Ztracené dědictví III. - Proroctví

Eljan pomalu otevřela oči a chvíli jí trvalo než si uvědomila kde je. Blízko ní hořel oheň a vydával příjemné teplo. Ona sama byla zachumlaná do velkého pláště. Podívala se na druhou stranu, směrem od ohně, a spatřila přívětivou kovářovu tvář. ,, Jsi v pořádku?“ zeptal se trochu ustaraně. Eljan se vzepřela na loktech, ale hned si zase lehla. Bolelo ji celé tělo a celou dlaň měla jako v ohni. ,, Ne nejsem.“ zavřela oči. Kovář se lehce pousmál. „ No tak, přece něco vydržíš. Vstávej!“ popadl ji za ruce a ona se posadila. Kovář se také posadil , sáhl do svého cestovního vaku a podal jí malou lahvičku: ,,Napij se, pomáhá.“ Eljan ho poslechla a dopřála si pořádný doušek. Tekutina byla sladká, zahřála ji a uvolnila ztuhlé a bolavé svaly. Kovář na ni povzbudivě zamrkal: ,,Je to lepší?“ El jenom němě přikývla. ,, Ještě jsem se nepředstavil. Antonius, jméno mé.“ podal jí ruku a El si povšimla, že má stejnou jizvu jako ona. Poněkud bolestně se pousmála a podala mu levou ruku. ,,Promiň,“ rozevřela pravou ruku se zarudlou jizvou. „ Chápu,“ řekl Antonius a podal jí také levou. „Pak ti na to něco dám.“ Eljan se na něj vděčně podívala: „Já jsem Eljan, těší mě a děkuji.“ Antonius překvapeně povytáhl obočí: ,,Mě? A za co? To já bych měl poděkovat tobě. Zachránila si mi život.“ Nechápavě se na něj podívala: ,,Ale kdybys nás nepřenesl, zabil by…“ přerušil ji: „ Já nás nepřenesl. To jsi udělala ty.“ Eljan nevěřila svým uším: ,,Já?“ Nevím o tom,“ odpověděla zmateně ,,ale jak?“ Podívala se mu do očí. ,, Použila jsi velmi složité kouzlo, nevím o nikom, kdo by ve tvém věku, tohle dokázal,“ Eljan se zamyšleně podívala na svou stále ještě slabě zářící dlaň. ,,proto se cítíš unavená. Kouzla ubírají energii,“ objasnil jí to Antonius. Eljan si nemohla odpustit vyslovit palčivou otázku: ,,Proč tě chtěl zabít? To kvůli tomu šperku?“ zkoumavě se podívala na amulet na jeho krku. Všiml si jejího pohledu a pousmál se: ,,Ano a také proto, že jsem Poznamenaný, stejně jako ty. Jen mi nebylo dopřáno umění kouzel, jako tobě.“ odpověděl poněkud smutně. ,, Poznamenaní?“ zeptala se Eljan nechápavě a měla pocit, že už opravdu ničemu nerozumí. „ Ty jsi o tom vážně ještě neslyšela?“ Výmluvně zavrtěla hlavou. ,,Dobrá, pak ti to tedy povím“ Natáhl se po svém vaku, vyndal z něj chléb a sýr a rozdělil se s El. ,,Poslouchám“ dodala, když si vzala svůj díl.

