Přežít svou smrt

Malý chlapec zděšeně vběhl do místnosti. Byla temná, pronikalo do ní jen pár paprsků světla z úzkého okna. Rozhlížel se kolem se a hledal jinou cestu ven než dveře, kterými vešel. Teď v nich totiž stála štíhlá velmi vysoká žena v černém plášti a sledovala každý pohyb dítěte. „Paní, prosím vás, pusťte mě ven! Co chcete? Nemám žádné peníze!“ šeptal chlapec.
„Neboj se, broučku,“ řekla žena hlasem ostrým jako břitva, ale tónem mateřsky jemným, „neublížím ti. Pojď blíž a podej mi ručku,“ pokračovala. Vstoupila do místnosti a tiše zavřela dveře. Dítě se váhavě přiblížilo a žena jej vzala za ruku. Zvedla zrak a upřela své chladné oči do velkých vylekaných očí dítěte.
„Chci jen tvůj strach,“ vyslovila tiše. Cítila, jak v jejím stisku malá ručka ucukla, ale ona chlapce nepustila. Teď už jí nemůže uniknout. Stále se dívala do jeho očí.

Utíkal prázdnou ulicí. Nevěděl proč utíká, před čím, ale chtěl být od toho co nejdál. A tak dál běžel potemnělou ulicí, která jako by neznala konce. Cítil za sebou hrozbu, kterou nedokázal popsat slovy, ale představa střetnutí s tím ho doháněla k šílenství. Najednou se před ním objevil bílý plot. Vypadal skoro jako ten u nich doma, jen teď stál v té dlouhé ulici bez odboček a byl mnohem vyšší. Doběhl k němu. Cítil, jak se každou sekundou blíží nebezpečí. Snažil se ho přelézt, prokopnout, lomcoval s ním, ale nic nepomáhalo. Věděl, že mu už zbývá jen pár chvil a nemůže nic dělat, jen čekat, až ho to dostihne. Bál se. Rozklepaný se slzami v očích se otočil navstříc hrozbě. Uviděl jen záblesk modrých očí a začal křičet jako nikdy v životě. Potom viděl, jak se jeho bezvládné tělo skácelo na chladnou zem bez náznaku života. Ležel v té dlouhé ulici, nebyl v ní žádný plot a jeho tělem se nesytila žádná krvelačná obluda, jak čekal. Viděl sám sebe zemřít, ale ten strach co mu zaplňoval celé tělo cítil až moc reálně.

Na chvíli prozřel a odvrátil od ženy zrak. Ta rozezleně vyprskla a vrátila hlavu dítěte tak, aby se jí zase dívalo do očí.
„Ještě jsme neskončili,“ prohlásila, teď už bez jakéhokoli náznaku jemnosti v hlase.

Zase stál v té ulici. Prvoplánově se rozběhl, tentokrát tomu třeba uteče. Po chvíli začal přemýšlet. Vždyť tohle nemůže být skutečnost, přece sedí naproti té ženě. V tom minulém… nejspíš snu zemřel, a teď je zase živý. Ten plot, přes který se nemohl dostat určitě není skutečný! Ale už mu zase mysl začala zatemňovat čirá hrůza. Zase se to blížilo. Chtěl se zastavit a bojovat s nereálnou představou, ale nenašel v sobě sílu, tak běžel dál. Opět uviděl ten plot. Přece tam nemůže být! Zavřel oči. Ten plot tam není, je to jenom sen, představa, žádný plot uprostřed ulice neexistuje, opakoval si. Zatnul zuby a rozběhl se přímo proti němu. Plot ho ale tvrdě odrazil a chlapce podruhé zachvacovala panika. Nemá čas, už tomu nemůže uniknout… Duší se mu rozlila temnota. Záblesk modrých očí.
„Ne, prosím, nech mě žít!“ křičel. Marně.

Ulici, ve které se ocitl už dobře znal. Chtěl se zase rozběhnout, ale přemohl se a zůstal stát. věděl že se to blíží. Ale tím, že bude utíkat si nepomůže. Zase už se bál, každou vteřinou se to vstupňovalo. Tohle není skutečné, je to jen sen, říkal si v duchu. Nemůže potřetí zemřít. A věděl, že by to nebylo naposled. Dětská mysl se vzbouřila. Velmi pomalu se otočil. A udělal krok, svůj první krok zpět. Hlavou mu prolétla celá jeho první smrt, ta obrovská hrůza a bolest. Toužil se vrátit, ale byl si jistý, že tohle je jediná možnost jak se vrátit do reality. Při druhém kroku prožil svou druhou smrt. Zase ten plot, blížící se nebezpečí, nemohl nikam uniknout… Oči měl plné slz bolesti. Třetí krok byl ze všeho nejhorší. Tohle už nebyla smrt podle představy dítěte, ale byly to pocity člověka, co doopravdy umírá.

Uvědomil si, že sedí v té místnosti a dívá se do těch ledových očí. A udělal první, co ho napadlo. Zakryl je rukou, aby je už nikdy neviděl. Žena začal děsivě křičet. Kůže obličeje se začala kroutit a syčet, vzduchem se nesl pach spáleného masa. Chlapec se na to díval s údivem a děsem. Ruku se mu podařilo odtáhnout až po notné chvíli. Nechtěl vidět, co udělal, ale přesto koutkem oka zahlédl její tvář, kusy spálené kůže visící z obličeje, kde byla otisknuta jeho dlaň. Žena začal vydávat zvuky podobné breku, ale slzy neměly kudy utíkat ven. Nikdy se už nepodívá do očí žádného dítěte. Chlapec vyběhl ven z místnosti, dusil se zápachem spálené kůže. Začal zvracet a brečet. Podařilo se mu uniknout koloběhu nekonečné smrti, ale navždy mu v srdci zůstane děs ze smrti, kterou prožil zaživa.

pozn.: je pravděpodobné, že k této povídce bude v nejbližší době v poezii uveřejněna báseň/píseň. Takže comming soon :o)