Ravendin - Kapitola 1

KAPITOLA 1 – Kámen v úplňku a myriáda jiskřiček

A pátého dne plavby spatřil Ravendus v dálce prosvítat bledou stříbřitou mlhu. Tu se z ničeho nic zvedla prudká bouře a obrovská vlna a námořníkům i vojákům se srdce naplnila strachem...

Muž se zastavil na místě a ztěžka oddechoval. Tohle absolvovat každý den je k zbláznění, pomyslel si. Stál v dlouhé kamenné chodbě matně osvětlené slabě svítícími pochodněmi v ocelových držácích, chodba se táhla oběma směry od nedohledna k nedohlednu. Z temnoty v dáli, odkud přiběhl, šlo slyšet hlasy a výkřiky.
Spustil na zem těžký kožený vak, který si nesl na zádech a roztržitě zašátral v kapse. Když nahmátl to, co hledal, spokojeně se usmál. Vypadalo to jako drahokam oválného tvaru, tmavě modré syté barvy asi o velikosti vejce. Byl teplý na dotek.
Pevně jej stiskl v dlani a s tváří naplněnou odhodláním pomalu pozvedl před sebe.
Zavřel oči a soustředil se. S veškerým nasazením své vůle se snažil vytěsnit všechny nežádoucí myšlenky z hlavy. Vypadal vážně podivně, téměř bizarně, avšak i nezasvěcený pozorovatel by zřejmě odhadl, že dobře ví co dělá.
Chodbu náhle protnul oslnivý záblesk.
Váhavě pootevřel oči, uvolnil křečovitě stažený obličej a spokojeně si oddychl - věc v jeho ruce krásně zářila ostrým namodralým světlem a téměř mysticky ozařovala okolí.
Světlo mu odhalilo další část chodby, kterou měl před sebou. V jednom místě se rozšiřovala do malého výklenku, ve kterém byl zasazen kamenný kvádr úctyhodných rozměrů označený podivnou skulinou ve tvaru půlkruhu v dolní části. Skoro to připomínalo nějaký podivný starý oltář.
Muž se usmál koutky úst a přitáhl si k sobě svůj vak. Uvnitř to příjemně povědomě zacinkalo. Hlasy v dálce už téměř nebylo slyšet a po chvíli se rozhostilo zvonivé ticho.
Hlupáci, pomyslel si, kdyby věděli to co já, tak se za mnou celou tu cestu neobtěžují.
Rozvázal kožený řemen a pohlédl dovnitř. Po obličeji ozářeném modravým světlem se mu rozhostil protáhlý úsměv někoho, kdo je velmi spokojený sám se sebou. Mrazivé ticho pokračovalo a atmosféra tohoto podzemního dómu pomalu houstla, avšak muž dýchal klidně a usmíval se. Za několik dní bude tím nejšťastnějším člověkem na světě.
Najednou se těsně za ním ozvaly kroky.

„Nemohu tomu uvěřit! Nikdy by mě nenapadlo, že uděláš znova stejnou chybu, Edwine!“
Ostrý hlas prořízl chladný vzduch jako nůž tenké plátno. Muž, který byl osloven jako Edwin sebou trhl a bleskově se otočil se zářícím kamenem namířeným před sebe. Když uviděl, kdo je příchozí, ošklivě zbledl v obličeji, okamžitě to ale zamaskoval rádoby otráveným odfrknutím: „Co ty tady děláš? Myslel jsem si, že jsi mrtvý!“
„Měl jsem štěstí,“ zazněla ledabyle odpověď a muž se slabě usmál. „Což se ale nedá zrovna říci o tobě, viď Edwine?“
„Co-co chceš dělat?“ zakoktal se Edwin, z jeho hlasu začínal vyznívat nepatrný podtón strachu.
Po pravdě měl k tomu dobrý důvod. I mnohem statečnější lidé, než byl Edwin by se pravděpodobně při pohledu na muže, který právě dorazil zrovna dvakrát dobře necítili. Mohutnou svalnatou postavu notně dokreslovala masivní kroužková zbroj hrubě nasazená přes koženou kazajku a celkový drsný vzhled doplňoval široký těžký meč volně zavěšený na stříbrnými cvočky pobitém opasku. Muž měl dlouhé hnědé vlasy, modré oči a krátké vousy. V docela pohledné tváři se mu zračil jízlivý úsměv. Zrzavý vychrtlý Edwin, kterého přistihl, oproti tomu vypadal spíše slabě a bezbranně. Asi jako sluha, který se plazí u pánových nohou a prosí za odpuštění. Když si ho svalovec důkladně prohlédl, obličej mu zbrázdilo nejhlubší opovržení.
„Co si asi myslíš, že s tebou teď můžu udělat, ty ubožáku?! Možná dokážeš ošálit je,“ nepatrně kývl hlavou směrem kudy Edwin přichvátal, „ale mi už s tebou došla trpělivost!“
„Do toho, co tu provádím ti nic není!“ zaječel panicky Edwin. Jeho pokus o hrdý tón zbavený strachu naprosto selhal. Po čele mu běhaly krůpěje studeného potu.
„Vážně? Rád bych měl tvou jistotu, Edwine,“ řekl svalovec hrubě a nebezpečně postupoval kupředu. Úsměv z jeho tváře byl definitivně pryč.
„Podívej, nemusí to přece dopadnout zle, ne?“ řekl Edwin a zkusil pro změnu hrát na usmířenou, třásl se však jako osika. „Můžeme se spolu rozdělit! Znám spoustu míst, kam to tu můžeme zatím zašít, celé tohle patro mám v malíku, nepotřebuji žádnou mapu. Navíc tu mám přátele, mocné přátele. I mezi Gerdainy a…“
„Dej sem ruku,“ řekl svalovec ostře přes Edwinovo blábolení.
„Co-cože?!“
„Ruku,“ opakoval svalovec klidně, „dej ji sem!“
„Co si to dovoluješ ty…“
Silák ho surově popadl a mrštil jím o zeď výklenku s kamenným oltářem. Edwin odletěl jak hadrová panenka a poplašeně vyjeknul, když tvrdě narazil zády do zdi. Svalovec se k němu nemilosrdně blížil, teď když byl blízko, šlo vidět, že na krku nosí ošklivý náhrdelník s vyobrazením sedícího havrana.
„Ty, ty ses zbláznil! Pomátl ses! Jsi úplný šílenec!“
„Napřáhni přede mě ruku, máš poslední šanci.“
Edwinovi celým tělem projížděl palčivý strach. Opatrně se rozhlédl kolem, ale neviděl jediné východisko ze své situace. I kdyby se mu nějakým zázrakem povedlo vyprostit se z téhle pasti, chodba byla dlouhá a než by doběhl nakonec, silák by ho určitě dohonil. Pokusil se bezděčně zavolat o pomoc, ale z vyschlého hrdla se mu vydralo jen jakési přidušené zaskuhrání. Nakonec pomalu zvedl třesoucí se levou ruku, ve které stále svíral svítící kámen.
Svalovec ji bleskově uchopil a pevně stiskl do kožené rukavice. Ve tváři mu opět naskakoval úsměv. Jeho modře nasvícená tvář teď vypadala přímo ďábelsky.
„Hoď to na zem!“ poručil.
Edwin poslechl. Otevřel sevřenou dlaň a kámen se zazvoněním spadl na zem a téměř okamžitě zhasl.
„Hodný kluk,“ řekl svalovec a volnou rukou sáhl někam dozadu za opasek.
Edwin těžce sípal, ve tváři bílý jak stěna, těkal pohledem z muže před sebou na cestu pryč, vypadal, že nemá daleko k tomu, aby se rozvzlykal jako malé dítě.
Svalovec pomalu vytáhl hrozivě vypadající dýku a přiložil čepel k jeho zápěstí.
Edwin vyjekl bolestí – dýka byla ostrá jak břitva. Hrůzou už ani nedýchal, oči mu vylézaly z důlků, jen pevně sledoval každý svalovcův pohyb.
„Ber to jako první a poslední varování,“ sykl na něj nenávistný hlas. „Protože jestli to uděláš ještě jednou, vykuchám z tebe střeva na podlahu, je ti to jasné!“
Edwin bezděčně přikyvoval a snad poprvé pohlédl sokovi zpříma do očí. Tvářící se upřímně hluboce provinile, tam hledal špetku soucitu. Nenašel ji.
O vteřinu později chodbu rozčísl děsuplný výkřik.