Antonius tedy začal: ,,Dříve byl v naší zemi mír a pořádek, ne jako je tomu teď. Tenkrát naši zemi spravoval starobylý a mocný rod Růže.“ udělal malou pomlku, aby slova patřičně vyzněla a pak pokračoval: „ Tento rod měl samozřejmě i své rytíře, kteří měli právě takovou jizvu, jako mám já, nebo i ty. Říkalo a říká se jí prostě Signum. První rytíři - zakladatelé byli vybráni velmi pečlivě. Byl to výkvět tehdejší společnosti, ti nejlepší z nejlepších. Od těch dob se už titul dědí z otce na syna, stejně jako tomu bylo u královského rodu Růže. Pak se zarazil a přemýšlel co by ještě řekl. Po chvíli si vzpomněl a pokračoval: „Tohle jsem ti ještě neřekl. Dědicové trůnu měli také znamení na dlani, bylo však jiné. Ne jen jizva jakou máme my. Uvnitř byl tento erb.“ okázale sundal amulet a podal ho Eljan. Ta si ho se zájmem prohlížela. Byl opravdu nádherný. Antonius počkal, až si ho prohlédne a pokračoval: „ Říkalo se mu Signum rosa, jinak prostě Znamení růže. Po dlouhá staletí žili králové a rytíři ve vzájemné shodě a věrnosti. Země byla bohatá a prosperovala. „ To je tak idilické, že v tom asi bude háček, nebo se pletu?“ přerušila ho El. Antonius se usmál: ,,Přesně tak. Byl v tom háček.“ Nadechl se a pokračoval: ,, Jednomu rodu rytířů, který byl stejně starobylý jako rod Růže se přestalo líbit být ,,jen“ rytíři a začali prahnout po královské koruně. A právě tento rod, pro změnu rod Lilií, porušil odvěkou rovnováhu v zemi, lstivě a zákeřně odlákal rytíře a nelítostně vyvraždil celou královskou rodinu. Tento čin byl o to horší, že král považoval hlavního strůjce Haderase, za nejlepšího přítele, ne-li za bratra. ,,To je strašné!“ řekla Eljan, protože až takový konec vážně neočekávala. ,, To ještě není všechno.“ dodal Antonius a snížil hlas, až téměř šeptal: ,,Říká se, že na jednoho dědice zapomněl, ať už nevědomky, nebo proto, že si myslel, že ho nemůže ohrozit. Nebyl to dědic v pravém slova smyslu, protože to byla žena. Povídá se, že si vzala samotného Haderase, aby si zachránila život, ale hlavně a to bylo nejdůležitější, aby zachovala rod. My Poznamenaní jsme její rytíři a nazýváme ji Květinou, neboť její jméno se nedochovalo. Jediné co po ní zbylo, je tajemné proroctví, které zanechala nám rytířům a které nám má pomoci dědice nalézt. Už pět generací rytířů se o to pokouší, ale žádnému z nich se to ještě nepodařilo. Tak a teď znáš tajemství Poznamenaných Eljan.“ dokončil.

Eljan chvíli mlčela a vstřebávala informace, které se dozvěděla. Antonius se najednou rozesmál a ona se na něj nechápavě podívala. ,,Pitomec. Kdyby věděl co měl v ruce.“ nepřestal se smát a pokračoval : „Víš El, amuletů se Znamením růže je mnoho, ale jen pár je jich pravých, jako tenhle.“ ukázal na amulet, který Eljan stále ještě svírala v ruce. „Jen pravé amulety, předávané z generace na generaci, obsahují to tajemné proroctví a jen Poznamenaní jej mohou přečíst. Takže to nejlepší nakonec - otoč ho a čti.“ řekl triviálně. Eljan ho poslechla a udiveně se zahleděla na amulet, na němž se začaly objevovat zářivá rudá písmena, jakoby je tam někdo právě vytepal. Se vzrůstající úctou a obdivem nahlas přečetla:

Až dědic ztracený bude znovuobjeven

obnoví linii Růže a rytířů rod.

On označen bude znamením,

jež přijde mu brzy vhod.

On temnou stranu porazí,

však nebude sám.

Rytíři věrní ho provází

a kam půjdou určí jen osud sám.

Jestli se cesta dobrá zobrazí,

až Růže se s Lilií protnou,

nám ztraceným i zemí naší

navrátí mír a vládu spravedlivou.

Jen to dočetla, ucítila nesnesitelné pálení na dlani ve které držela amulet. Antonius k ní přiskočil a oba se šokovaně dívali na amulet, na kterém se začala objevovat zcela nová věta, jež zněla:

Až poupě stane se Květinou

Eljan se vyděšeně podívala na Antonia a téměř vykřikla : ,, Co to znamená?“ Antonius nemohl odtrhnout oči od amuletu: ,, To nevím, ale vím že se kolem tebe dějí zvláštní věci Eljan.“ upřel na ni zkoumavý pohled. ,,Radši si ho vezmu a co nejdřív to musím ukázat ostatním.“ řekl a uchopil amulet za řetízek a zdvihl ho El z dlaně. V tom ho ale upustil a s vytřeštěným očima zíral na Eljaninu dlaň. ,,M…Můj bože,“ koktal „ vždyť to je Signum rosa!“ vykřikl a s téměř posvátnou bázní hleděl na Eljan, která konečně sklopila oči ke své dlani. Místo popáleniny, kterou podle bolesti očekávala, se v její staré jizvě skvěl erb rodu Růže. Otevřela pusu dokořán a jen němě upřela oči na Antonia. Ten, jako by si najednou vše uvědomil, radostně a hrdě zvolal: ,,Já tě našel. Našel jsem Květinu. Eljan, to ty jsi ten dědic!“ znovu ho zasáhla tíha pravdy a on padl před Eljan na kolena.