Loanerana Pallion

U tmavě hnědého stanu kousek od středu tábora a blíž k bojišti stáli dva strážní a snažili se ignorovat hlasité hlasy, které se dohadovaly o průběhu dalšího boje. Werytea se zamračil. „Pokud zaútočíte z této strany, budete oslabeni. Výrazně oslabeni.“ Vévoda se tázavě podíval na svého velitele. „Má pravdu.“ „Ale my získáme výhodu! Hrabě Janov nemá lučištníky. Naši jezdci můžou bez odporu projet až k jeho stanu a zajmout ho!“ odsekl velitel. „Tohle není válečná strategie.“ Ušklíbl se Werytea. „Spíš bych to hádal na plán dětské výpravy do kuchyně.“ Velitel zrudl. „Ale vy také nejste stratég. Můj – Má strategie vyjde!“ „Hmm. A co les? Po obou stranách budete mít stromy a křoviny. Mimochodem - jak víte, že hrabě Janov nemá lučištníky?“ dodal Werytea jízlivě. „Nikdy je nemá!“ zavrčel velitel. „Já slyšel, že život je změna.“ Usmál se Werytea. „Co když je zítra bude čistou náhodou mít? Nedokážeme ochránit takové množství vojáků před lučištníky – když budeme nuceni chránit ještě pohybující se jezdce na koních.“ Při poslední větě se díval na vévodu. „Zvážím vaše návrhy.“ Přikývl vévoda a sklouzl pohledem na mapu před sebou. To bylo znamení, že mají opustit stan. Velitel vévodu chvíli pozoroval a pak se s nevyzpytatelným výrazem vzdálil. Werytea dále pozoroval vévodu. „Není bezpečné nechat mu velení.“ Řekl po chvíli. Vévoda si povzdechl. Náhle vypadal jako unavený stařec – jak o něm s oblibou mluvil Vládce. „Já vím. Je naprosto neschopný, ale proti rozkazu Vládce se přece nemůžu – nesmím stavět.“ „Tohle je vaše žoldnéřská armáda.“ Namítl Werytea suše. „Ano. Je má. Ale Vládce má podle Starých listin právo při ohrožení říše nasadit do našich vojsk své velitele.“ „Tohle ale není ohrožení říše. Ohroženy jsou pouze vaše panství.“ Vévoda se trpce pousmál a otočil se k mágovi čelem. „Já mám ale svázané obě ruce.“ Werytea po chvíli chápavě přikývl. Vévoda si povzdechl a změnil téma. „Jak jste na tom?“ „Budeme potřebovat posily.“ Vévoda se otočil a překvapeně se na Werytea zadíval. V očích se mu zračila nevyřčená a zlověstná otázka. Werytea znovu přikývl. Pochopil. „Renem a Alion jsou vážně zraněni a není jisté zda se dožijí zítřka. Dewer je na pokraji zhroucení. Halverik, Naaer, Jiorim a Lasna za soumraku zemřeli. Jereset je úplně vyčerpaný, ale snad se vzpamatuje. Z deseti nás zbyli pouze dva, kteří jsou schopni služby.“ Vévoda zalapal po dechu. „Ale to znamená – to znamená, že nejste schopni ubránit ani desetinu vojska při útoku.“ „Pravda je taková, že pomalu nejsme schopni ubránit ani tento tábor.“ Řekl trpce Werytea. Vévoda zbledl. „A co kněží?“ „V tuto chvíli už nám pomáhá celá polovina kněží - ze všech našich táborů.“ Vévoda se otočil a opřel se o stůl s rozloženými mapami. „Co můžeme dělat?“ „V tuto chvíli téměř nic. Nemůžeme riskovat. Nejsme schopni boje.“ „Co se stane pokud na nás hrabě Janov zaútočí?“ „Nevydržíme.“ Vévoda se zasmál se slyšitelnou hysterií v hlase. „Z Jiřiček nám mají na pomoct přijít čtyři naši.“ Řekl Werytea. „Jiřiček?“ znovu se zasmál vévoda. „Je to dva měsíce cesty jenom přes Rudné hory, k našemu ležení jsou to další tři měsíce. Opravdu si myslíte, že na nás hrabě Janov nezaútočí po celých pět měsíců?“ „To si nemyslím. Ale nějakou dobu si bude myslet, že chystáme konečný úder. Mezitím bychom mohli útočit malými jednotkami – tím by se mělo jeho přesvědčení utvrdit. Malé jednotky ochráníme snáz než velké a spotřebujeme méně energie než na chránění tábora.“ „Ale co se stane pokud při našem útoku hrabě zaútočí na tábor?“ „O to by se museli postarat kněží. Ale nemyslím, že hrabě by věděl o našich počtech a riskoval tak své muže při boji proti Nám.“ „Ale co se stane pokud váš plán prohlédne?“ zeptal se vévoda suše. „Vojsko hraběte se počtem vyrovná nám. Nemůžeme riskovat prohru.“ „Budeme muset naverbovat nové vojáky.“ Řekl pomalu Werytea a povzdechl si. „To ale prozatím znamená další zátěž pro Nás.“ „Nejen pro vás.“ Zachmuřil se vévoda, ale dál nic neřekl. Werytea se uklonil a opustil stan. Vévodova slova mu však stále vrtala hlavou. Jaké problémy provází vojsko? A proč se mu vévoda nesvěřil? Potřásl hlavou, aby si ji pročistil a soustředil se na obranu tábora. Loanerana tiše zaklela. Doufala, že jí její šestý smysl varuje, když se blíží nebezpečí, ale očividně se spletla. Stála čelem proti osmi možná deseti zlodějům, kteří byli ozbrojeni. Sklouzla rukou k opasku s dlouhým a dobře ukrytým nožem, který ji před nedávnem věnoval jeden z jejích mnohých krátkodobých učitelů. Samozřejmě ji s ním nejprve naučil zacházet. Nebyla si však jistá, že proti takové přesile něco zmůže. Největší a nejmohutnější zloděj se na ni usmál. Chyběly mu všechny přední zuby a ty zbylé, které šly vidět, byly načernalé. V jiné situaci by se rozesmála. Bezzubý chlap ji chce okrást! Teď se však nedokázala zbavit myšlenky, že je určitě pětkrát těžší než ona. Zloděj se k ní přiblížil. „Taková pěkná slečinka jako ty se sama potlouká po městě?“z úst mu nepříjemně táhlo a celý páchl potem. Loaneraně se zvedl žaludek. „Možná ta slečinka nepotřebuje doprovod.“ Odsekla. Zloděj pomalu vytáhl velký meč a přitiskl jí ho na krk. „To je ale velmi nerozvážné!“ Polkla a cítila, jak se jí špička meče zarývá do ohryzku. „Tak se na tu slečinku podíváme.“ Řekl zlodějům za sebou a otočil k nim hlavu. Vycítila příležitost a okamžitě se odtáhla. Zároveň vytáhla nůž a srazila zlodějův meč na stranu. „A co když slečinka nechce?“ ušklíbla se. Zloděj na ni zíral s neskrývaným překvapením. Zřejmě nebyl zvyklý, že se jeho oběti postaví takové přesile. Vyzývavě vystrčila bradu a kývla hlavou. „Tak kdopak z vás chlapečků se mi odváží postavit?“ V hlavě se jí rozezněl poplašný zvoneček. Moc riskuješ! Potřebovala je však mít co nejvíce u sebe. Modlila se, aby se na ni vyřítili všichni a v chumlu. Pak by se jim lehce ubránila. K jejímu zklamání se na ni vyřítil pouze jejich vůdce. Okamžitě pochopila, že zacházet s mečem vůbec neumí. To však znamenalo ještě větší riziko, že jí zraní. I kdyby ani vlastně nevěděl jak. Máchl mečem jako sekerou při štípání polen. Loanerana uskočila, přesto ji meč minul pouze o malý kousek. Zároveň se dostala blíže k jeho kumpánům, kteří už stáli připravení. Vůdce se rozmáchl a Loanerana se dalším úskokem ocitla na dosah ruky u nejbližšího zloděje, který na ni ihned zaútočil. Odrazila ho pomocí nože, ale ruka ji ze síly úderu zabrněla. Než se stačila vzpamatovat stála přímo v jejich středu. To nevypadá dobře! pomyslela si sklesle a vyhnula se dalším dvěma ranám. Zatím si ji pouze oťukávali, ale každým úderem se osmělovali. Přemýšlela jak je zastaví. Myslí jí proběhla vzpomínka na pouťového kouzelníčka, který vytvářel iluze. Okamžitě se snažila přijít na věc, které by se jako iluze dalo využít. Vybavila si stejnokroj městské stáže a obličeje svých dávných přátel z dětství. To by snad mohlo vyjít! prolétlo jí hlavou. Vůdce zlodějů nedokázal pochopit, kde se tady stráž náhle vzala. Rozhodně se však nechtěl nechat zatknout a tak na vojáky okamžitě zaútočil. Jeho kumpáni se k němu ihned připojili a Loanerany si dále nevšímali. Okamžitě se otočila a vyběhla z uličky směrem k trhu. Tam ji nenajdou. Werytea s vévodou a jeho muži si zkrátili cestu přes město Jarostov postranními uličkami. Jednak se tak vyhnou zvědavcům, kteří by je v cestě zpomalovali a navíc se zpráva o verbování rychle rozkřikne městem. Vévoda byl znám svou štědrostí pro své nové vojáky a tak uchazečů o místo v jeho armádě nebude málo. Přesto chtěli mít co největší výběr. Dobrý voják se shání těžko. Z uličky po vévodově levici se náhle ozval křik a třesk zbraní. Vévoda okamžitě nechal zastavit. Vojáci doprovázející vévodu sesedli a tiše se vydali za křikem. Werytea je však předešel a šeptem je upozornil na nebezpečí. „Nikdy si nemůžete být jisti, že na vás nečeká něco jiného než pouhé zbraně.