***

Jaro klepalo na dveře. Rok se už pomalu nachyloval přes první jarní den, ale zdálo se, že zima letos bude dlouhá. Jako přízrak se plazila po mokré trávě, čišela chladem kolem probouzejících se stromů, které skrz své koruny lenivě propouštěly sluneční paprsky, až se pomalu dokolébala až k lidským obydlím.
Domek stojící na kraji lesa kousek od vesnice Wyrmův zub byl jeden z těch, které na ni byly zvyklé.
Byl okrouhlého tvaru, s bytelnými dřevěnými okenicemi a hrubým dubovým obložením na zdech z lepenice. Střecha byla došková s malým otvorem pro kouř. Měl jen jednu prostou, ale útulnou místnost vybavenou několika stoličkami, truhlou, primitivním stolkem a masivním kamenným krbem. Na zemi ležela tvrdá dřevěná podlaha.

Brian s třísknutím zavřel dveře. Oklepal se, sundal si z ramen hrubý plášť a únavou se svalil na medvědí kožešinu u krbu. Rychle zatopil a natáhl k ohni zkřehlé prsty.
Nenáviděl zimu. A tuhle snad ještě dvakrát víc. Nebylo co dělat. Navíc se musel každý hloupý den vláčet po těžké dřině v kovárně dvě míle lesem domů, aby si mohl s úlevou konečně dopřát chvilku klidu. Když tak nad tím přemýšlel, vlastně to poslední dobou vůbec neměl lehké.
Ohýnek příjemně plápolal. Brian se líně natáhl pro dřevo úhledně naskládané vedle krbu, aby přiložil.

Slunce už zapadalo, krajina se zahalila do šarlatového hávu a na obloze zablikaly první hvězdy. Venku mocně zadul vítr jako předzvěst další ledově studené noci. Někde v dálce ve vsi zaštěkal pes.
Brianovi se klížily očka a tupě zíral do plamenů. Zítra ho čeká další namáhavý den, skoro už slyšel kováře Thorga hulákat, ať si pohne zadkem. Hlasitě zívl a spokojeně se natáhl na pohodlnou kožešinu. Cítil, jak pomalu usíná…

Stál … na ostrově v mlze uprostřed temnoty,
viděl … jak se pod hustou mlhou přízračně třpytí křišťálově čistá stříbřitá voda.
Slyšel vzdálené hlasy nebo vzdechy, někdo naříkal a volal ho k sobě, cítil jak ho to místo svírá na duši, ostrůvek, na kterém stál, jakoby se zmenšoval, zato temnota kolem se přibližovala. Když si ji prohlédl pořádně, zjistil, že na ní není něco v pořádku, byla hustší a beznadějnější, než tma obvykle bývá…
… nad hlavou mu proletěl černý havran, hlasitě zakrákoral a zmizel v mlze, zem pod ním se začala kroutit a vzdouvat, přicházelo dunění a hlasité rány jedna za druhou…
Buch, buch…
…klepání na dveře…

„Eh, cože?“
Brian se probudil. Krb byl vyhaslý a venku byla noc. Ležel naznak na tvrdé studené zemi s prsty zaťatými v pěst. Čelo měl zpocené a motala se mu hlava. Venku někdo klepal na dveře.
„Už jdu!“ zadrmolil zlostně. Kdo si to u všech bohů usmyslel zajít k němu na návštěvu teď v tuhle šílenou hodinu.
Když se zvedal ze země, tělem mu projela ostrá bolest. Co se to dělo? Čelo mu úplně hořelo a bylo mu špatně od žaludku.
„Kdo je tam?“ zakřičel zlostně. „Co chcete takhle pozdě v noci?“
„Přítel,“ ozval se neznámý hlas.
Pohled mu obezřetně sjel na kopí s železným hrotem vlastní výroby stojící ledabyle opřené u zdi, ale se zavrtěním hlavy si to rozmyslel. Tohle byl mírumilovný kraj, žádní pobudové ani lupiči se tady nevyskytovali a i kdyby, upřímně pochyboval, že by mu uprostřed noci nějaký bušil na dveře.
Dokodrcal se tiše ke dveřím a mírně je pootevřel. Když spatřil člověka stojícího za nimi, přepadl ho šok.

