Credendo vides VI

Po cestě domů se všichni stavěli na jeden pohár v nedaleké cukrárně. „Já už musím jít. Musím ještě něco zařídit.“Po chvíli prohlásil Kris. „Omluvte mne, prosím,“ zvedl se a odešel. Kate za ním vyběhla, protože postřehla náhlou změnu v jeho chování. „Co se děje? Můžeš mi to říct?“ Nevrle vyštěkla na Krise, když ho obracela čelem k sobě. Uviděla slzu na Krisově tváři. „Ježiš, promiň. Já se omlouvám, já nechtěla,“ objala ho. Kris se přitiskl vší silou, jako by mu chybělo teplé lidské obětí. „I když se s otcem vidím skoro každý den, přesto mi moc chybí.“ Posteskl si Kris. Kate mu dala pusu a objala ho co nejvíce to šlo. „Jdeš ještě dovnitř, nebo už domů?“ Zeptala se a chytila ho za ruku. „Asi už domů, chci být v klidnějším prostředí. Pochop mne.“ Usmál se a pohladil Kate po tváři palcem. „Miluju tě, ani nevíš jak.“ „můžu s tebou, nebo chceš být sám?“ Zeptala se. Ty můžeš všechno.“ Nechápavě odpověděl na otázku, která mu přišla skoro až zbytečná. Šli ještě dovnitř, aby si Kate mohla vzít věci a rozloučili se. Kris chytil Kate za ruku a vyrazili směrem k domovu. „Ještě jednou se omlouvám, teĎ mi došlo, že jsi sem chodil, vše co ti bylo důležité, slavit s tátou,“ řekla provinile. „To nic, nic se nestalo. A už o tom nemluv, prosím.“ Odpověděl příjemným hlasem. „Miluji tě Kate. Nechci tě ztratit.“ Vzal ji za ruku a pokračovali v chůzi.

Nedala by sis něco teplého k pití, třeba kafe, nebo radši kakao?“ navrhl Kris, když stáli před jeho domem. „Víš, že jo. Je mi zima a rády bych se ohřála,“ pousmála se Kate. „Tak ale řekni, co budeš chtít!“ naléhal Kris. „Tebe a kafe.“ Zazněla odpověď.

Kris dal hřát vodu na kafe a svůj čaj. Kate k němu přistoupila a přejela mu po zádech rukou. „Co tě trápí? A neříkej, že nic.“ Řekla Kate. „Ale nevím, jak dát tátovi dárek a hlavně jakej.“ Povzdechl si utrápený Kris. V jeho tváři byla grimasa, ze které Kate vyčetla zoufalost a prošení o radu. „Já myslím, že bude rád, když za ním přijdeš a budeš s ním. Vánoce nejsou o dárcích, ale o to, abychom byli s někým, koho máme rádi. A víš, že Dom nebyl moc na dárky.“ Vypravila ze sebe jedním dechem Kate. „Ale já nechci, aby si myslel, že jsem na něj zapomněl.“ Strachoval se Kris. „Nebude, a to si myslím, že ho znám dobře a dlouho,“ usmála se Kate. Z jejího hlasu byl poznat pokus o Krisovo uklidnění. Pevně ho objala, jako vždy,, když ho chtěla ujistit, že vše bude dobré a vše dobře dopadne. Konvice začala pískat jako píšťala parní lokomotivy. Kris naplnil hrníčky horkou vodou. Mezitím Kate připravila cukr na stůl, za který usedla. Kris ji podal hrnek s kávou a svůj hrnek postavil na stůl. „A jak jinak,jak to zvládá máma?“ nesměle se otázala Kate. „Ani nevím, nechce o tom se mnou mluvit. Ale myslím, že to nese hůř než já. Nevím to přesně. Každou noc pohladí taťkovo polštář a tiše brečí do polštáře. Nemá to snadné,“ Kris usrkl z hrníčku, „šéf na ní tlačí, má toho až nad hlavu. Je mi jí líto,“ zesmutnil Kris. „Jak vidím, taky to máš horký,“ snažila se převést řeč jinam, protože jí tato situace nebyla dvakrát příjemná. Chtěla Krise přivést na jiné myšlenky. „Chceš do toho trochu mléka, nebo dokonce led? Já myslel, že se chceš ohřát,“ usmál se Kris. „To ano, ale nechci se uvařit,“ usmála se Kate. „Ty si musíš pořád na něco stěžovat, co?“ píchl Kate prstem do ramene s úsměvem šibala. „Co my chceš provést? To se mi moc nezamlouvá!“ Podezírala Krise. „Jáá, já nic, vždyť mě znáš, jaký jsem andílek.“ nevině prohlásil Kris. „No právě, že tě znám až moc dobře. Ty jsi schopen úplně všeho,“ řekla Kate a upila kafe. Odložila hrnek na stůl, Kris se naklonil a dal jí pusu na tvář. Chytil jí hlavu a něžně jí natočil tváří k sobě. Kate ho chytila za zátylek a políbila ho. „Miluju tě.“ řekla po tichu. „Ahoj lidi, jak se vede?“ volala z předsíně matka, když si svlékala kabát. „Dobrý den,“ odpověděla Kate. „Jde to. Jak se máte vy?“ Zeptala se a na chvíli nastalo ticho. „Ale jde to,“ zazněla odpověď. „Co v práci?“ pokračoval Kris ve výslechu, který začala Kate. „Dnes to bylo celkem v klidu, až na pár malých komplikací.“ Bez zájmu odpověděla a odešla do pokoje, aby se převlékla. „Chceš udělat kafe?“ zeptal se Kris. „Ano, prosím, pokud by to bylo možné.“ Zazněl matčin hlas, který se blížil ke kuchyni.

