Vymodlené dítě

Slunce ještě nestačilo vystoupat nad obzor, ale Igor už byl na nohách. Každý den vstával tak brzo. Každý den už pět let. Oblékl si svoji nejsvátečnější košili a pěkné černé kalhoty. Umyl se a učesal. Pak šel ještě ke své spící ženě a políbil ji na čelo.
„Dnes, dnes mě vyslyší, cítím to,“ zašeptal, i když ona jej určitě neslyšela.
Pak vyšel z domu a zamířil směrem k bráně. Dříve si vždycky po cestě k chrámu skládal v hlavě slova, ale postupem času už věděl co říct i bez toho. Prošel branou, která byla otevřena teprve krátce a pak širokou hlavní ulicí. Obchodníci si zde chystali své krámky, ale jinak byla skoro prázdná. Zabočil doleva a přímo proti němu se na konci ulice tyčil boubelatý chrám bohyně Cemendrielis. Když přišel blíž, mohl rozeznat ornamenty pod střechou a zdobené sloupy. Všude okolo vchodu byly do cihel vyryty Cemendrieliny plody - ovoce a zelenina, ořechy a obilí. Žádné dveře, jen široký obdélníkový vchod, který si o vstup přímo říkal. Vevnitř v tmavé chodbě si hrály děti. Výskaly a běhaly. V jiném chrámu by je kněží jistě vykázali a ještě by jim naplácali na zadek. Rušit bohy se nevyplácí, to věděl i Igor. Ale tady to bylo jiné, kněžky se na děti jen usmívaly. Vždyť kde jinde by měly být děti jako doma? Igor záviděl šťastné matce, která chlapce chytla za ruce a vedla je ven. Sám šel dál, prošel chodbou a ocitl se zase venku - v sadě ohraničeném kamennou zdí, sahající po spodní okraj korun stromů tak, aby slunce dosáhlo na každičký lístek, aby mohlo každé jablíčko zbarvit do červena. A že se mu to povedlo. Všechny stromy byly obsypány velkými plody. Jedna kněžka právě trhala hrušky z nejnižších větví ovocného stromu a podávala je dětem, které je šťastně chroupaly. Tohle byl svět, který Igor moc dobře znal. Znal ty stromy v létě stejně jako v zimě. Mohl pozorovat, jak se celá zahrada mění, jak stromy rostou, kvetou a plodí. Nejkrásnější to bylo na jaře, když byly všechny stromy obsypány květy a na zemi byl koberec z růžových a bílých lístků. Pod největším stromem v zadu u zdi byla malá socha bohyně. K té Igor každý den chodil. Seděl pod stromem a rozmlouval s ní. Prosil ji a nosil jí dárky. Dnes s sebou neměl nic, však co by každý den mohl nosit, sám nic neměl. Igor utrhl z posvátného stromu jablko a s chutí se do něj zakousl. Bylo štavnaté a sladké. Když dojedl, položil semínka do malé mističky před sochou.
„Všemocná bohyně, děkuji ti za tvé dobré plody. Jsi laskavá,“ chvíli se odmlčel.
„Chválím tě a děkuji ti, za svůj život. Prosím tě ale, všemocná bohyně, vyslyš moje prosby. Věřím, že jen výměnnou za oddanost mi dáš syna, ze kterého budu mít radost. Výměnnou za pokoru, abych jej mohl milovat a vychovávat pro tebe. Nemám nic jiného, co bych ti mohl dát. A proto se alespoň modlím a věřím v tvé dobré srdce…“

„Nezná mě.“
„Cože?“ vzhlédl Arling od svého stolu.
„Ten člověk! Je to blázen.“
„Co udělal?“ zajímal se bůh temnoty a jeho hlas zněl trochu pochybovačně.
„Už pátý rok mi sklání každé ráno poklony v mém chrámu. Neměla bych mu to dítě dát. Už z principu. Schválně, jak dlouho to vydrží, než mě začne proklínat!“
Dobrým uším se mohlo zdát, že se její manžel tiše uchechtnul.
„Miláčku, neříkej, že máš tak temnou duši…“
Cemendriel se zamyslela.
„Máš pravdu, měl by poznat, že i Cemendriel umí být velkorysá. Chce dítě, má ho mít,
…hlavně když přestane.“
Arling jen pokrčil rameny a vrátil se ke čtení rozevřené knihy, vypadalo to, že Cemendriel to bere jako uzavřenou věc. Otočila se a vyšla z místnosti.

I další dny chodil muž do sadu, nosil oběti bohyni plodnosti, zatímco se jeho ženě doma zakulacovalo břicho. Děkoval a sliboval věčnou oddanost. Cemendriel jej jen nezúčastněně pozorovala, nedokázala pochopit, proč se ještě zdržuje chozením do chrámu, proč se raděj nestará o svou těhotnou ženu. Nedokázala pochopit, proč JI ještě zdržuje.

