O Popelce a vlkodlakovi

O Popelce a vlkodlakovi
Oknem svítilo dovnitř ranní sluníčko a děvče pilně pracovalo – vytíralo podlahu, kterou zakydala hnojem její macecha, jenom proto, aby se Popelka nenudila.
Ta se na chvíli zastavila, opřela o vidle - až udělaly v parketách docela solidní díru - a usmála se. V obličeji s jemně řezanými rysy se jí vyjímaly mandlové oči a rozkošné úzké rtíky. Dlouhé kaštanové vlasy nosila svázané do copku, i když by je radši nosila rozpuštěné.
To jí ale nedovolila její nevlastní matka, ošklivá a stará ženština, která ji týrala, protože byla hezčí než její vlastní dcera Janička. Popelka nechápala, jak si mohl její otec - takový starý dobrák s hezkou vizáží - vybrat za svou druhou ženu zrovna tuhle ježibabu.
A Janička... To byla taky kapitolka sama pro sebe. Ta namyšlená kravička si myslela, že je nejkrásnější na světě. Na nadcházejícím královském plese chtěla klofnout dosud svobodného prince (a stejně by Popelku ani s mečem v ruce nepřesvědčil, že ten fešák ještě nikoho nemá), stát se jeho ženou – královnou. V nejhorším případě by prý po něm chtěla jenom alimenty. Taková truhlice drahokamů každý rok by prý dítěti stačila na pěknou budoucnost. Taková truhlice drahokamů, klidně i jenom jednou, by Popelce stačila na tři pěkné budoucnosti.
Uprostřed její kratičké pauzičky se ji za zády ozvalo skřehotání: “Za co ti dávám jíst? Za to, že se mi tu flákáš a ještě si nevykydala ten hnůj ze světnice? No honem, honem! A dávej pozor ať mi nenašlapeš u kamen, zrovna jsem vytřela...“
Popelka si povzdechla a s hraným elánem se vrhla na kydání hnoje směrem z okna a do chlíva. V okně stál dokonce i truhlík s muškáty, které byly obzvláště velké a obzvláště krásně kvetly. Původně byly červené, ale neustálým přehazováním smrduté látky zmutovaly na červenohnědé.
Popelka viděla, jak ze zahrady přichází Janička. Nabila vidle. Janička už byla v dostřelu a tak Popelka s precizností baletky a sílou oštěpařky vystřelila. Zásah to byl nadmíru pěkný - udělala své nevlastní sestřičce nový makeup.
Ta se okamžitě rozbrečela a rozběhla se za macechou, že jí Popelka schválně trefila. Nejlepší střelkyně v místnosti nasadila nevinný úsměv a odpověděla: „Maminko, to byl omyl. Když z toho okna není pořádně přes ty gigamuškáty vidět...“
Obě dvě škaredé osoby si ji změřily pohledem „ještě cekneš a zakroutím ti krkem“ a důstojně odkráčely ke studni, ze které po večerech vylézala ještě větší krasavice. Nutno uznat, že tato holčička byla Popelčinou dobrou kamarádkou a mnohokrát spolu strašily Janičku i macechu. Problém byl v tom, že si moc nepokecaly. Jediné co holčička kdy řekla bylo: „Sedm dní“ což Popelce nedávalo pražádný smysl.
Popelka zrovna atakovala svůj rekord v uklizení světnice od zapáchající sloučeniny, když se jí zlomily vidle. Skoro se slzami v očích se šla svěřit tatínkovi, který právě dorazil z obchodní cesty. Její otec, světa znalý muž, se na ni usmál, soucitně ji poklepal po ramenou a řekl: „Tak se opři o lopatu, je v šopce.“
Popelka uctivě poděkovala za radu a šla si pro zmíněný nástroj. V šopce ji však mnohem víc upoutal velký nůž. Jednalo se o tatínkův suvenýr z Londýnské čtvrti Whitechapelu, kde si nechával říkat Jack Párač. Prý byl tak šikovný, že ho nikdo nesehnal a když už přicházel, tak jen velice nečekaně a bez ohlášení.
Popelka se chtěla trošku s nožem pocvičit a rozhodla se ho zabodávat do polena. Z dvacetimetrové vzdálenosti. Přimhouřila levé oko, zkušeně chytla čepel nože a vší silou mrskla. Ozvalo se bolestivé mňouknutí. „Sakra,“ zaklela potichu Popelka. Ale co, kočka bez ocasu se nevidí tak často, alespoň bude bílá Micka konečně něčím výjimečná.