“ Vešel do uličky a ihned ucítil přítomnost magie. Před očima se mu rvala skupina zlodějů se čtyřmi členy městské stráže, kteří pomalu podléhali přesile. Překvapeně zamrkal. To není městská stráž! „Stát!“ vykřikl a ustoupil vévodovým vojákům. „Vzdejte se!“ Dva zloději se na vojáky bezmyšlenkovitě vrhli a téměř okamžitě se skáceli s proseknutými hrdly na zem. Ostatní se zastavili. „Odložte zbraně!“ křikl vévoda. Zloději dosti neochotně uposlechli Uličkou se rozlehl cinkavý zvuk, když meče a nože dopadly na kamennou dlažbu. „Kdo vytvořil ty iluze?“ zeptal se Werytea a kývl směrem k městské stráži. Zloději na něj chvíli nechápavě zírali, ale pak si ten nejmohutnější odplivl. „Ta malá děvka!“ Werytea ho probodl zlostným pohledem. „Kdo ty iluze vytvořil?“ vévoda došel k vůdci zlodějů a obdařil ho svým pověstným tvrdým pohledem. „A žádné nadávky. Nebo ti to tady můj – mág – pravděpodobně nedaruje jen tak.“ Vůdce trochu pobledl. „Jedna malá holka – čekali jsme tu na ni.“ „Jak - malá?“ skočil mu do řeči Werytea. „Měla tak šestnáct – možná osmnáct let.“ Odpověděl ihned zrzavý a šilhající zloděj. „Šestnáct nebo možná osmnáct let? Jsi si jistý?“ zeptal se Werytea ostře. „Jo.“ „Jak vypadala?“ „Měla takový světle hnědý, ne - plavý vlasy a modrý oči.“ „Co měla na sobě?“ „Nic zvláštního.“pokrčil rameny zloděj, ale pak chtivě dodal. „Ale měla krásnej nůž. To je fakt. Ten si nemůže dovolit kdokoliv.“ „Jak vypadal ten nůž?“ zajímal se vévoda. „No, byl celej postříbřelej, teda aspoň se tak leskl jako stříbro. A měl zdobenou rukojeť – rubínama – takovejma těma malýma, co stojí celý jmění a sou vybroušený dohladka.“ „Odveďte je.“ Řekl vévoda vojákům a otočil se k mágovi. „To není možné. Nikdo by ji z učení mágů tak mladou nepropustil a navíc by nedokázala vytvořit tak dokonalé iluze.“ Werytea kývl k městské stráži. „Jestli je tak schopná, tak ji musíme naverbovat – pane. Potom už bychom se my mágové nemuseli vysilovat tak moc, jako je tomu dosud. A navíc by znamenala jisté vítězství v každé bitvě. Vždyť její iluze dokonce krvácejí!“ Ukázal na krvavé šrámy na Loanaranině díle. „Zkusím po ní vyhlásit pátrání, ale nic nezaručuji.“ Prohlásil vévoda. Werytea přikývl. „Měla by se najít. Zkusím se spojit s knězi v okolí.“ Nervózně pohlédl na vévodu. „Pokud je tak mladá a uvědomuje si jakou moc má a nikdo její činy nekontroluje – je naprosto volná a beztrestně může dělat co se jí zlíbí. Neznamená jenom pomoc, ale i hrozivé nebezpečí.“ Vévoda na něj kysele pohlédl. „Vy mágové rádi sdělujete vždy jen část celku, že?“ *** Zakručelo jí v břiše. Tiše zasténala. Pocit prázdného žaludku nenáviděla. „U Dawela!“ zavrčela na malé děcko, které drželo v ruce skořicový koláček a kolem pusy mělo rozmazanou marmeládu. Koukalo na ni jako na pouťového kouzelníka a občas si do koláčku kouslo. „Zmiz!“ Děcko zamrkalo a pak začalo plakat. Loanerana nikdy neslyšela takový rámus. Zacpala si uši, ale křik dítěte se pouze nepatrně zmírnil. „Ne, to ne! Já jsem to tak nemyslela!“ okřikla ho po chvíli. Dítě popotáhlo a na chvilku přestalo křičet. „Víš kde máš maminku?“ zeptala se sladce. Dítě přikývlo. „Tak – co kdyby jsi šel za ní?“ navrhla Loanerana s nadějí v hlase. Dítě zavrtělo hlavou. Rychle vstala ze schodů do chrámu. „Ale já už musím jít, víš?“ Dítě znovu zavrtělo hlavou. „No tak teď už ano.“ Usmála se a vmísila se mezi nakupující lidi Připadala si jako v mučící místnosti. Kolem ní byly stánky přeplněné pečivem. Slané i sladké, kořeněné, ovocné a zeleninové koláčky, velké hnědé perníky, preclíky, bochánky plněné tvarohem nebo máslem a několik desítek druhů chleba. V žaludku jí znovu zakručelo. Došla na samý okraj trhu a zatavila se u stánku s vychrtlou pekařkou. Toužebně se podívala na bylinkový chleba. „Stojí tři jira.“ Oznámila jí pekařka. „Nemám peníze.“ Posteskla si Loanerana. Pekařka se na ni chvíli dívala, ale pak se dobrotivě usmála. Její pleť se napjala a tak vypadala jako pečící voskovaný papír. „Tak si jeden vezmi. S takovou tě verbíři nepřehlédnou.“ Loanerana chňapla po chlebu a s chutí se do něj zakousla. Jemná bylinková chuť jejímu jazyku zalahodila – tím spíše, že se dva týdny pořádně nenajedla. Když už spořádala dobrou polovinu chleba, podívala se na pekařku. „Jací verbíři?“ zeptala se s plnou pusou. „Od vévody Irnawa. Hledají nové vojáky pro bitvy.“ Odpověděla pekařka. „Slyšela jsem, že už vzali i několik žen.“ Zamračila se a potřásla hlavou. Loanerana zamrkala. „Aha. Díky.“ „Není zač.“ znovu se usmála pekařka. Loanerana se zamyšleně protlačila zpět do centra tržiště. Tak verbíři! Pomyslela si . Nebylo by špatné stát se vojákem. Život riskuje i tak a v armádě jsou doktoři, kteří se o raněné postarají zadarmo. Navíc by dostávala zaplaceno. Se zbraněmi zacházet umí docela obstojně. Nemusela by se starat kde sežene jídlo a nocleh. Došla až do středu tržiště. Stál tam vysoký stan šarlatové barvy a u jeho vchodu stáli vojáci v hnědé a tmavě zelené uniformě. Před stanem se tvořila fronta mužů a několika žen. Všichni špinaví a smradlaví. Loanerana nakrčila nos, ale pak si uvědomila, že pravděpodobně nevypadá o nic lépe. Rozhlédla se kolem sebe a viděla další uchazeče o místo vojáků ve vévodově armádě. Trochu našpulila rty ve výrazu nesouhlasu a obrátila se ke stanu zády. Může přijít i k večeru. A mezitím se někde umyje a vypere si šaty. Nehodlala do armády vejít jako nějaký pobuda z hospody. Werytea se zachmuřil. „Nemůžeme vám nijak pomoci.“ Řekl kněz v sytě žlutém rouchu. „Jediné, co lze udělat, je hlídat brány a ptát se lidí. Ale to nechcete.“ „Stejně vám děkuji.“ Povzdechl si Werytea a odešel ze žulového chrámu. Prošel kolem velké kašny z bílého mramoru a došel do hostince Velká ryba. Vešel dovnitř, vystoupal po rozvrzaných schodech a zaklepal na první dveře. „Dále.“ Ozval se z pokoje vévodův hlas. Werytea vstoupil. „Neuspěl jste, že?“krátce se zasmál vévoda a napil se z poháru plného vína. Seděl u okna v dřevěném křesle, zbraň měl opřenou o stěnu vedle sebe. „Ne.“ odpověděl Werytea zasmušeně. „Nemůžou nám pomoci – je to proti jejich víře – pomáhat pronásledovat nevinné.“ Vévoda se usmál. „Brány i město jsou pod mým dohledem. Lidé se tady nechají podplatit velmi snadno.“ Werytea se trochu uvolnil. „Alespoň něco.“ „Víno?“ zeptal se vévoda a pohybem ruky vyzval Werytea, aby si sedl do druhého křesla. Ten pohár vína s vděkem přijal. „Kolik vojáků vlastně chcete naverbovat?“ zeptal se po chvíli vévody. „Alespoň dvě stě. Pokud vaši přátelé nedorazí včas nebo se váš plán zhroutí – budeme muset mít zálohy.“ Werytea přikývl. „Za jak dlouho se hodláte vrátit?