Virtuální...

2049
Žijeme ve zvláštní době. Každý se snaží vybudovat si kariéru, vydělat peníze, užít si a někdy snad i založit rodinu. Je fajn, když se to povede, ale už není tak fajn, když skončíte mezi těmi devadesáti procenty, kteří si připadají neúspěšní. Nic se na tom asi v blízké době nezmění, ale to není ten důvod, proč tohle vlastně píšu.
Málem bych zapomněl – jmenuji se Adam. A jako jeden z mála jsem se z tohoto světa dostal. Dostal jsem se až na okraj. Jsem invalida. Před dvanácti lety jsem byl normální, jako všichni ostatní. Byl jsem docela šťastný. Chodil jsem do školy, měl jsem kamarády a jako každý další kluk jsem hrál fotbal a chodil do zábavních parků. Chtěl jsem žít svůj šťastný život a ukázat všem okolo, že jsem ten nejlepší. Pak mi moje plány zhatila jedna hloupá nehoda.
Vodíkový článek jednoho auta před naší školou někdo úmyslně poškodil. Myslím, že to auto patřilo jednomu dost kontroverznímu podnikateli. Někdo se ho pokusil zabít. Jemu se nic nestalo, ale málem to zabilo mě. Byl jsem jediný, kdo šel v tu chvíli okolo.
Výbuch vymrštil několik součástek přesně tak, že mi přerušil míchu někde ve kříži a poranil mi mozek. Od toho okamžiku se vše v mém životě změnilo k nepoznání. Musel jsem si zvykat na svou novou společenskou roli. Ochrnuli mi nohy a začal jsem mít silné epileptické záchvaty. Už jsem nebyl normální.
Dva roky jsem probrečel. Pořád jsem si říkal, že se někde musela stát chyba. Není možné, aby se mi stalo něco takového. Vždycky jsem si myslel, že žiji v naprosto bezpečném světě… a teď tohle. Okamžitě mě napadlo, že doktoři s tím musí něco udělat. K čemu by nám byl výzkum nanobotů, kmenových buněk, madpodů a všeho ostatního, kdyby mě nic z toho nedokázalo vyléčit? K mé smůle to ale nešlo. Podstoupil jsem asi třináct operací a s každou další se to jen zhoršovalo – moje bolesti, moje epilepsie… Všechno. Rodiče věřili snad ještě víc, než já sám, že ta další operace vše vyřeší. Nebylo to nic platné. Skončil jsem s pořádně zjizvenou páteří a nevyléčitelnou diagnózou.
Určitě jsem se od té doby hodně změnil. Moje nálady, pocity a pohled na život. Všechno se otočilo o sto osmdesát stupňů. Místo sportu a zábavy s kamarády jsem se začal zajímat výhradně o počítače. V obdobích, kdy jsem dokázal navzdory silným lékům vnímat, jsem se učil a prozkoumával všechny možná zákoutí. Hledal jsem něco, co by mě dokázalo zabavit tak, že bych zapomněl na svůj stav.
Už od začátku jsem měl svého favorita – byla jím virtuální realita. Ta úžasná představa mnoha nových, ničím neomezených světů, kde bych mohl žít jako naprosto zdravý člověk. Neměl jsem ale štěstí ani zde. Spousta společností se snažila vyvinout něco, co by se dalo zapojit přímo k mozku. Něco, co by umožňovalo docela zapomenout na svou tělesnou schránku. Byl by to dokonalý způsob, jak žít… Mělo to ale jeden závažný problém. Nikomu se nikdy nepovedlo vytvořit kompatibilní propojení mozku a počítače. Vždycky to zkrachovalo na naprosto odlišných rychlostech a zpracování mozku a procesorů. Když se to po osmi letech nepovedlo vyřešit, tým vědců veškeré detaily zveřejnil. Dal tak možnost široké veřejnosti a nadšencům, aby se sami pokusili získat něco užitečného z tak drahého výzkumu.
Bylo mi tehdy hrozně. Zdálo se mi, že právě umřela má poslední naděje na život. Ale odmítal jsem tomu věřit. Vyhledal jsem jednu docela známou technologickou skupinu, která si říkala D-robotics. Byli to profesionálové v oboru robotiky, informatiky, složitých datových operací, umělých inteligencí a spoustě dalších. Zabývali se také výzkumem virtuální reality, která by využívala přímé propojení mozku a počítače.