O výjimečnosti se přesvědčila asi o deset vteřin později. „Héj, to je jako kůl tůnyng a bezva fjůčura, jako,“ ozval se soused, který si nechal říkat Mhárty a svůj volný čas trávil natíráním povozů a přidělávání „Aejro dinamik šíldů“, což byly ve skutečnosti prkna přibitá pod koly nebo na ohrádce vozu.
„Díky,“ odpověděla Popelka smutně. Když Mhárty něco pochválil, tak to prostě MUSELO vypadat hrozně. Co má teď s Mickou udělat? Zabít ji? To ne, má ji ráda. Rozhodla se pro přichycení ocasu obvazem. „To se rozchodí,“ jak říkala s oblibou její babička. Kočka sice chvíli protestovala, ale nebylo ji to nic platné. Popelka si dokonce zašla pro jehlu a nit. Pro upřesnění – pro jehlu a bavlnku. Pro ještě větší upřesnění – pro černou bavlnku.
Micka se ji v rukou zmítala, a tak Popelka opět poctila návštěvou nedalekou kůlnu a uchytila si kočku do svěráku. Teď měla na štupování klid a dokonce si začala rapovat: „Hla-hla-hlad-hladce, obra-obra-obrat-obratce, hla-hla-hlad-hladce, obra-obra-obrat-obratce...“
Za několik minut byla se šitím hotová a vcelku i spokojená. Kočka měla ocas tam, kde měl být a nevypadalo to tak úplně nejhůř. Ony černé kousky tam přece byly odjakživa, že...
Ve chvíli, kdy Popelka pustila Micku ze svěráku, tak kočka vyletěla nadsvětelnou rychlostí z šopy a celý den nebyla k sehnání. Od té doby se z neznámých důvodů Popelky bála a vyhýbala se jí.
Děvče poklidilo kůlnu, zabodlo krvavý nůž zpátky do špalku a vyzbrojeno lopatou šlo poklidit hnůj. Měla to za chvilinku odbyté, i když si při posledním hození zlomila nehet, což ji nebetyčně štvalo. Její sestřičku mohly trápit tak maximálně náhody, které narafičila Popelka a ne tak zásadní problémy s manikúrou.
Poté co dostatečně obrečela svoje harpyjí drápy, šla si sehnat něco k pití. Čaj jí vypila Janička, kafe došlo, no prostě hrůza jako obvykle. A tak musela vzít zavděk hnusnou a neochucenou vodou. Udělala si pohodlí ve své oblíbené židli a natáhla se po džberu s H2O. U ucha ji otravně zabzučela moucha. Ohnala se po ní, ale nezasáhla ji. Zasáhla však květináč, který spadnul a roztříštil se o čerstvě vytřenou podlahu.
„Ajta krajta tygrovaná,“ zaklela potichu Popelka. Rychle květináč slepila a hlínu nasypala zpět. Zbytky hlíny z podlahy sesbírala do své sukně a šla je vytřepat na zápraží.
Hned jak byla s úklidem hotová, rozvalila se opět do křesla. Hádejte, co se ji ozvalo u ucha. Správně, zabzučení. Tentokrát s neomylnou jistotou lovce zasáhla otravný hmyz přesně do spánku. Tělo mouchy bohužel nikde neviděla. Rozhodla se osvěžit studeným drinkem a hned při prvním polknutí ji něco uvízlo mezi zuby. Otráveně vytáhla inkriminovaný předmět ze své dutiny ústní. Byla to muší nožička. Teď už nemusela přemýšlet, kam se poděla mrtvolka. „No co, alespoň mám bílkoviny,“ pomyslela si a znovu se napila.
V této chvíli doplňování živočišných tuků se přiřítil její tatínek. „Vyrážím znovu na služební cestu,“ volal už z dálky „Chceš něco přivést, dcerunko moje?“
Nějakým zázračným způsobem se mu za zády zjevila Janička zahalená v oblaku kouře. „Tatínečku můj nejmilejší, já bych si přála diamanty vyšívané šaty na ples. Ať si můžu zatančit s princem... Prosím, prosím, tatínku!“
„No, tak dobře Janičko. A co bys chtěla ty?“ otázal se Popelky.
„Tatínku, mi bude stačit to, co ti sklouzne po plešce,“ odpověděla zdvořile.
„Mějte se tu hezky,“ rozloučil se tatínek.
„Do práce ty kůže líná,“ zavrčela vyskytnuvší se macecha.
„No, aby ses nepo...,“ pomyslela si Popelka, vstala z křesla a šla si lehnout na zahradu mezi melouny.