“ „Zítra po poledni vyrážíme zpět. Nehodlám toho velitelského šaška nechat samotného déle než týden.“ušklíbl se vévoda. „Kapitáni mi před odchodem taktně naznačili, že takový trest přesahuje vojenské zákony.“ Werytea se usmál. „Taktně?“ „No – abych byl přesný tak mi řekli: Pokud nás tady necháte samotné pod velením toho pitomce, žádáme zdvojnásobení platu jako náhrady. I když někdy nejsme nejlepší, takový trest se vymyká vojenským trestním zákonům.“ „Předpokládám že ten dodatek o trestním zákoníku dodal kapitán Jesmer.“ Vévoda se zakuckal smíchy a zmohl se na pouhé přikývnutí. Werytea se široce usmál a v černých očích mu zajiskřilo. „No – alespoň vím jak mu pohrozit když je neuctivý.“ Vévoda se zhluboka napil vína. „Ano. Myslím si ale, že po týdnu rozkazů od velitele bude ten nejuctivější kapitán v celém táboře.“ „No to tedy doufám.“ Otřásla se zimou. Celá prokřehlá se zvedla z trávy a na zmrzlé nohy si obula boty. V duchu se plísnila, že se nevzbudila dříve. Severní země jsou pověstné svými horkými dny a ledovými večery. Teplota někdy klesne i pod bod mrazu – jsou to následky vleklých bojů s magií. Proto do Jarostova vlastně přišla. Chtěla vidět velké a proslavené mágy, kteří v Jarostově mají zázemí a mnoho se jich do něj vrací. Doufala, že by od nich možná mohla něco pochytit. Když dokáže se svým prokletím napodobit pouťové kouzelníčky, proč by nemohla napodobit je? Při tom pomyšlení se jí vždycky sevřel žaludek strachem a napětím. Znovu se otřásla chladem a rychle se oblékla. Plášť jí už uschl, ale kalhoty byly ještě vlhké a díky mrazu jí pěkně zamrazilo, když si je navlékala. Naskočila jí husí kůže. Hlavou jí prolétla myšlenka, že ta velká magie není jen užitečná, ale je taky pěkně ironická. „Chtěli mít teplo a místo toho tu vytvořili zimu i v létě.“ Ušklíbla se a vykročila zpět k městu. Ven se vytratila východem pro posly se zprávami. Ukázalo jí ho odpoledne jedno upovídané děvče s pihami po celém obličeji a velkýma hnědýma očima. Vrátí se zpět stejnou cestou. Východ nehlídají; je dobře skrytý a město není v obležení ani v ohrožení. A poslové musí spěchat. Vyšla na úzkou pěšinku a přidala do kroku. Verbíři tam nebudou celou noc a zítra už by pro ni nemuselo být místo. Bez problémů došla k brance, prošla jí a ocitla se v temné chodbičce. Klopýtala přes nerovné dláždění a vystoupila do jasně osvětlené uličky. Rozhlédla se, zda ji nikdo neviděl a odbočila na hlavní dopravní cestu. Dovede ji přímo až k verbířům. Černovlasý verbíř na ni chvíli hleděl, ale pak se zeptal: „Umíš zacházet se zbraněmi?“ „Ujde to.“ Přikývla Loanerana. „Hmm. Tady Moarim si tě zítra trochu proklepne. Dneska je na to moc velká tma.“ Řekl verbíř a namočil brk do kalamáře. „Zatím tě vezmeme – ale zítra po zkoušce tě můžeme vyrazit, takže si nedělej marné naděje. Jméno?“ „Loanerana Pallion.“ „Kde jsi se narodila? A kdy?“ „V Maloninu. Dvacátého čtvrtého května – jižního kalendáře. Za vlády Reenova syna Urina.“ „Hmm. Kolik ti vlastně je?“ „Sedmnáct.“ Verbíř přimhouřil oči. „Bereme sice až od osmnácti, ale zítřek ukáže. Pokud opravdu umíš zacházet se zbraněmi, nemusela by jsi tvrdnou tady. Vévoda nové posily potřebuje a mohli by nám tě vyfouknout ti za náma. Tady to podepiš.“ Přistrčil jí k ruce hustě popsaný list papíru a prstem naznačil, kde se má podepsat. „To umíš, ne?“ Přikývla s úsměvem při zaslechnutí podezřívavost v jeho hlase a rychlými pohyby na dolní pravou část listiny umístila celé své jméno. „Pokud tě zítra Moarim přijme tak za mnou přijď a já smlouvu dodělám.“ Zatvářila se zmateně. Verbíř se usmál a kolem modrých očí se mu utvořily vějířky vrásek. „Zítra se všechno dozvíš.“ Plaše se pousmála a váhavě přikývla. „Běž do hospody Velká ryba. Tam je tvoje prozatímní jednotka. Trefíš tam?“ Znovu přikývla. Tentokrát jistě. „Ano – pane.“ Verbíř se rozesmál. „Jsi první voják ze všech jednotek, který se hned po naverbování chová podle pravidel – a přišel umytý.“ Dodal trochu jízlivě. Loanerana zrudla a s trochu nemotornou úklonou stan opustila. Venku si zhluboka oddechla a zaplavil ji hřejivý pocit. „Fajn.“ Vykročila k hostinci a cestou si spokojeně pobroukávala. **** Werytea stál nad jídelnou v hospodě Velká ryba a s nevyzpytatelným výrazem hleděl na nové vojáky. „Nelíbí?“ zeptal se vévoda a usmál se. „Nemůžu si zvyknout na pocit, že verbujeme i ženy.“zamračil se Werytea. „Jak můžou chtít bojovat, když mají možnost stát se matkami?“ Vévoda se krátce zasmál. „Probudil se v tobě rodičovský pud?“ Werytea neodpověděl. „No, já se jdu každopádně se svými novými vojáky pobavit. Jestli budeš chtít – připoj se k nám.“ Poznamenal vévoda nevzrušeně a odešel. Werytea se zadíval pod sebe. V chumlu rozjařených vojáků zatím napočítal osmnáct žen. Potřásl hlavou. Ženy ve vojsku mu nevadily, ale ani mu nebyly příjemné. Naštěstí po základním výcviku často vojsko opouštěly, protože zjistily, že na zabíjení nemají žaludek. Za celou dobu, kterou vévoda přijímá ženy v jeho armádě zůstalo pět žen. Tři z nich zahynuly v předchozím roce při bitvě s baronem Kelianem a dvě se dostaly do bezpečnějších důstojnických pozic. Povzdechl si a sešel po dřevěných schodech za vojáky. Vévoda má pravdu. Měl by se s nimi přivítat. Loanerana vstoupila do hospody a spokojeně se rozhlédla. Jsem tady! pomyslela si hrdě a usmála se. Po zádech jí poplácal muž s rezatými vousy a oholenou hlavou. „Tak jak se ti líbí v armádě?“ Z úst mu vanul zápach vína a tak se radši vzdálila. Opilec! blesklo jí hlavou zhnuseně. Překvapeně zjistila, že většina mužů v místnosti jsou ve stejném stavu. U krbu spatřila dvě ženy, které si vojáky zhnuseně prohlížely a zamířila k nim. Chtěla se prosmýknout kolem muže v černém hávu, ale nechtíc do něj vrazila až mu víno vyšplíchlo na ruce. „Hrozně moc se omlouvám.“ Zrudla Loanerana a hleděla do překvapené tváře mladého muže. Když se nehýbal a nic neřekl, pokrčila rameny a pokračovala v cestě za ženami. Ke svému zklamání však zjistila, že k vojsku nepatří a tak se drala ven na čerstvý vzduch. Když vyšla z hospody, zhluboka se nadechla. „Tak tohle nemám zapotřebí.“ Ulevila si nahlas. Zamířila k nyní ztichlému náměstí, kde stál stan s verbíři. Překvapeně se zarazila. Stan byl pryč a místo něj na náměstí vyrostl velký ohraničený prostor osvícený desítkami pochodní. Uvnitř prostoru kolem sebe kroužili muži v uniformách se zbraněmi v rukou a cvičili. Fascinovaně se ke hřišti přiblížila a opřela se o ohrazení. Vojáci podnikali výpady, bránili se, útočili a ustupovali s takovou rychlostí a elegancí, že se jí z toho tajil dech. Když jedna dvojice skončila a přiblížila se k ní, přehoupla se přes ohrazení a vykročila k nim. „Co tu chceš bažante?“ řekl jeden z vojáků a usmál se. Jizva, která se mu táhle téměř po celé levé tváři se mu zkroutila do podivného obrazce. „Mohla bych si to zkusit?“ zeptala se Loanerana dychtivě. Druhý voják se rozesmál. „Děvče, výcvik tě teprve čeká. Nemůžeš přece bojovat s ostříleným veteránem, vždyť tě může zabít!“ „Newere, nekaž jí radost.“ Usmál se na ni voják s jizvou znovu. „Já budu opatrný.“ „Takže můžu?“ rozzářila se Loanerana. „Můžeš.“ Zazubil se veterán. „Ale radši si uprav vlasy. Při boji by ti vadily.