Akademie - proměna

Do půlnočního ticha se ozval úder zvonu. Jednou, dvakrát, třikrát, … Několik vyděšených nočních lovců spěšně opustilo věž, stojící uprostřed rozlehlé dvorany školy.
V celém areálu Akademie nesvítilo až na jedno žádné světlo. Jen v odlehlém sálu, daleko od všech hlavních učeben, praktických pracovišť, knihoven a pokojů, stále cvičili mistr a žák.
„Teď se pořádně dívej a pak to zkusíš sám!“ do hlubokého ticha pronesl muž ve středních letech – mistr. I když už v jeho rezavých vlasech svítilo stříbro a jeho plášť byl značně sešlý, čišela z něj nepopiratelná autorita. Jeho žák, mladý nanejvýš sedmnáctiletý mladík, bedlivě sledující každý mistrův pohyb, mu vzhledem nebyl nepodobný, ale povahou určitě. Byl sice trochu vystrašený, avšak odhodlaný dosáhnout cíle a neoblomný ve svém přesvědčení, kdežto mistr se jevil spíše jako chladný, logický a odtažitý.
Strofus, tak se totiž ten mistr jmenoval, tiše pronesl několik dobře volených slov, krystalem do vzduchu naznačil svislý kruh a čekal. Na malou chvíli se už zdálo, že se nic nestane, ale potom se ve vzduchu zhmotnil světle modrý disk, který v šeru slabě světélkoval. Mistr zvedl z nedalekého stolu kámen a prohodil ho diskem. Ten se jen slabě zavlnil, ještě jednou pořádně rozzářil a pak zmizel. Téměř v tu samou chvíli se na druhém konci sálu objevil podobný disk, ze kterého vyletěl onen kámen.
„Vidíš, že to není tak těžké, jak se zdá.“ Mistr probodl žáka zkoumavým pohledem. „Teď to zkus ty!“
Tom zaujal velice podobný postoj, jako předtím mistr a odříkal danou formuli. Mistr se prudce chytil za hlavu a bezděky ustoupil ke stěně. Před žákem se namísto modravého disku zhmotnila ohnivá koule, která začala v mžiku nekontrolovatelně devastovat sál.
Mistr sáhl do kapsy a vytáhl krystal o který si spálil dlaň. Než se mu podařilo krystal chytit a pronést: „Fentus operan!“, bylo už stejně pozdě. Sál byl v troskách.
„Zítra zajděte za ředitelem. Obávám se, že po tomhle, ehm, nemilém incidentu, který nebyl první a zajisté ani poslední nemůžete pokračovat v mých hodinách,“ odměřeně pronesl Strofus a s neposkvrněnou vznešeností odešel. Tom jen tiše sklonil hlavu a odešel na pokoj, hlavu plnou obav.

Tohle ráno nebylo pro ředitele příliš šťastné. Vlastně nebylo vůbec šťastné. Už od rána řešil nekončící seznam problémů. Občas mu tahle práce vážně drásala nervy. Ozvalo se tiché zaklepání na dveře.
„Dále!“ Těžké dubové dveře se zlehka pootevřely a dovnitř spolu s příchozím vnikl i hluk z přeplněné chodby. „Měl bych si konečně přestěhovat kancelář,“ povzdechl si spíše pro sebe ředitel. „Říkal jste něco, pane řediteli?“ „Ne,“ ředitel pohlédl ke dveřím. „Pojď dál Tome. A zavři ty dveře.“
Tom vklouzl dovnitř, zavřel dveře a posadil se do křesla před ředitelův stůl. V místnosti se rozhostilo ticho snad ještě nepříjemnější než hluk předtím.
Ředitel věnoval mladíkovi dlouhý zkoumavý pohled. Tom byl značně nervózní, asi v noci nespal, ale nejen to. Vypadal jinak. Ředitel měl co dělat, aby se ho nezačal na všechno vyptávat, když konečně promluvil.
