rameny. „Pokud jsi, tak s tím stejně nic neudělám. Ale i kdyby to byla pravda, musí tě ovládat nějaká jiná osoba, tedy Nelrik nebo Elron. Nebo někdo jiný. Řeknu ti svou verzi: Zrůdou je nějaká bytost, kterou může její pán ovládat na dálku nebo je sama tak silná, že se může rychle přesunovat na dlouhé vzdálenosti. Co se týče všech těch vražd při cestě na Urehard, měly jen zmást hlavní záměr toho, kdo tvora ovládá – ať už je to bytost z masa a krve, nějaký démon nebo jiný homunkulus. Kdybych znal důvod, proč se tohle děje, brzo bych přišel na to, kdo za tím vším stojí. Ale to bych nejspíš až chtěl příliš...“
Reina se usmála.
Vtom náhle, jako lusknutím prstu, spadla na Urehard temnota. Realita se prohnula a spojila se se světem nemožného, který do ní násilně vnikl. Stíny se naposledy zatřepotaly a zmizely v hlubokém šeru, z něhož se vynořovaly jen dvě matné postavy, hledící si navzájem udiveně do tváře jako dvě zářící masky na ztemnělém jevišti. Stěny si začaly mezi sebou šeptat.
Seleven chytil Reinu zničehonic za ruku, až málem vyděšeně vykřikla. Cítila, že ji vede směrem, kterým sem před chvílí přišli. Ohromeně zalapala po dechu.
Lomená okna vypadala, jako by byla zahalená nějakou tenkou blánou, za níž se matně rozlévalo narudlé světlo zacházející slunce. Seleven natáhl ruku před sebe. Chvíli ji nechal volně viset ve vzduchu, potom se nadechl a dotkl se temné opony kolem hradu. K jeho překvapení však prsty nenarazil na žádnou hmatatelnou překážku. Cítil jen vítr opírající se do jeho ruky.
Stáhl ji zpátky. Pohlédl na Reinu, ta však byla příliš vystrašená, než aby si všimla jeho očí; dál hleděla s otevřenými ústy před sebe.
„Viděl jsi už někdy něco... takového?“ špitla.
Strážce neodpověděl. „Věděl jsem to! Proč jsem si to, sakra, neuvědomil dřív?“ proklínal sám sebe.
„Co tím myslíš?“ zeptala se zmateně.
Seleven zakroutil hlavou. „Nelrik by tohle nedokázal. Proč by jinak do svých služeb přijal Elrona, který tě pro něj vyvolal? Po tom, co se stalo před Fadiverovou smrtí... měl jsem si to uvědomit! Já hlupák!“ Chytil Reinu nesmlouvavě za bradu a přitáhl si ji k sobě, aby mu hleděla do očí. „Je to on, že ano? Může za to Elron!“
Žena se pokusila vymanit z jeho sevření, stisk byl však natolik silný, že nemohla ani vykřiknout.
„Přemisťoval Greshara z Urehardu až daleko na jih stejným kouzlem, které použil i tehdy ve vesnici, když jsme se s ním poprvé střetli!“ pokračoval vzrušeně. „Proto nás ty stopy pokaždé zmátly, vedly totiž do naprosto nelogických míst, směrem, který nás měl zmást.“
Reina se mu vytrhla. „Proč mi to říkáš? Sám přece víš, že nemůžu zradit svého pána!“
„Svého pána?“ opakoval po ní Seleven vítězoslavně. „Takže takhle to je! Elron je tvůj pán. Proto...“ Nedořekl. Zmateně se ohlédl k oknu, které každým okamžikem tonulo ve větší tmě než předtím. Zapřel se o rám, pevně se chytil a vyklonil se ven.
Přímo pod ním leželo nádvoří, zalité večerním světlem, navazující na krátkou kolonádu soch, mezi nimiž se krčila jakási postava. Seleven zaostřil svůj zrak. Einid! Chtěl vykřiknout, ale vtom jeho tvář zaplavila rozpínající se temnota jako ohromná bublina kolem Urehardu.