Bylo jaro, spousta mláďátek se drala na svět a Cemendriel měla spoustu práce. Právě teď pomáhala malým královským sajlokům klubat se z vajíček. Taky si nemohli najít lepší čas. Jenže na královských sajlocích jí záleželo, byli příliš vzácní na to, aby si dovolila ohrozit jejich život. Právě když jednomu z nich už koukala hlavička a Cemendriel nastřádala dostatek sil, aby mu pomohla ven, ozvaly se jí v hlavě zase ta příšerná slova. „Všemocná bohyně, děkuji ti a chválím…“ Zavřela oči a soustředila se, aby nepustila tu moc pro malého sajločka. „a prosím tě, abys nám jako rodičům pomáhala a neopustila nás v nejtěžší chvíli.“
Byla pryč! Všechna moc se rozplynula! Protože On narušil její myšlenky! Hloupými slovy! Prázdnými slovy…

Cemendriel vletěla do dveří rozsáhlé haly jako blesk. Kopla do židle až se svalila na zem. Pak zničeně klesla do křesla a pokoušela se utřídit si myšlenky. Zavřela oči. Zase jen on! Ať už mě nechá, u nejtemnější síly, ať už mě neobtěžuje! Ať jde pryč! Najednou rychle vyskočila na nohy a zoufale zakřičela na celý zámek: „Dělá mi v hlavě bordel!“
Arling, který byl právě ve své pracovně se okamžitě objevil ve dveřích a tvářil se vylekaně: „Stalo se něco?“
Cemendriel rozčileně přecházela po místnosti.
„Nedokážu se soustředit na práci!“
Když mluvila, naštavně rozhazovala rukama a prudce měnila směr své chůze.
„Dneska se kvůli mně vylíhlo ze všech královských sajločích vajíček jen jedno zdravé mládě! Už nevím co mám dělat!“
V očích se jí leskly slzy rozčilení.
„Jsi jen unavená,“ uklidňoval ji Arling.
„Mám v hlavě spousty zbytečných slov! Nenávidím je! Všechny co mluví a myslí si, že mají o čem! A nejvíc ty, co ví, že mluví O NIČEM!“ poslední slovo už vykřikla.
„Měla by sis odpočinout!“
„Ale už jsem se rozhodla, ukážu mu, jaké to je, když má bohyně plno práce a v hlavě hloupá slova.“ Tón jejího hlasu byl odhodlaný.
Najednou se rozbrečela. Zakryla si rukama obličej, jakoby se za slzy styděla. A pak se jí podlomila kolena a ona se ocitla v milované náruči. Arling ji odnesl do postele, byla opravdu přepracovaná, byla zoufalá… a rozhodnutá se pomstít!