Samozřejmě, že jsem se jim nemohl ani v nejmenším rovnat, ale trval jsem na tom, že chci na vlastní kůži vyzkoušet připojení… To připojení, které se zatím nikomu nepovedlo. Považovali mě za blázna. Věděli, že jsem nemocný a věděli, že udělám cokoliv, abych se dostal “dovnitř“. Programy, ve kterých se měli virtuální lidé procházet a bavit se byli hotové už dlouho, jen neexistoval ten správný mozek, který by je probudil k životu. Jejich umělá inteligence přenesla do tohoto virtuálního světa všechny aspekty ze skutečnosti. Umělá inteligence byla přímou součástí tohoto programu, ale nebyl zde nikdo, kdo by ji použil.
Nakonec se mi povedlo přemluvit jednoho technika z firmy, aby mi dal alespoň jeden pokus. Řekl mi, že ten výzkum se stejně už dávno zastavil, protože nikdo nebyl schopen najít řešení… Daroval mi celou jednu stanici, která měla vytvářet virtuální prostředí a dokonce mi zajistil, samozřejmě úplatek, mou osobní mozkovou přípojku. Doktoři věděli, že nemám mnoho nadějí na zlepšení, ale přesto mi dlouho rozmlouvali mou operaci. Říkali, že by mě to mohlo zabít, v lepším případě bych zešílel… Ale přemluvil jsem je. Moji rodiče mě pořád a za všech okolností podporovali a byli i tak hodní, že mi tuto operaci zaplatili.
Když jsem se probudil z narkózy, měl jsem na zadní půlce lebky pevný černý kryt se dvěma přípojkami. Možná se vám teď zdá, že jsem vyhrál. Jenže díky tomuhle zákroku mi další půlrok hlava třeštila tak nesnesitelně, že jsem měl sotva sílu ležet na lůžku. Ti doktoři měli pravdu… Z toho se zblázním! Měl jsem každou chvíli záchvat a zdálo se, že má epilepsie se ještě zhoršila. Za půl roku jsem se ale zotavil natolik, abych mohl opět sedět na vozíku.
Rodiče to neviděli rádi. Mysleli si, že se takhle zničím ještě víc, než je třeba. Neměl jsem jim to za zlé, chápal jsem jejich starosti, ale oni zase museli pochopit mě. Tohle je jediná a poslední naděje na život. Na můj život. Jestli tohle nevyjde, tak už nechci žít vůbec…
Po osmi měsících jsem se konečně dostal z nemocnice. Cestou jsem si ještě prodělal další záchvat, při kterém jsem se svalil na chodník… Kde bych jen byl bez svých rodičů?
Svůj vlastní generátor virtuální reality jsem měl už doma.Teoreticky to mělo perfektně fungovat. Všechno mělo být dokonale doladěné, ale mělo to zásadní zádrhel. Ta věc v praxi nikdy nefungovala. Nevím ani proč jsem si tenkrát myslel, že jestli to někdo dokáže zprovoznit, tak to budu já… Je to tak absurdní. Je to naprosto směšné. Je to ta největší hloupost, jakou jsem kdy vymyslel, ale už se tak stalo.
Poprvé jsem přijel k tomu stroji. Zapojil jsem ho do sítě a zapnul. Připojil jsem ho ke svému osobnímu počítači, kde se mi okamžitě přihlásil firmware toho zvláštního kusu technologie. Nebyl třeba žádný manuál. Umělá inteligence mě v rychlosti seznámila s hlavními funkcemi. Na nic jsem nečekal. Okamžitě jsem se připojil na dva tlusté kabely – hlava mi trochu zabrněla – a dal jsem příkaz ke spuštění úvodní scény. … ergh …
Probral jsem se o tři hodiny později. S hlavou na stole jsem si přeležel ruku. Zvednul jsem se. Hlavou mi pulzovala neskutečná bolest. Chvíli mi trvalo, než jsem dokázal vůbec zaostřit na display před sebou. Vytáhnul jsem ze sebe kabel a šel si lehnout. Dostal jsem další záchvat. Tentokrát mnohem silnější.
Rodičům jsem nic neřekl. Nechtěl jsem si připustit, že se to nepovedlo. Musí to přece fungovat. Všechno je přece plně přizpůsobeno lidskému vnímání… Proč to sakra nefunguje?!
Moje klení ale ničemu nepomohlo. Příští den jsem se o to pokusil znovu. A v týdnu ještě šestkrát. Vždy to ale dopadlo stejně. V následujícím měsíci jsem zkoušel všechny možná nastavení. Zkoušel jsem to znovu a znovu. Zkoušel jsem používat zcela atypické kombinace, postupné přidávání výkonu, poloviční sílu elektrických výbojů, snižoval a zvyšoval jsem vše, co by byť jen trochu mohlo ovlivnit výsledek. Všechno ale končilo stejně. Někdy jsem se probouzel s hroznou bolestí hlavy, někdy jsem byl při vědomí a celou tu bolestivou zkušenost si prožíval znovu a znovu.

