Zkaleno krví III

Rozneslo se, že Pán z východu přepadává vesnice u Dračího pohoří a také drobné přístavy. Král se( překvapivě) rozhodl zakročit. Shromáždil vojsko a jeli zachránit jakési město- samozřejmě jen vojáci, král zůstal na hradě.
Zrovna jsem měla prácičku ve vedlejší osadě- odskákal to bohatej otrokář, ale dostala jsem za něj docela pěknou sumičku, to se mi tak často nestává- takže jsem u té bitvy byla. Spíš to připomínalo jatka. Skřeti Východního pána měli značnou převahu. Boj netrval ani hodinu. Podívaná jen pro silné žaludky a těch bylo kupodivu kolem dost. Pán z východu si určitě mnul ruce radostí, už pár dní jsem uvažovala, že bych se u něj nechala naverbovat nebo něco podobného. Každopádně ten den se objevily zprávy o tajemném rebelovi, který obrací lidi proti Východnímu pánu. Docela mě to zaujalo a dostala jsem nápad...
Začala jsem objíždět osady, vesnice a města a hledala jsem o tajemném neznámém jakoukoli informaci. V zapadlé dědině jsem konečně uspěla- jak jinak než v hospodě.
,,No jistě, že ho znám. Vždyť tady u toho stolu se scházel s těmi svými společníky. To byla taková banda, otrhaný hadry, ksicht samej šrám a jizva.“ říkal tajemně hostinský a poklepával na stůl, u kterého jsem seděla.
,,A teď se tu už neschází?“ zeptala jsem se.
,,Teď? Ne, teď už ne. Pase po něm celý království, jak to naše tak to jeho. Ale párkrát sem někdo z nich zajde, nabrat nový členy, víte?“ uchechtl se. ,,Dáš si ještě něco, mladej?“ zeptal se mě.
,,Ne děkuju, půjdu.“ Měla jsem na sobě dlouhý plášť a vlasy pod čepicí, proto si mě spletl.
Večer jsem se vrátila. Sedla jsem si za stůl hned u dveří a nenápadně pozorovala místnost. Nic zvláštního jsem neobjevila, ale upoutal mě jeden chlápek. Seděl sám v tom nejtmavším koutě podivně zkroucen, jakoby se snažil být co nejmenší. Před sebou měl džbánek, ze kterého občas usrkl. Vyplašeně se rozhlížel a trhl sebou pokaždé, když se otevřely dveře. Brzy jsem zjistila proč.
Vešla mladá žena. Šaty měla čisté a upravené a vlasy učesané. Lehce kývla na muže v rohu a šla si objednat k baru. Potom odkráčela k chlapovi. Mohli by vypadat jako obyčejný milenecký pár, jen kdyby se neustále tak úzkostlivě neohlíželi. Na uvítanou se objali, neušlo mi, že mu zasunula do kapsy dopis a cosi mu špitla. Posadili se a horlivě si něco sdělovali. Chlap po chvíli zmlkl a opřel se o zeď. Čas odejít.
Kývla jsem na hospodského a jedním lokem dopila místní patok, co vydávají za ,,lahodný nápoj Martenzieun“. Vložila jsem mince do bachraté ruky majitele hospody a dřív než se otočil k odchodu jsem ho zatahala za rukáv. ,,To jsou oni?“ vypadlo ze mě.
Nemusel se ani otáčet, aby věděl o kom mluvím. Lehce přikývl, ,,Raději odejdi.“
Zarazila jsem se. Co to mělo znamenat? Koukla jsem směrem ke dvojici a setkala se s pohledem muže. Zamračeně pohlédl na hostinského. Došlo mi, že ví co mi právě řekl. Raději jsem odešla. Při odchodu jsem koutkem oka zaregistrovala, že muž vstal také.
Venku mě do tváří uhodil studený vítr prohánějící se prázdnými ulicemi. Uvažovala jsem zda se skrýt či jít. Stáhla jsem si kapuci do obličeje a vydala se na tu temnější stranu. Slyšela jsem otevřít dveře, muž se rozhlížel a potom se vydal za mnou. Trochu jsem zrychlila, on také. Vběhla jsem do průchodu, zahalila mě tma. Skryla jsem se v ní jako se malé dítě, v bezpečí své postýlky, skrývá do podušek. Přitiskla jsem se ke zdi, byla hladká a chladná. Uklidnila jsem dech a vyčistila hlavu. Váhavé kroky. Připravila jsem se, tiše jsem kráčela za mužem a v té nejméně očekávané chvíli jsem zaútočila. Přitiskla jsem ho na stěnu. Nebránil se.