***

Druid Caleaden nebyl zrovna z těch, kteří by se zdržovali nějakými společenskými zásadami, když na to přišlo. Vpadl dovnitř do cizího domku s hořícím klackem v ruce, hrubě odstrčil zmateného a vyděšeného mladíka stranou a pocákal mu podlahu blátem.
„Rozdělej oheň! Pohni sebou!“
Rázně pohodil tmavým pláštěm a vrazil mu malou pochodeň do ruky .
„Vy tady… co, co … co se děje, kde jste se tu u všech ďasů vzal?“ vykoktal ze sebe vyděšeně Brian, když roztřesenýma rukama znovu zapaloval pohaslé dříví.
„Máš něco k žrádlu?“ ignoroval ho příchozí.
„Co prosím? Já ... jen … chtěl bych vědět, kde jste se…“
„Málem hlady nevidím! Poslední, co jsem jedl byl pečený zajíc, pochoutka, ale to už budou tak dva dny!“ ošklivě se zašklebil a pod krátkými vousy odhalil zkažené zuby.
„Vysvětlete mi, co po mně chcete!“ zmobilizoval v sobě zoufale Brian dostatek síly k rázné taktice. „Kde se tu berete po takové spoustě let? A jak vůbec víte, že tady žiji?!“
Caleaden se na něj kupodivu přívětivě usmál a natáhl ztuhlé prsty směrem k ohni.
„Vyrostl jsi Briane, synu Brandinův,“ řekl důrazně a měřil si ho pohledem. „Stal se z tebe dospělý muž. Vidím v tobě sílu. Byl jsem bláhový, když jsem se bál, že by jsi mne mohl zklamat, až si znovu pohlédneme z očí do očí.“
Na chvíli se odmlčel. „Musíme si promluvit. Vzpomínáš si na naše úplně první setkání?“
Brian na něj vyjeveně koukal.
„Cože? Proč se mě na to teď ptáte?“ odsekl překvapeně a naštvaně zároveň.
„Zajímalo by mne, kolik si toho pamatuješ,“ řekl druid a zlehka si prohrábl prošedivělé vlasy. Posadil se na malou stoličku u krbu a pozorně si ho prohlížel, jako by zkoumal, jak zareaguje. „Ale už teď ti vidím na očích, že si pamatuješ dost.“ Zlehounka se pousmál.
„Já … ano,“ odpověděl nakonec ztěžka Brian, když viděl, že jinak se nikam nedostane. „Vzpomínám si, matně.“

Po pravdě si vzpomínal až moc dobře. Byl tenkrát ještě malý chlapec, mohlo mu být kolem šesti, sedmi let a bydlel s rodiči v jedné vesnici daleko na západě odsud.
Stalo se to jedné teplé letní noci, přesněji prvního máje, krátce před tím, než jeho otec zmizel.
Noc byla nádherně jasná, na nebi zářil měsíc v úplňku a myriády hvězd, ve vzduchu prosyceném svěžestí a radostí nad oslavou svátku plodnosti vonělo pečené maso, stoly se prohýbaly nejrůznějšími dobrotami, lidé hodovali a křičeli, pobíhali bosýma nohama po trávě kolem obrovských ohňů, někteří tančili a mávali rukama vysoko do vzduchu jako ptáci. Brianova matka plna štěstí procházela kolem, dolévala hodovníkům víno a laškovně pohazovala nádhernými blond vlasy. Spousta mužů se po ní se zájmem ohlédlo, když se však jejich pohled střetl s přísnýma očima jeho otce, okamžitě se s zarudlou tváří zklamaně vrátili ke svému pití.
Brian mu tenkrát seděl po boku a otec mu hrdě poplácával rameno. Byl to večer tak šťastný a bezstarostný, jak si jen každý může přát.
Najednou se k otci protlačil jeden z jeho mužů, vysoký mladík oděný v zelené tunice a vyhrkl: „Pane, nějaký cizinec, co tvrdí, že vás zná, si žádá o setkání s vámi!“
Otec se zachmuřil.
„Řekl ti své jméno Artaine?“ vyzval ho po chvíli.
„Caleaden,“ ozvalo se, ještě než mohl Artain odpovědět a ze tmy vystoupil muž. Ve špinavém starém plášti a hadrech, mohutné postavy, ale neoholený a bez bot. Lidé kolem pomalu utichli a věnovali mu vytřeštěné pohledy.
„Nebojte se dobří lidé,“ řekl na to druid pobaveně a opravdu se usmál koutky úst. „Jsem starý přítel vašeho vůdce, ctihodného Brandina syna Branduffova.“
Jeho otec ale vůbec nevypadal na to, že by ho návštěva nějakého starého přítele potěšila. Naopak, v jeho jinak hrdé a bezstarostné tváři se objevily nepatrné známky hněvu a strachu. Opatrně odložil pohár medoviny zpátky na stůl a jeho ruka ještě pevněji stiskla synovo rameno.
Caleaden kulhavým krokem postoupil kupředu a rozpřáhl paže jako v úmyslu jeho otce obejmout na uvítanou, jeho pohled však směřoval jiným směrem.
Brian si vzpomínal, že tenkrát naprosto nechápal, co se to děje. Kdo byl ten tajemný odraný cizinec? A proč na něj neustále pokukoval takovým vzrušeným ba přímo lačným pohledem?
„Jen bych rád pro dnešek využil tvého pohostinství … příteli,“ řekl druid zdánlivě klidným tónem, aby uvolnil napětí a raději ustoupil zpět.
„Já mám jiný nápad,“ promluvil konečně Brandin a vztekle vyrazil, až několik hostů poděšeně vyjeklo. „Tady pro tebe není místo, ty jeden zatracený šejdíři! Takže odsud potáhneš, než tě dám vyhodit a spráskat jako psa!“ Vztekle smetl nejbližší poháry a misky ze stolu. Několik hostů podrážděně vyrazilo s výkřiky ve znamení nesouhlasu.
„Pane, to co děláte, není správné,“ ozval se do toho po chvíli zvonivého ticha mírný hlas. „Ten člověk nikomu nic neudělal, jen žádal o jídlo a místo u ohně, to bychom mu měli jako slušní hostitelé poskytnout. Navíc je to očividně svatý muž a dnešní den je taky posvátný. Zvažte prosím vaše rozhodnutí.“
„Ty mi chceš radit, co mám dělat, Artaine?“ vyjel na něj Brandin. „Učiň tak, až budeš moudřejší, než jsi teď! Nemáš ani ponětí, kdo je člověk, co stojí před námi! Takže laskavě mlč, dokud nebudeš vyzván, abys hovořil!“
Druid pobaveně zakroutil hlavou a odplivl si na zem. „Tedy s vámi je ale legrace,“ řekl jako by si právě vyslechl jen nějaké přátelské komplimenty na uvítanou.
Několik lidí se zasmálo a vrátilo se k oslavám.
Caleaden přistoupil blíž a řekl: „Tvůj syn slaví za pár dní narozeniny, nemýlím-li se?“
Hluboké modré oči se teď přímo zavrtaly do Briana a na cizákově tváři se objevil triumfální výraz.
Brianova matka s nechápavým výrazem šokovaně pohlédla na svého muže. Brandin ale jakoby zkameněl.
„Promluvím s tebou,“ řekl s námahou a nespustil s druida ani na vteřinu oči. „Promluvím si s tebou o samotě a…“
Zhluboka se nadechl.
Druid se však jen znovu usmál a sáhl do svého pláště.

