O Linorských elfech

O Linorských elfech.

Elfové neobývali vždy pouze pevninu Ador, kdysi na počátku věků žili na krásném ostrově Linor, jenž ležel uprostřed Linorského moře a nazývali se Linorskými elfi.
Na tomto místě, jako by čas plynul úplně jiným tempem, mnohem pomaleji a dá se říci nezávisle na okolním světě. Linorští elfi, byli velmi vzdělaní, ale přesto neměli tušení co je to zima či sníh, protože je nikdy na svém kouzelné ostrově nezažili.
Narozdíl od nás měli třináct měsíců v roce. Čtyři měsíce trvalo jaro, čtyři léto, čtyři podzim a mezi jarem a podzimem byl jedem měsíc jehož nazývali obdobím klidu. Tehdy se všechny rostliny, zvěř i bytosti připravovaly na příchod jara. Neboť ještě než stačily opadat poslední listy ze stromů, začali na nich rašit nové pupeny a klubat se svěže zelené lístky. A tak se říkalo, že zde listí ze stromů nikdy úplně neopadá.

Králem Linorských elfů se stal spanilí Glorel. Muž z nejstaršího elfího rodu, jenž na ostrově žil od nepaměti. Byl vysoké postavy, plavých vlasů, modrých očí, ztepilý, ušlechtilí a velmi moudrý král. Za svou ženu pojal krásnou elfku Närimeu, která též měla plavé vlasy a modré oči, neboť byla ze spřáteleného rodu. Společně vládli své Linorské zemi a ta pod jejich vládou jen kvetla. Rozvíjela se řemesla všech druhů, ale i umění a učenost, protože elfové si zakládali na moudrosti a uměleckém kumštu. Milovali hudbu, tanec, zpěv, dokonce hrávali i divadlo a ve svých hrách vyprávěli různé elfské báje a legendy.
Někteří z nich uměli věštit budoucnost a číst z hvězd, protože měli dar předvídavosti.
Řemeslníků si velmi vážili, neboť to byly vždy mistři svého oboru. Dokázali vykovat dýky a meče tak lesklé a dokonalé, že nikdy nezmatněli ani nezrezli. Byly lehounké, že je uzvedlo i malé dítko a přesto jejich ostří bylo tak ostré, že umělo přetnout hedvábný šál letící vzduchem, ale i rozseknout kámen, aniž by se ostří stupilo.
Zlatníci a šperkaři vytvářeli skvostné klenoty, náhrdelníky, prsteny, spony, zkrátka všechny možně i nemožné šperky co si dovedete představit. Jejich um a práce se dala nazvat přímo filigránskou, jak jemná a dokonalá byla.
Stavitelé budovali města, domy i paláce stejně krásné jako byly šperky zlatníků. Nikdy však neničili a nekáceli více stromů než bylo zapotřebí, naopak svá díla zasazovali do přírody. Obestavovali mohutné stromy terasami, domy budovali v jejich rozložitých korunách, skalní převisy a různé vyvýšeniny používali, jako základy pro svá obydlí. Snažili se co nejvíce žít v harmonii s přírodou, proto i jejich domy mívaly spíše přírodní barvy, podle toho z jakého materiálu byly postaveny. Bílou, šedou, různé odstíny hnědé a žlutavé.
Jedni stavitelé budovali domy a jiní lodě. Překrásné bělavé, šedé či stříbrošedé lodě, které mívali jeden až tři stožáry a na stěžních se nadouvali barevné plachty, na nichž byly vyobrazeny znaky některých efích rodů. Elfové měli rádi moře a stali se z nich skvělí mořeplavci. Obeplouvali celý ostrov Linor, vydávali se na rybářské výpravy, ale přesto se nikdy neodvážili odplout pryč z dohledu své rodné země.

