Slavnosti Amona

“U Ištar!”, zvolám překvapeně svou patronku, jakmile spatřím ten radostný ruch a veselé štěbetání hloučku žen, sklánějících se nad mou postelí. “Kde jsem? Kdo jste?”, vyptávám se zmateně. Nějak mi nedochází souvislosti- naposledy vzpomínám jak mě ti muži násilím odvlekli do loďky..... „Sladká Nefer“, promluví nejstarší, podle všeho mocná, ale důstojná a zajisté života znalá žena: „Zda-li pak víš, že se nacházíš ve Zlatém domě faraona Haremheba? On, jakožto syn boha Hora a jakožto nový vládce nejmocnější země, jaká kdy na světě byla, naší milované země Kemet, si při svém nástupu na trůn, po smrti faraona Amenhotepa...“ „Kéž Amon odpustí nepravému faraonovi a požehná mu k životu věčnému“, přeruší ji konkubíny, při vyslovení jména, nedávno zesnulého faraona. “Zajisté, Amon je Bůh všech bohů a proto mu Haremheb chystá velkolepé oslavy, aby potvrdil, že egyptský lid se k němu po temné vládě Atona zase s radostí navrací. Proto tě koupil od Burnaburniaše a včerejší noc byla pro něj velkým překvapením, když spatřil, jakou krásou tě Ištar obdařila. Skutečně, vaše bohyně musí být velice mocná…”, zahhledí se na mne žena. “Má paní,” pravím stále nechápavě, “ale k čemu, k čemu mám být faraonovi prospěšná?” Náhle k posteli přistoupila žena, doposud němě přihlížející opodál řkouc: “Já jsem velká manželka královská, dobře si mě prohlédni, není v Egyptě spanilejší paní, než jsem já. Ty hloupá, Haremheb tě sem nechal přivézt z Babylónie, protože se staneš vyvrcholením celých oslav. Za pět dní a pět nocí se tvůj čas naplní. Staneš se hlavní obětí.” Povýšený úsměv se změnil v úšklebek na tváři krásné ženy a já si v cele skutečnosti uvědomila tu hrůzu, země se zatočí, barvy potemní…. . “Omdlela”, ozve se ustaraně jedna z konkubín. .......................................................... Den I. Inu, ráno po probděné noci mne zastihne vyčerpanou, slzné váčky dokonale prázdné- přesto jsem si náhle vzpomněla na krásnou Babylonii, její silné muže, hrdé ženy a zdravé děti a uvědomila si, že má duše zůstává svobodna nadále. Nakonec, před sebou mám ještě dlouhých pět dní, za sebou mocný lid babylonský a nad sebou věrnou Ištar. V pravdě, jsem tedy teď váženým hostem, postaráno je o mě velice, mohu se zajisté pustit do prohlídky Egypta, o kerém se všude tolik mluví. A při oné příležitosti snad promylet útěk? “Merit, dobrá Merit”, žadoním,” mohu vyjít ven ze Zlatého domu? Dovol mi spatřit jasný Reuv kotouč a smočit šat v průzračné vodě Nilu.” Stará žena projeví dobrou vůli, beztak je to nejhodnější člověk z celého paláce a dovolí mi menší procházku. Jakmile vykročím do horkého dopoledne, se dvěma eunuchy v patách, oslní mě velkolepost Amonových zahrad. „Paní, pojďme, provedeme vás Thébami. Není člověka, který by si město faraonů nezamiloval,” přemlouvají mě mladíci, také pohlceni nádherou dnešního dne. A opravdu, nevěřila jsem příliš povídání starců u nás, jež tvrdili, že stačí jednou podlehnout šumu a ruchu Thébských ulic a již nikdy si jiné město nezamilujete. Ale velkolepost lodí v přístavu, neustálý veselý povyk v uličkách, pobíhání rozpustilých dětí po cestách, naoko vážné hovory měšťanů, bohatá pole podél Nilu, tukem lesknoucí se kněží a vínem a pivem překypující krčmy mě nutily