“ Rukou zalovil ve váčku u opasku a podával jí kožený řemínek. „Díky.“ Usmála se Loanerana a rychle si spletla vlasy do úhledného copu. Pak si – k překvapení obou veteránů – cop zatočila v týle hlavy a až potom jej zpevnila řemínkem. Tohle jí naučil Roverick – učitel, kterého si nejvíce oblíbila a který ji toho o boji naučil nejvíce. Když si poprvé nechala cop volně spadat na záda, tak jí za něj během jedné otočky trhl až spadla na zem. „Nikdy si vlasy nenechávej takhle volně!“ křikl na ni rozzlobeně a upravil jí vlasy do drdolu. „Připravená?“zeptal se veterán s jizvou. Loanerana přikývla a Newer ji zavedl k malé bedně se zbraněmi. Okamžitě si vzala nůž. Nad mečem chvíli přemýšlela, ale nakonec si vybrala vyčištěný meč s drakem na jílci. Otočila se k Newerovi s dychtivým úsměvem. Newer se usmál. „Asi dostaneš pěkný nářez, děvče.“ Loanerana si ho nevšímala a šla rovnou k vojákovi s dlouhou jizvou. Sotva ji uviděl tázavě se na Newera podíval. Ten pouze pokrčil rameny. „Tak začneme?“ zeptal se veterán Loaneran. Usmála se a přikývla. Ze začátku se na ně nikdo nedíval, ale když Loaneran po čtvrt hodině dále odvracela veteránův meč aniž udělala jedinou chybu, pomalu se kolem nich utvořil hlouček zvědavců. Jejich souboj nabral na rychlosti a na tvrdosti. Veterán začal používat různé triky a Loanerana se s chutí přidala. Zaútočil na ni a přitom odkryl část těla. Loanerana tušila, že to byl úmysl a tak jen naznačila pohybem meče útok a zatímco se veterán dostal do pozice kdy si chránil celý trup, ťukla mu mečem do nechráněné nohy. Hřištěm se rozlehl pokřik a potlesk. „Jak se jmenuješ?“ zeptal se zadýchaně veterán. „Loanerana Pallion - pane.“ Zasmála se vesele a snažila se popadnout dech. „Hmm. Nechceš se přidat k naší armádě?“ nabídl jí voják. „Už jsem.“ Odpověděla Loanerana rychle. „Teda napůl – zítra si mě má ještě někdo prozkoušet – myslím že se jmenuje Moarim.“ Veterán se zasmál. „Tak už jsi přijata cele.“ Loanerana se zatvářila nechápavě, ale pak najednou vyhrkla. „Promiňte – já nevěděla …“ Veterán mávl rukou. „Už asi stárnu. Zajdi zítra za Erlem ať ti řekne plné znění smlouvy a pravidel. Loaneran.“ Loanerana se usmála. „Loan stačí.“ „Fajn. Tak zítra, Loan.“ Loanerana se spokojeně usmála a za potlesku opustila hřiště. Werytea zrovna přemítal zda někomu jeho odchod bude vadit, když do něj zezadu někdo narazil. Víno mu vyšplíchlo na prsty. Tiše zaklel a otočil se. Zůstal stát jako opařený. „Hrozně moc se omlouvám.“ Omlouvala se dívka, která do něj vrazila a zrudla. Nevěřil vlastním očím. Plavovlasá dívka s modrošedýma očima stála před ním a vůbec nepochyboval, že zdobený nůž má také. Auru, která z ní vyzařovala mohl téměř uchopit do rukou. To je ona! proběhlo mu překvapeně hlavou, ale to už dívka pokrčila rameny a prodírala se davem naverbovaných vojáků. Překvapeně se nadechl a vydal se za ní. Mířila ke dvěma prostitutkám, které se tvářily odmítavě k dění v hospodě. Na chvilku se u nich zastavila a pak se se zklamaným výrazem otočila a mířila pryč. Na chvíli se před Weryteu postavil vysoký muž a zastínil mu výhled. Když se konečně posunul dále, dívka Weryteovi zmizela z očí. Hlasitě zaklel a hledal její magickou auru. Je u dveří! zjistil s úlekem, ale než jí v tom stačil zabránit, vyšla ven. Okamžitě se otočil a pátral po vévodovi. Našel ho u hloučku opilých vojáků. Prodral se až k němu a položil mu ruku na rameno. Vévoda se otočil. „Potřebuji s vámi mluvit.“ Řekl Werytea. „Pojďme nahoru.“ Přikývl vévoda jakmile spatřil jeho pobledlou tvář. „Byla tady!“ vyrazil ze sebe Werytea sotva vévoda překročil práh svého pokoje. „V hospodě?“ zeptal se vévoda nevěřícně. Werytea rozrušeně přikývl. „U Ferian, co tady dělala?“ „To nevím. Ale ta aura která z ní vyzařovala – pane, ta dívka může používat magii jako kuchařka sůl. Klidně by mohla ochránit celý náš tábor a ještě bránit rychle jedoucí jezdce při útoku!“ Werytea neklidně přecházel po pokoji. „Jak jsi ji vůbec našel?“ Werytea se zasmál. „Vrazila do mě, pane.“ „Vrazila? A to jsi tu její – auru- necítil?“ zeptal se nevěřícně vévoda. „Ne, pane.“ Zasmušil se Werytea. „Necítil jsem nic.“ „Jak – jak je to možné?“ zakoktal se vévoda překvapeně. Werytea rozhodil rukama. „Netuším, prostě najednou přede mnou stála dívka s neuvěřitelnou magickou aurou a omlouvala se, že do mě vrazila.“ Vévoda se zasmál. „Děláš si legraci!“ „Ne, pane.“ Zavrtěl hlavou Werytea a posadil se do druhého křesla. „A děsí mě to.“ Vévoda si sedl, nalil do poháru víno a pomalu usrkl. „Ona o své moci neví.“ Promluvil náhle Werytea ohromeně. Vévoda se zakuckal. „Cože?“ „Vůbec netuší kým je!“ zopakoval Werytea. Rukou si přitom přejel po hladce oholené tváři a s rozjímavým pohledem sledoval stěnu před sebou. „A čemu to vadí?“ rozhodil vévoda rukama, ale dával pozor, aby si nevylil víno. „Kdokoliv, kdo pozná jakou má auru ji může zneužít ve svůj prospěch.“ Vévoda se ušklíbl. „Zabilo by tě, kdybys mi někdy něco řekl jako celek?“ Werytea se zatvářil zmateně.„Prosím?“ *** Loan se probudila jako první ze všech nováčků. V první chvíli netušila, proč leží na tvrdém lůžku a kde se tady vzala. Potichu vstala a rozhlédla se kolem. Ležela mezi dalšími dvěma ženami, které si z předchozího večera vůbec nepamatovala. Pokrčila rameny a potichu se vydala ven z ubytovny. Sotva vyšla ven opřel se jí do tváří tak ledový vánek, až se otřásla. Většina veteránů už vstala a všichni se na ni usmáli nebo jí alespoň zamávali. Loanerana cítila, jak se jí do tváří stoupá červeň. Rozpačitě se ve dveřích usmála. Jeden z veteránů k ní došel se spikleneckým úsměvem. Nebyl vysoký, ale měl dobrácké hnědé oči a řídnoucí rusé vlasy. „Erle se po tobě shání.“ „Ten – ten verbíř?“zeptala se a připadali si jako naprostý hlupák. Veterán přikývl. „Mimochodem – já jsem Reaves.“ „Loan.“vykoktala Loanerana. Reaves se zazubil. „Jo, já vím. Ale to tady všichni.“ Loan zrudla a poplašeně se usmála „Jak – jakože?“ vykoktala překvapeně. „No – ještě se nikdy nestalo, že bažant porazí veterána.“ Řekl Reaves a široce se na Loan usmál. „Seš vážně dobrá.“ Rukou jí poplácal po rameni. Měla pocit, že se z ní snaží vytřást duši. „Díky.“ Usmála se a snažila se ignorovat bolavé rameno, které se jí pomalu rozhořívalo bolestí. „Neměla bys nechávat Erla dlouho čekat. Je pak hrozně vzteklý.“ „Jo, jenom se převlíknu.“ Ukázala rukou na bosé nohy a vrátila se zpět do ubytovny. Několik nováčků se pozvolna probouzelo, ale zatím se neměli k tomu, aby vstali. Chápavě se usmála. Ale ona byla zvyklá vstávat brzo. Obula si boty a obnošené kalhoty. „Co to děláš?“ zeptala se rozespale žena před ní. „Jdu ven.“ Šeptla Loanerana. „Že se ti chce.“ Broukla žena a znovu zavřela oči. Během minuty znovu usnula. Loan pokrčila rameny a tiše se kradla ven. Pomalu se proplížila podle posledních postelí a vyběhla ven. Tam na ni už čekal další veterán. „Já jsem Olam. Mám tě zavést k Erlovi.“ Loan se usmála. „Díky.“ Veterán ji vedl postranními uličkami města a přitom jí vyprávěl jak to v tomto městě při verbování probíhá. „Tohle město je centrum všech velkých mágů, takže lidí je tu vždycky víc než dost. Vévoda si pokaždé pronajímá stejné místo pro verbíře, aby to nově příchozím usnadnil, ale ubytovny jsou vždycky co nejdál od centra v nějaké zapadlé uličce. Jenom jednou je nechal na stejném místě a ráno málem nemohl vyjít z města kolik se tam sešlo zvědavců.