„Jistě víš, proč tu jsi.“ Tom téměř neznatelně přikývl. „Mistr Strofus tě odmítá nadále učit tak složitým odvětvím, jako je časová a portálová magie. Netvrdí sice, že by jsi nebyl nadaný, to ne, ale myslí si, že ti chybí soustředěnost. Navrhuje proto, abys začal se studiem v jiném, méně náročném oboru. Skoro to vypadá, jako by se chtěl zbavit posledního studenta.“ Ředitel se pousmál. „Já bych ale stejně rád pokračoval ve studiu u mistra Strofuse,“ řekl Tom tichým ale pevným hlasem.
„Dobře víš, že ti v tvém rozhodnutí bránit nebudu, ale připrav se, že mistr Strofus to ponese s nelibostí.“
Tom přikývl, vstal a chystal se odejít. „Tome?“ Tázaný zvedl hlavu. „Chtěl jste ještě něco?“ „Ne, jdi…“ Tom spěšně opustil místnost, stejně ale celou dobu cítil v zádech ředitelův pohled.

Ještě před pár dny by Tom nevěřil tomu, že Strofus může být ještě víc nepříjemný a nepřístupný. Opak byl pravdou. Tom už seděl, když do sálu, který nejevil nejmenší známky včerejšího incidentu s ohnivou koulí, rázně vpochodoval Strofus. Nedbale pohodil na stůl před Toma několik knih.
„Dnes se budeme věnovat pouze teorii.“ „Ale pane,“ namítl Tom, „dnes jsme měli mít praktickou hodinu.“ „Máte snad něco proti mému rozhodnutí?“ Strofus zrudl. „Ne, pane.“ Tom znovu tiše svěsil hlavu.

Téhož dne navečer, potom, co zhltl několik soust v jídelně a vyposlouchal všechny Strofusovy nadávky, se Tom vrátil zpět do prázdné učebny. V brašně měl několik tlustých svazků pojednávajících o časové magii. Řekl si totiž, že pokud ho nechce učit mistr, musí se alespoň pokusit učit se sám.
Bezcílně listoval knihou a snažil se vybavit, co už zkoušel, a co ne. V posledních měsících se zdálo, že se ho mistr pokouší odvést od důležitého učiva strháváním pozornosti na méně důležité kapitoly, některé oddíly knih dokonce přeskakoval úplně.
Zastavil se na stránce s nadpisem „Cesta do minulosti pomocí myšlenek“. Podivil se, že si právě tohoto nikdy nevšiml. Mistr ho zatím učil pouze nahlížení do minulosti pomocí vidin a obrazů, nikdy však samotnou cestu.
„Další podivná věc je,“ pomyslel si sklesle Tom, „proč Strofus nechce, abych ovládal složitější magii a taky, proč se mi v ní nedaří. Je to snad Strofusův záměr?“ Sám se musel zasmát, když na to pomyslel, ovšem i jemu samému zněl ten smích nepřirozeně. Raději se tedy ponořil do četby obsáhlého článku o kouzlu, jež chtěl zkoušet.
Než se mu podařilo objevit způsob, jakým ono kouzlo fungovalo, hodiny na věži odbily půlnoc. Tom si však rychle sedl do křesla a pronesl formuli kouzla, přičemž mával krystalem, protože věděl, že další podobná příležitost by se už nemusela vyskytnout.
Na malou chvíli se svět kolem Toma roztočil, dokonce se mu udělalo trochu špatně ze všech těch barev kolem. V duchu tiše nadával na večeři, kterou tak neuváženě zhltal. Až se všechen rej uklidnil, Tom s překvapením zjistil, že nemá své hmotné tělo. Byl jen a pouze myšlenkou, která měla volnost pohybu. Mohl vidět a slyšet všechno, co se kolem dělo. Velice by se mu to zamlouvalo, kdyby se ocitl tam, kde plánoval – tedy jen několik málo minut předtím, než vyřkl kouzlo. Jenže to asi nevyšlo. Tom měl co dělat, aby nezačal panikařit.