přemýšlet, proč jsem tuto zemi poznala v nejhorší chvíli? Uprostřed města právě vrcholily přípravy na zahájení velkolepých oslav. Všude se motali kupci, povykovali otroci, občas bylo slyšet kázání kněží a kárání stráže. Řemeslníci stavěli sochy bohů po okraji cest a stánky na budoucí prodej vína a piva. Na rohu tu a tam postávaly dívky s měděnými kroužky na zápěstích, lákající muže k příjemnému spestření horoucího dne. V tom pocítím na temeni jakýsi tlak, něco mě přinutí otočit hlavu. A doslova narazím. Na pohled chlapce sedícího na rohoži opodál, jež právě ošetřuje zraněného otroka. Pohledy se střetnou, já však cudně zklopím zrak. Jenomže mě stále láká zas a znova utíkat k jeho silným opáleným pažím a něžným očím, které na mne tak okouzleně hledí. “Kdo je ten mladík támhle?” zeptám se ostýchavě svých průvodců. “Budoucí královský lékař a otvírač lebek. Syn lékaře Sinuheta, nefer. Jmenuje se Tanus. Ale již bychom se měli vrátit, musíš se připravit k večeři.” Návrat do paláce, koupel i velkolepou hostinu překonám jako ve snách. V paměti mi utkví pouze hrdý, ale zároveň bolestný pohled faraona, který mne pozval na krátkou procházku po zahradě. O slavnostech však nepadlo ani slovo. Do postele se dopotácím s hořícími tvářemi a sny mě vedou přímou cestou do Tanusovy náruče. Teď už vím, že pokud neucítím jeho rty na mých, pokud s ním nebudu sdílet postel a pokud s ním nerozbiji džbán, nemá smysl nic jiného. Těch zbývajícíh pět dní jsou jen malou cenu za to, abych jej mohla jěště spatřit. A pak se mohu smířit s osudem. Jsem blázen, milá Ištar? ............................................ Den II. Sedím na rohoži ve stínu Amonova chrámu, pozoruji západ slunce nad Nilem a na kus papyru zaznamenávám události dnešního dne. Pod kůži se vkrádá dobromyslnost, hrdost a lehkovážnost egyptské země a já musím chtíc nechtíc přiznat, že si ji zamilovávám čím dál víc. Ištar, drahá průvodkyně, jak jen popsat, co jsem dnes opět cítila při pohledu do těch tmavých, ebenových očí? Náhlou slabost, bodání u srdce, nekonečné štěstí, nepoznanou radost? Nechce se mi umřít. Tedy, nechce se mi umřít, když pomyslím, že bych se do těch očí mohla dívat den co den. Když bylo slunce přímo nad našimi hlavami, přijela do Domu dvou bran vzácná návštěva. Dlouholetý panovníkův přítel. Lékař Sinuhet. Ó, jak mne překvapilo, že chce se mnou mluvit. Rozprávěli jsme jeho dlouhých cestách, mimojiné i do Babylónie. Zmínil, že není v světě více chtřejších lidí než právě v mé zemi. A také z jeho út jsem se dozvěděla, jak se vlatně oběť Amonovi přináší. „ Spanilá Tapiducho, faraónovy chlubivé řeči jsou jen jako bzučení mouchy v mých uších, vždyť on sám se narodil s hovny mezi prsty i když se to teď snaží popřít. Ale znám jej spoustu let a člověk je to velkomyslný a bojovný, jenom díky němu vidíš nyní Egypt v takové slávě jako za dob velkých faraónů. Jenomže lid je stále nedůvěřivý a obává se, že by zlé časy měly opět přijít. Proto se Haremheb rozhodl uspořádat oslavy na znovuzrození Amona a oprášit nemírné bohactví země Kemet. V pravdě, Amonovi se lidské oběti přinášejí zřídka- musí to být překrásné, nedotknuté panny, které vydechnou naposled ve vodách našeho Nilu. Tím dokážeme Amonovi, že jsme nikdy, ani v dobách nepravého faraona s jeho nepravým bohem Atonem nepřestali věřit. Budiž se tak stane druhý den po zahájení svátku.