Vis Vitalis

„Nikdy!“ zařval jsem a uskočil před mohutným spárem.
„VYDEJ MI TO!“ Ta slova vybuchla v mé mysli takovou silou, že mi málem poklesla kolena.
Nesmím projevit jakoukoliv slabost, nebo je se mnou konec...
„Snaž se jak chceš, mne nezlomíš...“ zašeptal jsem. Chtěl jsem promluvit nahlas, ale nějak mne zradily hlasivky. Alespoň jsem nasadil posměšný úšklebek, ale i jemu chyběla ona dřívější přesvědčivost.
Nečekal jsem, až mne znovu napadne. Bylo mi jasné, že tentokrát bych takové štěstí mít nemusel.
S příliš velkým vypětím jsem se odrazil ke skoku do postranní uličky. Démon to zřejmě nečekal, a tak jsem byl rázem spásných pět metrů od něj... Ovšem ne na dlouho. Ta bestie stáhla obě kožnatá křídla a na překvapivě štíhlých nohou se vydala za mnou. Kluzký povrch byl pro ni jen malou překážkou. Ale stačilo to...
Běžel jsem uličkou s nově nalezenou silou. Nebylo mi jasné, odkud se vzala, ale byl jsem za ni vděčný.
Dlažební kameny pod mýma nohama vlhce pleskaly. Domy se kolem mne míhaly nepříjemně pomalu, ale stále jsem běžel. Ve chvíli, kdy jsem zahlédl konec uličky, mne najednou pojal velmi nepříjemný pocit.
V hlavě mi opět vybuchl cizí hlas a tentokrát se smál...
Já v duchu zaklel. Jen díky mé obrovské únavě mne dokázal omámit i tak jednoduchým zakřivením prostoru.
Vběhl jsem opět na náměstí, kde souboj začal. Bestie se od mé poslední návštěvy nepohla ani o krok.
„TAK BRZO ZPĚT?“ Démon se zřejmě velmi dobře bavil.
Místo jízlivé odpovědi se mi podařilo pouze zasípat.
Když jsem vyzývavě zatočil svou holí ve vzduchu, málem se mi zatmělo před očima. Silou vůle jsem přinutil svůj zrak zaostřit.
Musel jsem s ním bojovat, útěk nepřipadal v úvahu.
Smrt taky ne.
Bleskově jsem se na tu bestii vrhl. Byl to zoufalý pokus, ale já byl zoufalý muž. Těsně před démonem jsem se od hole odrazil a z otočky ho kopl do čelisti. Ta rána by normálnímu tvoru zlomila vaz. Tu bestii jsem tím alespoň pořádně naštval.
Ještě jsem ani nedopadl a už jsem musel bránit holý život. Uhýbal jsem démonovým útokům, kryl se holí, ale byl na mně moc rychlý. Jednou jsem to prostě nestihl.
Tu ránu jsem spatřil až na poslední chvíli. Ruka mi instinktivně vystřelila k obraně, ale bylo to jako udeřit do betonové zdi. Prudký úder mne mrštil dva metry dozadu a já se bolestivě uhodil o kamenné dláždění. Můj pohyb se zastavil až na něčem měkkém. Bylo to mrtvé tělo...
*
Musel jsem být chvíli v bezvědomí. Když jsem se probudil stál démon nade mnou a v rukou něco svíral. Jeho oči byly staženy do úzkých čárek a fascinovaně se upíraly k malému zelenému talismanu.
„KONEČNĚ... PO VŠECH TĚCH LETECH JSME KONEČNĚ ZÍSKALI... A JSEM TO JÁ, KDO SE O TO NEJVÍCE ZASLOUŽIL.“ Slova zněla téměř nábožně.
Ve mně vřela nenávist. Takhle to nemůže skončit. Pokud teď zklamu, pak jsme prohráli!
Měl jsem poslední šanci.
Démon si ve své extázi na mne ani nevzpomněl a tak mi poskytl dostatek času.
Shromáždil jsem všechny zbytky síly, které mi ještě zůstaly do jediného kouzla. Možná nebude mít dostatečnou sílu, aby tu bestii byť jen zranila...... možná to nebude stačit...
Ale musí!
Veškerá má energie, soustředěná do jediného výboje zasáhla démona plnou silou do hrudníku...
Mířil jsem naslepo a zázrak byl, že jsem se vůbec trefil, natož tak přesně. Ale já na zázraky nevěřím.
V hlavě mi se mi ozval výkřik neskutečné bolesti. Kdybych na něj nebyl připraven, tak by mně to na místě zabilo. I takhle jsem málem opět upadl do bezvědomí...
