Tanečnice osudu - 16. část

Trpaslík Durgan seděl uprostřed nového tábořiště a přihodil několik klacků do čerstvého ohně, aby mu přilepšil. Chvíli se zdálo, že dříví neduživé plamínky spíše udusí, ale po mocném nádechu a následném vyprázdnění trpaslíkových mohutných plic se jiskry se z hlasitým „puf“ vzňaly s novou vervou a počaly žádostivě olizovat nové palivo. Podsaditý bojovník se potěšeně usmál a u ohně se usadil. Napřáhl paže vpřed, vychutnával teplo sálající z páleného dříví a rozhlížel se po svých přátelích. Mierhal seděl opodál a tiše debatoval se Sirgisem, Orgun hlídal Hruska, Jergunil ležel a neustále se drbal kolem obvazu na hrudi, Kirinel se přehraboval v bylinkách a Zistela spala.
„Jen se tak nenaparuj, jako bys právě zabil čtyři orky zaráz,“ škádlil Durgana Jergunil, který seděl o kousek dál a vlivem zranění odpočíval.
„Trpaslíkovi je nejlíp u pořádnýho vohýnka,“ zaliboval si nahlas oslovený, nedbaje na dotěrného přítele. „Nebo pod zemí,“ ozval se jiný chraplavý hlas.
Durgan se otočil s podmračeným výrazem ve tváři a pohlédl do šklebící se tváře Hruska. „Myslel jsem tím jako ve skalách…“
„Já vím, jak’s to myslel, ty svině. A mě se zas zdá, že vy zraněný máte najednou nějak moc smyslu pro humor.“
„Heleď,“ bránil se Jergunil, „já nevěděl, že se toho chytne tenhle…“
Trpaslík přikývl, popadl sekeru a těžce vstal. „Akorát tady naše zrádná krysa je na tom asi hůř a brzy pojde, tak bych ji měl vážně asi dodělat, aby se netrápila…“
„Durgane!“ řekl nahlas Mierhal. „Nech ho být, už jsme se o tom bavili.“ Poté se otočil k žoldákovi a syknul: „Ale jestli budeš provokovat dál, Hrusku, tak ho na tebe pustím.“
Vousáč vrhnul pohled na trpaslíkovu připravenou sekeru a jeho výraz dával zcela jasně najevo, že pochopil a bude mlčet.
Durgan se posadil zpátky k ohni, ale dobrá nálada se mu nevrátila. Potyčka s Hruskem mu opět připomněla zradu žoldáka i jeho mužů. S nostalgií vzpomínal na dávné časy a také na to, že svým způsobem bylo ve válce proti orkům lépe. Lidé byli lepší. Bojovali bok po boku i po boku jiných ras. Ale jakmile hrozba pominula, z hrdinů se nezřídkakdy stala spodina a mrchožrouti a hašteření mezi říšemi začalo nanovo. Hruskova družina nebyla prvním ani posledním případem svého druhu. A nešlo jenom o onu poslední válku. Durgan už něco zažil a věděl, že zvláště lidé, ačkoliv jsou velmi proměnliví, ve svých zlozvycích a bezohlednosti zůstávají neměnní. Ne že by ostatní rasy na tom byli s „dobrem“ o mnoho lépe, ale většinou aspoň nepáchali tolik zla na vlastních. Většinou…
Z myšlenek trpaslíka vyrušil opět pronikavý hlas hromotluka Jergunila. „Hele, nemoh bych se jít taky potom opláchnout? Skoro každej už byl, jenom já tady furt smrdím.“
„Já nevím, příteli,“ ozval se Kirinel, který měl zraněného v péči, „měl bys raděj odpočívat. Tvé zranění není smrtelné, ale stejně by ses neměl namáhat.“
„Ale smrady zhebnout můžu, jo? Vždyť sem celej od krve! A kdyby to tak byla aspoň jen moje vlastní!“
Do hovoru se zamíchal Mierhal: „Držet tě nemůžeme, Jergunile, ale někdo by měl jít s tebou. A počkej, až se vrátí…“ Válečník větu ani nedokončil, protože si všiml přicházejícího Gilivana.
„Cha!“ zasmál se Jergunil, „už jsou zpátky.“
„Kde je Hirn?“ zeptal Mierhal vznešeného elfa.