Král Glorel s královnou Närimeou sídlili v nádherném bílém paláci, který stál na nejvyšším kopci na ostrově Linor a odkud se dalo dohlédnou na všechny strany. Samozřejmě jen pokud jste měl eflské daleko vidící oči, jinak ne. Rozlehlí palác, měl dlouhé síně podepřené vysokými z kamene vytesanými sloupy. Klenutá okna, v nichž ve větru vlály lehké hedvábné závěsy a na stěnách byly nádherné malby, jak zvířat, přírody, ale i elfů. Na dlážděném nádvoří i v rozlehlých sálech se nacházely kašny a fontánky se zurčící vodou. Na vysokých věžích byly umístěny větrné zvonkohry a píšťaly, které za větrného počasí vyluzovali něžné a libé melodie.
Tyto větrné písně ráda poslouchala královna Närimea. Chodívala po zelení a květinami porostlých terasách, jenž obklopovaly celý palác a sedávala na vyřezávaných dřevěných lavičkách. Někdy se k ní přidával i její manžel král Glorel, když neměl žádné vládcovské povinnosti. Povídali si, někdy si předčítali z knih a nebo mu Närimea zpívala.
Elfský lid se měl dobře, miloval svého krále i jeho ženu a ve všem mu naprosto důvěřoval.
Tak dlouhé roky poklidně plynuli, životy elfů se ubíraly vpřed a vůbec o jejich existenci nevěděl celý zbylí svět.
Jednou však za králem Glorelem, přišel velký elfský učenec Rilmer, jenž měl dar předvídavosti, aby svého krále varoval před blížící se pohromou.
"Buď pozdraven králi Gloreli." poklonil se učenec.
Král seděl za stolem ve své pracovně a též pozdravil příchozího muže.
"I ty buď pozdraven moudrý Rilmere. Co tě ke mě přivádí?" zeptal se král.
"Můj nejdražší pane a králi, mám pro vás špatnou zprávu. Velmi se obávám o budoucnost našeho lidu." pronesl. "Hvězdy a můj dar předvídavosti mi zjevily, že se blíži nedobré věci a jistá záhuba naší země." řekl učenec a rozvinul na stůl před králem velkou mapu.
"Zde, můj pane," a ukázal na místo na mapě. "Leží náš ostrov Linor. Již celé věky studuji naši zeměpisnou polohu a změny jenž se dějí v našem okolí." vysvětloval. "Zjistil jsem, že je naše zem leží přímo v cestě podzemí trhlině, která se rok co rok o něco zvětšuje a míří přímo na nás."
Král si nejdřív myslel, že si z něho učenec dělá blázny, ale pak když se dobře zaposlouchal do toho co mu říkal a pořádně se zahleděl do mapy, kterou sebou muž přinesl, už mu do smíchu moc nebylo.
"Jak to myslíš, že míří přímo na nás?" zeptal se král Rilmera.
"Víte pane, mi tu trhlinu nevidíme, protože vede hluboko v zemi pod hladinou moře, ale každý rok cítíme mírné otřesy, které pokaždé nepatrně síly. Trhlina se zvěšuje a prodlužuje." vysvětloval učenec králi Glorelovi. "Jak mile dosáhne severního břehu ostrova, přijde na nás pohroma, můj králi." dodal.
"O jaké pohromě mluvíš, Rilmere?" dotázal se král.
"O úplném zániku Linoru, výsosti. Nastane obrovské zemětřesení, puklina v zemi se zvětší a celý ostrov se propadne pod moře do útrob Vanionského světa. Kdo odtud zavčas neodpluje, zahyne." upozornil ho učenec.
Král se zvedl ze svého křesla a zamyšleně přistoupil k otevřenému oknu a pak promluvil.
"Za jak dlouho tedy odhaduješ, že by tato situace mohla nastat?" zeptal se král.
"Mám obavu, že do několika let." odpověděl učenec.
"Těch několik let, dá se to určit přesněji?" dotázal se Glorel a pohlédl na muže.
"Přibližně do necelých deseti let." pronesl odpověď učenec.
"To není moc času." zkonstatoval král. "Co mi tedy radíš, moudrý Rilmere?"
"Musíte připravit lid na to, co se stane. Vyšlete nejlepší mořeplavce vyhledat místo, které bychom mohli nazývat svým novým domovem. Nechte postavit dostatek lodí pro celý národ a pak musíme opustit naši rodnou zem a odejít pryč." řekl mu svou radu Rilmer.
Král Glorel přešel od okna k muži a položil mu ruku na rameno.
"Velmi ti děkuji Rilmere za varování a tvou radu. Udělám vše co mi radíš, abych náš lid zachránil před zánikem."
"Nemáte zač můj pane, bylo mi ctí vám poradit." odpověděl moudrý muž.
Pak učenec sroloval mapu, král se s ním rozloučil a Rilmer odešel.

