Soumrační

Nebe má barvu prolité krve,
znovu to vnímám tak jako prve.

Pegasi soumraku uhání tryskem,
zametou křídly za slunečním diskem,
kopyta dopadnou v modré etudě,
otisky v azuru zbarví se rudě,
ozve se ržání a vzduch se chvěje
ve zvuku, který mrazí i hřeje.

Soumrační pegasi oblohou běží,
z mračen se sype smůla a peří.
Zlatá zář mizí, slunce se sklání,
poslední paprsky přeběhnou dlaní,
dotknou se ruky, dotknou se srdce,
i já skláním hlavu, vzduch chutná trpce.

Cítím už Její moc, přichází pro mne,
s šepotem listí na mrtvém stromě,
s ozvěnou kroků v hlubinách moře,
šaty má z nadějí uprostřed hoře,
s úsměvem blíží se, přesto vím,
já do Její říše nepatřím.

Soumrační pegasi za sluncem běží,
lehko je u srdce těm, kteří věří!
Zlatá zář mizí, nejen že padá noc,
ale že nade mnou brzy už získá moc.

Nebe má barvu prolité krve,
ačkoli dnes má téci poprvé.

Soumrační pegasi ženou se dále,
modravá pírka hladí zem málem.
Z upřených očí je cítit chlad,
nezbývá než pohled opětovat.
Přestože pohlédnout znamená zemřít,
přece je možné věřit… a přežít.