„Ještě si čistí zbroj,“ odvětil s kamenným výrazem v tváři světlovlasý muž.
„Neměli bychom se dělit,“ pronesl Kirinel, ale když se podíval do očí Gilivanovi, tak zmlknul.
„Cha!“ zaburácel Jergunil znovu, „Gilivan už je zpátky, aspoň na Hirna dohlídnu.“
„Ale někdo musí s tebou,“ řekl Kirinel, „sám bys stejně nedošel.“
Barbar se zazubil a ukázal na trpaslíka: „Škopek půjde se mnou, že jo?“
„Když seš zraněnej, tak je s tebou ještě těžší vydržet, než když seš ožralej,“ kontroval trpaslík, ale po těch slovech vstal. Sám moc dobře věděl, že se mohutný válečník snaží vtípky a siláckými řečmi ukázat, že pro něj zranění nic neznamená. A docela se mu to dařilo. Trpaslík se ještě podíval na ohromného Orguna, který stál opodál a dloubal se v nose a houkl na něj: „Když budu pryč, přikládej do ohně, balvane.“ Poloviční obr změnil tupý výraz na jiný tupý výraz, ale vzhledem k tomu, že jej Durgan znal dobře z dřívějška, věděl, že jeho spolubojovník pochopil. Poté trpaslík přistoupil k Jergunilovi a přestože mezi nimi byl znatelný výškový rozdíl, snažil se jej co nejlépe podepřít. Poté oba dva vykročili z mýtiny do lesa směrem k potoku. Jakmile se dostali za ‚hranici‘ mýtiny, promluvil Jergunil: „Ty seš tak malej, že se tě nedá pořádně držet.“
„Když se ti to nelíbí, můžeš jít jenom po svejch! Co mám asi tak dělat?“ ohradil se trpaslík.
„Moh bych ti vlízt na záda,“ zasmál se válečník.
„Nebo taky do pr…Ále,“ zabručel trpaslík a odplivl si na zem. Zatímco šel, Jergunil se o mu opíral o rameno jako o vyšší stůl, a oba se pomalu vlekli k určícímu potoku, což trpaslíka ještě víc znervóznělo.
„Co je ti?“ zeptal se po chvíli vyšší z mužů. „Dneska seš ještě zapšklejší než obvykle.“
„To ta bitva…“
„A co? Rozsekali jsme pár lapků, ty si to zasloužili. A nikomu se nic nestalo.“ Poté se Jergunil na trpaslíka zazubil: „Nebo to máš takovej strach o mě?“
„Já Hruska znal, kámo, my všichni ho znali. Byl to čestnej chlap…Tak si říkám, abychom jednou nedopadli stejně…“
Po další pauze v hovoru řekl Jergunil tišším hlasem: „O tom jsem nikdy nepřemýšlel.“
Konečně se trpaslík zachechtal a řekl: „Jo, ještě štěstí, že ty na takový věci nemáš hlavu.“
Než stačil barbar poznámku jakkoliv oplatit, před dvojící se zjevil Hirn, který kráčel naproti nim. Dál za jeho zády Durgan spatřil lesní bystřinu, ve které se i on před nedávnem opláchnul.
Lidský muž nesl v ruce meč a přes rameno měl přehozenou svou zvláštní kroužkovou zbroj s tmavomodrým odleskem. Tvářil se poněkud zachmuřeně, ale jakmile spatřil dvojici přátel, mírně se usmál.
„No co je,“ zavrčel Jergunil. „Co se tak křeníš, Hirne? Nechci bejt jako jedinej pocákanej od krve.“
Válečník se před nimi zastavil a řekl: „Samozřejmě, že ne, jsem rád, že je ti…“
V půlce věty se zarazil, trpaslík k němu vzhlédl a všimnul si, že se Hirn dívá s vytřeštěnýma očima někam do lesa. Durgan se okamžitě zaměřil stejným směrem, ale nic neviděl. Jenom měl pocit, že se u jednoho stromu mihnul jakýsi stín.
„Hirne?“ zeptal se opatrně. „Viděl’s něco?“
Válečník nejdřív jakoby trpaslíka nevnímal, ale nakonec polknul a zakroutil hlavou. „Ne, jen se mi nejdřív něco zdálo, ale nic tam nebylo. Možná nějaká veverka.“ S znovuabytým úsměvem pak řekl: „Jen se jděte vykoupat.“
S těmi slovy dvojici dobrodruhů obešel a zamířil do tábora.