Brian sledoval plápolající plameny v krbu. Druid seděl vedle něj a mlčky ho pozoroval.
„Nad čím přemýšlíš?“ zeptal se ho po chvíli.
„O tom, proč jste zmizel krátce po mém otci,“ řekl najednou Brian hrubě.
Caleaden opatrně přikývl a tvář mu zvrásnila hluboká lítost.
„Slíbil jste tenkrát mému otci, že se o mne a mou matku postaráte, ale po třech letech jste se ztratil kdovíkam.“
Druid si povzdechl, šlo poznat, že ho Brianova slova zasáhla.
„Na něco se tě zeptám,“ řekl po chvilce nepříjemného ticha a lišácky na něj mrknul. „Pamatuješ si na ten dárek, co jsem ti dal k tvým sedmým narozeninám?“
„Ano,“ řekl Brian suše a bez přemýšlení. „Ten kouzelný kamínek, co svítil, když jsem se ho dotkl. Alespoň tak jsem si to tenkrát.myslel,“ opravil se rychle a trpce se usmál. „Teď sám nevím, jestli je něco takového vůbec možné.“
„Je i není,“ řekl druid pochybovačně. „Ale už o tom nebudeme více mluvit. Budu muset jít. Jsem moc rád, že jsem tě znovu viděl, Briane.“
„Vy odcházíte?“ vyprskl napůl nazlobeně napůl překvapeně Brian. „Počkejte, chtěl jsem vám nabídnout něco k pití. Vlastně je toho spoustu, na co bych se vás chtěl zeptat. Hlavně o domově. A taky…“
„Uvidíme se brzo,“ skočil mu do řeči druid a zvedl ruku. „Možná ještě dřív, než si oba myslíme. Naše chvíle není daleko.“
S těmito slovy prošel místností a zmizel ven do sychravé noci.
Brian smutně svěsil hlavu.

***

Toho dne měli v kovárně pořádně napilno, ráno přijelo do vsi několik obchodníků na koních a Thorg byl z toho jaksepatří namíchnutý, protože to znamenalo hromadu práce navíc. Zatímco neustále běhal kolem s vousy rozechvělými rozrušením a nadával na všechno, co mu přišlo pod ruce, Brian se snažil jako obvykle, když byl v takové náladě, jít mu raději z cesty.
Znal Thorga dobře, uměl se rozčílit nad maličkostmi takovým způsobem, že by probudil spícího draka, ale jinak to byl dobrý člověk. Hodně ho naučil a Brian mu za to byl neskonale vděčný a měl ho moc rád. Byla to první přátelská tvář, kterou spatřil, když sem přišel žít.
„Hej chlapče, neviděl si někde ty železné hroty k šípům, co sem tu měl?“ zeptal se uprostřed pobíhání od ničeho k ničemu.
„Myslím, že jsem viděl ráno Dargila, jak si jich pět bere,“ odpověděl tlumeně Brian a vytáhl kleštěmi podkovu ze žhnoucí výhně.

Dargil byl Thorgův syn. S Brianem si zřejmě nepadli do oka od první chvíle, co se poznali, protože nadále šlo jejich soužití od desíti k pěti. Svému otci se moc nepodobal, scházela mu kovářova dobromyslná povaha a upřímný úsměv, ale to nebyl ten důvod, proč ho Brian neměl rád. Dargil už byl prostě takový, asi jako ošklivý a zamračený den, od kterého hned od začátku čekáte jen to nejhorší. S nosem vystrčeným skoro až do nebes dával všem patřičně najevo, že tady je někdo, s kým by nebylo radno dostat se do sporu.
Co ho na něm nejvíce vytáčelo, bylo, že jeho neustálá arogance a posměšné pohledy, kterými ho hojně častoval, když se motal po kovárně, nic nedělal a kradl otcovy věci měly i své opodstatnění. Dargil byl schopný a oblíbený. Měl sílu jako žádný jiný mladík z vesnice, dovedl dobře lovit, stopovat, přežívat delší dobu v divočině i slušně zacházet se zbraněmi. Měl respekt. Spousta lidí ze vsi k němu vzhlížela jako ke svému vůdci. A všechny dívky v jeho blízkosti hned zrudly touhou.
Jeho otec ho vroucně miloval a byl na něj samozřejmě patřičně pyšný. Často říkal: „Podívejte na mýho kluka, ten je celý po mě!“, i když to nebyla ani v nejmenším pravda.