“ Poté již nebylo o čem hovořit, Sinuhet se se mnou uctivě rozloučil a zanechal mne vzpomínkám. Poprvé od probuzení v královské posteli jsem vzpomněla na domov. Ach Ištar, jak hořké slzy smočily jemný písek na břehu Nilu. Oslavy byly dnes zahájeny. ................................................ Den III. „ Nefer? Nefer, vzbuď se, prosím“....Zaslechnu sladký hlas přímo u ucha, otevřu oči a: „Pro Ištar, co tu děláš? Sním snad?“ Tanus. Sedí na rohoži pod mou postelí a jeho něžný pohled projíždí mým tělem jako nůž. “ Ode dne, kdy jsem tě spatřil, není můj spánek jako dřív. A když mi otec včera prozradil, jaký důvod má tvůj pobyt v zemi egyptské, nemohl jsem jinak, než-li s tebou promluvil a dívat se ti zblízka do očí,” odmlčí se. “ Tanusi, drahý, nemá smysl, abys kvůli mě si způsobil potíže, co kdyby tě zde našli stráže? Zbývají mi už jen dva dny. Dva poslední dny na tomto světě a já doufám, že mě poté přijme Ištar do své náruče a budu žít navěky s ní v hojnosti a blahobytu,” snažím se nalhávat i sama sobě. “ Ne, žádné dva dny. Chtěl bych tě nazývat svou sestrou a vidět tě probouzet se každé ráno po mém boku, stejně jako dnes. Právě díky tobě jsem pochopil, proč jsem byl zrozen. Čekej mě zítra u Amonova chrámu, když bude slunce zapadat. Prosím přijmi mou nabídku, nefer, a já budu milovat tvou zemi a tvé bohy stejně jako tebe, až do ní utečeme.” Polibek na tvář zamrazí víc než ranní kapka rosy a vzdalující se kroky bodají strašněji něž rány dýkou. Nyní však, zdá se mi únos z Babylónie naprosto logický a nebráním se ani odpolední procházce do srdce Théb, kde se každým dnem stupňuje velikost svátků, zvyšuje se povyk prostých lidí i majetných měšťanů, víno i pivo teče proudem, bohaté ženy, ověšené zlatem povýšeně postávají a s předtíranou pohrdavostí si prohlížejí rozputilé děti, motající se pod nohama silným opáleným vojákům a kněží, vážně kázající lidem o velkoleposti a důležitosti Amona. Již pozítří má se můj čas naplnit, nemám však strach, vždyť večer opět uvidím Tanuse, v celé kráse. Tmavé vlasy, temné oči, štíhlé a přesto svaly hrající údy mi dávájí zapomenout na zlověstně vlnící se hladiny jinak mírumilovného Nilu. Těsně před západem slunce si mne nechá přivolat faraón: “Tapiducho, jelikož jem tě nechal přivéz s posláním, o kterém již víš, musíš se dnes spolecně se mnou účastnit velkolepého průvodu ihned po setmění. Běž nyní, nech se vykoupat a natřít vzácnými oleji. Bude to nezapomenutelná podívaná. Faraon promluvil.” A aniž bych mohla něco říct, odvedli mě ke koupeli. Srdce se mi však v tu ránu zastavilo, nepřijdu ve smluvený čas ke chrámu a jiný plán k útěku již je nemyslitelný. Z průvodu vidím jen mlhavé šmouhy, jelikož slzy halí můj zrak a smíšné a líčidly umazaly Haremhebovi šat. Nehněval se na mne, snad pochopil, že smrt mám na dosah. Ištar, nedoufám již. Snad jen v tom, že mne, jako věrnou služebnici, očekáváš. Tanus zajisté myslí, že dám přednost chladné roušce smrti před jeho teplou náručí. Pláč mne vysílil natolik, že jsem upadla do zlých snů, plných neklidu a slzy rozpily písmo na papyru… ……………………………… Den IV: Podivný šramot mne donutí pomalu otevřít oko. Mocný Re se právě