Vtáhl hlavu zpět a obrátil se k Reině. „Kudy se dostaneme ven?“
Reina roztřesenou rukou okázala za jeho hlavu. „Tudy. A potom po schodech dolů.“
Seleven ji chytil za ruku a vydal se tím směrem. V pravici stále svíral svůj meč, zdvižený nyní o něco výše, kterým kontroloval překážky přímo před sebou. Cítil, jak se Reininy prsty chvějí, nemohl ji tu však nechat. Přestože byla démon, cítila nyní stejně jako člověk a on nemohl dovolit, aby se jí cokoli stalo. Nemohl.
Schody pod jejich nohama promrzle klapaly a jejich zvuk roznášela ozvěna mezi zdmi. Meč zlověstně cinkal o kámen. A všude kolem to bezmezné ticho. Tma.
Náhle se nad jejich hlavami rozezněl svist. Oba se instinktivně přikrčili. Seleven pustil Reinu připraven k útoku. Zvuk se vrátil podruhé. U stropu přeletěly temné stíny podobné hejnu netopýrů, na nějaká zvířata však byly tyhle pohyby mnohem vzdušnější a ladnější, jakoby se sama temnota přelévala v nehmotném šeru.
„Utíkej!“ křikl na Reinu Seleven.
Žena se rozeběhla po schodech dolů. Cítila neviditelné prsty, jak ji tahají za vlasy a škrábou v obličeji. Ohnala se po nich, ale nenahmatala nic jiného než vzduch. Klopýtla. Kolena se jí podlomila a ona se kutálela točitým schodištěm dolů.
V úzkém prostoru se zarazila a zbrzdila svůj další pád. Obrátila se. Spatřila, jak se nad ní sklání ohromná temná postava. Vykřikla.
Seleven k ní poklekl a chytil ji za ruku. Až teď si uvědomila, že je to on. „Už je to v pořádku,“ uklidňoval ji. „Zmizelo to.“
„Co to bylo? Kam se to ztratilo?“ ptala se třesoucím se hlasem, zatímco jí Seleven pomáhal postavit se na nohy.
„Nevím, odpověděl. „A ani to nechci vědět. Lepší bude, když odtud zmizíme rychleji, než se to vrátí.“
Seběhli po schodech dolů, ačkoli Reině dělal problém pochroumaný kotník. Po děsivém přepadu však byla hnána myšlenkou na útěk mnohem více, než zpomalována bolestí a koneckonců mohla být ráda, že vyvázla pouze s tímto zraněním.
Dali se doprava. Seleven se snažil našlapovat tiše a obezřetně, nebylo mu to však nic platné, když vedle něj Reina ztěžka a nemotorně kulhala, čímž vydávala ve ztichlém prostoru, kde za každým rohem číhala ozvěna, hluk rovnající se úderům bubnu.
Nikdo z nich nezpozoroval, že vyšli z hradu, dokud kolem sebe nespatřili řady bílých sloupů, které jasně vystupovaly z temnoty. Černá opona se každou vteřinou posunovala dále a zaplavovala široširé okolí Urehardu.
„Co tady děláme?“ špitla Reina. „Chceš odtud utéct?“
„Viděl jsem tady Einid,“ odpověděl Seleven. „Doufám, že je pořád na tom stejném místě.“
Rychle se začali přibližovat k řadě soch. Z dálky nedokázali přesně určil, jestli je Einid mezi nimi, čím blíže se však nacházeli, tím jasněji se vepředu rýsovala neznámá postava, krčící se u podstavce jedné z nich. Brzy si už byli jistí.
„Einid!“ vykřikla Reina a vyběhla jí vstříc.
Lady se nejdříve polekaně přitiskla ke kamenné postavě, potom však spatřila ženu před sebou a vrhla se jí do náručí. „Reino!“ šeptla vyděšeně. „Ty žiješ? Myslela jsem, že jsem zůstala sama! Ó můj bože, jsem tak ráda, že tě vidím!“
Strážce se náhle vynořil ze tmy a stanul vedle nich, až Einid vykřikla děsem.