Král nad tím vším dlouho přemýšlel a svěřil se i své milované choti Närimee, která byla poslední dobou trochu smutná, neboť se jí přes veškerou snahu nedařilo přijít do požehnaného stavu a dát svému choti vytouženého dědice. Ta zpráva, co jí Glorel řekl, ji alespoň na nějakou dobu umožnila myslet na něco jiného, než na dítě. Král po rozhovoru se svou družkou k sobě zavolal svého bratrance Velnara, jenž byl nejlepším elfským mořeplavcem a svého dobrého přítel Miranktela mistra stavitele lodí, aby jim řekl co za hroznou katastrofu se blíží k jejich zemi. Mistra stavitele požádal, aby i hned započal se stavbou velkých lodí na přepravu celého elfského národa a svému bratranci dal za úkol vyplout s několika koráby na moře do všech světových stran a vyhledat místo kam by se mohli uchýlit a najít tam nový domov. Oba elfové byli jeho slovy velmi překvapení, ale když hleděli na svého krále, bylo jim jasné, že to co říká není žádný žert, ale velmi vážná věc.
Poslechli Glorela a započali s přípravami na evakuaci ostrova.
Miranktel i hned svolal všechny své nejlepší stavitele a řemeslníky, aby se dali do práce na stavbě velkých lodí. A králův bratranec Velnar se společně se čtyřmi loděmi vypravil na moře, aby vyhledali místo kam by elfové mohli přesídlit. Vypluli do míst kam dosud žádný elf ještě neplul, do světě za mlžným oparem, kde žijí i jiné bytosti se kterými se dosud ještě nesetkali.
Poté co Velnar odplul i se svým loďstvem a Miranktel započal se stavbu korábů, král celému národu oznámil, že Linorskému ostrovu hrozí nevyhnutelní zánik.
Samozřejmě byli elfové co mu nevěřili a jeho slova nebrali vážně, ale jiní měli ve svého dobrotivého krále naprostou důvěru. A tak se tehdejší do té doby pospolu držící lid rozdělil na dvě skupiny. Jedna skupina si nadále říkali Linorští elfi a ti se přesunuli na severní část ostrova. Druhá skupina se nazývala Glorelovi elfové, někdy si též říkali Věrní a ti zůstali na jižní části Linoru a pomáhali se stavbou lodí.
Krále mrzelo, že se jeho lid rozdělil a často chodíval na sever, aby tamní elfi přemluvil. Nebylo to nic platné, stále si vedli svou, že si z nich král dělá legraci, protože bohové by nikdy nedopustili, aby Linor zanikl. Král už neměl sílu se s nimi neustále přít, tak se vzdal a přestal na sever navštěvovat. Ale než-li odešel po své poslední návštěvě, řekl všem, že kdo si své rozhodnutí rozmyslí a bude chtít s nimi potom odplout, bude vítám a místo na lodích se pro něj vždy najde. Pak odešel z pět na jih.

Čas utíkal a teprve až za dva roky se ze své cesty Velnar vrátil a nesl dobré zprávy. Rychle spěchal za králem Glorelem. Ten ho radostně přivítal a hned se vyptával.
"Jak si pořídit drahý bratránku?"
"Dobře Gloreli, moc dobře. Našli jsme překrásné místo na pevnině Ador." oznámil mu.
"To jsem rád, ale proč ses vrátil jen s jednou lodí? Stalo se vám při cestách něco špatného?"
"Ne, vše je v pořádku. Vrátil jsem se jen s těmi nejlepšími námořníky a zbytek jsem zanechal tam, aby začali se stavbu přístavu a města do něhož se budeme moci pak nastěhovat." vysvětlil mu Velnar.
"Moc dobře si udělal." pochválil jej Glorel. "Díky tvé zprávě můžeme pomalu započít s vystěhováním a převést lidi do nového a bezpečného domova dřív."
"Nechceš s tím ještě počkat bratránku?" zeptal se Velnar. "Co když žádná katastrofa nepřijde a jsou to jen plané řeči?"
"Ne Velnare, já moudrému Rilmerovi naprosto věřím a je pravda i to, že častěji se nyní chvěje zem, než tomu bylo předtím. Raději nechám odtud odvést lid dřív, než s tím čekat až na poslední chvíli." řekl rozhodně král.