Podsaditý válečník pokrčil rameny a pokračoval, podpírajíce Jergunila dál. Ten, jakmile byl Hirn z doslechu, pravil: „Skoro mě vyděsil. Ty uprchlí žoldáci by se mohli klidně vrátit a sledovat nás.“ S přehnaně ustrašeným výrazem a tónem hlasu se rozhlédl kolem. „Nemáš strach? Můžou být tady v lese.“
Durgan se jen uchechtl, ale vzápětí si uvědomil, že by to klidně mohla být pravda. Když došli k potoku, trpaslík pomohl svému příteli opatrně posadit se. Teď už mu konečně viděl do tváře a viděl, že přese všechno mluvení měl Jergunil zpocené čelo a přerývaně dýchal. Hromotluk hluboce vydechl a začal si zouvat boty. Když se zohnul, bolestně syknul a Durganovi muselo být jasné, že ho při tom pohybu rána musí pálit jako žhavá výheň.
Jakmile si Jergunil všiml přítelova pohledu, tak se zarazil a zeptal se: „Co na mě tak koukáš? Chci si vyčistit hadry.“
„Nechceš pomoct?“ nabídl se trpaslík.
„Já mám ještě dost síly na to, abych si podal pár orků a ty mi chceš pomáhat se svlíkáním?“
„Já se jen nabíd,“ zabručel trpaslík a v hustém vousy se objevila skulina, která odhalovala bíle zuby. „Tak já se zatím půjdu poohlídnout po nějakým dříví. Když nechceš pomoct, tak u toho slíkání bejt nemusím. I přes oblečení smrdíš jako nevětraný skřetí doupě.“
Jergunil vyvalil na Durgana oči, ale nic neřekl. Nakonec jen mávnul a pokračoval v zouvání druhé boty.
„Budu na doslech, kdyby se něco dělo,“ řekl trpaslík a s těmi slovy vyrazil kousek dál do lesa proti proudu potoka. Po cestě si přitom všímal vhodných velkých kandidátů na podpal, které následně sbíral. Za normálních okolností by s barbarem zůstal, ale vycítil, že by příteli vadilo, kdyby byl svědkem jeho namáhavého zápasení se sebou samým. Ne že by to bylo něco slabošského při takovém zranění, ale Jergunil byl…Jergunil. Durgan byl nakonec rád, krátkou procházkou v lese a případným sbíráním padlých větví se aspoň odreagoval, stále se však držel na doslech šplouchání, které vydával jeho přítel. Přece však něco upoutalo jeho pozornost. Měl dojem, že za hradbou stromů a křovisek kousek před ním uslyšel zvuk – něco jako šustnutí nebo šepot. Vzhledem k tomu, že tyto lesy byly vše možné, jenom ne bezpečné, tak trpaslík opatrně položil nasbírané dříví na zem, a plížil se tak tiše k nejbližšímu stromu, jak jen neohrabaný trpaslík mohl. Chvíli poslouchal, ale už nic nezaslechl. V jednom okamžiku jej napadlo, že možná Jergunil se jej pokusí vystrašit i navzdory svým zraněním, aby předvedl další silácký kousek – ten barbar byl všeho schopný. Tuhle myšlenku však okamžitě negoval fakt, že bylo stále slyšet máchání oblečení od potoka. Durgan se proto nadechl, zpod opasku vytáhl sekeru a vrhnul se skrze křoví směrem, kde slyšel podezřelý zvuk. V případě potřeby byl připraven okamžitě tnout. Jakmile se vynořil, uslyšel zvuk tasení meče a spatřil lidskou postavu. Sekeru napřáhla nad hlavu, ale než stačil udeřit, uvědomil si, že se dívá do překvapené tváře Hirna, který stál pár kroků od něj.