chystá na každodenní pouť oblohou. A opět ten divný zvuk. Pocity úzkosti a strachu se při prudkém posazení jako mávnutím vytratí a já si všimnu malých kamínků, válejících se u vchodu na terasu. Předtucha říká, že obavy byly zbytečné, takže tichým krokem vykročím vstříc svítání. “Tapiducho, má sestro, jsi připravena?” Ozve se nejkrásnější hlas z mlhavého šera pod palácem. “Ach Tanusi, já se bála. Bála jsem se, že nepřijdeš. Žes na mne zapomněl,” vydechnu. “ Nefer, zapomenout? Vždyť já jsem odsouzen, mýt tvůj obraz vytesán před očima na každém kroku až do skonání věků!” “Připravena,” po tomto vyznání nemohu jinak, Ištar. “Díky, Amone. Od dnešního dne, nebude již na světě, co bych si přál!,”zvolá Tanus se špatně skrývaným nadšením. Chce se mi jásat s ním, musím jej však tišit, vzpomenu- li na stráž. “Tedy poslouchej, sestro, dnes se již neuvidíme, musím ošetřit zbytek svých pacientů, abych splatil alespoň malý dluh Amonovi. Zítra se však ustroj do překrásného šatu, buď pokorná před faraonem a čekej. Já se včas objevím. A potom, potom se již nerozdělíme, věř, nefer.” “Kéž milá Ištar chrání tvé kroky a má láska bdí nad tvými činy. Ten čas do zítřejšího rozbřesku, zdá se nekonečný, Tanusi.” Slunce se mezitím vylouplo přímo na obzor, náš hovor nehalí závoj šera, spěcháme tedy s loučením. Včera mi jeho vzdalující se kroky připomínaly bodání dýkou, dnes si připadám jako při nekonečném mučení, jako by s ním odešel kousek mé duše. Po zbytek dne se oddávám rozjímání a modlení v Amonových zahradách a koupelím. Merit mne vyzvala na krátkou projížďku po oklolí Théb, za těch pár dní jsem se utvrdila, že to je ten nejlepší člověk, jakého jsem ve Zlatém domě potkala. Hovořily jsme o egypťanech a babylóňanech a k mému velkému překvapení jem zjistila, že mnoho zvyků spojuje dva mocné národy. Nyní sedím na rohoži před postelí a odpočítám minuty, jen až bude čas jít spát. Ištar, nejdražší, zítra přijde. Smrt nebo láska. Prozraď, naznač, co zvítězí? ........................................ Den V. Svítá. Neodolám, vstanu a vyjdu do zahrad. Jakýsi štít a ochranu mi poskytne Amonův hrdý a velkolepý košatý strom, do jehož stínu usednu. Zlatý slunečný kotouč se pomalu rodí na nebesa, jako každý den. Každý den stejná a přesto okaždé jiná podívaná- já, jako němý divák ji dnes shédnu možná naposled. Najednou mne napadá, že egyptský východ slunce tolik připomíná východ slunce nad Babylónem a také si uvědomuji, že není rozdílu mezi zeměmi, kraji, přírodou v různých koncích světa, není rozdílu mezi králi a faraony, mezi lidem. To jen my, hloupé bytosti, z rozmaru a kratochvíle stvořené bohy si myslíme, že máme právo měnit svůj osud, který byl samozřejmě již v den našeho zrození vepsán ve hvězdách. Z přemýtání mne však vyrušila Merit. Přišla netušeně, nesouc dobré zprávy, i když pro mne dosti překvapivé. Pravila: “Tapiducho, dcero Ištařina, věz, že jsem prostá žena. V Amona věřím bezmezně, nikdy jsem jej nezradila. V pravdě ovšem, velice jsem si tě za tu krátkou dobu zamilovala a když za mnou přišel Tanus a vyznal se ze svých citů k tobě chovaných, vidím přesně, co musím udělat. Nic jiného si ale nepřeji, než aby mi Amon odpustil.” Odmlčela se, protože hlas by se jí zlomil. Chtěla jsem ji utěšit, ale i já měla