Když chvíli společně poseděli u kávy, Kate pohlédla na hodinky a naznačila Krisovi, že už bude muset jít. Ten jí šel vyprovodit domů, aby mohl být s Kate trochu déle. Po cestě přemýšleli, co asi dostanou za dárky pod stromeček. Vymysleli toho spoustu, ale většina nebyla skoro reálná. Pomalu se blížili k domu, kde Kate bydlela. U dveří se rozloučili a ona zmizela za dveřmi. Kris se opět ocitl samotný, tak se raději otočil a vydal se na zpáteční cestu domů. Po cestě přemýšlel o mnoha věcích, především, jak to Kate myslela s tím dárkem pro jeho tátu. Její řečnění ji někdy připadalo velice nesrozumitelné, ale toto pochopil, dle jeho názoru, dobře.

Když přišel domů, navečeřel se a šel se umýt, aby si mohl jít lehnout.Do postele ulehl velice unaven. V okamžiku usnul.

***

Probudil se v domě Nikol. Našel Nikol, jak na něco shlíží na ulici z okna. Kris se k ni přiblížil, aby zjistil, co tam pozoruje. V ten okamžik litoval, že to udělal. Po ulici šla početná smečka vlků následována velkou skupinou Servindů. Vlky již znal z minula, ale přesto byl k smrti vyděšen. Po ulici šla černá vlna černé blýskavé vlčí kožešiny. Místy se mihl rudý záblesk jazyka, když se některý z vlků olizoval. To co následovalo tuto černou vlnu bylo ještě víc děsivější, než si kdy mohl představit. Kris ještě nic tak strašného neviděl. Ani v té nejhorší noční můře, která se mu kdy zdála. Děsem mu skoro ztuhla krev v žilách. Armáda Servindů. Každý bojovník byl vysoký nejméně dva a půl metru. V ruce třímal dlouhý meč a na zádech měl připevněný štít. Celé tělo měl pokryté brněním, které se skládalo z plátů kovu. Každý plát překrýval plát, který byl níž položený. Místy mezi brněním vystupovala temně černá srst. Na mohutném, svalnatém těle se tyčila hlava. Hlava vlka s lidskými rysy. Uši byli špičaté a směřovali rovnou k oblakům, oči měli krvavě rudé, zářili touhou po zabíjení a po krvi. Ze zkrvavené tlamy cenili velice dlouhé bílé zuby, místy potřísněné krví. Nejen jejich vzhled a nesnesitelné vrčení Krisovi hrůzu. To vše podtrhlo nepříjemné skřípání kovu o kov a dusot vojáků.

Náhle se někdo dotkl jeho ramena. Kris strachy vyjekl. „Neboj, to jsem přeci já,“ uklidňovala ho Nikol. To je dnes už po páté, co tudy táhnou. Ty bestie asi neví, kdy přestat.“ Rozčilovala se. V jejím hlase bylo poznat nejen rozčilení, ale i zoufalost, že s tím, co se na ulici děje, nic nezmůže. To jí trápilo ze všeho nejvíce.

Jeden z bojovníků vystoupil ze šiku, pohlédl do okna, ve kterém stál Kris a Nikol. Vzpřímil se do své plné výšky, vycenil zuby a se sípavě se nadechl. Z hrdla se mu vydral nepřirozený skřekot. „Zemřeš, stvořenče rasy lidské.“ Krisovi z toho přeběhl mráz po zádech. Upřeně pozoroval Servinda, jak jeho tělo opět kleslo a jak se zařadil zpět do šiku. Takhle tady vyhrožují neustále.“ Ušklíbla se Nikol s nezúčastněným tónem v hlase. Nevíte, kde by mohl být táta?“ starostlivě se zeptal Kris. „Nevím, Servindi vtrhli do jeho domu. Říká se, že tam nebyl.“ Uklidňovala ho Nikol. „Jsem si jista, že se někde schovává.“ „Já v to doufám také.“ Odpověděl Kris. V tu chvíli se armáda zastavila. Šik se přeskupil. „Co se to děje?“ nechápavě se zeptal Kris. „ Ále, to je jenom střídání stráží, nebo něco takového.“ Řekla úplně chladným a klidným tónem. Nechci tě vyhánět, ale asi bys už měl jít domů,“ a odešla do vedlejšího pokoje.