„Durgane,“ vydechl lidský válečník. „Docela jsi mě vyděsil. Už jsem si myslel, že tím křovím na mě vletí snad divočák.“
Trpaslík chtěl něco říct, ale upoutal jej pohyb za Hirnovými zády. Měl dojem, že ve stínu dvou vzrostlých kmenů viděl zmizet lidskou postavu. Zamrkal očima a přemítal, jestli ho jen šálil zrak. Nakonec se zadíval na druhého dobrodruha a řekl: „Co tu děláš, Hirne, před chvilkou sme se minuli, nečekal jsem, že někdo pude sám do lesa.“
Hirn přikývl a odvětil: „Když jsem se vrátil do tábora, nebyla tam Ašrena, nikdo nevěděl, kdy a kam šla, tak jsem se po ní šel podívat. Neviděl jsi ji?“
Durgan zakroutil hlavou a zapátral v paměti. „No jo, když nad tím přemejšlí, tak když sem odcházel, ta holka tam vážně nebyla. Musela se vytratit jako prd ve větru. Řek bych, že musela odejít, když ste se vy dva koupali.“
„Taky mě to napadlo,“ odtušil Hirn.
„No, tady sem ji nikde nezahlíd, možná se šla vykoupat spíš po proudu.“
Hirn se usmál a řekl: „Zkusím to.“
Po těch slovech válečník v namodralé zbroji rychle obešel křoviska a odkráčel směrem, který mu Durgan navrhl.
Trpaslík zastrčil sekeru zpátky za opasek, potěšen, že ji nemusel použít a také se chtěl otočit k odchodu, ale zrak mu ještě jednou padl do potemnělého lesa.
„To je divný,“ zabručel si pod vousy, „skoro bych byl ochotnej přísahat, že tam někdo byl.“
Ještě jednou zakroutil hlavou a vydal se zpět. Ačkoliv neměl opravdový strach, raděj se vrátil k Jergunilovi, nepříliš důvěřivý k tajemnému lesu. Zraněný muž stále ještě máchal oblečení v potoku a zdálo se, že se jakžtakž i umyl. Jenom mu vše trvalo hodně dlouho a ani do řeči mu nebylo. Trpaslík si proto sedl na břeh a přemýšlel o předchozím setkání. Aniž by věděl proč, stále mu na tom něco nesedělo. Po chvíli přemýšlení mu došlo, že Hirn a domnělá osoba jakoby mířily opačným směrem, tedy ze stejného místa. Ačkoliv se mu zdálo pravděpodobnější, že se viděl jen přelud, nemohl se zvláštního pocitu zbavit. Když Jergunil skončil se základním zkultivováním sebe a svého oblečení, oba muži vstali a zaujali opět pozici raněný-opěradlo a vydali se k tábořišti.
„Hele, Durgane, kde’s nechal to dříví, pro který si do lesa šel?“ zeptal se rýpavě vyšší dobrodruh.
Durgan se na chvíli zarazil a poté zaklel. Nic však na to neříkal a nechal Jergunila, aby se burácivě zasmál. Poznámka a vzpomínka na okolnosti, proč dřevo zapomenul, přiživila v trpaslíkovi jeho pochybnosti. Stále nad tím musel dumat. Jakmile ale dorazili do tábora, viděl Durgan, že se z jiného směru blíží Hirn s Mierhalem a doprovázejí Ašrenu. V ten okamžik se musel sám sobě v koutku duše zasmát, protože se tím celá záhada vyřešila. Ten tajemný stín byl jistě Mierhal, který šel propátrat jiný směr a Hirn se o tom zapomněl zmínit. Nakonec se nějak shledali, našli Ašrenu a vrátili se. Určitě to tak muselo být, utvrdil se v duchu a také se rozhodl, že o svém původním tajemném podezření bude mlčet, aby se mu ostatní nesmáli. Pomohl Jergunilovi usadit se u ohně, aby se po koupeli ohřál a sám zaujal své původní místo.

Ash’raen’shina si cestou k táboru ždímala vlasy a vychutnávala chladivý dotek čistou vodou zmáčeného oděvu. Ačkoliv jí nebylo právě nejtepleji, rozdíl oproti ulpívajícímu blátu a krvi byl znatelný. Navíc doufala v to, že se bude moct brzy ohřát u ohně. Temná elfka otočila hlavu a zadívala se na Hirna s Mierhalem, kteří jí kráčeli po boku. Na jednu stranu měla radost, že se o ni strachovali a měli zájem, ale na druhou stranu se styděla, že opět byla příčinou neopodstatněných obav. Hirn si jejího pohledu všiml a usmál se na ni. Tmavovláska mu krátce úsměv opětovala, ale ihned stydlivě sklopila zrak, stále v paměti drobné škádlení, kterým se dobrodruh před chvílí bavil. Válečník v namodralé zbroji jí byl sympatický, ale na druhou stranu chvílemi nevěděla, co si o něm má myslet. V určitých chvílích se jí zdál trošku tajemný a zvláštní, možná až příliš. Ale musela sama sobě přiznat, že ona musela jemu – a nejen jemu – připadat také velice tajemná. Nikdo o ní nic moc nevěděl a v některých chvílích své myšlenkové pochody nebo jednání sama nechápala.
