Ztracené dědictví

1) Kapitola - PROLOG Byla noc.V temném,nočním lese vládl klid.Nic se nehýbalo.Stromy nešuměly a lesní potůčky jakoby zmírnily svůj tok,jen aby nenarušily noční ticho. Působilo to jako by les byl zcela bez života. Náhle se však ozvalo rozladěné zahoukání sovy. Z její netečnosti ji vyrušil pohyb dole v houští.Proběhla tudy srna.Na první pohled bylo patrné,že je raněná.Napadala na pravou nohu a na její srsti se v měsíčním svitu leskla krev. I její pohaslé oči jasně vypovídaly o tom že brzy nadejde její čas. Proč ale nezůstala někde v ústraní a místo toho se z posledních sil snaží někam doběhnout? Vysvětlení je prosté nebyla v lese sama. Několik metrů za ní byste mohli rozeznat dvě postavy. Drobnou dívku a mohutného,jasně bílého vlka. Nebyli to soupeři,kteří bojují o to kdo z nich dříve uloví kořist,jak byste si mohli mylně myslet, ba právě naopak byli to dobří přátelé. Eljan se přiblížila k srně už téměř na dostřel.Opatrně našlapovala a dávala pozor aby ani zapraskání větvičky ani zašustění listí nevyplašilo srnu, která se konečně zastavila na lesní cestě. V ruce svírala dlouhý jasanový luk a druhou ruku měla položenou na hřbetě svého čtyřnohého přítele.Podivné přátelství.Alespoň to tvrdili všichni lidé ve vesnici kde Eljan žila. Většina z nich,až na pár dobrých přátel ,ji neměla příliš v lásce. Eljan byla prostě jiná. O svých rodičích toho moc nevěděla. Pamatovala si je jen matně.Věděla že matka byla elfka, otec byl člověk a pracoval v králových službách. Zlí jazykové tvrdili,že jednoho dne odešli a nechali tehdy pětiletou Eljan a jejího patnáctiletého bratra na krku vesničanům. Když tohle někdo vyslovil Eljan měla vždy temno před očima.Prostě tomu nevěřila.Přece by je jejich rodiče jen tak neopustili,nebo snad ano?… Po této události se jich nikdo nechtěl ujmout. A tak se musel snažit její bratr. Brzy si našel práci v místní kovárně a za rok ho přijali do domobrany. Vyrůstat v takovémhle prostředí mělo na Eljan samozřejmě velký vliv. Dříve se jí děti z vesnice posmívali kvůli její výšce. Byla drobné postavy,měla dlouhé vlnité vlasy, a v očích směs barev modré,šedé a zelené.Jediná věc,která se jí na sobě líbila,byla jakási zářivá kruhová jizva na pravé dlani. Nevěděla co to je,ale instinktivně ji zakrývala,aniž by věděla proč. Tohle ale nebyla její jediná zvláštnost,jak už jste se dozvěděli jejím přítelem byl vlk.Už odmalička to vždy uměla se zvířaty.Uměla s nimi komunikovat beze slov pouze myšlenkami. To lidi samozřejmě děsilo. Eljan mívala také zvláštní sny. Vždy v nich bylo to samé.Zdálo se jí jako by se na svět dívala cizíma očima. Když byla vzhůru zase občas pociťovala bolest,smutek,vztek či radost aniž by se v jejím okolí dělo něco, co by tyto pocity způsobovalo. Co se posměšků týče.Čím více se zlepšovalo její bojové umění,tím méně posměšků slýchávala.Brzy totiž mezi svými vrstevníky neměla soupeře. A to byla další Eljanina zvláštnost. Ano,bylo toho hodně čím se odlišovala a pochybovala o tom, že by ji někdy někdo kromě jejího bratra mohl pochopit.