zelená cesta-kapitola 7

Kapitola 7

Elva šla velmi pomalu. Po travnaté, úhledné louce, totiž následoval pás velkých, ostrých kamenů, které musela přejít, aby se dostala do vesnice. Všude kolem ní rostly malé, titěrné rostlinky, které se jí svými ostny zabodávaly do lýtek. Byly snad úplně všude. Obepínaly se na každém kamenu i kamínku a kvetly rudě červenými květy, které mocně aromaticky voněly, až se z toho Elvě točila hlava. Nohy jí pořád klouzaly po kamenech, měla je celé od krve a z úporného sluníčka jí hrozně vyschlo v krku. K tomu všemu jí Inespertovy šupiny rozdíraly všechnu ještě neporušenou kůži, takže vypadala, jako by běžela nejmíň hodinu hustým porostem keřů.
Začala pomalu litovat, že se rozhodla jít touto cestou, a ne klidnou lesní pěšinkou. Ale naštěstí už kameny skončily, takže se ocitla na úzké pěšince, která bohužel byla lemovaná stejnými rostlinami jako na kamenech, které již zdolala. Takže sice její nohy nemusely být rozdírány neustálým návalem trnů, a ostrých hran, ale její hlava si stěžovala pořád.
„Ech?“ Najednou se ozval Inesperto. Elva ho položila na cestu a koukla na něj. Jeho velké oči se jen snažily se zase nezavřít, a vypadal při tom ohromně legračně.
„Ježiš, to je dost, že ses probudil. Co ti proboha bylo?“
„Elvo mně se hrozně motá hlava! Já vůbec nevím, co se stalo, nějak mě něco štíplo. Ježiš, seš nějaká rozmazaná. Elvo pomoc, mně je zle. Elvy, Elvo….“ A jeho oči se zas zavřely. Elva se začala smát. Nevěděla proč, ale přišlo jí to ohromně vtipný, byla prostě už taková, mistr smích byl pořád přítomen v její hlavě a přicházel vždy v tu nejnevhodnější chvíli. Ještě se chvíli usmívala, a pronesla:
„Ježiš já se tomu ještě směju, asi se moc nehodím být zachránce nějaké země, se ještě začnu smát, když mi budou říkat, jak jsou na tom zle, ale stejně si myslím, že se z tebe jednou zblázním! Ty si jenom tak usneš a já tě mám pak tahat! Ou já si povídám sama se sebou! Fakt začínám bláznit!“
Jen co to dořekla, zaslechla klapot kopyt smíšený s hlasitým hovorem. Byla v tu chvíli na nohou a ruku dala tak, aby mohla co nejrychleji tasit meč. „Inesperte! Vstávej! Někdo sem jde!“ ale Inesperto spal jako zabitý. Elva si proto stoupla před něj a čekala, kdo se objeví. Zpoza ohybu cesty se objevila skupina lidí, jdoucí vedle ryšavého koně, který za sebou táhl vůz, ten kůň jí byl povědomý, ale soustředila se spíše na lidi, co s ním šli. Byli zabráni do hovoru, který Elva neslyšela, a nějak nezaregistrovali, že stojí na cestě. Vypadali jako sedláci. Nesli si vidle, sice trochu zrezlý, ale přeci jen to byly vidle, na sobě měli povětšinou kožené kalhoty ke kolenům, hrubé vesty a široké slaměné klobouky. Jen vozka měl trošičku kvalitnější oblečení, i když stejného střihu.
Poté si ale všiml, jak tam tak stojí Elva uprostřed cesty, a zatáhl za otěže. Nevydal při tom ani hlásku a v obličeji měl ustrašený výraz. Seskočil hbitě dolů a uklonil se tak, až se dotýkal špičkou nosu prachu na cestě, ale oči upíral stále na ni. To samé udělali sedláci.