Vznášel se uprostřed hustého lesa nad úzkou lesní pěšinou. Kolem bylo několik vzrostlých dubů a spousta hustého mlází. Trochu mu to připomínalo okolí Akademie, ale vypadalo to celé nějak jinak. Už se málem chtěl vrátit, a doufal každou částečkou těla, že to půjde, když uslyšel nedaleko od sebe dva hlasy. Ten první – mužský, se mu zdál velmi povědomý, jen ho v tu chvíli nedokázal zařadit a ten druhý – ženský mu neříkal už vůbec nic. Zvědavost mu nedala, rozhodl se tedy odložit návrat a vydal se, tedy spíše přenesl své vědomí tam, odkud se ozývaly hlasy.
Po chvíli uviděl na cestě před sebou vysokého mladého muže s rezavými vlasy v novém, nažehleném plášti a drobnou sešlou stařenu.
„Pospěšte si, už nemáme moc času!“ mužův hlas zněl naléhavě, ale uctivě a snad v něm byla i prosba. „Neříkej, že jsem tě nevarovala, Strofus!“ Ženin hlas byl naopak rázný a vyčítavý a asi se nehodil k té svraštělé stařeně.
Tomovi teprve ve chvíli, kdy stařena pronesla mistrovo jméno, došlo, s kým má tu čest. „Kolikrát jsem ti říkala, abys pro mě přišel včas!“ Žena vrhla na Strofuse spalující pohled a ten se pod jeho sílou nepatrně přikrčil.
V ten moment nepřišel Tomovi mistr vůbec jako chladný a odtažitý, spíše vypadal jako vystrašený studentík a vlastně jím i byl. Vždyť musel být alespoň o dvacet let mladší. Tom začal uvažovat, pomalu, ale jistě že to, co se poslední dobou stalo, musí mít souvislost. Všechno.
Během těchto úvah se obě postavy dostaly až k malé chalupě, jak si Tom všiml, na kraji menší vesnice. Chalupa nebyla moc veliká, trochu rozpadlá a na mnoha místech neuměle vyspravená.
Tam, vevnitř, ležela na posteli mladá žena, která měla očividně před porodem. V dalších chvílích se všechno seběhlo tak rychle, že Tom si byl později schopen vybavit jen záblesky – křik té ženy když rodila, úsečné rozkazy stařeny a Strofusovo zběsilé běhání po místnosti, hned s tím, hned s něčím jiným.
„Měla by si odpočinout!“ Stařena už stála ve dveřích a asi spěchala k dalším pacientům. „Zítra se na ni přijdu podívat. Sbohem.“ Dveře klaply.
Tom se opět zaměřil na Strofuse a tu ženu. Mistr seděl na židli a držel lehce pobledlou ženu za ruku. Ve vyřezávané kolébce vedle postele leželo dítě, bylo tiché – spalo. Žena se najednou roztřásla a začala vzlykat. „Co se děje?“ Strofus se vyděsil a vstal ze židle. „Když já…já…“ žena vzlykala tak, že jí téměř nebylo rozumět, „já jsem tak šťastná.“ Mistr se zase uklidnil a posadil se zpět na židli.
„Je nádherný, co?“ pronesl Strofus po chvíli váhání. „Taky je to náš syn, ne?“ odvětila žena a po tváři jí na kratičký okamžik přelétl úsměv. „Miluju tě!" Novopečený otec se naklonil nad postel a políbil ženu na čelo. „Vždyť já tebe taky,“ znovu se usmála žena. Najednou se však zprudka posadila a rozplakala se.