Ve skutečnosti vážně nevím, co si myslet…ale hlavně o sobě.
„Omlouvám se, že jsem nikomu neřekla, že jsem se šla vykoupat,“ řekla nakonec, ještě než dorazili do tábora. „A zároveň děkuji, že o mě máte starost, ani si to nezasloužím.“
Mierhal na tmavovlásku vrhnul vstřícný pohled a řekl: „Ale zasloužíš, jenom vážně příště vážně dej vědět. Všichni ještě máme v paměti tvůj předvčerejší výlet…“
Ash’raen’shina se vděčně usmála a řekla: „Slibuji, že už se sama nikam nehnu.“
Dobrodruh přikývl a zadíval se před sebe. Před trojicí se mezi stromy téměř neochotně začalo zjevovat skryté tábořiště. Temná elfka si uvědomila, že stopař Kirinel vybral vážně dobře, neboť přehlédnout to místo bylo velmi snadné.
Jakmile se dvěma muži dorazila ke zbytku družiny, dolehla k jejímu nosu vůně páleného dřeva, což vzhledem k mokrému oblečení přivítala velmi kladně. Stejný plán měl zjevně i hromotluk Jergunil, jemuž pomáhal Durgan a který také vypadal, jakoby právě zmoknul.
Když se posadil, zakoulel očima a nakonec směrem k přicházející trojici zvolal: „To není fér, když se jde koupat Ašrena, tak ji doprovází dva chlapíci, a když du já, tak se mnou de akorát ten nedodělanej pařez, co vydá za půl. To já zas vydám za dva, a tak bych vážně příště měl jít s Ašrenou já.“
„On to snad nevzdá,“ zasmál se Hirn a temné elfce už podruhé ten kvůli Jergunilově poznámce zahořely tváře.
Přesto se však posadila k ohni naproti zraněnému válečníkovi a vychutnávala hřejivou přítomnost plápolajícího plamene. A zatímco se snažila uschnout, dívala se přímo do ohně, přestala vnímat okolí a opět se neubránila myšlenkám na poslední prožité dny a na to, jak některé události, zvláště setkání s Iliirjou, otočily její život úplně jiným a novým směrem.
Snad mě už konečně osud povede příznivým směrem a nepřipraví mi za to nějaké nepříjemné překvapení. Les začal postupně temnět, jak se slunce sklánělo níž a níž a dobrodruhové se začali po jednom trousit k ohništi a tiše si vykládat. Vedle Ash’raen’shiny se posadil Hirn a z druhé strany Zistela. Temná elfka si v jedné chvíli uvědomila, že do počtu chybí již pouze Kirinel, který o kousek dál prohlížel zranění zajatého Hruska, nejspíš, aby jej připravil na výslech, který slíbil Mierhal, a Sirgis, který stál na okraji tábořiště ve stínu mohutného stromu a tvářil se velmi zamyšleně. Při pohledu na mága se v Ash’raen’shině znovu uvolnila lavina emocí, které v ní toho rána vyvolalo Mierhalovo prohlášení, že nahlédl do jejích nejniternějších myšlenek a vzpomínek.
A přesto mi nejspíš zachránil život…
Ačkoliv její zloba a touha vynadat mágovi do jisté míry přešla, stále cítila nutkavou potřebu promluvit si s ním. Proto pomalu vstala a chtěla vykročit od ohniště pryč, ale tento pohyb vyrušil Hirna z rozhovoru s Durganem.
