Poslání

Ležím na kamenné podlaze v kaluži krve. Chlad zaplavuje mé tělo a únava doléhá na mou mysl. Byl mi svěřen obtížný úkol, avšak já již nedostanu šanci jej splnit. Ale proč jsem takto dopadl? Proč tu ležím? Nyní si prosím vyslechněte můj příběh.
Začínalo se smrákat. Jako obvykle jsem nesl králi večeři do jeho ložnice. Náš král je již velmi starý, zažil mnoho bitev a vítězství, ale teď leží v posteli na smrt nemocen. Kromě jeho dcery a mne jej nikdo nenavštěvoval. Proto jsem se podivoval nad otevřenými dveřmi králova pokoje. Opatrně jsem položil tác na zem a nakoukl dovnitř. Všechny skříně a komody zely prázdnotou, veškerý jejich obsah se válel po podlaze. Gobelíny a obrazy zmizely ze stěn. Tasil jsem dýku a nakrčil se očekávaje nepřítele. Po chvíli jsem zaslechl divný šramot, sevřel jsem pevně rukojeť zbraně a vydal se za zvukem.
Král ležel bezvládně na studené zemi jen v bělostném rouchu, díky jemuž vypadal ještě bledší a starší. Snažil jsem se jej vrátit na lůžko, ale protestoval, tak jsem pouze přiložil do krbu. Zasténal a otevřel oči. Chvíli si mě prohlížel. ,,To jsi ty?“ zachroptěl. ,,Musíš nás zachránit. Já umírám, teď to je na tobě.“ Vyndal zpod košile zažloutlé psaní opatřené královskou pečetí a vtiskl mi ho do dlaně. ,,Tento dopis musíš doručit králi Severní země. Je to velice důležité! Závisí na tom osud celého našeho království. Nyní máš v rukou životy tisíců lidí. Jsi můj věrný sluha a já ti plně důvěřuji. Nezklameš?“
,,Ne, pane. Slibuji, že dopis doručím i kdyby to mělo být to poslední co v životě udělám.“ řekl jsem tiše. Král se lehce usmál. Ruka mu poklesla a oči zavřely. Zaskřípěly dveře. Prudce jsem se otočil. Stála tam princezna.
,,Otče? Ne, ty vrahu! Stráže! Pomoc!“ křičela ode dveří. Chtěl jsem jí všechno vysvětlit, ale stráže mě hrubě přitlačili ke zdi. Útok jsem nečekal a upustil dopis. Zvolna se snášel rovnou mezi spalující plameny, které ho okamžitě začaly olizovat. Snažil jsem se ho ještě zachránit, ale v tom mne zachvátila obrovská bolest a já se skácel k zemi. Voják stál nade mnou a z hrotu meče mu odkapávala ještě teplá krev. Má krev.
A tak tu ležím. Z rány na hrudi mi vytéká rudá tekutina. Zrak se mi zamlžuje, cítím se najednou podivně lehký. Stoupám vzhůru, vpíjím se do stropu. Již se netrápím královstvím ani jeho obyvateli, jež jsem jistě poslal na smrt. Blížím se ke světlu až mě docela obklopuje. Brzy se setkáme, můj pane.