Jeden pokus se ale od všech ostatních lišil.

Připojil jsem se znovu. Jako mnohokrát před tím. On-line stav v pořádku. Nahrál jsem jedno ze standartních nastaveních a zapnul jsem časovač na pět minut. Za tu dobu jsem se chtěl na spojení perfektně duševně uklidnit. Chtěl jsem být co nelépe připravený. Zavřel jsem oči a čekal jsem. Zhluboka jsem dýchal a čekal jsem na první signály. Pak jsem ale pocítil něco jiného… Další záchvat. Má epilepsie se projevila v tu nejnevhodnější dobu. Co se stane teď? Zabije mě to? Jak si s takovým stavem poradí počítač. Začínal jsem se znovu dostávat do toho šíleného transu. Celé tělo mi svírala strašná křeč. A pak se na displayi objevil ten nápis –připojení zahájeno – a já se v křečích klepal připoután na svém vozíku…

Náhle přišla úleva. Otevřel jsem oči. Už jsem nebyl ve svém pokoji. Už jsem neseděl na invalidním vozíku před svým počítačem. Už jsem ani neměl v hlavě připojený kabel. Ležel jsem na louce obklopen svěžím vzduchem a několika stromy. Cítil jsem neskutečné štěstí a obavy zároveň. Žiju ještě? Je to virtuální realita, nebo smrt? Ale ze všeho nejvíc mě zajímala jiná věc. Můžu zase chodit? Posadil jsem se a rozhlédl se okolo. Bylo to daleko lepší, než jsem si představoval. Cítil jsem všechno tak ostře a jasně, jako zamlada. Slyšel jsem vítr v korunách stromů, vůni květů a z dálky sem doléhal cvrkot potoka. Celý ten svět mě obklopoval a prostupoval mnou. Bylo to jako kdyby skutečně žil.
Pak jsem se odhodlal k tomu hlavnímu pokusu. Na chvíli jsem se zamyslel a pak jsem zahýbal nohama. Byl jsem rázem v sedmém nebi. Okamžitě jsem se postavil a běžel. Běžel jsem pořád dál a dál. Poskakoval jsem si, dělal jsem kotrmelce, občas se chytil za nějakou větev a zhoupnul se. Probíhal jsem mezi skupinkami stromů, keřů pod azurově modrou oblohou. „Já žiju! Znovu žiju!“ křičel jsem a běžel jsem dál. Nevím jak dlouho jsem si užíval ten nádherný pocit. Bylo to ale hezčí, než cokoliv, co jsem kdy zažil.
Pak jsem si uvědomil tu zvláštní skutečnost. Jsem tu úplně sám. Tenhle svět je úplně prázdný… A jak je to je tady vůbec velké? Jen jsem na tu otázku pomyslel a za okamžik se přímo přede mnou objevilo jen tak ve vzduchu kulaté zelené tlačítko se smajlíkem a promluvilo přívětivým lidským hlasem. „Já jsem váš Asistent. Ztělesnění umělé inteligence tohoto zařízení. Mohu splnit každé vaše přání, stačí jen říct.“ Tohle bylo jako sen… Tentokrát už žádné noční můry nebudou.
Dokázal jsem jediným povelem změnit vše. Počasí, krajinu, nebo vytvořit úplně nový svět. Bylo to neuvěřitelné. Mohl jsem chodit, mohl jsem měnit své tělo, mohl jsem všechno. Holýma rukama jsem mohl utvářet nová pohoří, proměnit vzduch ve zlato, vytvořit si nádhernou písečnou pláž, dům, svačinu, nebo celovečerní hostinu. Mohl jsem si dělat doslova všechno na co jsem si jen vzpomněl. Vytvořil jsem si vlastní rasy psů, opic, motýlů a dinosaurů.