***

Když si dokázal připustit, že to nebyl jen zlý sen nebo výplod jeho fantasie, rozhodl se Brian na svou noční návštěvu co nejrychleji zapomenout. Nebylo proč si neustále připomínat dávnou minulost a Caleaden byl zrovna jedna z těch stránek jeho předchozího života, které by si nejraději navždy vymazal z paměti. Starý druid mu však zřejmě nechtěl dát pokoj ani ve vlastní hlavě. Děsilo ho to, zároveň se ale nemohl ubránit zvědavé myšlence na to, kde teď asi Caleaden je a co dělá.
Hospůdka na kraji Wyrmova zubu bylo oblíbené místo. Tři dlouhé stoly s lavicemi postavené vedle sebe, kamenný krb, sklípek a malá místnůstka pro kuchyň po straně bylo vše, co byste zde našli, avšak bylo zde příjemně a útulno. Navíc ji vedl milý, dobrosrdečný chlapík, jehož kuchařské umění bylo vyhlášené.
S přítelem Meritem právě popíjeli horkou medovinu a povídali si o včerejší noci.
„Takže tě navštívil?“ ptal se už po několikáté ohromeně Merit. „Po…?“
„Skoro deseti letech,“ dokončil za něj znovu s povzdechem Brian. „Ale vypadá a chová se skoro pořád stejně, tak jak si ho pamatuji z dětství. Proč mám jen pocit, že se mnou něco chystá.“
„Pusť to z hlavy Briane,“ zívl Merit únavou. „Je to už starý cvok, určitě se zbláznil, dostal ránu do hlavy nebo co já vím. Jestli se tady ještě někdy objeví, tak mi řekni a něco s tím uděláme! Prý druid! Pche!“ zasmál se a pobryndal se medovinou.
„Druidové,“ prohlásil po chvíli učeně a čelo se mu svraštělo vážností, „byli nebo stále ještě jsou moudří a mocní lidé, svatí muži Starých tradic, vzdělaní a ochotní pomáhat, když je nouze. Vyznají se v mnoha učených věcech, dovedou psát runy, pronášet zaklínadla, jediným slovem prý dokáží zastavit bitvu! Ne jako tenhle blázen. Spíše pobuda, co se za druida jen vydává, řekl bych.“
Brian ho neposlouchal. Zamyšleně hleděl na stůl před sebou a přemýšlel. Proč ho vlastně Caleaden po takové době tak náhle potřeboval navštívit? Opravdu se na něj chtěl jen zblízka podívat nebo za tím bylo něco víc? Caleaden byl možná blázen, ale rozhodně ne hlupák. Ten zvláštní pátravý pohled, který měl vyhrazený jen pro něj, mu navždy utkvěl v paměti. Vypadalo to, že s jeho otcem byli staří známi z dřívějších dob, ale na to že by o něm otec někdy předtím mluvil, si nevzpomínal, byl ještě příliš malý…
„Kohopak to nevidím,“ ozval se mu za zády jízlivý hlas. Brian se otočil. Kovářův syn Dargil s dvěma dalšími kumpány v závěsu se na něj zeširoka šklebil.
Všichni byli oděni v kvalitních kožených zbrojích, s vysokými botami převázanými koženými přezkami, ozbrojeni luky a šípy. Dargil držel v pravé ruce za nohy dvě oškubané koroptve.
„Hej,“ křikl Dargil na hostinského a hrubě ho drapl za rameno. „Tohle nám připravíš a přineseš nám všem nejlepší víno, co tu máš. Tady máš nějaké drobné od cesty!“ Vytáhl malý kožený váček a obrátil ho dnem vzhůru. Mince se s cinkotem rozkutálely všude po podlaze. Hostinský ohnul záda, vystrčil tlustý zadek a začal peníze kvapem sesbírávat do kapes. Dargil a jeho společníci se rozchechtali na celé kolo. Hostinský zrudl jako mák, ještě jednou se kostrbatě uklonil, rychle popadl koroptve a pajdavým krokem pelášil do kuchyně.
„Tááák,“ zamnul si Dargil ruce a přisedl si s ostatními hochy na lavici u Brianova stolu. „Už se nemůžu dočkat, až si na těch drobečcích pochutnáme. Tady Gormal dostal toho druhého. Pěkná čistá rána, dvacet kroků, přímo do srdce!“ Poplácal druha mocně do zad, až mu skoro vyrazil dech.
„Tvůj otec se ráno sháněl po hrotech šípů, co měl přichystané pro lovce z Vřesové bystřiny,“ oznámil mu Brian rádoby nezaujatým hlasem a vyhýbal se jeho pohledu. „Určitě nemáš tušení, kam se mohly podít?“
„Pár jsem si jich vypůjčil,“ zasmál se škodolibě Dargil. „No a co? Je to můj otec a naše kovárna. Nechápu, co je tobě po tom.“
Brian zakroutil hlavou, napil se medoviny a už neřekl nic. Hádat se s Dargilem bylo jako chtít nosit vodu v rybářské síti.
„Kde jste byli lovit?“ zeptal se jich Merit s neskrývaným obdivem.
„Moje tajný místo,“ odpověděl potutelně Dargil a vzal si od hostinského hliněný pohárek s vínem. „Je to pár mil od severní brány, na jedné louce blízko dubového lesa, proč tě to zajímá? Vy dva stejně nic neulovíte, to spíš bude pršet nahoru.“ Na jeden zátah vyprázdnil pohár a znovu se hlasitě rozchechtal. Jeho kumpáni se ihned přidali.
„Ale jak jste ho objevili?“ vyzvídal Merit.
Brian znal Dargila a jeho řeči až moc dobře, takže si hleděl svého a snažil se ho neposlouchat. Upřímně se divil, že má Merit ještě náladu ho pobízet, protože přesně tohle Dargil zbožňoval. Vlastně pocítil chuť zvednout se a odejít.
„Chodíme tam už nějakej čas,“ říkal zrovna druhý z Dargilových kumpánů, ošklivý šilhoun s jizvou přes levé oko. „Je to takový fajnový místečko blízko potoka, teď si tam počíháme na kance.“
„Hele víte na koho jsme tam dnes narazili?“ řekl najednou Dargil a rozhlédl se kolem po síni, jestli je nikdo neposlouchá.
„Koho?“ zeptal se okamžitě Merit s vyjeveným výrazem. Brian zůstával zticha.
„No takovýho divnýho chlápka,“ odpověděl zase ten šilhoun. Brian zbystřil. „Zahlídli jsme ho, jak se motal po lese, vypadal pěkně podezřele!“
„Byl to nějakej Saskej přivandrovalec, to vám říkám já,“ pravil Gormal, černovlasý tělnatý chlapík. „Z toho koukaj jenom problémy!“
„A já ti říkám, že seš posranej jako vždycky,“ vyjel na něj šilhoun. „Byl to beztak jen nějakej odranej tulák!“
„Držte huby oba dva nebo přes ně dostanete, kreténi!“ okřikl je prudce Dargil, když viděl, jak Gormal už rudne vztekem a chystá se k dalšímu protiúderu.
„Ten chlápek byl divnej, to uznávám,“ řekl po chvíli kovářův syn a ztišil hlas v šepot. „Nevím, kdo to byl, ale radím vám, jestli ho někdy uvidíte, dávejte si na něj pozor. Jenom jsme ho zahlídli, ale ten jeho vzhled mě rozrušil. Obvykle na stezkách míjíme obchodníky nebo rybáře z přístavních vesnic na jihu, ale tenhle… Řeknu vám, můj táta je silný chlap, ale proti tomuhle teda úplný tintítko, meč jak Římský voják, ze starých dob, celý zabalený v plášti, vypadal vážně hrozivě, zajímalo by mě, co je zač.“
Všichni s vážnými výrazy chápavě pokyvovali hlavami, ze zamyšlení je vytrhla až vůně pečeného masa linoucí se z kuchyně.
„Ááá výborně, už mi kručí v břiše,“ zasmál se Dargil a uvolnil tím atmosféru. „Vážně vám nezávidím, koukat tady na nás, až se budeme cpát tím šťavnatým masem, to musí být fakt muka, pánové!“
Všichni tři se opět hromově rozřechtali.
Plavovlasý Merit obrátil oči v sloup, zavrtěl hlavou a dopil, co mu zbylo v poháru.
„Co si o tom všem myslíš ty, Briane? Hej Briane?!“
Místo vedle něj bylo prázdné.