„Neplač!“ Strofus byl najednou starostlivý a pozorný. „Je toho na mě, …, tak strašně moc. Vždyť náš syn je vlastně zakázané ovoce. Nikdy mu nebudeme moci říct, že jsi jeho otec. A co teprve kdyby se někdo dozvěděl, že je to tvůj syn, mohl bys mít problémy i ty.“
„O tomhle jme už mluvili snad tisíckrát. Já se nesmím vázat na rodinu, jako mág mám povinnosti a nemůžu do nich tahat osobní emoce. Vím, že tím bude trpět hlavně on, ale copak já ne? Věř, že kdyby to bylo jen trochu možné, vzdal bych se své magie a žil bych s vámi. Bohužel, to ale není možné. Složil jsem přísahu a nemohu ji jen tak svévolně porušit. I když jsem to už vlastně udělal.“ Rozhostilo se velmi nepříjemné ticho, rušené jen občasnými vzlyky.
Mladík, který tohle sledoval, začal horečně uvažovat, proč se kouzlo zvrhlo a on musel být tichým svědkem, zrovna téhle události. Z těchto a podobných úvah ho vytrhlo podivné vlnění okolního světa. Mistr něco říkal, Tom už ho ale neslyšel. Znovu se propadl do barevného víření. To bylo neklamné znamení, že jeho výlet je u konce. A opravdu, za pár okamžiků opět seděl v pohodlném křesle v učebně. Hodiny odbily půlnoc, vrátil se ještě dřív, než ve skutečnosti odešel.
Ve spěchu poklidil učebnu a zmizel na pokoj. Pro dnešek toho bylo až dost.

Mistr Strofus, téměř jakoby tušil, co se dělo poslední noci, posunul první hodinu s tím, že si během dopoledne potřebuje něco vyřídit. Tom tedy už od sedmi hodin ráno seděl v učebně a snažil se neusnout při poslechu mistrova nadmíru nudného a nezáživného výkladu. Vlastně ho ani poslouchat nemusel – tuto část knihy si přečetl už před několika měsíci – ale snažil se alespoň vypadat zaujatě, aby mistra nepopudil.
Ten však stejně jako by nebyl ve své kůži, byl myšlenkami někde úplně jinde. Během výkladu zastavoval, Tom ho několikrát musel upozornit, když začal odbíhat od tématu a mistra to kupodivu nijak nepopudilo. Nakonec a to mladík dokázal pochopit ze všeho nejméně, mistr mu v půli hodiny oznámil, že může jít. Připadalo mu to velice podivné – ještě se nestalo, aby Strofus něco takového udělal – raději ale nic nenamítal, kdyby si to mistr náhodou rozmyslel.
Zbytek dopoledne proběhl pro Toma velice dobře, měl konečně čas se trochu vyspat a nešel si i chvíli na své osobní studium. Po obědě se vydal na druhou část výuky. „Dobrý den, pane!“ pozdravil automaticky, jakmile vešel do sálu. Ten byl ale prázdný. Tohle se ještě nikdy nestalo.
Tom chvíli bezcílně bloumal po škole a snažil se mistra najít. Prošel jídelnu, několik učeben, knihovnu – to všechno bezvýsledně. Potom ho napadlo podívat se do kabinetu. Vtrhl tam, jak si uvědomil o několik sekund později, neomaleně a bez zaklepání. Tam mistra konečně našel.
„Pardon, já jsem sem nechtěl tak vtrhnout,“ omlouval rychle Tom, jakmile uviděl mistrův nasupený pohled. „Ale neměli jsme mít hodinu?“ „Jistě, jistě,“ rozvážně odvětil Strofus. „Ale bohužel se ale vyskytl jistý problém.“ „Smím vědět jaký?“ nutil se do uctivého tónu Tom, i když se mu to všechno vůbec nelíbilo.
„Řekněme to takhle – obávám se, že je naprosto zbytečné, abychom pokračovali ve výuce.“ Tom se nejistě usmál, ale hned jak viděl mistrův rozhodný pohled, smích ho přešel. „A proč?“ zeptal se, pln nejistoty. „Totiž,“ Strofus se uculil, „během pár hodin ti bude celá tvoje magie na nic.“ V tu chvíli zůstal Tom stát jako opařený. Mistr pokračoval dál, jako by mu právě oznámil něco naprosto nepodstatného a ne skutečnost, která mladíkem hluboce otřásla.
