Lic Vitales

V temném stínu chodí tiše
až na místo setkání.
Utíkáme, kroky slyše,
radost střídá vzlykání.

Chodí světem hrůzu šíří
Matičko země, sílu nám dej
Přikladla se netopýří,
Arlingova Ghalis Drei!


Pro mladičkou dívku to bylo něco neuvěřitelného! Podařilo se jí dokončit zkoušku! Jako nejlepší z ročníku ukončila svůj výcvik. Je z ní arlingova služebnice a ona teď má to potěšení se s ním setkat.
Kráčela temnými chodbami arlingova hradu. Pro nezasvěcené by to nebylo hezké místo na procházku. Celá pevnost byla skryta v jeskyni pod pohořím Raglio. Tady, v nekonečné tmě sídlil Bůh temnoty a stínů, její pán. Konečně se dostala až do obrovského přijímacího sálu. Už na ni čekal.
„Přistup blíž, Oriis Astrin!“ promluvil k ní. Dívka se odvážila udělat pár nesmělých krůčků.
„Jsi členka řádu Ghalis Drei! Ty se nesmíš bát,“ zahřměl bůh. „Ne, pokud chceš splnit úkol, který je ti souzen!“
„Nezklamu vás, mistře,“ uklonila se dívka a napjatě poslouchala.
Arling přikývl a posadil se za veliký kamenný stůl. Astrin se odvážila podívat se na svého pána. Jeho tvář ozařoval svícen uprostřed stolu. Dokonale bílý obličej lemovaly havraní vlasy. Černé, prázdné oči upíral někam do dáli.
„Lic Vitales,“ spustil. „Město bezvěrců! Odmítají uctívat matičku Ghal. Pohrdají temnotou! Ale to změníme! Ty to změníš,“ řekl a koutkem oka pohlédl na svou mladou služebnici.
„Ano můj pane,“ pronesla dívka a dál poslouchala rozkazy, které musí ve jménu svého pána vyplnit.