Amulet mu vypadl z rukou a zazvonil o dlažbu.
Tělo, zachvácené podivnými bílými plameny se zmítalo na zemi. Jeho výraz i pohyby vyjadřovaly agónii, kterou mu mé kouzlo způsobovalo.
Nicméně stále žil.
Ve mně se vzedmuly pocity nashromážděné za celý rok pronásledování... Strach, nenávist, smutek, to vše ve mně bouřilo v jediné rudé symfonii.
Zvedl jsem svou hůl a rozkročil se nad ním.
„Chcípni!“ zařval jsem a vši svou zbývající silou poháněnou bouří emocí jsem jej udeřil.
Hůl s ohlušujícím třeskem narazila na lebeční kost. Z hlavice vyšlehl rudozlatý záblesk a tělo se začalo v žáru plamenů rozpadat.
Stál jsem tam a sledoval, jak démonická bytost, ztělesněná noční můra postupně mizí. Dokonce i popel se po chvilce rozpadl, jako by sám svět nechtěl tu poskvrnu déle strpět.
Unavené tělo odmítalo déle stát a počaly se o mne pokoušet mdloby. Zakázal jsem si omdlít, ale posadil jsem se.
Přímo vedle mě ležel zelený amulet. Vzal jsem jej do rukou a stejně jako nesčetněkrát předtím se podivil, jak může tak malá věc mít tak kruciální význam pro běh tohoto světa. Předmět byl jako by odlit ze zvláštního zeleného materiálu do tvaru dokonalé kapky. Na omak připomínal leštěnou ocel, ale jeho mléčně zakalený povrch zářil zvláštním vnitřním světlem. Celé to viselo na úplně obyčejném koženém řemínku.
Unaveně jsem se rozhlédl po náměstí. Místo, kde se původně zjevil posel Pandemonia, značil tři metry široký kráter uprostřed. Smutné bylo, že se to odehrálo v pravé poledne a náměstí bylo plné lidí... Většině se podařilo utéct, ale ti, kteří to nestihli leželi všude kolem. Bylo mi jich líto.
Dost již bylo odpočinku, musel jsem zmizet. Tělo se stále vzpíralo námaze, ale už bylo možno pomalu jít. Nu, alespoň něco.
Procházel jsem kolem zuhelnatělých, roztrhaných těl a dusil se pachem spáleniny, když jsem zaslechl vysoký, táhlý křik. V první chvíli mne s hrůzou napadlo, že to je další nepřítel. V zápětí jsem si uvědomil, že ten zvuk skutečně slyším, že se mi jen neozývá v hlavě. Někdo tady plakal.
Šel jsem po zvuku a kousek od paty kráteru jsem zahlédl holé místo mezi dlážděním. V malé prohlubni, pod úrovní okolní dlažby bylo asi půlroční dítě. Bylo zvláštní, jakým zázrakem přežilo žár a tlakovou vlnu. Ale na zázraky už dávno nevěřím.
Vzal jsem vřeštící mimino do náručí a slabým mentálním příkazem jsem jej uklidnil. V mžiku přestalo plakat a dokonce se na mně usmálo.
Jak jsem jej tak choval v náručí, došla mi absurdita té situace. Stojím tu na zpustošeném náměstí posetém zuhelnatělými těly a uspávám vřeštící dítě. Věděl jsem, co musím udělat. Obřadným pohybem jsem si z krku sňal přívěšek a zabalil jej k dítěti do povijanu.
„Tak, človíčku, odteď je to na tobě. Má cesta právě skončila a tvá začíná.“
Položil jsem jej na viditelné místo, aby si ho lidé, až se odváží zpátky na místo masakru, všimli.
Amulet jsem pro jistotu pojistil ochranným kouzlem, aby si nějaký místní zlodějíček nechtěl přilepšit na bezbranné oběti.
V duchu jsem se proklínal a nadával, že tak těžkou povinnost svěřuji dítěti, že úplně nevinného tvora odsuzuji k životu plnému nebezpečí, aniž by si mohlo zvolit svůj osud.
Mne se ale taky nikdo neptal, když ze mne dělali nového Nositele.
Vzal jsem zpět svou hůl a vydal se nejkratší cestou k branám města. Musím je odtud odlákat co nejdál. Vím, že mne nakonec dostanou. Démoni si stále myslí, že amulet mám já, a tak je ani nenapadne, že by nejmocnější artefakt síly stvoření mohl být ponechán půlročnímu dítěti. S trochou štěstí tím získáme deset let.
Dvacet by byl zázrak.
Možná není pozdě, začít na ně věřit.