„To je v pořádku, nic se neděje,“ utěšovala ji Reina, přičemž nezapomněla vrhnout vyčítavý pohled na Selevena. „Co chceš dělat teď?“ zeptala se ho příkře.
„Potřebuji především něco vědět od tebe,“ řekl místo odpovědi. „Když budeš odvolaná kouzlem, zmizí s tebou i Greshar?“
„Samozřejmě,“ řekla. Náhle si všimla jeho pohledu a odvrátila hlavu na stranu. „Myslíš, že nemáme jinou možnost?“
Seleven mlčel.
„O čem to mluví, Reino?“ šeptla Einid.
Reina si jí však nevšímala. „Možná to tak bude lepší,“ řekla po chvíli tiše. „Možná už jsem z tohoto světa příliš unavená. Dobře. Je to jediná možnost.“
„Dobrá,“ přikývl Seleven. „Potom tedy...“
„Tam!“ vyjekla Einid náhle.
Seleven se pokusil otočit, dříve než se však zmohl k pohybu, odmrštila ho jakási neznámá síla několik metrů dopředu. Meč dopadl z jeho dosahu.
Reinin hlas se rozlehl Strážcovou hlavou s několikanásobnou ozvěnou. „Greshare ne!“
Dvě mocné paže zvedly muže do vzduchu a mrštily jím proti soše. Selevenovi se podařilo zčásti vykroutit, čímž se jeho letová dráha stočila doleva. Jeho dopad byl však i přesto příliš tvrdý.
Seleven se rychle odkutálel stranou. Právě včas. Greshar hrábl naprázdno a jako důkaz zněl šerem jeho zuřivý řev. Rozhlédl se po své oběti. Všiml si, jak se tmavá postava krčí u jedné ze soch a vrhl se za ní. Jeho pěst proletěla vzduchem. Ruka kamenné ženy odletěla spolu s oblakem prachu.
Strážce uskočil stranou a skryl se za další sochou. „Reino! Musíš to udělat!“ křičel. Greshar se po něm vrhnul. Jen tak tak se mu podařilo uskočit. Rozběhl se pryč od obou žen, aby jim tak poskytl možnost útěku.
Reina se obrátila k Einid. „Musíme pryč!“ křikla na ni a za okamžik už obě utíkaly směrem ke vchodu do hradu.
Seleven obloukem unikl Gresharovi a vrátil se opět k sochám, které mu naskytovaly větší možnost úkrytu. Netvor vší silou narazil do kamene, který úpěnlivě zapraskal a skácel se k zemi Selevenovým směrem.
Tohle mi Elveris nikdy neodpustí, pomyslel si Strážce, předtím než ho Greshar chytil za ramena a mrštil jím o zem.


* * *


Elveris ležela v koutě a mlčky pozorovala Elrona, který se právě vrátil z vedlejší místnosti a za sebou táhl nehybné tělo lorda Nelrika. Serafína se nejdříve lekla, že je mrtvý, potom si však pomyslela, že by jeho spoutané ruce a nohy neměly v takovém případě žádný smysl. Jak mu ale mohla pomoci? Kdyby použila kouzlo, Elron by zařídil, aby zase prožívala stejná muka jako předtím a pokud mohla soudit, nenacházel se v její blízkosti žádný předmět, kterým by mohla provazy na svých rukou přeřezat.
Kouzelník nechal Nelrika pro jistotu na opačném konci pokoje, potom se shýbl nad znaky namalovanými na podlaze a chvíli se jimi zabýval. Toho Elveris využila. Rozhlédla se a hledala něco, co by jí mohlo pomoci...
... když vtom její zrak padl na skleněné střepy, které zůstaly pod stolem během Elronova řádění.
Nemusela se moc natahovat, pouze se potichu odrazila nohou od stěnu a položila se na záda, aby na střep lépe dosáhla. Očima neustále kontrolovala kouzelníkovy pohyby. Jen stěží potlačila syknutí, když jí sklo pořezalo dlaň. Sebemenší zvuk by ji však mohl prozradit. Uchopila střep a rychle se narovnala. Začala pouta trhavými pohyby přeřezávat.