„Nadešel totiž čas, abychom se zbavili magie.“ Tom se najednou rozesmál na celé kolo. „Jste blázen!“ vypravil ze sebe nakonec. „Možná, že ano,“ připustil Strofus, „a možná, že taky ne.“
„Dozajista si vzpomínáš, na svoje včerejší, ehm, pozdní učení.“ Tom přikývl a lehce zrudl. Jak se o tomhle mohl mistr dozvědět. „Byl jsem tam s tebou celou tu dobu! To já jsem poupravil to kouzlo.“ „Proč jste mě donutil prožít vaši vzpomínku?“ „Ptáš se proč? Protože má minulost se tě do jisté míry týká, dokonce bych řekl velice týká.“
„Jak se mě může týkat něco, co se stalo před dvaceti lety, ne-li dříve?“ řekl Tom, ve kterém hlodaly pochybnosti o tom, co právě řekl. Sám totiž začínal něco tušit. „Abych to uvedl na pravou míru,“ Strofusova vznešenost byla rázem ta tam, choval se spíše jako šťastné dítě, „stalo se to před sedmnácti lety.“ „V době, kdy jsem se narodil já,“ odtušil Tom. Jeho, řekněme předpoklady, se vyplnily ve chvíli, kdy se mistr zeptal: „Takže víš, co z toho vyplývá?“ „Ano,“ odpověděl Tom přiškrceným hlasem, „že vy jste můj otec.“ Strofus reagoval jen lehkým přikývnutím.
Tomovi vířily hlavou tisíce myšlenek a díval se do očí muži, kterého celý život toužil poznat a když k tomu konečně došlo, raděj by to vzal zpět. „Proč potom ta komedie?“ „Jaká komedie? Máš na mysli to, že jsem ti nikdy neřekl, kdo jsem? Doufal jsem, že z té návštěvy minulosti pochopíš, že to nešlo.“
Tom sklopil pohled. „Tohle nemyslím. Nechápu, proč jste se mě snažil tak vehementně zbavit. To s tou ohnivou koulí, myslíte, že jsem si nevšiml té spálené dlaně? Za tím vším jste stál vy a já to nechápu. Měl jsem to říct řediteli, když jsem tam včera byl.“ „Ty to nechápeš! Chtěl jsem tě chránit! Nedokážeš si představit, co všechno pro mě znamenáš. Až by bylo po všem, řekl bych ti, kdo jsi. Bohužel jsi byl příliš tvrdohlavý a trval jsi na tom, že budeš nadále navštěvovat mé hodiny. Rozhodl jsem se, že to všechno řeknu a doufal jsem, že mě pochopíš.“ Strofus běhal po místnosti a neměl stání.
„Ne tohle vážně nepochopím. A nečekejte ode mě soucit. Jste zbabělec! Celé ty roky jste mi lhal a myslíte, že to odčiníte?“ „O to jsem se celé ty roky snažil. Já … nedokázal jsem si odpustit, když se před lety stala ta věc.“ Tomovi se zdálo, jako by v mistrových očích na chvíli zahlédl slzy. „Co se stalo?“
Mistr se opřel o desku stolu a začal vyprávět: „Před patnácti lety se v Akademii začaly rozvíjet neřízené pokusy. Tehdejší ředitel si myslel, že by to naší škole mohlo přinést ještě větší slávu. Měl pravdu, ale trochu jinak než čekal.
Jednoho dne, se povedlo několika mistrům vytvořit podivný oheň, byl namodralé barvy a zcela nových vlastností – vodou se nedal uhasit a jak později zjistili, nedokázali ho uhasit ani jiným způsobem. Ten oheň nepotřeboval tolik dřeva, nebo jiných hořlavých látek pro svůj život a šířil se neuvěřitelně rychle.
Napřed ho drželi pod kontrolou v učebně elementárních věd. Druhého dne po jeho objevení však udělali chybu, na kterou se jen tak nezapomene. Neprozřetelně nechali ležet nedaleko toho ohně několik dřevěných nádob. Oheň se šířil tak rychle, že než jsme zjistili, že hoří, doutnaly už první stromy kolem Akademie.