***

Bylo pozdní odpoledne. Les se probouzel, mohutné stromy tiše pěly monotónní píseň a jakoby nakláněly své praskající větve směrem k cestičce. Poslední záchvěv větru jemně rozčechral první listí a nepříjemně zachladil na holé kůži. Brian si přitáhl plášť těsněji k tělu a rozeběhl se dál po lesní stezce nevšímaje si nepříjemných větví keřů, které ho šlehaly přes obličej ani stupňující se zimy.
Tmavé prostředí dubů pomalu vyústilo v řídký břízový porost. Brian se prodral nepříjemným pichlavým ostružiním a s úžasem pohlédl před sebe.
Stál na upatí zbytků prastarého zemního valu za dávných časů navrženého při kmenových válkách, které zde trvaly téměř půl století. Val byl už zarostlý trávou, takže i toto kdysi hrdé dílo mnoha schopných a pracovitých rukou už muselo ustoupit nelítostné přírodě. Za valem se rozprostíral nepříjemný bahnitý terén, vzniklý roztaním nedávné vrstvy sněhy. Bylo tohle opravdu místo, kde byl Dargil se svými společníky na lovu? A kde zahlédli Caleadena? A mohl to být vůbec on? Nebo spíše opravdu jen nějaký tulák z divočiny a on se tu žene několik mil pro nic za nic jako blázen. Vlastně si z něj klidně mohl Dargil vystřelit, když na to přišlo, to by mu bylo podobné, živě si ho teď dokázal představit, jak sedí v hospodě, chlastá víno a klátí se smíchy.
Zasněně se zahleděl do dáli vstříc zapadajícímu slunci. Ještě dnes ráno byl pevně rozhodnutý se od jakýchkoliv záležitostí týkajících se starého druida distancovat co nejdál, ale nyní ho svíral úplně jiný pocit. Smíšený pocit lítosti, smutku a zoufalé touhy zjistit pravdu. Ten člověk po něm něco chtěl, něco důležitého, žádal ho o pomoc, teď už to věděl jistě. A tenkrát před třinácti lety zřejmě zjistil, že Brian je ten pravý, koho hledá. Proto všechny ty tajnosti. Něco se zřejmě děje a on ať chce nebo nechce je toho součástí. V hlavě mu neustále vířila slova z jeho poslední návštěvy. „Naše chvíle není daleko!“ Co to mělo u bohů znamenat?
Posadil se na studenou trávu v místě, kde část valu byla níže se zemí a smutně schoulil hlavu do dlaní.

Najednou se ozval výkřik.
Táhlý, dlouhý děsuplný kvil přicházející z krajiny před ním. Brian prudce zvedl hlavu a zmateně se rozhlédl kolem. Hrklo v něm a srdce se mu rozbušilo jako splašené. To neznělo jako zvíře ani jako pták. Ještě než se stačil vzpamatovat, něco za ním zašramotilo. Bleskově se otočil s tváří rozšířenou strachem, avšak nikoho neuviděl.
„Je tady někdo?!“ zařval z plných plic a odhodil stranou veškerou opatrnost.
Žádná odpověď.
Útroby se mu svíjely, ale zoufale se snažil nezpanikařit. Mohl doběhnout do vesnice pro pomoc, napadlo ho. Nevěděl však ani, co se vlastně stalo, ale jestli tam někdo potřeboval pomoc, neměl moc času. Než by doběhl do Wyrmova zubu a pak zase s někým zpátky sem, mohlo by už být pozdě.
Zhluboka se nadechl a vyrazil kupředu.

Bahno mu cákalo na oblečení, ale nezastavoval se. Když se bota dotkla suché země, zrychlil. Les kolem ševelil jakoby v tichém úžasu nad jeho odhodláním, poslední paprsky slunce jemně tančily po korunách stromů, když dorazil na malou skrytou mýtinu. V dálce uslyšel zurčení potoka. Pak to uviděl. Asi pár kroků od něj ležel v trávě člověk. Na chvíli zaváhal, ale pak s obezřetným rozhlížením opatrně přistoupil blíž.
S hlavou přiloženou k zemi tam ležel starý muž, mohutné paže zplihle visely podél boků, skoro vypadal jako by spal, avšak prázdný pohled ve zvrásněné tváři a hluboká rána na krku říkaly něco jiného. Brian pomalu a třesoucíma se rukama tělo obrátil na záda.
S hrdla mu vyrazil přerývaný vzdech, uskočil a přepadl na kolena. Tohle není možné, to musí být zlý sen…
Několik strašlivých vteřin nebyl schopen ničeho jiného, než jen klečet a tupě koukat na mrtvého muže ležícího před ním. Tohle se nemohlo stát…
Kolem nebyly žádné stopy, nic, ani rozhrnutá tráva. Mohl spáchat sebevraždu? Ale proč by to u bohů dělal, navíc nic dalšího tomu nenasvědčovalo. Rána na krku byla mistrně provedená a na opasku chyběl jeho meč.
Tohle si nezasloužil, skrze všechny jeho podivnosti a útrapy, které mu přinesl do života, Brian nikdy ani nepomyslel na to, že by byl rád, kdyby starý druid odešel z tohoto světa. Smutně pohlédl na Caleadenovo bezvládně ležící tělo a zběsile přemýšlel, kdo mohl něco takového udělat. Odpověď byla prostá, mohl to být kdokoliv, o jeho životě vlastně nevěděl vůbec nic, nikdy neměl příležitost se ho na takové věci ptát.
Najednou si s ošklivým bodnutím strachu vzpomněl na výkřik, v jaké je situaci, že vrah jeho přítele může být, a při tom pomyšlení úplně ztuhl hrůzou, klidně pár kroků od něj. Zběsile se rozhlížel kolem, jako by čekal, že v šeru zahlédne poletovat nějaký strašlivý vraždící přízrak s rudě planoucíma očima. Neměl u sebe žádnou zbraň, ani nůž. Připadal si najednou neuvěřitelně slabě a bezmocně, jako ubohá kořist nahnaná do pasti, která jen čekala, až ji nemilosrdně zamorduje krvežíznivý predátor.
Nikoho však neviděl. Louka zahalená v předvečerním šeru byla prázdná a tichá, okolní houští tonulo v temnotě.
Druid měl na krku pověšený nějaký kožený řemínek, kterého si nikdy před tím nevšiml. Bezděčně a s bázní pomalu sňal starý náhrdelník z jeho těla. A když na něj pohlédl skrze slzy v očích spatřil ošklivou podobiznu černého havrana vyrytou na hladkém kameni.