Jak řekl, tak se i stalo, postupně nakládali už postavené nové lodě. Protože nechtěli zachránit jen své životy, ale i něco ze své minulosti, aby po nich zůstala památka do budoucna, brali sebou různé svitky, knihy, ale i sazeničky rostlin a bylin, prostě vše co si mysleli, že bude potřebné. První dvě lodě vypluli do nového domova již čtrnáct dnů po návratu Velnara. Pomalu odplouvali a záděmi svých velkých lodí zanechávali milovaný ostrov Linor. Vydávali se na dalekou cestu přes moře k pevnině Ador, jenž se měla stát jejich novodobou zemí.
Tak se během několika zbývajících let pomaloučku, polehoučku, ale jistě Linor vylidňoval až v překrásném přístavu Listéria na jihu země zůstali zakotvené poslední čtyři lodě. Král Glorel s královnou Närimeou byly jedni z posledních co na ostrově zůstali, neboť doufali, že někteří zbylí elfové ze severu si své rozhodnutí rozmyslí a budou chtít odplout s nimi. Čas se krátil, každým dnem byly cítit silnější a častější otřesy. Půda se chvěla a zlověstně duněla. Král od vedl svou ženu do přístavu a doprovodil ji na krásnou šedou loď. Nechtěl, aby zde Närimea déle setrvávala, když nebylo jisté jak dlouho ještě tento takzvaný klid přetrvá. Přál si, aby odplula do bezpečí a tam na něho čekala. Královna tím to návrhem nebyla nadšená, ale nakonec po dlouhém přemlouvaní svého manžela uposlechla.
"Dobrá má lásko, odpluji tedy bez tebe, ale mé srdce bude plakat, dokud tě znovu nespatřím."
"Mé též Närimeo. Ať tě provází něžné vzpomínky a lehký smích do naše příštího setkání." odvětil Glorel a políbil svou ženu. "Nechť se mocný vítr opře do vašich plachet a bezpečně vás do praví na místo, kde se spolu opět sejdeme."
"Ať při tobě a tvých mužích stojí mocní bohové a ochraňují vás před vším zlým." pohladila Glorela naposledy po tváři. "Sbohem můj drahý."
"Sbohem." odpověděl.
Pak Glorel sestoupil z lodě na molo a pokynul námořníkům, aby zvedli můstek a vyrazili na moře. Dvě lodě ze čtyř posledních, zvedli kotvy, vykasali plachty a vypluli na volné moře. Král s královnou na sebe dlouho hleděli dokud jeden druhému nezmizeli z očí. V přístavu už zůstala jen loď krále Glorela a loď jeho bratrance Velnara, který zde zůstal sním a s několika svými lidmi.

Po dlouhé cestě přes mořskou pláň doplula loď královny Närimei do nově vystavěného přístavu na pevnině Ador a zároveň do její nové země, které prozatím říkali Nový Linor. V přístavu kotvilo mnoho elfských korábů a lid stojící na břehu vítali svou milovanou královnu. Když vystoupila po můstku z lodě na břeh, trochu se jí zamotala hlava. Myslela si, že je to tím, že podelším čase má pod nohami opět pevnou zem. Pak k ní přispěchal jeden elf tmavých vlasů a mladá elfka. Řekli jí, že je král ještě před odjezdem pověřil tím, aby pro ni připravili dům a dobře se oni starali. Tak odvedli královnu do jejího malého pláce, jenž byl částečně vystavěn nad mořem. Z oken měla překrásný výhled, jak na moře, tak i na celý přístav, který elfové nazvali Esteledehl (naděje elfů).
Den co den vyhlížela královna ze svých oken, zda nespatří loď svého muže, ale nic neviděla, jen širé tyrkysově modré vlnící se moře. Närimea měla v srdci nepříjemné tušení, jenž ještě umocňovalo to, že od připlutí do Nového Linoru se jí vracely závratě. Nakonec nechala poslat pro lékaře. Když ji podrobně prohlédl a vyšetřil, oznámil své královně, že se těší nejlepšímu zdravý. Když se ho optala, proč je jí tedy špatně, když je úplně zdravá. Lékař se jen usmál a pogratuloval své paní k tomu, že je v požehnaném stavu.
Ta zpráva královnu velmi zaskočila. Už nedoufala, že by někdy mohla mít děti, obzvlášť po tolika letech co se o to s Glorelem bez úspěchu snažili. Byla velmi šťastná, ale zároveň ji velmi mrzelo, že tu s ní není manžel, aby i on slyšel tu radostnou novinu.
Když se elfský lid dověděl, že královna očekává následníka či následnici trůnu, byla z toho velká sláva. Uspořádali na počest královny velkolepou oslavu, kde se vesele zpívalo, hrálo a tančilo. Takovou veselici ještě Ador nezažil. Närimeu těšilo, že se lid raduje s ní a dobře se baví. Navenek se též vesel smála a radovala, ale uvnitř v duši měla podivní temný stín, který nevěstil nic dobrého.