Teď se na Elvu upíralo asi dvanáct párů očí, které skrývaly očekávání, strach a ještě něco jiného, ale ona nevěděla co. Bylo jí to nepříjemné, jak na ni civěli, a nevěděla, co chtějí. Rozhodla se tedy, že udělá to samé co oni. Uklonila se tak hluboko, jak jen to šlo, a čekala na reakci.
Sedláci jen smutně zavřeli oči. Elva si potom říkala, že jí to mělo dojít hned, v těch očích viděla smutek. Protože když se uklonila, nebyla v pozici, která by jí dovolovala útočit, takže z velkého vozu vyskočili tři “muži“ v červeném. Elva je moc dobře znala. Byli to ti samí, kteří na ní zaútočili již dříve, ale utekli, asi nebyli moc čestní. Jenže jeden z nich na ni teď mířil lukem, a šli pomalu k ní. Když procházeli kolem vozky, jeden z nich ho skopl z cesty a plivl na něj.
„Chamraď jedna bezcenná,“ pronesl a šel se svými kumpány dál, až byli úplně u ní.
„Tak jsme tě přeci jen dostali, i tu tvojí hnusnou ještěrku, která si tu jen tak chrní! Tak tu nebuď ohnutá jak pes a postav se nám tváří v tvář, ale žádný zkoušky šermování!“ Elva se teda postavila a zadívala se na ně. Šíp jí mířil přímo na srdce a dotýkal se nepatrně její hrudi, připadala si jako paralyzovaná, neschopná cokoli dělat, jako nějaké zvíře, které jen čeká na smrt. Vtom ji ale přepadl mistr smích a ona se začala smát, prostě jen tak, možná to byl smích zoufalství, ale smála se na celé kolo. Nevěděla proč, ale ti muži na ni jen klidně zírali, a to jí strašně dopálilo. Naštěstí k své veselé povaze byla i vznětlivá a jejich chování ji přivedlo na ztřeštěný plán, a to zkusit je překvapit. Rychle obtočila ruku kolem šípu, ohnula loket a tím vyrazila luk stranou. Tětiva jí švihla do ruky, a rozřízla malinko kůži. Jen ji stáhla, přehodila šíp z pravé do levé, a vší silou ho vrazila mužovi do krku. Ten zalapal po dechu a skácel se na zem. Pak tasila meč a sekla kolmo po bojovníkovi nalevo. Tomu se rozřízl červený plášť a začala z něj vytékat krev. Třetího ale zasáhnout nestihla, a ten jí vyrazil meč z ruky.
„Co si o sobě myslíš? Mám rozkaz tě přivést živou, ale nikdo nic neříkal o zmrzačení! Takže ti teď za ně vypíchnu ty tvoje krásný kukadla! Elvě se ta představa vůbec nezamlouvala, a začala couvat. Myslela, že by měla narazit patou na Inesperta, ale ten tam nebyl. V tu chvíli vykulil bojovník oči a pustil meč. Vzadu na krku ho totiž kousl Inesperto, který se konečně probudil. Prokousl mu páteř, a bojovník byl v tu chvíli mrtvý.
„Elvo, Erik říkal, že nemáme chodit do té vesnice!“
„No tak to mi říkáš brzo! Jsem si tohle mohla odpustit!“
„Promiň, když mě něco štíplo.“
„Jsme živí? Jsme, tak to neřeš, a spíš mi řekni, co budeme dělat!“
„Ehm já bych věděl!“ Ozval se kočí, který teď už stál.
„Dáme vám tohohle koně, kterého jsme našli, a vesnicí můžete projet. Neměli byste mít žádné problémy.“
„Určitě?“ Otázala se nevěřícně Elva.
„Není to náhodou zase nějaká bouda?“
„Ne.“
„Dobře, bereme toho koně, a vyrážíme!“ Elva nasedla na koně, který byl už odvázaný od vozu, a Inesperto se vyškrábal za ni.
„Tak, milý Picmausi, jsem ráda, že tě zase vidím! Tak se rozjeď, tak jak to umíš!“ A ten se bez pobídnutí rozjel tryskem k vesnici.
Pokračování příště