“ Na chvíli se odmlčel a kývnutím naznačil muži na koni, že může projet dál. „Takže naše ubytovny od té doby nikdy nejsou na stejném místě. Už jsem zažil, že jsme měli ubytovny i mimo město, ale to tady verbovali do vládcovy armády. Nemusím ti říkat, že nejprve šli všichni k vévodovi a pak teprve k vládci. No a vévoda se doslechl, že vládcovi verbíři si to chcou s bažantama vyřídit a tak jsme se za soumraku sbalili a po skupinkách se vytráceli z města. Byla to docela legrace. Zvláště ráno. Verbíři vládcovy armády nechápali, jak jsme se z města dostali a tak naše mágy nařkli z používání černé magie.“ Škodolibě se zasmál. „To je teda pěkně vytočilo, protože oni černou magií hluboce pohrdaj, víš. No a tak se verbíři v jedné hospodě napili piva a nestačili se divit, když potom celou dobu hýkali jako osli.“ Znovu se zasmál. „A prý hýkali i celou cestu k vládci a až v jeho paláci mohli mluvit normálně. Ale když vyšli z města, tak pro změnu kvokali jako slepice. No a jak vešli do paláce, zas mohli mluvit a když vyšli, tak bučeli jako krávy. Potom hejkali jako husy, řehtali jako koně a když vyšli naposled, tak mohli jen otvírat pusu jako ryby na suchu. Když ale přišli do paláce, tak se to vůbec nezměnilo a tak musel Vládce poslat pro našeho mága. Werytea tam šel a jako lék na zrušení kouzla určil, že verbíři musí týden spát a sedět na polštářích vycpaných hnojem v jedněch šatech a pak mají v těch šatech jít po celém hlavním městě a říkat, že pomluvili vévodovu armádu a omlouvat se .“ Znovu se zasmál. „Když to udělali, tak jim řekl, že jestli se v tomhle městě ještě někdy sejdeme, tak se jim to stane znova, ale on jim už nedokáže nijak pomoct. To si sice vymyslel, ale ti verbíři úplně zbledli strachy a už se před náma nikdy neukázali.“ Loanerana se málem udusila smíchy. „Dva měsíce se vůbec neodvážili vylézt z vládcova paláce a tu historku jim tady pořád připomínaj. Dokonce ji mají vytesanou na schodech do žulového chrámu. Tam totiž uctívají Lennu – bohyni spravedlnosti a ochranitelku nevinných. A každý, kdo tam poprvé vejde musí na každý schod položit květinu – na počest Lenny, našeho vévody a našich mágů. A když to neudělá, tak celý den vydává zvuky jako ti verbíři.“ „Už se to někomu stalo?“ zajímala se Loan. Olam se zasmál. „Až dojdeme do hlavního tábora tak se zeptej kapitána Jesmera.“ „Jak ho poznám?“ „No, od té doby skoro nemluví – i když ho Werytea několikrát uklidňoval, že se to nebude opakovat. A do Jarostova už nikdy nepřišel. A jsme tu. Hodně štěstí.“ Popřál jí se širokým úsměvem a poplácal jí povzbudivě po zádech. Loaneranu zajímalo, proč zvolil zrovna takové rozloučení. Odhrnula látku, která zakrývala vchod a vešla. Chvíli si musela zvykat na přítmí a přimhouřila oči, když se náhle ve stanu rozzářily svíce. Vyjekla a zastínila si oči. „Omlouvám se. To je zase jeden z těch Weryteových usnadňovačů.“ „V pořádku. Jenom si na to světlo musím zvyknout.“ Řekla Loan a přivřenýma očima sledovala verbíře Erla. Odněkud vytáhl listinu s jejím podpisem a ukázal jí rukou, že si má sednout. Poslechla ho a snažila se na nerovném povrchu nezakopnout. Když si sedla, zhluboka vydechla . „Hmm. Moarim mi o včerejšku říkal, takže přejdeme k věci.“ Rychlým pohybem se podepsal do levého dolního rohu listiny. „Jsi v armádě na povinných šest let. Buď odsloužíš službu jako voják nebo jako pomocník v táboře. Můžeš z různých důvodů vojsko opustit, ale musíš si podat žádost. Pokud odejdeš bez schválené žádosti, je to obyčejná dezerce a ta se tady trestá smrtí. Žádost dáváš svému veliteli a ten ji posléze podá vévodovi. Když ti vévoda žádost zamítne – no to je jasné, že? Pokud ti ale vévoda neodpoví do tří dnů tak za ním musíš zajít. Někdy se může stát, že nás přepadnou - to se potom na žádosti moc nedá – nebo se tvá žádost k vévodovi nemusela vůbec dostat. Zkrátka si za ním zajdeš a vše se projedná na místě. Zbraně a uniformu dostaneš až v hlavním táboře. Zákony v armádě ti vysvětlí tvůj velitel a o tom jak se tady máš zatím chovat snad něco víš. Kdyby ne – tak si zajdi za mnou a já ti dám zákoník. No – to je snad všechno. Ne, ještě jsem zapomněl – bažanti mají každý den povinnou rozcvičku.“ Loanerana přikývla. „Jasné. Jaký ale budu mít plat?“ Verbíř se usmál. „Nástupní plat je osmnáct nia. No a potom to záleží na tvých schopnostech.“ Loan se široce usmála. „Fajn.“ „Měla by jsi jít. Za chvíli budete mít rozcvičku. Přijde se na vás podívat vévoda se svým nejlepším mágem “ Werytea se zatvářil ukřivděně. „Proč?“ zeptal se otráveně. „Protože bažanti chtějí mít pocit, že nad nimi bdí i jiné oko než to moje.“ Odsekl vévoda vztekle. „To se mi nezdá jako dostatečný důvod.“ Ušklíbl se Werytea. Vévoda zlostně přivřel oči. „Chováš se jako malý kluk. A pokud tam nepůjdeš sám ze své vlastní vůle – tak ti to přikážu.“ Werytea si povzdechl. „Nesnáším ty jejich rozcvičky. Polovina neudělá ani jeden klik a pak naříkají na natažené svaly. A chodí za mnou ať je uzdravím.“ Dodal s rychlým postranním pohledem. „Tak jim nepomáhej.“ Pokrčil vévoda rameny. „A už pojď. Chci je vidět po první noci strávené v armádě.“ „Jaký je to rozdíl oproti normální noci v táboře?“ „No – jsou plni pozitivních myšlenek a srší optimismem. Dokud neskončí jejich první rozcvička.“ Werytea se zasmál. „Zní to dost škodolibě.“ „Počkej až je uvidíš od začátku. Tak rychle se měnící náladu jsi určitě ještě neviděl.“ Zamnul si vévoda ruce. „Stejně to bude nuda!“ ušklíbl se Werytea, ale vévodova škodolibost ho trochu nakazila. *** Loanerana rozzuřeně sledovala zrzavého muže. „No – vypadá to lépe než jsem si myslel.“ Povzdechl si doktor. „Hrozně moc mě to mrzí.“ Omlouval se neupřímně muž a potutelně se šklebil. „Nevěděl jsem ale, že je tak – nešikovná. Myslel jsem, že když jí ten nůž podám, tak se nepořeže. Ale – co jsem mohl dělat?“ „Ano. Určitě jsem tak nešikovná, že se pořežu na předloktí, když jsem nůž – držela? – v dlani.“ Ušklíbla se Loan a sykla když jí doktor ruku obvazoval. „Snaž se jí namáhat co nejméně. Rána se ti může znovu rozevřít. Ale jizva by ti zůstat neměla.“ Dodal doktor s přísným pohledem na muže. „Díky.“Usmála se Loan a vstala. „Jsem něco dlužna?“ Doktor mávl rukou. „Pořezat se může každý. A jestli ve vévodově vojsku zůstaneš – tak budu tvým dlužníkem spíše já. To mi věř.“ Tázavě zvedla obočí, ale mlčela. „A ty.“ Ukázal rukou doktor na muže. „Opovaž se mi tady ještě někdy ukázat! Jestli se o tobě ještě někdy doslechnu, tak budeš mít co do činění s kněžími Lenny!“ Muži přelétl přes tvář líný úsměv. „Aby ty jsi neměl problém s kněžími Unna – doktore.“ Loan zalapala po dechu. Tohle nedopadne dobře. pomyslela si stísněně, když doktor vstal ze židle a mířil k muži. „Jak se opovažuješ vyslovovat jeho jméno v mém domě?“ zavrčel doktor rozezleně. „Unno je můj …“ muž neodpověděl. Doktor po něm skočil a srazil ho k zemi. Loanerana překvapeně zamrkala. Na to, že byl doktor muž v pokročilém věku, se pohyboval s elegancí dravé šelmy. Vstala a chtěla doktorovi pomoci, když ji zpět do křesla srazil výbuch dvou světel. Zeleného a modrého. Náraz o opěradlo jí vyrazil dech až se jí zatmělo před očima. „Milosrdný Ewine!