Šelest probral kouzelníka ze zamyšlení. Podezíravě se obrátil k Elveris. „Začínáš se nudit?“ prohodil k ní se zdviženým obočím. Narovnal se a pomalými kroky zamířil přímo k ní. Elveris se v duchu modlila, aby na její pokus o únik nepřišel. Elron se nad ní sklonil.
Nelrik bolestivě zaúpěl.
Elron se k němu otočil. „Zdá se, že se nám celá společnost začíná scházet,“ zazubil se a vykročil k němu.
Elveris si vydechla. Uchopila střep a opatrně pokračovala ve své činnosti. Koutkem oka zpozorovala, že se Nelrik už úplně probral z omámení a stejně jako ona předtím, vypadal teď naprosto zmateně a vyděšeně. Nevnímala o čem se spolu baví, věnovala se plně svým poutům a myšlence na únik.
Konečně se pouta na rukou sesmekla. Skrčila nohy a natáhla se. Věděla, jak riskuje. Pot jí tekl po čele a štípal ji v očích. Pozorovala Elrona, doufala a modlila se.
Kouzelník pootočil hlavu. Všechny svaly na jejím těle ztuhly. Elron si přidřepl, aby viděl Nelrikovi do očí a pokračoval v jejich rozhovoru. Lordova tvář každou vteřinou bledla.
Elveris se kousla do rtu. Cítila, jak střep klouže v jejích zakrvácených rukou, přestala však už bolest vnímat.
Teď!
Pouta spadla na zem. Její svaly byly ztuhlé, neměla však čas věnovat tomu pozornost. Pokusila se potichu vstát na jedno koleno. Elron ji nevnímal. Zaťala zuby, až ji čelist rozbolela. Pomalu se plížila za jeho zády se střepem v ruce.
Lord Nelrik na ni upřel svůj vyděšený zrak. Elron si toho všiml. Obrátil se. Střep proťal vzduch, ale Elverisina ruka minula. Kouzelník začal před sebou dělat jakési gesto. Elveris ho udeřila pěstí do hlavy. Elron se zapotácel. Opřel se rukou stěny za sebou a vyslal proti své útočnici silné kouzlo.
Dívka proletěla vzduchem a narazila zády do dveří až jí úder vyrazil dech. Panty zaúpěly a dveře se vylomily. Elveris zalapala po vzduchu. Pokusila se zapřít rukou o zem, to už ji ale druhá nárazová vlna odmrštila do chodby, kde se rozplácla bokem o kamennou stěnu.
Elron vykročil z místnosti s rukou napřaženou k dalšímu kouzlu. „Tohle nikdy nezkoušej!“ zařval na ni.
Elveris v šeré chodbě viděla jen jeho tvář, zlověstně ozářenou světlem z jeho dlaně, která se k ní stále přibližovala. Snažila se po čtyřech odplazit z jeho blízkosti. Byla zoufalá.
V tom okamžiku k ní Elron vyslal proud jasně rudého světla. Elveris křečovitě zvedla ruku k obraně. Bílé světlo se střetlo s rudým. Dvě vlny do sebe narazily s hlasitým praskáním a oslepující září. Chodba se zalila teplem.


* * *


Reina oněměle sledovala dvě bojující postavy tonoucí v oslnivém světle. Chytila Einid za ruku a vběhla do místnosti. Rozhlédla se. V levém rohu ležel Nelrik bledý děsem a jeho výraz, když spatřil obě ženy na prahu pokoje, byl nepopsatelný. Naprázdno otevíral a zavíral ústa, jako by chtěl všechno najednou vypovědět. Hlas mu však selhal. K jeho překvapení mu Reina věnovala jediný letmý pohled a spěšně se začala zajímat o cosi, co leželo na Elronově stolku.
„To je ono!“ zvolala náhle vítězoslavně. Z chodby se ozval hlasitý výbuch. Nestarala se o to, co ho způsobilo; vzala do ruky malachitovou misku a útržek pergamenu a položila obě věci vedle voluty na zem.