„Kam jdeš, Ash’raen’shino?“ zeptal se a s úsměvem dodal: „Snad se zase nehodláš neznámo kam ztratit.“ Tmavovláska zakroutila hlavou a odpověděla: „Jenom se potřebuji protáhnout.“
Když dobrodruh přikývl a otočil se opět k trpaslíkovi, vykročila temná elfka směrem k mágovi. Ten si jí všimnul, jakoby se ještě trošku stáhnul do stínů a vyčkával. Ash’raen’shina přivřela oči a pomalu se k němu přiblížila a snažila se prohlédnout pocity, skrývající se za chladnou maskou výrazu v Sirgisově tváři. „Proč nejsi s ostatními, Ašreno?“ zeptal se po chvíli mlčení kouzelník.
„A proč nejsi ty?“ odpověděla otázkou.
„Přemýšlím,“ odtušil klidně Sirgis.
Žena mírně přikývla a chvíli se dívala dobrodruhovi do očí.
Na rozdíl od tebe, Sirgisi, nejsem schopná vyčíst z tvých myšlenek zhola nic.
„Zachránil jsi mi život, viď?“ řekla tmavovláska. „Chtěla bych za to poděkovat.“
„Snažil jsem se pomáhat, nevím, co přesně myslíš,“ odvětil pokorně Sirgis.
„Hrusk – málem mě zabil, ale poté začal bojovat…se vzduchem, měla jsem dojem, že za to může nějaké kouzlo.“
Muž přitáhl svůj plášť blíže k tělu a tajemně se usmál. „Ano, to ano,“ pokýval hlavou. „Vetknul jsem mu do hlavy iluzi, že je smrtelně ohrožen ohromným válečníkem. Ale každopádně je to můj způsob pomoci v boji, o nic víc slavnější, než když jsi třeba ty chránila Hirna. Já jsem jenom trošku pracoval s myslí nepřítele.“
Ash’raen’shina cítila, jak proti své vůli mírně vysunula bojovně bradu a stiskla rty. „Stejně jako jsi pracoval s mou?“
Poprvé od začátku rozhovoru byl Sirgisův kamenný výraz prolomen, třebaže sotva po dobu jednoho úderu srdce.
„Jak to myslíš, Ašreno?“ zeptal se muž opatrně.
„I mně ses díval do mysli,“ prohlásila. Když ta slova říkala, snažila se vypadat co nejrozhodněji, aby působila dojmem, že si tím je absolutně jistá. Ona dokonce opravdu byla, i když ne díky tomu, že by to sama poznala.
Ale Sirgis to vědět nemusí.
Dobrodruh zakroutil hlavou a řekl: „Musela jsi se splést, možná při té bitvě, když jsem používal kouzla, dozvuk některých z nich zasáhl i tebe a ty máš teď pocit…“
„Sirgisi, nelži mi,“ odsekla Ash’raen’shina. „Díval jsi se do mě dávno před bitvou. Chtěla jsem si o tom promluvit a myslím, že teď je ten správný čas.“
„Co je na něm správného?“ zeptal se s ironickým úsměvem mág.
Temná elfka se chvíli dívala mágovi do očí a v jejím nitru právě probíhal souboj o to, jestli převáží více hněv nebo vděk vůči kouzelníkovi. Nakonec si tmavovláska povzdechla a zakroutila rezignovaně hlavou.
Správný čas pro to, že už nemám chuť tě zakousnout…
Nahlas však řekla: „Udělal jsi to nebo ne, Sirgisi?“
Muž se podíval směrem k ohništi a zeptal se: „Prozradil ti to Mierhal?“
„Pouze potvrdil,“ odtušila žena.
„Já…“ nadechl se mág k odpovědi, ale zdálo se, že neví, jak přesně by měl svá slova formulovat. „Už se to nestane, omlouvám se, Ašreno.“
Temná elfka mírně přivřela oči a nešťastně se zeptala: „Proč jsi to udělal, Sirgisi? Proč jsi mi udělal to samé, co mi udělal jenom Raz…“ Uprostřed věty se pak zarazila, když si uvědomila, že málem prozradila věc, kterou nechtěla.