“ vyjekla a hrabala se ze židle ven. Doktor, ne – kněz! Blesklo jí hlavou. V duchu zaklela a pozorovala zápas světel zatímco se plížila kolem zdi ke dveřím. S tímhle nechtěla mít absolutně nic společného. Sahala po klice, ale dveře se najednou samy rozletěly a do pokoje vpadli kněží v pestře zbarvených hábitech. Nyní se zdálo, že uprostřed pokoje vybuchuje duha. Překvapeně přihlížela souboji, ale v hlavě se jí náhle rozezněl poplašný zvoneček. Trhla sebou. Mezi světly začala převládat zelená. Vytřeštila oči a vyrazila ze dveří ven. Cestu jí však zahradili nově dobíhající kněží. Vrazila do nich. „Zatraceně!“ zakleli dva kněží které srazila. V domě se zešeřilo. Kněží i Loanerana se zvedali ze země s bolestnými grimasami. Loan se ohlédla a zbledla. Ve stejném okamžiku, kdy šero přecházelo ve tmu chytla oba kněží za ruku a vlekla je ven. „U Qerena!“ zanadával kněz v modrém rouchu. „Koukej mě pustit!“ Loanerana ještě zrychlila. Za ní se utvářelo něco, co přesahovalo její chápání, ale o čem věděla, že je to zlé. Udivovalo ji jen, že to kněží necítí. „Slyšíš?“ křikl kněz a snažil se Loan vytrhnout. Držela ho však pevně. „Jestli chceš, aby to bylo ještě silnější tak si tam klidně jdi!“ zaječela a vystrčila oba kněží ze dveří a sama je ihned následovala. O vteřinu později z oken a dveří domu vytryskla temnota, ve které jako stužky svítilo zelené světlo. Loanerana si zacpala uši. Městem se rozlehl nelidský křik, který následovalo mnoho dalších. Kněží vykřikli děsem. Loanerana fascinovaně přihlížela, jak se dům pomalu hroutí do sebe a odhaluje tak temnotu, která v něm zavládla. Náhle vše kolem utichlo. Loanerana i kněží začali pomalu vstávat. Kolem se prohnal horký vzduch, který kněze srazil zpět na zem. Loanerana se zapotácela, ale zůstala stát. Neschopna dalšího pohybu sledoval temnotu, která do sebe shromažďovala vzduch, takže se kolem ní skoro nedalo dýchat. Zelené světlo s každým závanem vzduchu, který do temnoty pronikl, zářilo stále jasněji. Loanerana si pomalu uvědomila, že před ní vzniká zcela nová bytost. Bytost vytvořena magií a snášející moc bohů. Bytost, která žije a má vlastní vůli. Závany vzduchu se teď pohybovaly s pravidelnými přestávkami. Dýchá! proběhlo Loan hlavou, ale nějak nedokázala myslet. Cítila se podivně uvolněně, myšlenky se jí hlavou líně převalovaly a nedávaly žádný smysl. Usmála se jako malé dítě, když dostane pamlsek. Cítila se tak – uvolněně. Za sebou slyšela tlumený křik, ale téměř ho neregistrovala. V hlavě jí zazněl sladký hlásek, netušila, co jí říká, ale následovala ho. Mířila do jádra temnoty, která pomalu získávala tvar. Loanerana měla na tváři zasněný výraz a slabý úsměv. V hlavě jí zněl sladký hlásek. Sliboval ji takový pocit pořád. Líbilo se jí to. Cítit se uvolněně, na nic nemyslet, s ničím si nedělat starosti. Cítila se tak – prázdně! Trhla sebou. Pocit sladké ospalosti z ní okamžitě opadl. Místo nic neříkajících myšlenek jí hlavou běžely myšlenky jasné jako křišťál. Zamrkala a zaostřila. Nepamatovala se, že by byla noc. Zamračila se a náhle si vzpomněla. Hlasitě vykřikla a uskočila. Ocitla se necelý metr od temnoty. Městem se rozlehl vysoký kvil který přecházel ve výkřik plný zlosti. Náhlý poryv větru jí smýkl na dlažbu blíže k temnotě. Bolestně vykřikla. Pravou rukou se jí šířila ostrá a pronikavá bolest a bok měla jako v ohni. Bojovala s vichrem, který ji tlačil k temnotě. Náhle se od ní temnota vzdálila a vichr na okamžik utichl. Okamžitě se postavila na roztřesené nohy a couvala pryč. Vzhlédla. Srdce se jí málem zastavilo. Bytost se zformovala do podoby okřídleného démona s lidskou postavou. Tyčila se nad ní do výšky téměř pěti metrů. S hlavou zvrácenou dozadu bytost vydala vítězný výkřik a zaplála zeleným světlem. Loanerana zavřela oči, ale světlo se jí propalovalo skrz víčka. Odvrátila hlavu. Zadul silný vítr, který ji odmrštil blíže ke kněžím. Světlo pominulo a Loanerana otevřela oči. Natočila hlavu zpět na bytost. Stála tam a dívala se na ni. Loan se nadechla a bokem, na který předtím spadla, jí projela bodavá bolest. Zamrkala, aby zahnala slzy. Ticho. Nepřirozené ticho a bytost, která se k ní blížila. Nitrem se jí rozléval ledový strach. Pomalu ustupovala a snažila se ignorovat narůstající bolest, jež ji začínala ochromovat. Bytost se zastavila a pozvedla levou ruku. Zadívala se na ni, jako by si teprve teď uvědomila svou podstatu. Zadívala se zpět na Loan a usmála se. Temnotu zahalilo zelené světlo a jak rychle zaplálo, tak rychle pohaslo. Loaneranou projel chlad. Stál před ní stejný muž, který jí pořezal ruku. Skoro stejný. Potutelnost a jakýsi nádech prostého venkovana zmizely a nahradila je vypočítavost. Zrzavé vlasy měly tmavý odstín krve a zelené oči – neměly bělmo. Nyní zářily zeleným světlem, ale zároveň vysílaly temnotu. Nevědomky se napřímila a přestala couvat. Temnota jí naháněla hrůzu, ale nyní před ní stála skutečná bytost, která vypadala jako člověk. A každého člověka lze porazit. Alespoň v to doufala. Strach a chlad nahradila tvrdohlavá neústupnost. Bolest, která se jí šířila z ruky a boku, Loaneraně nedovolila znovu podlehnout tomu sladkému hlasu v její hlavě. „Přidej se ke mně.“ Řekla bytost chladným hlasem. „Neporazíš mě. Žádný člověk se mi nemůže postavit. Ani bojovník ani kněz.“ Líně se usmál. „Staň se mou součástí stejně jako ti kněží a můžeš se mnou vládnou světu.“ Kněží – jako ti kněží, kteří s ním bojovali? prolétlo jí hlavou. Napřáhl k ní ruku ve vybízivém gestu. „Jsem neporazitelný. Pojď se mnou vládnout.“ „Neporazitelný?“ opakovala Loanerana jízlivě. „Tak proč mě rovnou nezabiješ? Nač mě potřebuješ?“ Přestávala myslet. Bolest ji začala ovládat. Ale musela si udržet jeho pozornost. Bytost se na ni chladně podívala a spustila ruku. „Zabít tě?“ zeptala se. „S tebou dokážu svět podrobit rychleji. Ale nepotřebuji tě.“ Znovu se líně usmála. „Je to jenom projev mé dobré vůle.“ Loan si nedokázala vzpomenout, komu slouží kněží, které vyvlekla z doktorova domu. Zdálo se jí to jako několik let, jako věčnost. „Komu sloužíš?“ zeptala se aniž by o otázce přemýšlela. Bytosti se zlostně zablesklo v očích. „Já – já …“ Viděla to na ní. Chtěla říct, že neslouží nikomu! Ale podléhala tomu, kdo ji stvořil. „Já sloužím Unnovi. Pánu utrpení.“ Řekla bytost, ale zdálo se, že svádí boj s tím, co se jí dralo z úst. „Jsem služebník Pána utrpení. Poslouchám jeho vůli – jako ty budeš poslouchat mě!“ poslední větu bytost zasyčela a přiblížila se k Loan. Loanerana nehodlala ustoupit. Za ní se ozval dusot a křik. Bytost se k Loan přiblížila na dosah ruky. Moiram. Loan se chtělo vykřiknout radostí. Dokázala si vzpomenout! Silou vůle se přinutila ignorovat bolest. „Ustup.“ Vyzvala bytost chladně. Bytost se hlasitě rozesmála. „Jak chceš mě zastavit?“ „Moiram.“ Řekla Loan zřetelně a za vyslovení tohoto slova se jí dostalo další vlny prudké bolesti. Bytost zavřískla a skočila po Loaneraně. Kroky, které zaslechla před chvílí za sebou, se k ní rychle blížily. „Ustup – ve - jménu – Moirama.