„Einid, budu potřebovat tvou pomoc. Einid?“ Nechápavě k ní zvedla svůj zrak. Lady stála jako přikovaná a bez mrknutí oka hleděla na znaky namalované na zemi.
„Einid?“ oslovila ji Reina opatrně.
Einid k ní zvedla hlavu. Ústa měla sevřená do úzké bílé linky a v jejím pohledu se dala číst neznámá nenávist. „To ty!“ sykla záštiplně.
Reina polkla. „Einid? Co se děje? Nemáme čas...“
„Ty za to všechno můžeš!“ vykřikla a svým pohledem propichovala její oči. „Pamatuji si na to! Všechny tyhle znaky, podobný pokoj a Elron... ! To ty jsi ten démon, kterého vyvolal pro Fadivera, to ty jsi svedla mého muže, děvko! Nebýt tebe, nic z toho by se nestalo!“
„Einid, proč si to o mně myslíš? Nemohla jsem zabránit...“
„To kvůli tobě se chtěl Fadiver vypravit na Urehard!“ pokračovala nenávistným tónem. „Kvůli tobě zemřel on i Tenran! Ty jsi je zabila!“
Reina se jí pokusila útěšlivě položit ruku na rameno, ona se však po ní ohnala a smetla ze sebe její dlaň jako zrnko špíny. „Neblázni, Einid! Máme příležitost pomstít smrt tvého muže i Tenrana a ty se mi v tom snažíš zabránit! Probuď se, proboha! Musíme si pospíšit. Když to neuděláme, budeme mít na svědomí další životy!“
Hluk na chodbě a nové vlny oslnivé záře donutily Reinu jednat na vlastní pěst. Vzala do ruky misku, Einid ji však vyrazila a prášek se rozprskl po pokoji.
„Nedovolím, aby jsi odtud zmizel bez pomsty! Budeš trpět za všechno, co jsi mi provedla!“ vykřikla Einid a vrhla se nehty po Reininé tváři. Reina nečekala tak zběsilý útok. Zakolísala a padla zády na Elronův stůl. Deska pod ní praskla a všechny nástroje se rozbily o podlahu.
Postavila se na nohy, téměř ihned však byla vystavena dalšímu zuřivému útoku. Vší silou strčila do Einid. Lady zakolísala. Reina se do ní opřela vší svou vahou, až se jí podařilo dostat se do vedlejší místnosti. Zavřela dveře a otočila klíčem. Z pokoje se ozývaly zuřivé výkřiky.
Její pohled padl na Nelrika. Na vteřinu zauvažovala, potom se však rozhodla. Sklonila se nad ním a začala mu rozvazovat pouta. Pro její třesoucí se ruce to byl takřka nadlidský výkon, za nějakou dobu se však provazy sesmekly a spadly na podlahu.
„Musíš mi pomoct!“ zalomcovala Reina zoufale s Nelrikem. „Greshar nás všechny zabije, když mě neodvoláš! Rychle!“
Nelrik se trhaně postavil na nohy. Společně s Reinou sesbírali co nevíce popadaného prášku a vrátili ho zpět do misky. Žena se postavila doprostřed spirály a vrhla na lorda prosebný pohled.
Nelrik vzal do ruky misku a pergamen. Začal předříkávat slova odvolání. Voluta se náhle začal kroutit jako had. Znaky se zvedly ze země a na okamžik jasně ozářily celou místnost. Hluboký monotónní hlas pokračoval ve své recitaci.
Reiny se zmocnil chlad – šaty z jejího těla zmizely. Cítila, jak na její ramena dopadl šedivý prášek, který se při dotyku měnil v horké jiskry. Vedle ní se vytvořila velká světelná brána. Nadechla se. Teď konečně odejde z tohoto světa.
Opustila volutu a vykročila do vznášejícího se průchodu, článku spojujícího svět živých se světem démonů.
Náhle její nohy ztuhly. Pokusila se natáhnout ruku vstříc bráně, ale ustrnula v půli pohybu. Nemohla projít.