Akademii se toho tolik nestalo, za obět ohni padla jen ta část, kde ho prvně drželi. Venku se však rozpoutalo peklo. Celý les a okolní vesnice lehly popelem, pak oheň zmizel. Hned jak jsem zjistil, že hoří, běžel jsem nejkratší cestou k domu tvé matky. Tebe jsem ještě vynesl ven, ale Alesu jsem už ven nedostal. Spadl na ni trám a byla na místě mrtvá. Nebyla jediná, ještě mnoho lidí zemřelo.“
Strofus se zastavil v povídání a snažil se uklidnit. Třásl se po celém těle a nešlo poznat, zda vztekem, nebo smutkem. Toma silně pálily oči, protože při každém slově, které splynulo z úst mistra Strofuse, se mu před očima vyjevil obraz. Někdy šlo o jeho vlastní vzpomínky, které však do té chvíle neměl a jindy jistě o vzpomínky Strofusovy.
„Věděl jsem, co jediné mi zbývá. Potlačil jsem tvou paměť, aby sis na tohle nepamatoval. Donesl jsem tě do Akademie, kde tě přijali jako sirotka, kterému rodiče zemřeli při tom požáru. Jen já jsem věděl, kdo jsi doopravdy.“
Tom jen mlčel a snažil si v hlavě srovnat vše, co právě slyšel. Nechtěl uvěřit ani slovu z téhle báchorky, v hloubi duše ale cítil, že je pravdivá. Z mistra jakoby tím, že se s někým podělil o ten příběh, spadl veškerý smutek a vztek.
„Tam nad místem kde zemřela,“ Tom se otočil za Strofusem, který najednou nevypadal tak sklesle, „jsem přísahal, že svět zbavím nebezpečí jako je magie. Ty a právě ty to musíš cítit jako já! Pojď se mnou. Pokud mi slíbíš, že nebudeš dál rozvíjet svůj magický talent a že nebudeš nikoho magii učit, nechám tě žít.“
Tom na Strofuse hleděl, jakoby ho viděl poprvé v životě. „To nikdy, vidíte jen tu špatnou stranu. Vždyť magie taky mnoha lidem život zachránila.“ „Možná …“ Ve Strofusových očích plály plamínky šílenství.“ Ale mně ho zničila a já svou přísahu splním, i kdyby to mělo znamenat, že tě budu muset …“ mistrovi selhal hlas, Tom si však rychle domyslel poslední slovo.
„Klidně mě zabte, jste-li toho schopný.“ Tom stál odhodlaně u dveří připraven zemřít. „Možná, že já to nepřežiju, ale najdou se jiní, kteří se postaví za správnou věc.“ „Prosím rozmysli si to.“ Strofus ho prosil! „Nikdy!“
„V tom případě,“ mistrův hlas znovu zesílil, když pronesl smrtící kletbu, kterou Tom raději ani nevnímal. Naprosto se soustředil na krystal, co měl v ruce. Rychle jím mávnul a pronesl formuli. Každá buňka jeho těla doufala, že to vyjde.
Vyšlo. Tom jako zpomaleně vnímal, jak černá koule od Strofuse vletěla do modravého disku. Téměř ve stejnou chvíli se za mistrem objevil podobný disk a koule mu vrazila přímo do zad. Mistr zachroptěl a spadl na zem. Tomovi až v tu chvíli došlo, co udělal. Zabil ho.
Spadl na kolena a chytil umírajícího mistra za ruku. Strofus už měl nepřítomný pohled, ale z jeho úst se vydrala poslední slova: „Díky!“
Jen o něco málo později vběhl do sálu ředitel, spolu s dalšími mistry a našli Toma, jak klečí na podlaze a pláče. Když se ho snažili dostat od mrtvého těla, bušil pěstmi do ředitele a křičel: „Byl to můj otec, chápete to! Byl to můj otec.“