„Už ji vedou!“ zakřičel kdosi.
„Upalte ji,“ ozvalo se z druhé strany.
Dav ustoupil a vytvořil uličku pro odsouzenou. I když byla spoutána v řetězech, i když mohla jen bezmocně sledovat poslední chvilky svého života, lidí z ní měly strach. Pořád byla Arlingovou služebnicí. Pomalu ji vedli k hranici uprostřed náměstí. To bude její trest! Trest za všechno to zlo, které v okolí napáchala. Téměř měsíc zabíjela rolníky v širém okolí. Zapalovala domy, zabíjela koně. Šířila hrůzu a nenávist, ale nepodařilo se jí zlomit víru čistého města. Oni nepodlehnou temnému bohu, Miel je ochrání! Chytili ji a teď se pomstí za všechny ty mrtvé!
Dívka musela snášet nesmírnou bolest. Mučili ji, ale na to vše byla zvyklá. Už zažila horší věci. Nic není tak strašné, jako vstup do Ghalis Drei. Vzpomínala, jak ji trýznili několik týdnů, než ji konečně upálili. To vše, aby se mohla zrodit ve službách samotného Arlinga.
Stále si zachovávala svou temnou krásu. Dlouhé černé vlasy se jí vlnily až do půli zad a zakrývaly tak stopy krutého bičování. Černé šaty už ztratily svou krásu. Roztrhané cáry jen tak tak držely pohromadě. Její temné jiskrné oči se však nezměnily. Sebevědomě se prohlížela okolní dav. Dovolila si náznak lehkého úsměvu. Taková slabost všude kolem! Ten bezvýznamný nudný život! Viděla v nich jen odporný hmyz. Mravenci, kteří si postavili kamenné mraveniště, aby se v něm mohli schovávat před nelítostným světem.
Stráže přivedli dívku až ke kůlu a důkladně ji připoutali. Z chrámu boha slunce vyšla skupinka kněží. Nesli pochodeň, která má ukončit její život.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se jí jeden z mužů.
„Astrin,“ odvětila pohrdavě, aniž by se na toho bezvýznamného človíčka podívala.
Kněží přikývl a přistoupil s pochodní k hranici.
„Nechť božské světlo očistí Astrin ad všech hříchů,“ řekl a opatrně přenesl plameny na prosušené dřevo.
Dívka se pousmála.
„Maronithon nasVet vea nesOsilen esi ithi Ghalis Drei!! vykřikla a z mírného podřepu se pokusila vyskočit vzhůru. Vyvolala si všechny ty mučivé vzpomínky. Všechen strach ze smrti. To upalování před lety, smrt její matky, když ji odváděly na hranici. Ta zloba, ta nenávist, ta temnota v srdci! Řetězy ji ztrhly zpátky. Nemohli však zastavit umění Temného Osudu.
Vytvořila mohutnou vlnu, která se rozlévala do všech stran. Mladé plameny okolo se zamihotaly a na moment se ostýchavě schovaly do útrob hranice.
Astrin čerpala sílu hrůzy, kterou vyvolala. Čerpala strach okolního davu. Živila se tou sílou, ano, už je to tady! Přetrhla řetězy a ladným skokem seskočila z hořící hranice do davu. Vojáci stáli strnulí strachem. Nebyli schopni pohybu, dokonce i když jednomu z nich dívka vytrhla meč z ruky.
„Zemřete při pohledu na svůj temný osud!“ zopakovala, tentokrát v jejich rodném jazyce, a nejbližšího muže skolila na zem jediným úderem meče.
Byla rychlá a silná. Sála energii ze stále narůstajícího strachu. Lidí začali panikařit a ve zmatku utíkali z náměstí. To dívku jen posílilo. Vyslala další vlnu omračujícího strachu a pokračovala v řádění. Dorážela zraněné a mstila se za utrpení, které jí způsobili. Nenáviděla celý svět, to vše se naučila ten den, kdy ji do svých služeb přijal její pán. Nenáviděla a hodlala je všechny potrestat, za tu bláhovou vzpurnost.
Rozezněly se poplašné zvony. Celé město se snažilo zjistit, co se děje. Muži se oblékali do zbroje a spěchali na hlavní náměstí.
Když dorazili první vojáci, všude byl neproniknutelný kouř. Okolní budovy hořely. Palác boha slunce! Vše bylo v plamenech. Bohové, ochraňujte naše město. Muži odhazovali meče a popadali vědra s vodou. V tom Astrin zaútočila znovu. Na zemi zůstaly desítky mrtvých. Pak opět zmizela v závoji dýmu.
Tolik smutku, tolik bolesti. Na druhý den, když se dým konečně rozestoupil a plameny dohořely, mohli se konečně lidi města Lic Vitales podívat na své náměstí. Stovky ohořelých těl byly překryté sutí. Z velkolepých chrámů zbyly jen trosky. Celému městu teď dominoval nápis na jediné zbylé věži. „Blahoslaven buď všemocný Arling!“

Oriis Astrin znovu kráčela těmi temnými chodbami. Šla pevným a rozhodným krokem. Už se nebála. Teprve teď byla její cesta do Ghalis Drei ukončena. Stala se právoplatnou mistryní. Lehce se usmívala a vykračovala si pro další úkol.
Už to nebyl její mistr. Poznala část jeho tajemství, část síly strachu. Byl to její bůh, její pán, otec a zároveň přítel. Dorazila na konec chodby a sebevědomě rozrazila dveře do přijímacího sálu. Uprostřed seděl za stolem Arling a spokojeně se usmíval.


Lic Vitales, město hrdých
Jen světlu se klanělo
Chrámy plné růží rudých,
Teď vše náhle ztemnělo.

Náměstí nový chrám teď střeží.
Hle, Arlingovo nové doupě
Jedny dveře a pět věží
A ve všech oknech černé poupě