,,Co chceš? Kdo jsi?“
,,Máš příliš otázek! Patříš k povstalcům?“
,,Co? Proč..“
Zatlačila jsem rukou na jeho hrudník. ,,Tak patříš?“
,,A- ano.“ zachroptěl. ,,Ale jestli jsi...“
,,Doveď mě k vašemu vůdci!“
Snažil se popadnout dech a zkoumavě mě pozoroval. ,,To ani nebude třeba.“ ušklíbl se pak.
Ucítila jsem na krku čepel. Povzdechla jsem si. ,,Bez krve to zřejmě nepůjde.“ pronesla jsem, spíš jen pro sebe.
,,Nebuď naivní a odstup od něj.“ řekl chladně někdo za mými zády.
Tak jo, budu hrát vaši hru. Udělala jsem krok vzad a otočila se. Pomalu. Kolem bylo asi šest lidí, všichni v tmavém. Poznala jsem jenom tu ženskou z hospody. ,,Jsi v pořádku?“ zeptala se chlápka.
Přikývl. ,,Vrhl se na mě. Nečekal jsem to.“
,,Co s tebou?“ zeptal se mě ten, co mi držel meč u krku, ,,Pokud jsi překvapil někoho tak bystrého jako je on,“ kývl k chlápkovi, ,, můžeš se přidat k nám.. nebo klasicky zemřít.“
,,Než se přidat k vám, raději zemřu.“ pronesla jsem jedovatě. Muž se ušklíbl a pozvedl zbraň.
,,Počkej!“ křikla ta ženská, ,,Tebe nezajímá co ti chtěl?“ Tím nasadila brouka do hlavy nejen vůdci, ke kterému mluvila, ale také všem ostatním.
,,Dobře, vezmeme ho s sebou a pak se uvidí co dál. Takže, necháš se zajmout dobrovolně?“ změřil si mě pohledem.
,, Zajmout? Ne.“ Kývl na dvě postavy nejblíž u něj, tasily dýky a blížily se. ,,Půjdu dobrovolně.“ ušklíbla jsem se. S hlavou zdviženou jsem vykročila do tmy.
Banda kolem mě udělala kolečko. ,,Ať tě ani nenapadne utéct!“ zavrčela ženská z hospody a strčila do mě, abych šla rychleji. Jen aby si nelitovala holčičko!
Pohybovali jsme se prázdným městem jako stíny. Naše rytmické kroky se odrážely od kamenné cesty v dunivé ozvěně. Šli jsme dlouho, došlo mi, že mě chtějí zmást. Často zatáčeli, ale pořád jsme chodili v kruhu. Nakonec jsme zastavili před starým kostelem. ,,Kdo by hledal ďábla v nebi?“ zašklebil se chlap, kterého jsem přepadla.
,,Ďábla?“ sjela jsem ho pohledem, ,,Neurážej ho.“
,,Hajzle,“ zasyčel a přiložil mi dýku ke krku.
,,Nech ho, Epdarsi.“ šťouchla ho žena loktem. ,,Raději pojďme, než nás někdo uvidí.“
V kostele bylo vlhko. Po oprýskaných stěnách se táhla plíseň, zbytky lavic byly uspořádány tak, aby se za ně dalo při útoku schovat. Okna byla zatlučena prkny. Oltář ovšem vypadal velice zachovale, teda myslela jsem si, že to byl oltář. Tvořil ho stůl zakrytý bílou látkou, stály na něm sošky a svíce a kotlík, ze kterého stoupal šedý dým. ,,Co to je za smrad?“ nakrčila jsem nos.
,,Kadidlo.“ odvětil suše někdo za mnou. Celá skupinka se otočila- včetně mě. U dveří stál postarší muž s krátkými prošedivělými vlasy a bradkou. Prsty zhasínal svíce, jednu po druhé po celém sále. Z nízkých dveří za oltářem se vyrojili další lidé a pomohli mu. Brzy hořely jen ty na oltáři a jedna ve starcově ruce. Přistoupil k nám a přistrčil mi svíci k obličeji. Ustoupila jsem a sklonila hlavu. Lehce se usmál, ,,Vítej u nás.“
,, Je nám zima a máme hlad. Povídat si můžete potom.“ řekl netrpělivě chlápek, zřejmě jejich vůdce. ,,Přijmeš naši pohostinnost?“ otočil se ke mně.
,,Nemám hlad ani žízeň, ale zřejmě nemám na vybranou.“ konstatovala jsem. Přikývl a zmizel i s ostatními a starcem ve dveřích. Zůstala se mnou jen ta žena. ,,Tak pojď.“ vyzvala mě.