v krku těžký balvan, který mi v tom bránil. Po chvíli jsem však sebrala odvahu a tichým hlasem se optala: “Má paní, co ti Tanus vzkázal? Co máš udělat?” “Tak tedy poslyš, až pro tebe přijdou eunuchové, odejdi s nimi vykonat posvátné koupele, přijmi kázání od kněží a nech se zahalit do překrásného šatu. Ale buď velice, velice opatrná, každá maličkost, drobnost, která se ti nebude zdát obvyklá, měla by tě vybudit k ještě větší pozornoti, neboť mám dojem, že faraon něco tuší,” prozradí mi tajuplně, “a potom, až bude čas, nastoupíš do nosítek u nichž budou dva otroci. Ty pošle Tanus. V půli cesty, u domu lékaře Sinuheta rychle zastaví. Ty vyskočíš a místo tebe nasedne do nosítek jiná dívka. Nikdo se o záměně nedozví, ale vy, jakmile si s Tanusem padnete do náruče budete utíkat, jak jen to bude ve vašich silách. Nechť vás Horovo oko doprovází.” Skloním čelo až k zemi, na znamení největší úcty, ale to už se Merit vzdaluje a já si všimnu opodál stojících a trpělivě čekajících eunuchů. ……………………….. “Buď tedy s bohem, nefer, nezapomeň však na mé rady, “ loučí se Merit. “ Jaképak rady by tak tahle,” posměšne kývne hlavou směrem ke mně, velitel faraonových vojsk, “mohla potřebovat?” Odvádí mě k nosítkám, chvíli to již vypadá, že si vezme odnos na starost sám, to by však byl můj konec. Naštěstí dá otrokům pár posledních příkazů a vydáme se na cestu. “Jsi to ty, dcera babylónské bohyně Ištary? “, ozve se zezadu. „Ano“, odvětím roztřeseně. „Dobrá, paní, buď připravena a modli se prosím co nejpokorněji ke své patronce. Až bude čas, dáme ti znamení.” Cesta ubíhá jednotvárně a pomalu. Nemohu vyhlížet ven, i když je již po setmění, je to nebezpečné. Takže jen bezduše potichu sedím a odpočítávám nekonečné vteřiny. Pávě ve chvíli, kdy má otupělost začíná dostupovat vrcholu, nosítka zastaví a jeden z otroků křikne: “Paní, zde se naše cesty rozchází, utíkej rychle do toho stavení naproti cesty- to je dům lékaře Sinuheta.” A tak tedy utíkám. Přes den jsem si nevšimla pražádných podivnotí, usuzuji tedy, že si faraon dozajista ničeho nevšimnul. Do dveří vpadnu s nesmírnou úlevou… “ Výborně, tímto sis zajistila život věčný”, konstatuje faraon s pohledem na tvář, zkřivenou škodolibým úsměvem a já si s hrůzou uvědomím, že: “Merit, jak jsi jen mohla?” A v tu samou chvíli taky spatřím na podlaze ležícíhospoutaného Tanuse, upírajícího na mne zofalý pohled. Nemohu se však k němu vrhnout, vedlitel vojsk, jakmile si uvědomí můj záměr, přikočí a spoutá mne taky. “ Překrásná Tapiducho, cožpak jsem ti já sama neříkala, že jsem prostá žena, bezmezně věřící Amonu a faraonovi? Myslíš snad, že bych kvůli tvé rozmilé tvářičce riskovala život věčný?” Podívá se mi Merit vyzívavě do očí. Vzpurně trhnu hlavou a můj pohled se obrátí na bezmocného Tanuse. “Oba dva budete ještě před svítáním popraveni. Faraon promluvil.” Náhle začne zvonit zvon, barvy potemní, až rázem všechno zčerná. Zvon však odbíjí dál. Máchnu dlaní po zvuku a náhle všechno ztichne. Pootevřu oči. Kde to jsem? Ptám se sama sebe stejně jako před pěti dny. Něco mi tlačí na spánek, pohnu se a pohled na tlustou knihu, mi náhle všechno objasní. “Egypťan Sinuhet- patnáct knih ze života lékaře”, hlásá titulek. A sakra, pousměju se, tak tenhle byl skoro skutečný.