*****

Po větvi skákala stará a vypelichaná veverka. Dostala se k trsu tří oříšků – své oblíbené pochoutky. Zakousla se do prvního z nich a shledala, že hlodá bavlnu. S pozdviženým levým obočím zkusila druhý. Opět jemná látka, dokonce s perlami. Třetí ořech jen navrtala, aby se ujistila, že uvnitř jsou jenom další zbytečné šaty.
Nesouhlasně zavrtěla hlavou a řekla: „Zas nějaký magor vypráví tu starou pohádku... Kdy konečně někdo něco napíše o mluvících veverce? V nejlepším případě s mořem ořechů, arašídového másla a fešným veverčákem po boku? No, kdy? Nikdy, co? Však jistě, co by se lidé namáhali s novými pohádkami... Vždyť ty staré jim stačí, jejich děti to neznají a pokud je slyší podesáté, tak to ani nepoznají. V nejhorším případě zamění dobu a hned mají novou pohádku. No, tak honem... Ať už je tu ten její fotr, chci se najíst.“
Tatínek Popelky právě projížděl pod větvemi starého ořešáku, když ho nevídanou rychlostí zasáhl trs oříšků do hlavy. Pro jistotu zrychlil, ale „to co mu sklouzlo po plešce“ pečlivě schoval pro svojí milou dcerunku.
„Zkus je sežrat,“ zavolala za ním veverka a začala se sytit.