Dveřmi, které za námi pečlivě zavřela, jsme prošly do malé komůrky. Žádné dveře ani okna či jiné otvory z ní nevedly. Zmateně jsem se rozhlédla kolem. Žena se jen pousmála a přešla k jedné ze stěn. Postavila se tak, abych neviděla co dělá a najednou se ve zdi utvořil otvor, dostatečně veliký, aby jím prolezl dospělý člověk. Kývla na mě a zanedlouho jsme stály v kamenné chodbě. Tudy mě zavedla do jakési jídelny. Uprostřed místnosti se táhl dlouhý stůl s lavicemi po stranách. Na nich seděli muži, ženy i děti v ošoupaném oblečení a hltavě jedli z dřevěných misek.
,,Tak se mezi námi usaď!“ zvolal stařec a ukázal ke stolu.
Pohlédla jsem na přítomné. ,,Dnešní ….večeře se raději zdržím.“ řekla jsem chladně. Tím jsem si nadělala další nepřátele, jak jsem mohla zpozorovat z nevraživých tváří, ale stařec se jen usmál a přikývl. Skoro jako by se v něčem ujistil a vtom mi to došlo. Sakra! Strčila jsem do ženy a utíkala dveřmi přede mnou pryč. Slyšela jsem za sebou kroky a hluk. Byla jsem v nevýhodě, protože jsem se pohybovala na cizím území a navíc jsem to tam vůbec neznala, v tom měli převahu. Zavřela jsem se v první místnosti, na kterou jsem narazila.
Asi to byla nějaká zbrojnice nebo cvičiště. Po stěnách a na policích byly rozvěšené různé zbraně a štíty. Lomoz za mnou mě donutil se otočit. Dveřmi vešel shluk ozbrojených chlapů a hned se vrhli na mě. Stihla jsem popadnout kopí, ale dřív než jsem se mohla jakkoli bránit mě přitiskli ke stěně a zkroutili ruce za zády. Pak mě otočili čelem k sobě, na tvář mi dopadla něčí pěst.
,,Tady platí naše zákony!“ zasyčel jeden z nich.
Trhla jsem hlavou proti jeho čelu. Zásah. Kopanec do holeně a byla jsem volná. Prudce jsem se otočila a přikrčila se. Nad hlavou mi prosvištěl meč a zabodl se do zdi. Rychlý výkop a moje noha se zabořila muži do břicha, dopadl na druhou stranu místnosti, ale to už u mě byly další dva. Prvního jsem uhodila loktem do nosu, tiché křupnutí a začala se mu z něj řinout krev. S klením se stáhl, ale i tak mi dopřál čas na vytrhnutí meče. Lehký švih a hlava dalšího muže se skutálela na zem. Postříkala mě krev. Při následujícím úderu se mi na odpor postavil další meč. Byl to vůdce. Uskočila jsem dozadu a vyhnula se tak následující ráně.
Přihlížející kolem nás utvořili kruh.
Kov narazil o kov. Zbraně se oddělily a opět spojily. Údery byly prudké a nepředvídatelné. Úzké čepele protínaly vzduch. Místnost naplnil jejich řinkot. Muž i já jsme funěli námahou. Po dlouhé době to byl vyrovnaný souboj, ale jeho pohyby mi byly známé. V hloučku jsem zaregistrovala starce, pobaveně se usmíval. No jistě. Usmála jsem se i já neboť jsem znala vůdcovi další pohyby. Plochou stranou jsem ho udeřila do ruky svírající jílec. Upustil meč. Máchla jsem zbraní po jeho krku.
,,Ne! Zadrž!“
Meč se zastavil těsně u jeho hrdla.
,,Nedělej to!“ stařec se postavil vedle muže. Pomalu jsem spustila zbraň. Muž si navztekaně strhl kapuci. Byl mladý, měl opálenou pleť a tmavé oči i vlasy. Vůbec nebyl škaredý. ,,Co to sakra děláš Rovene?!“ křikl na starce.
,,Rovene?“ zopakovala jsem. Pohlédl na mě, on i mladík. ,,Tak tady se skrýváš? Je z tebe teď rebel.“
Přikývl. ,,A ty jsi na listině hledaných. Jsem na tebe pyšný.“
,,Nejsem tam jen kvůli tomu, co jsi mě naučil.“ odsekla jsem stroze.
Ušklíbl se. ,,Už si tu čapku sundej.“
Zaváhala jsem. Kapuce mi zřejmě sklouzla při boji, ale naštěstí čepice zůstala. Nyní jsem se jí měla vzdát? No tak jo. Stáhla jsem si ji.