***

Muž sklesle povolil napnutý luk a bedlivě pozoroval scénu před sebou. Tohle musí být těžké, řekl si v duchu, ubohý chlapec, vůbec není jako jeho otec…

***

Brian klečel a jemně svíral druidovu ruku. Strach ho již opustil, necítil nic kromě bolesti a nenávisti, která mu teď vzplála v hrudi jako sžíravý oheň. Ten, kdo jeho přítele zavraždil za to draze zaplatí, o to se on už postará! Zlostně kopl do trávy před sebou, rozhodil rukama a zařval vzteky.
O nic se nepostarám, pomyslel si sklesle, když se trochu uklidnil. Je to všechno úplně k ničemu, co já vůbec zmůžu?
Smutně klesl na studenou zem.
V trávě před ním dosud ležel netknutý druidův amulet. Z ničeho nic ho přepadla podivná myšlenka, že by si ho měl zkusit nasadit. Nechápal sice, jak k něčemu takovému došel, ale bylo mu to v tuto chvíli srdečně jedno. Zvedl amulet ze země a pověsil si ho na krk. Připadal si najednou zvláštně, odlišně, skoro jako by se jednou nohou octl v nějakém úplně jiném světě. Zdálo se mu, že se večerní stíny prodlužují, stávají se z nich chtivé pařáty, pomalu se natahující směrem k němu. Les kolem jako by ožil. Noční zvuky získávaly na intenzitě, slyšel hlasitě svůj přerývaný dech a zaslechl ještě něco jiného. Zvuk, který nemohl být ničím jiným, než šuměním moře.
Podržel hladký kámen překvapeně před sebou a snažil se si ho důkladněji prohlédnout. V prohlubující se tmě ale jeho unavené oči nezaznamenaly nic než chladný rovný povrch. Zklamaně se od něj odvrátil a naposledy se žalostně ohlédl. Byla to jen chvilka, ale jemu to připadalo jako celá věčnost.
Tiše zašeptal: „Sbohem…“, obrátil se a rychle zmizel v houstnoucí tmě.

***

Byl rozhodnutý dorazit do vesnice co nejrychleji to bude možné a oznámit všem, co viděl. Ať už se jich to týkalo nebo ne. Musí to říct a lidi varovat. Kolem se zřejmě potuluje někdo velmi nebezpečný a pokud může alespoň trochu pomoci k tomu, aby ho zastavil a pomstit tak druidovu smrt, udělá to.
Zvedl se prudký vítr a začínala být obrovská zima. Míjel vysoké a mocné dubové kmeny, hledaje směr, který by ho navedl zpátky na mýtinu s navršeným valem. Les ale jako by mu bránil v návratu.
S hlavou plnou zběsilých myšlenek se odhodlaně rozeběhl vpřed. Musím se honem vrátit, řekl si zoufale, jestli se okamžitě nevrátím, bude zle, neuběhl však ani deset kroků a do něčeho tvrdě narazil.
Tupá silná bolest. Brian vydal přidušené heknutí a chytil za hlavu, co však bylo nejhorší, to do čeho narazil, vyjeklo taky.