„Nelriku!“ vykřikla zoufale.
Nelrik nechápavě pozoroval výjev před sebou. „Já... nevím! Udělal jsem všechno stejně jako vždycky! Co se to... ?“
„Bude odvolána až bude vyplněna dohoda,“ ozval se odkudsi Elronův hlas. Kouzelník stál na prahu pokoje, rozcuchaný a rychle oddechující, přesto však s triumfálním úsměvem na rtech. „A ta nebude vyplněna do doby, než branou před ní projde Strážce, popřípadě já. Myslím si ale, že první možnost nás již brzy přijde navštívit.“
Reina se po něm chtěla v rozčilení vrhnout, nemohla však opustit volutu.
„Přesto však děkuji, že jste mi ulehčili práci během mé nepřítomnosti,“ pokračoval Elron samolibě. Zavřel oči a roztáhl ruce. „Stvořitel už čeká,“ zamumlal.
Reina se prosebně obrátila na Nelrika. Lord stál jako přikovaný, s vyděšeným pohledem na tváři, neschopný jediného pohybu. Pokusila se ještě jednou vstoupit do brány. Opět neúspěšně.
Elron postoupil o krok blíž k portálu, který začal v pravidelných intervalech pulsovat jasně nachovou barvou. „Už se to blíží. Cítím to,“ vydechl jako v transu.
V otvoru po vyražených dveřích se objevila shrbená postava. Opírala se rukou o rám a mlčky hleděla do místnosti. Elron si jí nevšímal, byl plně zabrán do svého rozjímání.
Postava vstoupila do kruhu světla. Její tvář byla zalitá krví a tělo vyčerpané od těžkého boje. Přesto v ní však Reina spatřil Serafínu.
Elron jako by vycítil něčí přítomnost a pomalu se otočil. Tvář se mu zkřivila pohrdáním. Natáhl ruku připravenou ke kouzlu, dříve než však mohl cokoli udělat, stala se ta poslední věc, kterou předpokládal.
Serafína vypjala všechny své síly a rozeběhla se proti něm. Elronovy oči se rozšířily překvapením. Elveris do něj prudce narazila, kouzelník vyjekl a v příští vteřině je už oba pohltila brána, která se za nimi s prasknutím zavřela.



Část X.


Poslední sbohem


První rozbřesk pohladil nejvyšší věž Urehardu, objal jeho hradby a za malý okamžik už zalil celý kopec pokrytý lesy, z nichž se ozývalo hlasité ptačí štěbetání. Vítr rozvlnil záclony na okně a vetřel se do pokoje.
Seleven se neklidně zavrtěl. Vánek mu pročechral vlasy a polaskal jeho skráně a potom zmizel otevřeným oknem ven kamsi do hor, kde se rozplynul jako jarní sníh.
Strážce otevřel oči. Zamračil se. Udiveně bloumal pohledem po pokoji; prohlížel si prostornou místnost s dlouhými bílými záclonami, velké zrcadlo s porcelánovým umyvadlem a masivní, umělecky vyřezávaný dřevěný stůl, doplněný rozložitým křeslem. Pokusil se posadit, zjistil však, že má pravou ruku v dlaze a nedokáže s ní vůbec pohybovat.
Zdá se mi to nebo je už po mně? hloubal nad svou situací.
Dotkl se prsty levé ruky svého obličeje a nahmatal na pravé tváři dlouhý šrám táhnoucí se od spánku až ke spodní čelisti. Měl na sobě jen kožené kalhoty a tak mohl s radostí pozorovat všechny nové odřeniny a škrábance, které mu přibyly do sbírky.
Dveře se otevřely a dovnitř vstoupil lord Nelrik. Seleven instinktivně sáhl po meči vedle postele, nenahmatal však nic než vzduch.