“ Loan lapala po dechu, ale vzduchu se jí nedostávalo. Bytost zavřískla a z ruky jí vyšlehl nachově zbarvený plamen, který po Loaneraně hodila. Loan vykřikla. Bolest jí ochromila všechny smysly, ale než se propadla do temnoty, viděla, že bytost opravdu ustupuje. Dokázala jsem to! pomyslela si a upadla do sladkého bezvědomí. **** Probudil ji naléhavý hlas. Neochotně pootevřela oči, ale okamžitě je zase zavřela. Hlas na ni stále naléhal a burácel jí v rozbolavělé hlavě jako velká přílivová vlna. Poslechla ho a otevřela oči. Pozorovala mladého muže – odněkud ho znala, ale nedokázala si vzpomenout. „Nemůžu – dýchat.“ Zachroptěla a do očí se jí draly slzy. Muž přikývl a pokynul rukou někomu mimo Loaneranino zorné pole. Tolik se jí chce spát. Zavřela oči. „No tak! Nespi!“ napomenul ji muž. Nesouhlasně zavrtěla hlavou. Chtěla říct, jak hrozně je unavená, ale nedokázala promluvit. Bolest se přes ní převalila a na chvíli ustoupila. „Jsem - unavená.“ Muž ji se se smutným úsměvem podíval před sebe. Krátce přikývl. Zamračila se. Nikdy by nečekala, že pouhé zamračení je tolik namáhavé. Nad Loan se naklonil další muž v tmavých šatech. Rukou ji prohmatal bok. Trhla sebou a z očí jí bez zábran tekly slzy. „Ne!“ zaprotestovala. Doktor si jejích námitek nevšímal, jenom se krátce podíval na druhého muže. Konečně ji nechal na pokoji. Vstal a někam odešel. „Jsem Werytea.“ řekl muž, který u ní zůstal. „Jak se jmenuješ ty?“ „Loan.“ Bokem jí projela bolest ostrá jako nůž. Chtěla té bolesti uniknout. „Nehýbej se!“ napomenul ji Werytea. „Jinak to bude ještě horší.“ Doktor se vrátil a přiklekl k Loaneraně. „Vypij to.“ Přitiskl jí ke rtům něco kovového. Chtěla protestovat, ale sotva pootevřela rty, nalil jí doktor do úst trpký lektvar. Zakuckala se a znovu sebou bolestně trhla. Většinu nápoje se jí podařilo vyplivnout, ale pár kapek jí přece jenom sklouzlo do žaludku. Doktor zaklel a něco zavolal. Přiběhli k němu další dva muži. Jeden byl oblečen v uniformě vévody, druhý měl podobný hábit jako doktor. „Podržte ji.“ Werytea vstal a kousek poodešel. Voják podržel Loan ramena, takže se vůbec nemohla pohnout, a druhý muž jí jemně držel hlavu. Doktor jí znovu nalil do úst nápoj, ale tentokrát ho musela všechen spolknout. „Teď můžeš spát.“ Usmál se druhý muž laskavě. Vděčně se pousmála. Doktor se nad ní naklonil. „Přeneseme tě pryč. Werytea si myslí, že není bezpečné tady zůstávat. Takže tě asi ještě čeká nepříjemná cesta.“ Poslední slova se jí rozmazala do nesouvislé směsice. Unaveně zamrkala. „Jestli chceš tak spi.“ Přikývl doktor a povzbudivě jí sevřel ruku. Pomalu přikývla a konečně si dovolila usnout. Werytea nevěřícně potřásl hlavou. „Ona vás – vyvlekla?“ Kněz přikývl. „Ano pane. Nevím jak – nebo kdo – co - ji varovalo, ale vyvlekla nás ven.“ „Sama vyvlekla dva kněží, kterých se smrtelník nemůže bez potrestání dotknout?“ pozvedl vévoda tázavě obočí. „Pokud není seslán vyšší mocí.“ Poznamenal druhý kněz. „Ale jak se dozvídáme – tak – vyšší moc je v této chvíli doopravdy pouze pojmenování pro něco, co si nikdo z nás nedokáže představit.“ Usmál se první kněz a nalil si do poháru víno. „Je možné, že o ní mluví nějaké proroctví – ale, Moiram mi snad odpustí – v poslední době nelze prorokům věřit. Dalo by se říci, že v této době se na nás sypou proroctví jako obilí ze sýpky, ale každé proroctví zároveň popírá předchozí desítky proroctví.“ „Naprostý chaos v chrámech Moudrosti?“ ušklíbl se vévoda. Kněží se zamračili. „Říkali jste, že s tím tvorem mluvila – než zmizel. Nevíte co mu říkala?“ přerušil začínající výměnu názorů Werytea. Druhý kněz potřásl hlavou. „Měl jsem dost starostí sám se sebou.“ Pohlédl na vévodu. Werytea se na něj chladně podíval. „Samozřejmě. Jak jinak.“ Kněz se krátce zasmál. „Zdá se mi to divné, ale myslím, že ho poslala ke všem čertům pouhým jmenováním Moarima.“ Pohlédl na své ruce a pak se pronikavě zadíval na Weryteu, který se pod jeho pohledem ošil. „To by ale znamenalo, že je naší povinností ji odvést z armády a přivést k Moudrosti v našem chrámu.“ „Odvést?“ vyprskl zlostně vévoda. „Podepsala smlouvu na šest let v mém vojsku.“ „Ale pokud ji Moarim povolal – nemůžete ji uvěznit v tomto – vojsku.“ Přidal se první kněz. „No ano.“ Ušklíbl se Werytea. „My ji nemůžeme uvěznit ve vojsku – tak si ji odvedete a uvězníte v chrámu, ve kterém zůstane po zbytek svého života.“ „Neuvězníme ji.“ Namítl druhý kněz. „Ne.“ Usmál se Werytea. „To tedy ne.“ „Co tím chcete říct?“ První kněz se prudce napřímil. „Že v mých službách zůstává každý, kdo podepsal smlouvu. Dokud jej já nepropustím.“ Vložil se do rozhovoru vévoda. „Nemůžete ji tady držet!“ vykřikl popuzeně první kněz. „Kdo vás zachránil?“ odsekl Werytea. „Ona nebo váš bůh?“ „Ona.“ Pokrčil rameny druhý kněz. „Takže, velevážený knězi, uvědomte si, kým je.“ Usmál se Werytea. Kněz se zatvářil zmateně. „Nechápu.“ „Je vojákem.“ Odpověděl tiše první kněz. „Ne – to není!“ zamračil se druhý kněz. „Nemůžeme ji odvést, Denoe. Je voják a jako voják bude zabíjet, nebude se zabývat tím, zda je její rozhodnutí správné či ne. Nemůžeme odvést někoho, kdo si bude přát pomstít se za příkoří, jež mu nenáleží. To prostě - nesmíme.“ „V chrámu bychom ji naučili ovládat své pocity.“ „Ne.“ Pronesl zvolna první kněz a prohrábl si zlaté vlasy. „Ona se už dokáže ovládat. Jinak by nedovedla postavit se takovému stvoření jako je ta bytost. Zvláště pak s takovými zraněními.“ Denoe se ironicky zasmál. „Všichni jste se zbláznili.“ Řekl vztekle. „Hýbe jí vyšší moc a vy se chováte jako by to bylo zcela běžné!“ „Denoe!“ okřikl ho zděšeně první kněz. „Její případ půjde před Radu. O to se postarám. A jakmile se její přijetí schválí – naučím jí vše, co ovládám já.“ Denoe vstal a bez dalších slov opustil přístřešek. První kněz se se šokovaným výrazem omlouval. „Nevím co se to děje. Takhle se nikdy žádný kněz Moarima nechoval. I když i já se někdy těžko ovládám – jak jste mohli zjistit, takto se kněží Moirama nechovají.“ Potřásl hlavou a poslední slova řekl šeptem, jakoby sám pro sebe. Vévoda potřásl hlavou. „Je doba, kdy nastává chaos a říše se hroutí. Je to myslím v nějakém tom vašem zaznamenaném proroctví.“ „Ano.“ Řekl kněz a vypadal, že chce ještě něco dodat. Nakonec jen pokrčil rameny. „Je to v jednom z proroctví.“ Vévoda se krátce zasmál. „Pomalu si připadám jako při rozhovoru s Vládcem o hranicích mého panství.“ Kněz povytáhl obočí. „Spousta řečí, které nikam nevedou, spousta otázek, které zůstávají bez odpovědi a konec, který se nikomu nelíbí.“ Objasnil vévoda svou poznámku. „Vládce je moudrý muž.“ „Jenom ve vašich očích – to mi věřte.“ Ušklíbl se vévoda. „Myslím ale, že vás budou chtít mít v chrámu.“ Kněz s chápavým úsměvem vstal. „Ještě jednou se omlouvám za chování mého druha. Je to neomluvitelné.“ Došel ke dveřím a ještě naposledy se otočil. „V jednom měl však pravdu – i když ji nevyřkl. Ten případ, kdy dívka porazila nově zrozeného – zrozenou bytost opravdu bude předán Radě. Opusťte město co nejdříve. Večer už může být pozdě. Rada bude jednat rychle.“ Vévoda přikývl s lišáckým úsměvem. „Mí lidé už opouštějí město skoro dva dny. Zbyla tady možná necelá dvacítka mých lidí – i když to tak nevypadá.“ Kněz se pousmál. „I přesto, že jste voják, pane – jste moudrý a předvídáte. Zkuste se někdy zastavit na kousek řeči.“ Otočil se a opustil provizorní přístřešek. Vévoda se hlasitě rozesmál. „Co se stalo?