„Jděte ven, tohle není nic pro chlapy,“ vystrkala ho ven ženská od sousedů. Celý se chvěl a jeho žena křičela. Přemohl nutkání, koukat se oknem a raděj šel do chrámu. Věděl, že jinak teď svojí ženě nepomůže. Dlouho se modlil, ale bohyně mu přišla nějaká chladná, odměřená. Obvykle cítil její přítomnost, cítil, jak jsou jí chrám i zahrada plná, ale teď tam bylo pusto a prázdno. Cemendriel se od chrámu odvrátila. Odtam ho neslyšela. Vrátil se tedy zpátky a nervózně přecházel po cestě před domem. A pak, ta chvíle se mu zdála jako nejkrásnější v celém jeho životě, uslyšel dětský pláč. Jeho děťátko už bylo na světě.
„Igore, honem,“ vyletěla sousedka ze dveří. Igor se k nim přihrnul jako velká voda a snažil se nahlédnout dovnitř, aby spatřil svoje miminko.
„Jděte pro doktora, slyšíte, rychle,“ dveře se zase zabouchly. Nepřemýšlel. Ne, tenhle den se nesmí zkazit. Běžel, co mu nohy stačily. Když přiběhl k domu městského lékaře, hned zabušil na dveře. A ještě jednou. Bohové, proč nikdo neotevírá. Znovu zabušil. Rychle. Pak se za dveřmi ozvaly kroky.
„Přejete si pane?“ ptala se jej malá služka. Po schodech už přicházel doktor.
„Pane doktore, pomozte. Moje žena rodí a je vás tam třeba.“ volal na něj, však než se ten starý dědek doplazil ke dveřím, že mu to trvalo. Igor už pěnil.
„Klid, povězte mi, co se stalo.“ řekl doktor tak pomalu, že už to ani pomaleji nešlo. Alespoň takový pocit Igor měl.
„Já nevím, jen mě pro vás poslali. Půjdete? Honem!“
„Nu dobře, co mám s vámi dělat?“ Drahocenné minuty ubíhaly, než vyšli z domu a co teprve než přišli až k malému domku za hradbami. Když Igor otevřel dveře, spatřil sousedku, jak chová malý uzlíček čehosi a z očí jí tečou slzy. A na posteli v peřině zabarvené od krve ležela jeho milovaná, jeho nejmilovanější ženuška. Oči koukaly do stropu, už nevěděly o světě.
„To není možné. To ne,“ rychle přiskočil k posteli. Objal bezvládné tělo a tiskl si jej na hruď a potom zlíbal studené rty. Plakal a snažil se pochopit proč.
„Proč? Proč jsi to udělala?“ Pustil ženu a vstal. Vyběhl ven a dal se po cestě od města. Vztekal se a plakal a pak se litoval a litoval ženu. Proč musela zemřít? Proč jenom proč? Než doběhl k háji, který byl u města, trošku se uklidnil, ale pořád zuřil. Došel k posvátné třešni, která rostla v koutku vzadu za vzácnými jilmy.
„Tos neměla!“ spustil vyčítavě.
„Vždy jsem ti byl věrný, i když ty jsi ode mě odvracela tvář! Vždycky jsem ti sloužil a opěvoval tě jako největší mezek. Ty ses smála co? Smála ses! Ale něco ti povím, smát se za zády není správné, měla ses mi vysmát do očí! Kdybych to věděl, kdybych to věděl…“ ječel na strom, ale věděl, že jej bohyně slyší. Tady byla, tady ji cítil. Už se naplňoval představou, jak celou třešeň otrhá, aby se pomstil, když tu uslyšel za sebou jemný hlas.
„Tak Co?“
Otočil se. „Co bys udělal kdybys to věděl?“
Bohyně, samotná bohyně, ve žlutých šatech až po zem. Nemohl jí říct nic, byla to přeci bohyně, té do očí nadat nemůžete. Můžete křičet na strom, ale kdo sebere tolik odvahy a bude křičet na bohyni?
„Dala jsem ti, cos chtěl! Nejsi snad spokojený? Tak proč jsi to žádal?“
„Paní, samozřejmě že jsem spokojený, ale… žádal jsem vás také, abyste byla nápomocna v těžkých chvílích. Prosil jsem vás, aby...“
„Ha, máš dceru nebo syna?“
„J… já…“
„Aha… ani ses neobtěžoval přesvědčit, ani ses nezeptal! Záleží ti na něm vůbec?“
„Ovšem, samozřejmě že záleží, ale bez mé ženy nemohu být šťastný…“
„Jsi příliš náročný, nemůžeš od bohů žádat všechno! Pokud ti tak záleželo na ženě, měl jsi s ní prožít krásný život a ostatní nechat na mě! Bohy můžeš požádat, ale ne přemlouvat pět let! Dobře, vyhověla jsem ti, ale řekla jsem, že víc už pro tebe nehnu prstem. A ty jsi pořád žebral!“
„Ale paní…“
„Ticho! Zasloužil sis to a teď se vrať a dobře pro mě vychovej svoje dítě, tak jak jsi sliboval.“
Pak zmizela.
Chuť oškubat všechny větve třešni už ho přešla. Myslel na bohyni a na to, co mu řekla. A vůbec s ní nesouhlasil, nenáviděl ji. Vlastně ji nikdy nemiloval tak, jak tvrdil, ale uctíval ji. Teď už ne, už pro něj neexistovala! Prapodivné myšlenky jej přepadaly, když se vracel domů. Domů… kde je jeho domov? Bylo to vždycky tam, kde byla ona, kde byla její láska, kde na něj čekala s otevřenou náručí. A teď? Už nemá domov!
Umyl ji a oblékl jí ty nejkrásnější šaty, pak ji učesal a upravil a její tělo odnesl za město do háje duší. Začalo se stmívat a nebyl tam nikdo. Ale jemu to nevadilo, stejně neměl dost peněz, aby zaplatil dřevo a kněží. Sám si natahal z malé kůlny polena na velký pohřební kámen a udělal hranici. Nahoru položil tělo své ženy, to už byla úplná tma, ale v háji duší neustále, i ve dne, hořely pochodně. Jednu z nich vzal a zapálil slámu, kterou nastrkal pod hranici. Vzplála velkým plamenem a za chvíli se tělo ztratilo ve velkém žáru. Tiše pronesl modlitbu k bohu smrti a podsvětí, aby její duši přijal, a odešel.

Ráno šel jeden mladý kněz sloužící samotnému bohu Miellovi do posvátného jilmového háje, aby se modlil a rozjímal. Když tam však přišel, zahlédl něco podivného vzadu za mohutnými stromy. Krčila se tam v rohu třešeň bohyně Cemendriel. A na ní! Bohové co viděl na ní! Na nejsilnější větvi stromu, který dává sladké plody a život těm, kdo je jedí, viselo bezvládné tělo muže.
Igor si vybral smrt na stromě života, aby se pomstil bohyni plodnosti, zatímco doma jeho syn, sirotek malý, plakal hladem.