Ztracené dědictví II. - Temní rytíři

Srna se konečně zastavila na lesní cestě a ztěžka oddychovala. Eljan se také zastavila, poklekla a opatrně sundala ze zad luk. Zasadila šíp do tětivy a napla ji, až jemně zapraskala. Naposledy zamířila, ale od výstřelu ji zadrželo tiché zakňučení jejího vlčího přítele. ,,Ticho Alexi, vyplašíš ji. “ Pak ale ucítila jemné chvění země. ,,Aha tak tohle slyšíš?“ Uvolnila tětivu a přiložila dlaň na zem. Její vytříbené smysly zachytily jemné vibrace. ,, Koně,“ pomyslela si. „Ale ne!“ spolkla nadávku, když uviděla, jak si to srna namířila zpět do lesa. ,,No bezva,“ řekla směrem k Alexovi ,, a máme po kořisti.“

Když uslyšela zvuk kopyt skryla se do houští. Po chvíli se objevil jezdec na koni. Podle nezvyklého kývání Eljan poznala, že usnul únavou v koňském sedle. Soudě podle objemného vaku u pasu to byl obchodník, nejspíš kovář. Eljan překvapilo, že slyší další koně. Za chvíli se dostali do jejího zorného pole. Uviděla trojici jezdců v černých kápích na černých koních. Jeden z nich měl na kápi nasazenou úzkou, stříbrnou korunku. Právě tento jezdec pozvedl ruku a druzí dva zpomalili. Následovalo další gesto a jezdci se vrhli na obchodníka. Jeden ho srazil z koně, přitiskl ho k zemi, odřízl mu vak a hodil ho druhému. Ten ho otevřel a sáhl dovnitř, na dlani se mu objevily překrásné stříbrné šperky. Rytíř je bez zvláštního zájmu prohlédl. Pak se mu na tváři objevil úsměv. „Tak přece něco.“ Vytáhl jeden překrásný šperk. Byl to erb. Uprostřed erbu byla zlatá růže, na jedné straně stříbrný a na druhé straně černý drak. Rytíř ho donesl tomu s korunkou. „Ale, ale, ty kováři nevíš, že je zakázáno vyobrazovat Znamení růže? A že každý kdo ho bude mít v držení bude popraven?“ Kovář zarytě mlčel. ,,Ty se mnou nechceš mluvit?“ řekl s předstíranou překvapeností. „ No jak myslíš,“ řekl „a tohle si nech.“ Hodil mu šperk zpátky a nasedl na koně. „ Vyřiďte to tady.“ vydal rozkaz směrem k postavám v kápích. „S radostí, pane“ řekl jeden z rytířů a tasil meč.

Tohle už bylo na Eljan moc. Zabít někoho jen kvůli šperku? Tak to ne! Zapomněla na nebezpečí a vyskočila s taseným mečem z houští. Měla vlastnoručně vyrobený, dlouhý, krásně zdobený meč. „Zadržte!“ vykřikla. Rytíři se překvapeně otočili. Jejich velitel zastavil koně a zvědavě čekal co bude dál. „Pusťte ho, hned!“ řekla prudčeji než chtěla. „Seber se a zmiz odtud, než se rozzlobíme, maličká.“ nařídil jí jeden z jezdců posměšně. „ Maličká? Tak tohle přehnal!“ pomyslela si Eljan. „Půjdu, když on půjde se mnou.“ ukázala na kováře. Rytíři se zasmáli. „ Neslyšela jsi? Vypadni!“ V Eljan vřela krev a teprve teď dostala kuráž. „Ani mě nenapadne!“ odpověděla vzdorovitě. „ Jak chceš.“ procedili skrze zuby a zaútočili. Eljan se statečně bránila a dokonce se jí podařilo jednoho z rytířů škrábnout špičkou meče do obličeje. Tohle ho neuvěřitelně rozlítilo. A tak provedl zákeřný útok a surově Eljan kopl do žeber. Ta to nečekala, spadla na zem a vypadl jí meč. Zavřela oči a očekávala poslední úder. „ To by stačilo pánové. Přece nebudete bít dívku.“ Přešel k Eljan a nabídl jí ruku. Váhavě se jí chytila a nechala se vytáhnout na nohy. „Jsi statečná, maličká, ale takhle by se dívky chovat neměly.“ Nepustil její ruku ze sevření a prohlížel si ji. „ Co ty ruce?“ Pohlédl na její ruce plné oděrků a škrábanců. „ Prostě místo vyšívání raději bojuji.“ Vůdce se pousmál „To vidím.“ Znovu pohlédl na její ruku. „ A copak je tohle?“ aniž by to čekala strhl jí z ruky kožený kryt a odkryl tak tu podivnou jizvu. „ Ty jsi Poznamenaná?“ Téměř s odporem ji od sebe odstrčil až spadla vedle kováře. „Zabijte tu chátru!“ zařval rozčileně a ukázal na ni a na kováře.

Stalo se to ve zlomku vteřiny. Eljan chytla kováře za ruku a přála si ,aby byla někde daleko a v bezpečí. Najednou se kolem nich rozlila stříbrná záře a oni zmizeli překvapeným temným rytířům před očima. Poslední co Eljan slyšela byl rozčilený řev jejich vůdce.