Linor

Linor - původní země elfů.

V době, kdy čas byl ještě velmi mlád, uprostřed rozlehlého Linorského moře, mezi pevninami Lomydon a Ador se nacházel velký překrásný ostrov Linor. Domov spanilých Linorských elfů, místo co jen těžko se dá popsat slovy, neboť tak krásnou zem žádný člověk ještě neviděl.

Vlny se tam tříštili o vysoké bílé útesy a písčité břehy v mělčinách zátok. Vlahým vzduchem se nesly líbezné melodie, které větrné zvonkohry a píšťaly na vysokých zámeckých věžích v tom překrásném kraji hrály. V přístavech u dlouhých dřevěných i kamenných mol kotvívalo mnoho krásných stříbrošedých lodí. Bílé plachty na mohutných stěžních jim větrem vlály a na nich barevné znaky elfích rodů se vyjímaly. Jak spanilé labutě přídě tvarované byly, co snadno vysoké mořské vlny protínaly. Tepané lucerny jim září stříbrnou svítily, jak měsíční světlo, jež se na obloze třpytívalo.
Na pobřeží vystavěny krásné přístavy a ve vnitrozemí skvostné paláce. Stavby nádherné ze dřeva a kamení z nichž oči přecházeli. Domy i paláce v různých odstínech bílé, šedé a hnědé byly postavené, různě tvarovanými, zlatými a stříbrnými střechami zdobené. Všechny přístavy, domy, paláce i města se zdáli vzdušné a prostorné, vzrostlých stromů , barevných květů a zeleně voňavé plné. Elfové zde postavili úchvatná města a skvostné paláce na zemi i v korunách obrovských staletých stromů, co věky přetrvali.
Všude se ve vlahém mořském vánku hedvábné zástavy třepetaly a v erbech nad vchody do síní se barevné drahokamy blýskaly. Dlážděnými ulicemi měst i rozlehlými cestami chodili lidé a nebo jezdily na bujných koních s cinkajícími podkovami.
Linorští elfi, bytosti vysokých postav, ušlechtilý, spanilý s bez věkými tvářemi. Jejich hlasy zněly mile, přívětivě, zvučně až skoro zvonivě. Jejich oči mívali modrou, šedou či zelenou barvu a dokázaly velice daleko dohlédnout. Pod dlouhými plavými, hnědými či černými vlasy skrývaly své roztomilé špičaté uši, které mnohé věci slyšely, co normální smrtelník neslyší.
Laskavé, moudré a vzdělané bytosti to byly, ze vznešeného rodu Elfové pocházely.
V překrásně zdobených šatech oděni chodívali a písně své líbezné doprovázeli hrou na harfy.
Výteční mořeplavci, učenci a umělci, zruční stavitelé, kováři, zlatníci a řezbáři, prvotřídní šermíři a lučištníci, zkrátka dokonalí bojovníci. Přestože uměli bojovat, byli to dobrosrdečné a velmi mírumilovné bytosti, které bojovali jen tehdy, když se nacházeli v ohrožení života. Nikdy nezabíjeli jen tak pro zábavu, ale pouze z nutnosti a kvůli potravě. S přírodou i zvířaty si dobře rozuměli, protože všechno živé na světě rádi měli.
Lesy hluboké byly rozmanité zvěře plné, proudící řeky široké, louky smaragdově zelené. Vysoké kopce a úrodná údolí posetá léčivými bylinkami. Jezírka jak sklo průzračná a čirá, vodopády duhovými barvami se zde třpytily. Léčivé prameny ve studánkách křišťálových ze země vyvěraly. Květy voňavé, barevné až se pohádkové zdály a stromy tu mezi sebou šeptem rozmlouvaly.

Ostrov Linor, místo jenž by se rájem dalo nazývat, tam nikdy ze stromů listy úpně neopadaly, pouze jaro, léto a podzim věčný tam znali. Zima krutá k nim nikdy nezavítala, dokonce ani pořádně nevěděli, co je to sníh, protože jej nikdy neviděli.
Tato zem se skrývala za neprostupnou mlhou a temným bouřlivým Linorským mořem, které ji oddělovalo od pevniny Lomydon i Ador.