Sirgis však pouze přikývl a řekl: „Vím, co chceš říct. Razrash. Viděl jsem to…“
Samozřejmě, já hloupá…
„Měl jsem strach, Ašreno,“ pokračoval muž. „Temná elfka sama se potloukající v těchto oblastech je jev více než nezvyklý. Vím, že Morear bojoval proti orkům, ale právě osamocení temní elfové jsou dost často renegáty a vyvrhely. Ale hlavně – když tě tehdy Gilivan poprvé urazil a ty jsi jej napadla a dostala ses do toho šíleného stavu, zmínila jsi právě jméno Razrash. Ostatní si toho nevšimli, ale ve mně začaly hlodat otázky. Nakonec jsem nevydržel a…a nahlédl do tvé mysli, abych zjistil, co jsi zač.“
Tmavovláska pouze přikývla a sklopila zrak, neschopna cokoliv říct. Ačkoliv to věděla, přiznání a obnovené vědomí, že Sirgis o ní možná ví vše, ji opět uvrhlo do zoufalé nálady.
Skoro by si ani nevšimla toho, že ji Sirgis položil na rameno ruku, nebýt tepla jeho dlaně.
„Viděl jsem různé věci, temná elfko, vím, co jsi prožila a také vím, kdo jsi.“
Ash’raen’shina pouze přikývla a podívala se mágovi do očí.
„Ale slibuji ti, že nikomu o tobě nic neřeknu, pokud si to sama nebudeš přát.“
Poprvé od začátku rozhovoru se tmavovláska mírně usmála.
Svým způsobem je pro mě Sirgis nyní něco jako Iliirja – i on zná pravdu. Jen aby vážně nezradil a já mu mohla odpustit.
Sirgis pravačku z ženina ramene sundal a vztáhl ji výmluvně před sebe. Tmavovláska položila svou dlaň do jeho a stiskla.
„Beru to jako přísahu,“ řekla, když i mág potvrdil tichou dohodu stiskem ruky.
„Přesně tak to je,“ potvrdil muž.
Kéž by…
„Ale teď když už víš, že…“ začal mág, ale na chvíli svá slova přerušil, aby se usmál. „…že já vím, tak bych si s tebou rád někdy na chvíli promluvil, jestli dovolíš.“
Ash’raen’shina se tázavě zamračila a odvětila: „Asi ano, ale proč?“
Sirgis se znovu zahleděl k ohništi a řekl: „Rád bych ti to řekl, ale zdá se, že nebudu mít čas, možná mě bude potřeba…“
Temná elfka se také otočila a uviděla stojícího Mierhala, který na dvojici mávnul, aby přišli k ostatním.
Sirgis neváhal a vykročil směrem k příteli, Ash’raen’shina jej ihned následovala.
A co se bude dít teď? Něco s Hruskem?
Když dorazila z zády mága k nepsanému vůdci dobrodruhů, ten se obrátil na Sirgise a řekl: „Nadešel čas, abychom se trošku poptali Hruska na pár věcí, chtěl bych, abys dohlédl na to, jestli mluví pravdu.“
Druhý muž pouze přikývl, ale do hovoru skočila Ash’raen’shina. „Jak to myslíš – dohlédnul, jestli mluví pravdu? To se mu má Sirgis hrabat v mysli?“ zeptala se.
Ačkoliv to tak nemyslela, uvědomila si, že její tón zněl poplašeněji a vystrašeněji než chtěla.
Mierhal si se svým přítelem vyměnili pohledy a ačkoliv ani jeden z nich nepromluvil či nepřikývnul, tmavovláska v tom krátkém očním kontaktu objevila tiché porozumění. Oba věděli, jak se jí dotkl kouzelníkův zásah do její mysli a zjevně se před ní snažili být co se toho tématu týče co nejopatrnější. „Ne, Ašreno,“ odpověděl mág, „pouze se na něj lehce naladím, abych byl schopen rozeznat, jestli mluví pravdu či ne.“
Temná elfka pouze chvatně přikývla a doufala, že ze sebe zase neudělala příliš velkou citlivku. Mierhal a Sirgis odešli o kousek dál a o něčem se bavili. Vedle Ash’raen’shiny si stoupnul Hirn a chvíli se na ni díval. „O čem jste se se Sirgisem bavili,“ zeptal se nakonec.
Žena váhala, jestli má říct Hirnovi pravdu, ale nakonec – ač nerada – se rozhodla, že ne.
Sirgis mi slíbil, že bude mlčet a stejně tak já, pokud nezradí, nebudu jej před přáteli pomlouvat.