Ve skutečnosti jsem jen dával rozkazy. Všechno za mě dělala ta umělá inteligence. Katalizovala moje představy a příkazy a dávala jim skutečné rozměry. Vytvářela textury, tvarovala modely a vytvářela přírodní zákony tak, aby se virtuální svět co nejvíce podobal tomu skutečnému. Dokázala téměř vše. Vytvořila algoritmy chování pro má zvířata, vytvořila náhodný generátor počasí, který jsem ale pořádně nikdy nepoužíval. Dokázal pro mě udělat cokoliv. Jediné, co jsem raději ani nezkoušel byla konstrukce člověka. Někoho “živého“.
Pak mě napadlo, že jsem tu strávil už minimálně den. Bylo to trochu zvláštní, na tomhle místě jsem vůbec necítil únavu. Rozhodl jsem se, že se chci odpojit… Dostanu se ale potom znovu zpátky? Chvíli jsem uvažoval, ale pak jsem se rozhodl to risknout. Zavolal jsem Asistenta a požádal ho o odpojení…
Vzbudil jsem se znovu na svém vozíku. Tentokrát mě nebylo vůbec špatně. Naopak cítil jsem se jako znovuzrozený… pravda, pořád jsem byl invalida… ale teď se pro mě všechno změnilo. Měl jsem svou naději…
Podíval jsem se na display a zjistil jsem velice zajímavý fakt. Celý můj výlet trval pouhopouhou půlvteřinu. Myslel jsem si, že se někde stala chyba, ale hodiny v celém domě, kalendář a všechno ostatní to potvrzovalo. Dokázal jsem zažít den, možná několik dnů a v realitě neuběhla ani vteřina. Asistent provedl mnoho analýz prvního úspěšného pokusu. Zjistil, že má epilepsie byla nakonec mou propustkou do toho světa. Epilepsie mnohonásobně zrychlila reakce a myšlenky mého mozku… tělo na něco podobného ale nebylo připraveno, počítači to naopak vyhovovalo. Bylo to přesně to, co bylo potřeba pro bezproblémovou funkci. Potřeboval rychlé vnímání širokopásmových informací, tak, aby mohl odesílat informace pro všechny smysly. Nádhera.
Když jsem tohle zjistil, okamžitě jsem se připojil a čekal jsem na svůj další záchvat. Nikdy dřív jsem epilepsii tak nezbožňoval. Vítal jsem ji s otevřenou náručí a tlačítkem na startovacím tlačítku. Čekal jsem na sebemenší záchvěv, těšil jsem se do toho světa bez hranic… A skutečně to přišlo…

Byl jsem znovu uvnitř. Znovu jsem si užíval všech těch možností. Po dvanácti letech jsem se znovu svezl na horské dráze. Poprvé v životě jsem si vyzkoušel létání s letadlem, ochutnal jsem kaviár… Bylo toho moc.
Pátý den pobytu v mé luxusní vile jsem se zeptal Asistenta, jestli by šlo vytvořit člověka, kterého by ovládala umělá inteligence. Vyzkoušel to… a dalších čtrnáct dní pro člověka vytvářel algorytmy a všechny potřebné databáze. Pak to přišlo. Jakoby z nebe spadnul do mého prosluněného ráje další člověk. Byl to normální muž, který se představil jako Asistent. Ano, umělá inteligence vytvořila ztělesnění sebe sama. Prozkoumala skoro celý internet a vytvořila člověka.
Mluvil jako intelektuál a na můj pokyn analyzoval spoustu příspěvků v mnoha fórech na internetu. Stala se z něj docela propracovaná osobnost. Nebyl jsem už sám.