Jednoho krásného raná vstala královna ze svého lože. Oděla se do krásných volných šatů, neboť již byla ve velmi pokročilém těhotenství a blížila se doba, kdy její dítka budou chtít přijít na svět. Už se na ně velmi těšila. Ano na ně, protože lékař jí oznámil, že čeká dvojčátka. Stála u vysokého okna, hladila si něžně vypouklé bříško a hleděla do přístavu. Náhle spatřila u mola zakotvenou známou loď. Byl to koráb králova bratrance Velnara. Nejspíš museli připlout v noci, nebo brzy za úsvitu. Ale ať hleděla, jak hleděla loď svého muže nikde zakotvenou neviděla. Možná připluli společně a tu poslední tam nechali, pro ty, jenž by se ještě na poslední chvíli rozhodli odejít.
Närimea spěchala, jak je jí to její stav dovolil. Prošla královským domem a rychle procházela dlouhou otevřenou chodbou, kde strop tvořily olistěně větve stromů. Když proti ní chodbou šel vysoký elf plavých vlasů a modrých očí. Poznala v něm Velnara. Kráčel rázně, ale v obličeji měl smutek. Setkali se nedaleko vchodu do královského domu. Närimea se usmála a pravila.
"Buď vítám Velnare."
Velnar přední kleknul na koleno a sklopil hlavu i zrak k zemi.
"Má paní, buď pozdravena."
"Povstaň Velnare, přede mnou nemusíš klekat. Jsi přece bratranec mého muže."
Velnar povstal a smutně se zahleděl do královniných očí.
"Ne má paní, již nejsem."
"Co tím myslíš Velnare?" položila si nervózně ruku na břicho. "Kde je Glorel? Co se stalo? Tak mluv!" nabádala ho Närimea.
Tak začal vyprávět.
"Když jsme opouštěli přístav Listéria, zrovna se začal celý ostrov Linor hroutit. Ty zvuky co jsme slyšeli se nedají popsat, jak byly hrozné. Vše se třáslo, domy se kácely k zemi, jako by byly z papíru. Naše lodě vypluli na moře, ale nebyly jsme dost daleko, především Glorelova loď, když se ostrov propadl pod hladinu. Vznikl obrovský vír, jemuž nebylo úniku a pohltil královu loď se všemi co na palubě byly. Rilmer měl pravdu paní, Linor už neexistuje, ani ti co na něm zůstali."
Královně vyhrkly slzy do očí.
"Takže Glorel....." odmlčela se a hladila si neklidně velké břicho.
"Ano, má paní Närimeo. Král je mrtev." řekl sklesle.
Tohle bylo na nebohou královnu tak velký šok, že se jí zatmělo před očima a omdlela. Velnar ji zachytil v okamžiku, kdy se sunula k zemi, rychle ji zvedl do náruče a od nesl ji do domu.
Ten otřes ze zprávy o smrti milovaného muže u královny vyvolal před časný porod. Takže v tento nešťastný den se stala šťastná věc. Na Vanionský svět přišli tři nový elfové. Neboť lékař se ve svém odhadu zmýlil a královna porodila překrásná trojčata - tři chlapce.