„On…v bitvě mi v jedné chvíli zachránil život. Chtěla jsem mu za to poděkovat.“
Válečník se ušklíbl a řekl: „Já dlužím snad všem členům této družiny několikrát život.“ Na chvíli se zamyslel a jeho úsměv se ještě rozšířil. „A oni mně.“
„I já ti jej dlužím,“ odtušila Ash’raen’shina tiše.
Hirn zakroutil hlavou. „Ne, ty jsi mě chránila, abych mohl rozdávat rány. Je to naopak.“
„Ale Hirne,“ zaprotestovala temná elfka, „kdybys ty rány nerozdával, tak…však víš.“
„Vím,“ odvětil mírně Hirn, „řešíme tu hlouposti, zůstaňme prostě u toho, že se navzájem potřebujeme.“
Způsob, jakým se na Ash’raen’shinu zadíval, zanechal v temné elfce dojem, že ta věta měla ještě jiný smysl, než pouze odkaz na spolupráci v bitvě.
Potřebujeme…
Válečník se temné elfce díval dlouze do očí a poté žena ucítila dotek jeho prstů na své tváři. Cítila, jak se jí do těch samých míst nahrnula krev a ona najednou zjistila, že není schopna rozumně přemýšlet, natolik ji Hirnovy oči v té chvíli spoutaly k sobě. Nejhorší pro ni však bylo to, že ani nevěděla, jestli je to špatně nebo dobře. Trošku se jí zamžilo před očima, krátce se jí zatočila hlava a ona vůbec nechápala, co se to s ní děje. Probrala se až ve chvíli, kdy se ve válečníkových očích objevil strach a on temnou elfku pevně chytnul za ramena a mírně s ní zatřásl.
„Ash’raen’shino, co se děje?“ zeptal se Hirn s neskrývanými obavami v hlase.
To bych také ráda věděla. Tmavovláska rychle vydechla a zhluboka se nadechla, aby se vzpamatovala. „Není ti dobře?“
Temná elfka věděla, že její malý výpadek by se jen těžko dal nazvat nevolností, ale přikývla. „Asi toho na mě bylo dneska moc,“ odpověděla vyhýbavě, ale zároveň pravdivě.
Dobrodruh se chtěl ještě na něco zeptat, ale vyrušilo jej hlasité zanaříkání, za kterým se otočil.
Ash’raen’shina ještě jednou hluboce vydechla a také se podívala směrem, odkud zvuk přicházel. Uviděla trpaslíka Durgana, jak držel za vlasy klečícího zraněného Hruska a nutil jej postavit se. Když žoldák těžce vstal, podepřel jej Kirinel a vedl k ohništi mezi dobrodruhy. Durgan oba muže následoval, a když byli na místě, srazil vousáče k zemi tak silně, div ten neskončil v ohni. Mierhal vrhl po trpaslíkovi varovný pohled, ale jinak nic neříkal. A Ash’raen’shina tušila proč – Hrusk musel mít největší strach právě z Durgana, který se netajil tím, že by to s ním nejraděj rychle skoncoval. A temná elfka věděla, že trpaslík nepředstírá.
Nepochybovala o tom, že vousáč nemá sebemenší pochybnosti také.
„Pojď, Ash’raen’shino,“ pronesl Hirn. „Pojď se posadit a odpočiň si. Navíc stejně přišel čas, abychom si poslechli pár věcí.“
Temná elfka jenom přikývla a pohlédla na žoldáka a nasupeného trpaslíka.
Jen aby to nestálo příliš mnoho bolesti a krve. Dneska jsme si všichni užili obojího dost…
S Hirnovou pomocí se posadila vedle Zistely a raděj než na vyslýchaného muže se zadívala do ohně. Nebyla si jistá, jestli bude schopna Hruska poslouchat, ať už bude říkat cokoliv. Stále se cítila do značné míry vyvedena tím vnitřním chvilkovým zamrznutím nebo možná spíše vzplanutím.
Asi jsem vážně jenom unavená, řekla si v duchu, ale příliš sama sobě nevěřila.
Navzdory myšlenkám k ní však dolehl hluboký Durganův hlas. „Tak, ty hnusná kryso, přišel čas, abys tady Mierhalovi vyklopil všechno o tý vaší čeládce a všechno, na co se tě bude ptát. A já se postarám o to, abys to ze sebe pěkně rychle a popravdě vysypal.“