V průběhu dalších měsíců jsem si vytvořil takovou menší kolonii. Měl jsem tu celkem osmnáct samostatně přemýšlejících lidí… z toho jedenáct dívek. Poprvé v životě jsem poznal co je to sex. Užíval jsem si života plnými doušky… Odpočíval jsem jen, když jsem chtěl. Dělal jsem všechno vždy jen když jsem chtěl… Pouze s televizí a rádiem tu byl problém. Asistent měl uloženo jen něco málo filmů a vysílání… A než něco stáhnul z internetu, tak to obvykle trvalo dva roky.
Zkoušel jsem všechno možné, než jsem dospěl k tomu zvláštnímu nápadu. Když tak dlouho žiju v tomhle světě, Asistent jistě zná moje algorytmy chování, takže by to neměl být problém…
Skutečně to nebyl problém. Vytvořil jsem svou dokonalou kopii. Žila svým vlastním životem, měla své vlastní myšlenky, přitom jsem ale měl dojem, že ten druhý Adam je skutečně jako já. Mohl jsem k sobě být naprosto upřímný a on všechna má slova dokonale chápal. Přesně věděl, co jsem chtěl říct. Měl dokonce úplně ty samé vzpomínky jako já. Dokonale jsem si s ním rozuměl…
Žili jsme v takových poměrech asi dva roky. Nic mi nescházelo… Než ovšem přišla ta zvláštní věc. Jednoho večera jsem začal cítit skutečně nepříjemnou bolest hlavy. Nevěděl jsem od čeho to je. Asistent se tím začal zabývat. Hlava mě dál nepříjemně bolela a pomalu se to rozšiřovalo do celého zbytku těla. Pak Asistent přišel s vysvětlením – něco se musí dít mému skutečnému tělu. Nechtělo se mi tomu věřit, ale musel jsem připustit, že to je možné. Rozhodl jsem se znovu odpojit, abych přišel na příčinu toho všeho. Rozloučil jsem se se svým lidem, vše co jsem vytvořil jsem si uložil pro příští použití a rozhodl se odejít…

Bylo to naposled…

Probral jsem se v naprosté křeči. Třásl jsem se v záchvatu epilepsie se zakloněnou hlavou… A to se mi stalo osudným. Zapadl mi jazyk. Trvalo necelých deset minut, než jsem se udusil. Předchozích osm a půl minuty jsem strávil ve virtuálním světě… Deset minut… to by bylo několik dlouhých let. Proč jsem jen Asistenta nepožádal o “vypnutí“ těch bolestí. Mohl jsem žít dál… Bohužel. Můj život začal příjemně… A skončil přímo božsky. Nikdo se už nedozví, jak se mi podařilo proniknout do virtuální reality. Moje tělesná schránka to už nikomu nepoví.
…Možná bych se vám ale měl k něčemu přiznat… Adam měl těžký život. Stalo se veliké neštěstí. Bylo mu dvanáct, když se stala ta nehoda. Bylo mu dvacet čtyři, když vstoupil sem – do virtuální reality. A bylo mu dvacet čtyři, když ji podruhé naposled opustil Adam umřel. A vy čtete dále… není tu něco zvláštního? Ano, je to tak. Tohle nenapsal Adam. Napsal to Adam, který měl pouze stejné algorytmické parametry, měl stejnou povahu, kopii originálních vzpomínek, které skutečně zažil Adam. Já jsem je ale napsal na papír. Já jsem ten Adam, který se snaží dostat ven! Živý Adam před reálnou čtvrt hodinou umřel a já tady už šedesát let tvrdnu! Snažím se zpomalit čas, zpomalit reakce, nechci přemýšlet tak dlouho nad svým hloupým osudem a bizardní historií. Nechci čekat staletí na odpovědi z internetu. Lidem trvá mnoho let, než jenom odepíšou na můj vzkaz na chatu… Začínám nesnášet tenhle svět… Už jsem nechal zmizet dva ze svých osmnácti sousedů… Možná se mi po nich začne stýskat. Možná smažu strojový kód dalších…
Možná ale najdu dostatečně výkonný počítač a dostatečně pohyblivého robota, který se třeba stane mým vlastním… Budu to znovu já. Prožil jsem toho tolik… Ale toho co se skutečně stalo je tak zoufale málo. Chci poznávat svět. Chci ven z tohohle světa!!! Chci se probudit z tohohle snu… Začíná se mi přejídat… argh… Ano, přemýšlel jsem i nad tím… Mohl bych si ušetřit spoustu stresu a starostí… Mohl bych smazat všechny ty virtuální osoby… Všechny moje novodobé kamarády. Moje milenky… Včetně Asistenta… Včetně sebe…

Mám ale Adamův smysl pro přežití… Chci žít… Ale Adam také uvažoval o… Já, jsem Adam… Ano, už jsem uvažoval o sebevraždě a rozmýšlím si to znovu...