*****

Popelka zrovna trpělivě snášela matčino kázání „Jsi k ničemu, nikdy z tebe nic nebude, proč já tě jenom strpím ve svém domě...“, když se vrátil tatínek. Janičce předal její stříbrem vyšívané šaty a Popelce oříšky.
Když macecha uviděla takový dar pro svou nevlastní dceru, začala plísnit svého manžela: „Co chudáci veverky? Vždyť jsou potřebnější, než tady tahle, ta má všechno, mnohem víc, než si zaslouží!“
„Jo, co chudáci veverky,“ povzdychla si vypelichaná členka tohoto rodu, která se nakonec rozhodla zjistit, jaká že verze Popelky se tu vypráví.
„Ale no tak, tři oříšky přece ještě nikomu nic neudělaly,“ odmítl výčitky macechy tatínek.
„Jo, neudělaly! Jeden s těmi šaty stačil. Ještě dneska když si vzpomenu, co se dělo, když to ze mě šlo ven...“ nesouhlasila veverka.
„Víš co chudáci veverky teď na podzim musí sežrat! Že se nestydíš, ty jeden!“ nadávala stabilně protivná ženská, kterou si Popelčin tatínek bohužel vzal.
„Chtělo by to praženou kukuřici,“ povzdychla si veverka, která seděla na okně.
„No, já zas pojedu... Na služebku... ať mi tu rodina nestrádá...“ zakoktal tatínek a zmizel.
„No to bych ti radila, dědku!“ křikla za ním.
„Zase žádná krev,“ povzdechla si veverka. „Budu si asi muset zajít do divadla na tu Hej mletou, nebo jak se to od té Wilmy Šejkspearové jmenuje...“
„A my jdeme na ples!“ oznámila macecha ušmudlané Popelce. „Ty tu mezitím přeber hrášek od melounů, víš, že Janička mezi nimi nepozná rozdíl.“
„Jistě, matičko,“ řekla úlisným tónem Popelka, který macechu vždycky tak neuvěřitelně rozzuřil.
Ta však jenom zaprskala a odkráčela.
„No jo, co taky očekávat od ženské, která se jmenuje Dryáková... Ani se nenaštve, aby člověku udělala radost...“ povzdechla si Popelka.
Ve chvíli, kdy zmizela macecha i s Janičkou na ples zavolala Popelka papoušky, aby přebrali onu směsku. Bylo to divné, ale za pár minut byli hotoví.
„Tak co teď?“ zeptala se Popelka sama sebe.
„Nevím, nechceš na ples?“ ozvalo se od okna.
„Mluvící veverka?!! Co to, kruci...“ pomyslela si Popelka.
„No, taky to dělám prvně, ale pohádková víla je nemocná, tak musím dělat záskok,“ odpověděla vypelichankyně. „Ať se nezdržujeme, tak rozlouskni ty oříšky. Ale nejez je proboha! Nebo tě to bude bolet...“
Popelka skutečně našla v prvním oříšku šaty na bál.
„No tak si je obleč,“ zanadávala veverka.
„Otoč se!“ přikázala jí Popelka.
„Bože můj...“ protočily se hlodavci oči, ale otočila se. „Zadrž!“ vyhrkla najednou.
„Proč?“ zeptala se z poloviny vysvlečená Popelka.
„Nejdřív se umyj, nebo to bude špinavé a bude to smrdět hnojem... Tak moc dobrý dojem na naše princátko neuděláš.“
Popelka uznala, že se jedná o dobrý nápad, a tak se podle něj zařídila.
„No, ještě kočár,“ řekla veverka s kouzelnou hůlkou v ruce. Nastalo ticho.
„Tak co bude?“ zeptala se Popelka.
„Potřebuju dýni,“ odpověděla veverka.
„Nemám. Mám melouny.“
„No, budeš mít sice zelený kočár, ale co se dá dělat, že,“ řekla veverka a nechala meloun vynést na dvůr, kde ho přeměnila ve vydlabaný a velký meloun.
„Myši.“
„Nemám.“
„Jak to, že nemáš myši? Každý má myši...“
„Já mám Micku.“
„Jo, takhle... Tak jí dones, uděláme z ní koně.“
„No, když já jsem jí dneska ráno trošku ublížila...“
Veverka si všimla kočky ukryté v křoví a udělala z ní koně. Nebo spíš slona. Zapřáhla ji do povozu.
Micka si Popelku zálibně prohlížela pohledem kořisti, ze které se stal lovec.
„Ty moje kočičko, víš, že tě mám ráda,“ objala jí Popelka nohu.
„Hele, na romantiku tu nemáme čas. Nastup si a jeď,“ řekla veverka. „A abys měla nějaké poučení, tak: Vrať se do tří ráno, moc nechlastej, nic moc tam nehul a nedostaň se do situace, že by ses musela vdávat.“
A tak Popelka jela na ples. Tam byly hory jídla, pití a podobných věcí, ale Popelka měla oči jen pro fešného prince. Kopla do sebe stakan vodky a šla ho požádat o tanec. Překvapivě ji vyhověl a tancovali spolu až do půlnoci. V tu chvíli princ zavyl a utekl do svých soukromých komnat.
Popelka se chvíli rozmýšlela, ale pak radši urychleně odjela, protože by jí mohla spatřit její macecha a Janička.
Další večer proběhl úplně stejně, akorát Popelka použila jiné šaty a veverka někde ztratila kouzelnou hůlku.
Třetí a poslední den bálu se Popelka rozhodla trošku přetočit hodiny, aby jí princ neutekl tak brzy. Však co, má volno do tří. A ještě k tomu, volno od veverky, které se dá určitě trošku natáhnout.
Šťastně spolu tančili, ale když odbyla jedenáctá hodina, princ se začal měnit a obrůstat srstí. Popelka se lekla, ale neztratila duchapřítomnost a praštila prince stříbrným prstenem. Ten zoufale zavyl.
„Vezmeš si mě, nebo tě praštím!“ řvala na něho Popelka, která si uvědomila jedinečnou šanci, jak se zabezpečit na léta dopředu.
„Haú,“ vyl vlkodlak.
Najednou ji někdo zaklepal na rameno. Byla to veverka s obrovským, asi metrovým, stříbrným svícnem. Popelka se na ní tázavě zadívala.
„Neptej se, neptej se, časem pochopíš a majzni ho po kebuli!“
Popelka poslechla. Vyjednávání teď převzala veverka. „Jestli souhlasíš s tím, že si jí vezmeš, štěkni.“
„Vrrr!“ zavrčel princ.
Veverka jenom pokynula rukou. Vlkodlak zaskučel pod vahou svícnu a několik chlupů na hřbetě se mu zase zapálilo od stříbra.
„Haf, haf, haf, HAF!“ zoufale se rozštěkal princ.
„Tak se mi líbíš...“ poznamenala veverka a pustila vlka do jeho soukromých komnat.
„No co civíš, běž za ním a hlídej si ho!“ zařvala na Popelku veverka.
„A na co se dívat vy? To jste nikdy neviděli mluvící veverku?“ otázala se zděšeného osazenstva v sále. „Rozejděte se, tady není nic k vidění!“ rozkázala. Všichni ji poslechly.

*****

Veverka se ujala trůnu a vládla moudře a spravedlivě. Popelka a princ měli svatbu a kupu dětí. Úplňky řešili náhubkem. Macecha a Janička zůstaly v chalupě, kde dále terorizovaly tatínka...
Miluju šťastné konce.