“ zajímal se Werytea překvapeně. „Právě mi složil poklonu a zároveň mě urazil.“ Smál se vévoda. „A to vše v jedné větě.“ Werytea potřásl hlavou. „Někdy vás nechápu.“ „Asi jsem se nakazil tím vaším sdělováním celků po částech.“ Usmál se vévoda. „Nepříjemné, že?“ Werytea něco zamumlal pod nosem a za burácivého smíchu vyrazil k ubytovně, kde se doktoři starali o Loan. *** S trhnutím se probrala. Zamrkala a snažila se zaostřit pohled na předmět nad ní. Lampa. byla na sebe hrdá, že si s tak složitou věcí věděla rady. Pohnula se a celé tělo ji zabolelo. Asi jsem moc dlouho ležela. pomyslela si a pokusila se posadit. Opřela se o levý loket a pravý bok se jí ocitl v plameni. Zkřivila tvář a v duchu si spílala, že spala na schodech. Kvůli své pitomosti je celá rozbolavělá! Po neuvěřitelně dlouhé chvíli na tak běžnou věc hleděla na svět z větší výšky. Spokojeně se usmála, pak se rozhlédla a zamračila se. Nepamatovala si, že by šla spát do budovy. V duchu zaklela. Určitě si mě všimli stráže. Vždyť kdo by zůstával ležet na chodech když prší? Podívala se na své oblečení. To si také nepamatovala. Bílá – vlastně krémově zbarvená košile po kolena jí absolutně nic neříkala. Pokrčila rameny. Musela jsem hrozně promoknout, ještě teď mám košili – i když určitě půjčenou – celou mokrou. Rozhodla se, že vstane a někoho se zeptá, jak se sem dostala. S neuvěřitelným úsilím přehodila nohy přes okraj postele. Zatočila se jí hlava. Vydechla a opřela se o pravou ruku. Sykla bolestí. Podívala se na ni pozorněji a uviděla spoustu bílé látky omotané kolem zápěstí až po loket. Obvaz. vybavila si pomalu. Nitrem jí projel hřejivý pocit. Byla na sebe hrozně pyšná. Jenom si nedokázala vzpomenout, proč jí ruku ošetřili. Přepadli mě! napadlo ji náhle. Přepadli mě a poranili mi ruku, takže mě museli ošetřit! Byla sama se sebou spokojená. Na zemi před sebou ve vzdálenosti přibližně dvou metrů uviděla malou hromádku oblečení. Podívala se nejprve na svou košili, pak na oblečení a znovu na košili. Rozhodla se převléct do něčeho důstojnějšího. Bosýma nohama se dotkla dřevěné podlahy a překvapilo ji, jak je ledová. Na těle jí naskočila husí kůže. Pomalu se postavila a hlava se jí znovu zatočila. Trochu se zapotácela a bokem se jí pomalu rozlévala vlna horka. Určitě mi taky něco udělali na boku. pomyslela si. Takže si musím najít nějakého doktora, který mi ho prohlédne. Došla k hromádce oblečení a sotva popadala dech. Dřepla si na paty a vzala hromádku do rukou. Kousek po pravé ruce měla truhlu, na kterou si může sednout. Pomalu k ní došla s oblečením ve zdravé ruce a s nadlidským úsilím se oblékla. Pohlédla ke dveřím a udělalo se jí špatně. Jsou moc daleko! pomyslela si sklesle. Po chvíli s rozhodným výrazem vstala. Dokáže to! Pomalu šla ke dveřím. V pravé ruce jí cukalo a v boku jako by měla tisíce horkých jehliček. Došla na samotný práh budovy. „Prší.“ Šeptla trochu ochraptěle. Nemůže tady spát moc dlouho. Vyšla ven a na tvář jí dopadly jemňoučké kapičky ledového deště. Krásně ji ochlazovaly. I vítr vál jemně a byl příjemně chladivý. Spokojeně vykročila na prostorný dvůr, který byl nyní liduprázdný. Málem uklouzla na kluzkých kamenech, kterými byl dvůr vydlážděn. Zastavila se a smutně se dívala na nebezpečnou cestu. Kameny častým používáním vyšlapané dohladka nebyly pro tuto chvíli zrovna nejbezpečnější. Bezradně se rozhlédla po náměstí a upoutaly jí dveře ze kterých se linulo příjemné světlo. Stáje. Nerozhodným krokem se k nim vydala. Náhle se jí zatočila hlava a málem upadla. Zmoženě se opřela o dřevěný sloup, který byl součástí přístřešku pro koně od rychlých poslů. Podívala se ke stájím. Vchod byl necelých pět metrů od ní. Pomalu si sedla na chladný kámen, už nedokázala jít dál. Byla jí zima, v ruce jí škubalo a bok ji nesnesitelně bolel. Z očí se jí draly slzy. Rozvzlykala se. Na dvoře se ozval křik a nadávky, které se hlasitě rozléhaly po celém dvoře. Odplazila se pod stříšku přístřešku a dlaněmi si zakryla uši. Nechtěla slyšet nic. Přála si být ve stájích, v teple a příjemném světle. Přesto slyšela dupot mnoha nohou jak se rozléhá po dvoře a odráží se od stěn a několik hlasů, kterým nerozuměla. Náhle kolem ní rychle prošel muž v tmavém hnědozeleném hábitu s kapucí na hlavě. Nahlédl do stájí a pak se otočil. Utkvěl na ni pohledem a skoro ihned se k ní se starostlivým výrazem sklonil. Rozplakala se. „Chtěla jsem se jenom ohřát.“ Vzlykala a snažila se pořádně nadechnout. „Dobře. Nic se nestalo.“ Muž si sundal kapuci a přiklekl k ní. Hnědozlaté vlasy mu zazářily v dopadajícím světle ze stáje. Přiložil jí ruku na čelo. Příjemně ji chladila. „To je – příjemné.“ Vydechla. Zavřela oči. Tolik se jí chtělo spát. Muž jí opatrně zatřásl. „Loan, nespi! No tak děvče, slyšíš? Weryteo! Našel jsem ji! Pojď mi pomoct!“ Otevřela oči. Na něco si vzpomněla. „Já jsem někoho hledala.“ Oznámila muži unaveně. „Hrozně mě píchá v boku. Asi jsem se tam bouchla. Neznáte nějakého doktora?“ „Znám.“ Usmál se muž slabě, ale v modrých očích se mu stále zračila starost. Přispěchal k nim muž v tmavém plášti. Přiklekl k ní. „Co tady děláš?“ usmál se na ni se zjevnou úlevou ve tváři. „Má horečku.“ Oznámil mu muž. „V tomhle stavu se na cestu nemůže vydat jen tak.“ Muž v tmavém plášti přikývl. „Řeknu to vévodovi. Potřebuješ pomoct?“ „Podrž mi ji.“ Muž v plášti se smutně usmál. „Zase jeden z těch dočasných lektvarů?“ „Nic jiného pro ni v těchto podmínkách nemůžu dělat.“ Muž v plášti ji opatrně odsunul od sloupku a podržel jí hlavu. „Teď to vypij, ano?“ řekl muž s modrýma očima a nalil jí do úst chladivý, ale hořký nápoj. Cukla sebou, ale ruce muže v plášti jí zabránily lektvar vyplivnout. Polkla ho a zakuckala se. „Ještě.“ Přitiskl jí kovové hrdlo láhve ke rtům. Snažila se odvrátit hlavu, ale marně. „Tak. Teď si můžeš odpočinout, ale neusínej.“ Řekl muž s lahví v ruce, když ji téměř celou vyprázdnila. Prázdně se na něj podívala. Werytea nahlédl do kramářského vozu, který vévodovi vojáci předělali na nouzový vůz pro raněné. Natáhli přes něj plachtu – jednak aby nebylo vidět dovnitř, a také proto, aby do něj nepršelo. Dovnitř připevnili čtyři kůlky na uvazování kotevních lan malých lodí a k nim přivázali na čtyři pružné provazy šest starších prostěradel poskládaných vrstvu po vrstvě do provizorní sítě. Na síti ležela zcela vyčerpaná Loanerana a mrtvolně bledou tvář jí lemovaly tmavě plavé vlasy. Doktor vedle ní nevypadal o moc lépe. Tmavé kruhu pod očima šly vidět i na opálené pleti jako krev na sněhu. Poklimbával opřený o tvrdé dřevo vozu; jedním okem však pořád sledoval svého pacienta. „Nechceš vystřídat?“ zeptal se Werytea starostlivě. „Už jsi nespal skoro tři dny.“ Doktor se unaveně usmál. „Jsme skoro před táborem. Zase chceš mít všechnu slávu pro sebe, co?“ Werytea se ušklíbl. „No jestli jsem to netušil.“ Ucedil si pod nosem. Rukou zajel do brašny upevněné na sedle a vytáhl odtamtud malou lahvičku. „Zkus to vypít.“ „Pokoušíš se mě uspat mým vlastním lékem?“ zazubil se doktor, když si přičichl k otevřené lahvičce. „Jistěže.“ Werytea se zatvářil pohoršeně, ale v koutcích mu zacukalo. „Tak na zdraví!“ pozvedl doktor lahvičku jako číši a zhluboka se napil. Polkl a zašklebil se.