„To už nebude zapotřebí,“ řekl lord pobaveně, když sledoval jeho počínání. „Už tu snad není nikdo, kdo by nás ohrožoval. A musím velmi neochotně přiznat, že jsi se na tom jistým málo příjemným dílem zasloužil. Ale jestli se tu budu ještě chvíli dojímat tímto způsobem, přísahám, že odtud hned odcházím a nechávám tě tvému osudu.“
Seleven pozvedl obočí. „Co se tu zatraceně stalo?“
Nelrik se uchechtnul. „Dobrá otázka. Na to se snažím přijít poslední tři dny, po které se rozvaluješ v mé posteli. Abych to shrnul: Při tvém příchodu tady bylo osm lidí, pokud mezi ně budu počítat i dvě pochybné existence, a v této chvíli bych se zapřísáhl, že tu najdeš jen tři – tebe, mě a Einid.“
Strážce se napřímil na lůžku, až mu na čele vyrazil pot. „A co Elveris? Co se s ní stalo?“
Lord pokrčil rameny. „To už ví nejspíš jen ona a Elron. Zachránila nám všem život, kdo by to do té holky řekl? Proskočila s ním bránou do světa duchů, odkud ji už asi těžko někdo dostane. Spolu s nimi samozřejmě zmizel Greshar s Reinou – jaká škoda...“
Selevenovi se příčil tón, kterým mu události oznamoval. „Jak se to stalo? Proč by, u Artriye...“
„To je právě to, co se ti snažím říct,“ přerušil ho vyčítavě. „Podle toho, co mi Elron řekl, smluvil se se Stvořitelem, že výměnou za tvou duši zpustoší Greshar tenhle hrad a okolí. Jak jsem mohl přijít na to, že pokaždé Reinu vyvolal znovu jako její vlastní pán a potom zase znovu, ale s tím, že jsem byl jejím pánem já? Dělal to chytře, to se mu musí nechat. Z toho pro mě propříště plyne, že je lepší platit větší počet služebnictva, než se potom spoléhat na jediného lotra. Co už ale nadělám?“
Seleven nevěřícně naslouchal jeho slovům. Přísahal, že kdyby neměl na ruce dlahu, hned by se po něm vrhnul za to, co říká. Možná ale právě proto bylo dobře, že ji měl.
„Co se tebe týče, našli jsme tě dole na nádvoří,“ pokračoval dál Nelrik. „Radím ti, abys odsud zmizel jakmile se uzdravíš, protože něco takového... to prostě...“ Tvář mu zrudla. „Máš štěstí, že jsem ti za jisté věci vděčen, jinak bych tě vlastnoručně vraždil hezky pomalu a dlouho. Máš vůbec představu, jakou měly cenu? A co je z nich teď? Víš vůbec... ?“
Ale Seleven ho už neposlouchal. Naslouchal jinému, mnohem příjemnějšímu a dávnějšímu hlasu.
„Vždyť to jsou sochy z Joequu! A z Urilidoru! Dělaly je Serafíny ještě v Předvěku, ano, poznávám jejich charakteristické rysy, materiál – nic podobného se už dnes nevyrábí! A tohle! To je sám Eslandir. Zde prý byl uložený jeho meč – Dyrlaen.“
Natáhl se na postel a zahleděl se z okna. Náhle byl v místnosti sám, jen se svým hlasem, který k němu neustále promlouval.


* * *


Seleven se vyhoupl do sedla svého koně. Za jeho zády čněl Urehard k nebesům jako výhrůžný ukazovák, kterému se už bude navěky věků vyhýbat. Nechtěl se sem vrátil.
Pobídl koně a vydal se stezkou dolů do rokle, kudy protékala bystrá řeka, dravě se prodírající ostrými zákoutími. Hleděl do jejích vln, které předbíhaly jedna druhou a přemýšlel nad tím, co bude dál.
„Kam nás povedeš teď, Selevene?“
Strážce se pousmál.
„Jistě. Rozběhneš se, kam tě nohy ponesou a s věčnými odlesky svého hrdinství ji vyzveš na souboj... nebo se snad za ní rozletíš a jednu jí vrazíš?“
Seleven poplácal svého koně. „Ano. Kam mě nohy ponesou.“