zelená cesta-kapitola 4

Červená , šíp, krev, zelená a …..studená sprcha. Elva s trhnutím vyskočila z postele a instinktivně zajela rukou k pasu. Meč tam samozřejmě neměla, ale instinkt je instinkt. „Bože Eriku zase voda?“ „jo, protože jinak bys spala do večera.Já jdu teď s Inespertem cvičit mluvení, a ty bys mu mohla něco ulovit, mysli na to že musí něco jíst. Koně máš, luk taky, takže hybaj do práce.“ Elva se s brbláním vyhrabala z postele a zamířila si to ke stájím. Už docela zvládala klus ale cval nikoli. Osedlala si Picmause, svého ušlechtilého koně, vzala luk a vyrazila. Věděla že Erik bude trénovat tak pět hodin,takže se jen tak projížděla a přemýšlela o tom snu. Byl podobnej, ale ne úplně. Ta červená a šíp tam neměli co dělat. Jenže se dostatečně nesoustředila na cestu a nevšimla si jámy před sebou. Picmaus jí přeskočil, ale už bez Elvy. „bože já sem ale tele, takhle teda žádný zachraňování světů nebude.“ Smála se sama sobě. Vyhrabala se z jámy, koně přivázala ke stromu a začala ze sebe sundávat bláto. Najednou kolem její hlavy prolítl šíp a zabodl se vedle koně do stromu. „Ajaj, tak tohle nebude dobrý!“ Skočila ke koni, odvázala ho bleskovou rychlostí a vyhoupla se do sedla. Mezitím kolem ní prosvištěly ještě asi dva šípy. Útočníky viděla jen koutkem oka, ale jedno jí bylo jasné, a to, že to rozhodně nejsou lidé. Jejich kůže byla rudě červené barvy, kterou měli i jejich šípy. Na sobě měli dlouhé pláště, a na hlavách helmice. Z jejich výrazu byl patrný vztek že se nemohou trefit, tak že asi nebyli moc dobrými střelci. Elva klusala na koni jak jen to šlo, jenže se bála zrychlit. Protože jí rukou ale najednou projela palčivá bolest, a pohled na Šíp trčící ji z ramene nebyl moc pěkný, zahnala strach. Zavřela oči a vší silou kopla Picmause do slabin. Ten se s řehtáním rozeběhl. Snažila se nemyslet na praménky krve které jí stékaly po paži, a na to že jestli spadne tak jí nejspíše zabijí. Luk použít nemohla jelikož jí to nedovolilo rameno. Zamířila proto k louce kde se učil Erik a Inesperto. Už je měla na dohled, volala na ně, jenže jí neslyšeli. Letěla na ni další salva šípů, a jeden se zabodl Picmausovi přímo do zadku. V tu chvíli se zřítil k zemi. Elva obloukem dopadla na zem, udělala pár kotrmelců, při kterých si trčící šíp zlomila, a zůstala sedět. Neměla silu cokoli podnikat, tak čekala až se k ní útočníci přiblíží. Bylo jich celkem pět, a byli už u ní. V tom před ní skočil Inesperto, postavil se na zadní, roztáhl křídla a výhrůžně koulel očima „Pátky!“ Vykřikl, ale jelikož měl v téhle poloze tak metr, moc se ho nebáli. „Pátky ovídám!“ Jeden z bojovníků k němu přistoupil a pronesl: „ty že máš být drak? Dyť si velký jako nějaký pes!“ To ale neměl dělat, protože Inesperto vyskočil a zakousl se mu do obličeje. Kousal, škrábal a prskal. Nakonec padl bojovník mrtev k zemi. „ry fcete aky?“ Otázal se výhrůžně ostatních, teď už to výhrůžně teda znělo. Elva zahlédla jen jak mizí, pak ztratila vědomí. Y „halo! Plobuď se !“ Elva viděla jen bílou mlhu a před sebou Inesperta. „Kde to jsme?“ Koukala na něj nevěřícně. „V alupe, budes lezet ete ak ejden, plotoze si tratila oc klve. Enom em ti o risel rict, ze em s ebou, a ze am lad plotoze smi ic neulovila! Jen se pousmála a zas usnula. Elvina ruka se hojila rychle. Erik jí zašil ránu, a pořád jí mazal různýma mastičkami, které ale pomáhali. Za týden už byla docela fit, jen jí vrtalo hlavou, kdo jí to vlastně chtěl zabít, takže se při jednom převazování obvazů zeptala. „Ty Eriku, kdo vlastně byli ti útočníci?“ „Věděl jsem že se zeptáš, a můžu ti odpovědět jedině takhle- nevím. „nevíš? Jak to dyť ty si tady odborník!“ „To sice jsem ale samotnému mi to nedává spát. Nikdy jsem nikoho takového neviděl, ale určitě to nejsou naši přátelé, takže si musíš dávat větší pozor. Asi už se o tobě nesou zvěsti, takže se tě snaží vyřadit ze hry ještě dříve než do ní vstoupíš.“ „Jak o mě ale mohou vědět?“ „víš, narození draka se nikdy neututlá. Je to moc velká energie co přijde na svět, a cítí to všichni vnímavější tvorové ve všech sférách, ať už divným pocitem, snem,viděním a nebo jen zamrazením v zádech. Budeme muset náš odchod popostrčit Pokračování příště