***

Snažil se co nejrychleji vzpamatovat, náraz byl však tak prudký, že měl hlavu snad v jednom ohni. Před očima se mu roztančily myriády hvězdiček a na čele vyrazila boule jako kámen.
„To… jsem… já!“ ozval se před ním přerývaně známý hlas.
Uběhlo pět vteřin zoufalého ticha přerušovaného jen dvojím bolestivým oddechováním.
„Co tady u Ódinových havranů děláš?!“ vyrazil ze sebe konečně ohromeně Brian ledovým hlasem, ze kterého tepala zlost.
Dargil pomalu přistoupil blíž, tak, že ho mohl vidět. Vypadal promrzlý a unavený, jako by tady v tom křoví strávil polovinu dne, ale síla a odhodlaní mu zjevně zůstávaly jako vždy. Jen obvyklý úšklebek mu nějak roztál na rtech. Brian nevěřícně zakroutil hlavou.
„Takže ty jsi mě prostě…“
Najednou ho přepadla naprosto strašlivá myšlenka, vnitřnosti se mu při tom pomyšlení zkroutily hrůzou, ale to přece nebylo možné… Pohled mu pomaličku sjel k Dargilově opasku, kde spatřil dlouhý lovecký nůž.
„Poslouchej mě, není to, jak to vypadá!“ vyhrkl najednou Dargil naléhavým tónem, který k němu vůbec neseděl.
„Ty jsi mě sledoval? Celou dobu?!“
„Ano,“ řekl mrzutě Dargil. „Pozoroval jsem tě už tam v hospodě, když mě necháš ti to vysvětlit. Jak jsme se zmínili o tom divném chlapovi z lesa, pečlivě jsem sledoval, jak se tváříš. Abys věděl, mi taky připadal náramně podezřelý - někoho mi připomínal. A nemělo to nic společného s hloupými ustrašenými tlachy těch dvou pitomců, co byli se mnou. Vypadal jako někdo, koho jsem snad kdysi znal nebo potkal. Jako prchavá vzpomínka z nějakého minulého života, který jsem už dávno zapomněl…“ Na moment se mu v očích rozsvítil zvláštní plamínek, ale rychle se zase vzpamatoval. „Každopádně když jsem viděl, jak jsi se chytře vytratil, hned mi bylo jasné, kam míříš a byl jsem zvědavý. Takže jsem se tiše vydal za tebou. Pak jsem ale v lese uslyšel něco příšerného.“
Brian si přiložil na horké čelo zpocenou ruku.
Dargil pokračoval, jeho hlas se začínal nepatrně třást a nemělo to nic společného s rostoucí zimou: „Zvuk, který mohl vydat snad jedině člověk, který zažívá nějaká nepředstavitelná muka. Nic podobného jsem v životě neslyšel a jsem si jistý, že ty taky ne. Zpanikařil jsem. Málem jsi mě tam v houští zahlédl. Ty jsi ale vystřelil dopředu jako blesk, ještě než jsem se dokázal vzpamatovat.“
Střelil po něm hněvivým pohledem.
Brian horlivě přemýšlel. To, co Dargil říkal, znělo věrohodně, to náhlé hrozné pomyšlení na to, že by on mohl být Caleadenovým vrahem vypadalo najednou absurdně, nedávalo to sebemenší smysl. Už jenom proto, že Dargil by přece nikdy nic takového neudělal. I když to byl ten největší namyšlený kašpar jakého znal, rozhodně to nebyl vrah.
Trochu se uklidnil a promluvil chraplavým hlasem: „Viděl jsi, co se stalo na té mýtině za lesem?“
„Ne, neviděl jsem vůbec nic,“ prohodil otráveně Dargil a vztekle kopnul do povalující se šišky, která se tam bůhvíjak dostala. „Nedostal jsem se tam. Je něco takového vůbec možné? Znám tento kraj jako svoje boty, chodili jsme sem s tátou lovit ještě když jsem byl malé dítě, ale teď jsem prostě nedokázal projít tímhle malým lesíkem na druhou stranu. Vždycky jsem se objevil zpátky u toho zatraceného valu, kde jsme slyšeli ten ohavný výkřik. Jak je něco takového…“
„Byla tma!“ skočil mu do řeči vztekle Brian, i když ho jeho slova zaujala. On před chvílí taky marně tápal a hledal cestu zpátky, i když tam se dostal bez problému. Ale na tom teď nesejde. Musí odtud oba okamžitě nějakým způsobem zmizet a to co nejrychleji! Dargil nevěděl, co se stalo a neznal vážnost situace.
„Bylo šero,“ opravil ho klidně Dargil. „A i teď je ještě docela dobrá viditelnost, navíc já bych tam normálně našel cestu i poslepu. Ale ty jsi to dokázal, i když jsi tudy zjevně šel poprvé, protože co já vím, tak ty a ten trouba odvedle jste snad ze vsi nevystrčili paty za celou dobu co vás znám.“
Brian dostával opravdový vztek. Tam pár úseků směrem, odkud přiběhl, leží studené bezvládné tělo muže, kterého znal z dětství a kterého si přese všechny podivné stránky jeho charakteru bude pamatovat jako přítele. A on tu teď stojí a hádá se s Dargilem. Udělal pár kvapných kroků kupředu.
„Musíme se okamžitě vrátit,“ řekl ostře Dargilovi do očí.
„Vrátit?“ vyprskl Dargil. „Do vsi? Tak na to zapomeň! Ty mi teď hezky řekneš, co jsi na té mýtině viděl a pak se tam zkusíme znovu dostat! Jsem si jistý, že s tebou tu magickou překážku určitě překonám,“ zachechtal se.
„Ty idiote!“ vyštěkl Brian, ale bylo mu už všechno jedno. „Jak chceš, zůstaň si tady, třeba si tu zhebni, mně je to jedno, já se vracím zpátky, chtěl bych totiž ještě nějakou dobu žít.“
Obrátil se, ale Dargil ho prudce chňapl za rameno.
„Nikam nejdeš. Zůstaneš tady, je ti to jasné! Viděl jsi ho, že ano? Toho divného chlapa, narazil jsi na něho!“ Když byl blízko, najednou si jeho pohled všiml koženého řemínku na Brianově krku.
„Co to máš? Kde jsi to vzal?“ zeptal se. „Dej to sem! Okamžitě!“ Natáhl chtivě k náhrdelníku ruku. Tvář mu začínala brázdit šílená posedlost.
V Brianovi se najednou vzedmula taková nenávist, jakou dosud ještě nepocítil, v hrudi mu vyšlehl plamen sálavého vzteku, napřáhl se volnou rukou a vší silou udeřil Dargila pěstí do obličeje.
Neohlížel se. Neviděl, jak Dargil odletěl dobrý krok daleko, tvrdě upadl na chrastím pokrytou zem s vyraženými předními zuby. Slyšel jen bolestivý sten, vzteklé zavrčení a následně chvátavé kroky pronásledování. Běžel náhodně do tmy, jak nejrychleji mohl, ale věděl, že nemá šanci. Dargil uměl běhat rychleji než kdokoliv, koho znal, za chvíli ho dožene a začne to být opravdu špatné. Pro oba. Slyšel už za zády jeho sípavý dech protkaný nenávistí, nemělo to cenu, říkal si zoufale. Les nebral konce. Najednou se za ním udělalo světlo.

***

Oba se zastavili kousek od sebe a jakoby úplně zapomněli na svou hádku. Z místa kousek od nich, jen na pár kroků, zářilo ostré modré světlo. Dargil zalapal po dechu a pomalu obezřetně přistupoval blíž s rukou položenou na jílci nože. Brian ale zůstal stát jakoby se proměnil v sochu. To světlo… Poznával ho, tušil, ba téměř věděl, co je jeho zdrojem.
Připadal si, že neví jestli sní nebo bdí, možná obojí, řekl si v duchu. Světlo nepřirozeně ozařovalo potemnělou lesní krajinu. Několik veverek ukrytých ve vysokých větvích se poděšeně běželo schovat do malé dutiny v kmeni stromu.
Dargil udělal další opatrný krok dopředu.
Najednou jakoby se něco prolomilo. Světlo zůstalo, ale zvedl se ostrý výkřik, děsuplný kvil.
Oba chlapci sebou trhli jakoby se probrali z vlivu kouzla.
Ještě než však mohli cokoliv udělat, ozval se prudký svist a do stromu nalevo od Dargila se se zadrnčením zabodl šíp.
Brian se vzpamatoval jako první.
„Běž, běž!“ zařval jako tur. „Utíkej, honem, pryč odtud!“
Tentokrát se ohlédl, když sám pádil, jak nejrychleji mohl. Dargil vyrazil zběsile za ním.
Další šíp. Do stromu těsně před ním.
Nemyslel na nic, necítil nic, jen běžel, utíkal, co mu síly stačily, utíkal do posledního dechu, běžel jako nikdy v životě.
Nepustí mě ven, pomyslel si, teď už smířený se svým osudem, nepustí nás ven a oba tady zahyneme.
Pokud se z toho dostanu, napadla ho poslední šílená myšlenka, pokud se z toho dostanu, odejdu pryč, odejdu někam daleko, tady už pro mě není bezpečno, odejdu pryč a zjistím, co se to vlastně děje, kdo doopravdy druida zavraždil, pokud se z toho dostanu…
Slyšel za sebou, jak třetí šíp našel svůj cíl v dalším ubohém stromě a lítaly další a další, nevěnoval tomu pozornost.
Najednou zakopl a svalil se na zem jak dlouhý tak široký.
Nevěděl zatím, že stopa, k tomu, co si v duchu slíbil je blíž, než si myslí, blíže než tuší, náhrdelník s rytinou černého havrana mu nepatrně vyklouzl ven a na jeho boční straně v modravém světle zasvitlo malé písmenko, znak či runa.
Když ztrácel vědomí, zdálo se mu, že v dálce vidí dobře známou postavu, která se na něj usmívala. Postava držela v ruce kámen, jehož světlo pomalu pohasínalo…

Pokračování snad někdy...

Obrázek kreslil můj kamarád Zamda, tímto mu ještě jednou moc a moc děkuji! (Pozn. - obrázek byl doplněn až později)