KonecPlápolající plameny vykreslovaly stíny na tvářích rodin sedících okolo ohniště v širokém kruhu.Když plamen zazářil jasněji,vyloupla se ze tmy plachta jednoho z vozů,aby vzápětí zmizela ,jako mámivý přelud.Frkání koní občas přerušil tichý hovor,čile se rozproudivší po vydatné večeři.“Pane trpaslík?“Něco mě s jistou naléhavostí zatahalo za nohavici.Shlédl sem na kulatý obličej s dvěma blonďatými copy a těma nejmodřejšíma očima co sem kdy viděl.Natáhl sem ruku a bez sebemenší námahy zvedl lidské mládě před sebe.Hovor okolo ohně okamžitě utichl.Ani sem se nemusel dívat okolo sebe ,abych viděl strach v očí lidí upírající je na nás.Radši sem ji opatrně postavil zpátky na zem.Lidi sou křehká stvoření a nerad bych té maličké ublížil.Vzhlédl sem.Ve tvářích se jim zračila úleva smíchaná s jistou dávkou ostražitosti.Pro mnohé z nich sem byl prvním zástupcem svého druhu ,kterého ve svých krátkých životech viděli.A pro většinu i posledním.Opětovné zatahání za kalhoty ,mě vyrušilo z úvah o krátkosti lidského života.“Prý jste bojoval s obrovskými netvory,pane Trpaslík“Modré studánky se mi zahleděli do očí s pořádnou dávkou zvědavosti.“Ano bojoval“Pohladil sem ji po slaměných vláskách.Srandovně nakrčila nosánek ,asi se jí to nelíbilo ,ale strpěla to.“Asi by si chtěla o nějakých slyšet ,co?“V odpověď jen horlivě zakývala hlavou ,až se ji copánky divoce rozkomíhaly.Plácl sem si na stehno.Pochopila a po krátké námaze se mi vyšplhala na klín.Nikdo nic nenamítal,všichni čekali až začnu s vyprávěním.Nadechl sem se, vzhlédl na hvězdami poseté nebe a když sem sklonil hlavu dolů,oheň zmizel i lidi okolo něj a já se vrátil o mnoho zim zpět. Přikrčil sem se ,takže trolí čepel proletěla se svištivým zvukem neškodně nade mnou.S úšklebkem sem nešikovnému majiteli zakřivené zbraně horizontálně sekl po břichu.Dvojbřitá sekera projela zbrojí i masem pod ním.Ze zející rány,se jako klubko hadů vyvalil spletenec vnitřností.Zelená kůže pustila zbraň a snažila se nacpat své střeva zpět.Nevšímal sem si jejího marného snažení a vrhl se vstříc přijíždějící skupině hmyzích stvoření,která se nám snažila dostat do týla.Pravá kreatura vybuchla v ohňostroji zelených útržků tkání a kusů chytinu.Mírně roztrpčen sem se otočil a hledal toho kdo mě překazil zábavu.Rozkročena v šatech těsně obepínajících postavu zvýrazňující její vnady ,stála mágyně a zrovna nechala vybuchnout dalšího hmyzáka.Modré oči se zabodly do mých.Rozkaz v nich byl víc než patrný.Pokrčil sem rameny a vrhl se směrem k ní.Po krátkém snažení,kdy sem po cestě pár zeleným ksiftům ukázal cestu do jejich ráje,sem se připojil ke krásce rozsévající okolo sebe zkázu.“Veliteli?“Při těch slovech sem Gwyneth zbavil přespříliš dotírajícího menšího hmyzáčka .Na kamenné podlaze zanechalo jeho tělíčko krásný flek připomínající ženské pozadí .“…a potom se setkáme a sevřeme je do kleští“ Zahnal sem myšlenky na to jestli skvrna připomíná zadeček elfky ,nebo spíš humanky a soustředil se na to co velitelům jednotlivých skupin Gwyneth říká.Millamber,Ronia i Wenry přikývli a vydali se za svými úkoly.Po jejich vzoru sem přikývl taky, otočil se na patě a vyrazil k nejbližšímu tunelu.“Jardatsone?“Gwynethin hlas mě přimrazil na místě.“Támhle ten „mágyň prst ukázal opačným směrem než sem se původně vydal.“A řekla bych že spíš humanka“.V očích ji zajiskřily plamínky veselí a se smíchem zničila dalšího broučka.Nesnáším když se mi někdo hrabe v hlavě.S naštvaným výrazem sem se vydal k mé jednotce bojující u ústí jednoho z postraních tunelů.Když uviděli můj výraz ve tváři zdvojnásobili své úsilí a zanedlouho byl vchod čistý.Otočil sem se přes rameno ,ale vypadalo to že i ostatní skupiny si již s tou havětí poradily a vydali se za svými úkoly. “Milka jde vepředu a udržujte rozestupy.“Štěkl sem na svou jednotku a pohroužil se do temných útrob tunelu.Při pohledu na štíhlé tělo bojovnice ,která mě předhonila ,se mi hned zvedla nálada.Tiché cinkání zbroje za mnou mě i bez ohlížení prozradilo,že jednotka mi je v patách.Stěny tunelu byly pokryty něčím slizkým a tlumeně fosforeskovaly.Nejspíš něco co vylučují ti odporní brouci pomyslel sem si se znechucením.Raději sem se držel uprostřed chodby ,abych se o ten humus neotřel.Čištění zbroje je vcelku makačka a vím o pár příjemnějších způsobech jak trávit volný čas,než je péče o brnění.Na mysl mě vytanula vzpomínka na skvrnu.V duchu sem si udělal poznámku,že Gwynethinu teorie o humanském pozadí si budu muset ověřit praktickým porovnáním.Z příjemných představ o nadcházejících radovánkách,mě vyrušil hluk boje ozývajícího se někde před námi.Rozeběhli jsme se.Tunel končil na římse klenoucí se vysoko nade dnem gigantické místnosti.Jen obří pochodně a občasné výbuchy plamenných koulí vrhaných mágy hluboko pod námi ,alespoň částečně odhalovaly monstrózní rozměry stavby.Protější stěna končila schodištěm s dveřmi jejichž vrchol byl pohroužen někde ve stínech.Po stranách na podstavcích stály dvě sochy.Horečně sem přemýšlel proč nás sem Gwyneth poslala.Jakmile se sochy pohnuly, pochopil sem.Napřáhl sem ruku do leva.Skupina stínů se rozeběhla po úzké římse. “Yirkho zůstaň“Vysoký elf se zastavil u mého boku.“Náš osud leží jinde“Yirkha sledoval můj pohled a když uviděl kam se dívám ,překvapeně zastříhal dlouhýma ušima. “To jí tak věříš?“Zabodl do mě pohled ,který by mohl drtit skály.Pohledem sem vyhledal mágyni uprostřed bitevní vřavy hluboko pod námi.“Zemřel bych pro ni“Ještě chvíli se na mě díval,pak se otočil a dlouhými pružnými skoky se rozeběhl po římse doprava.Odtrhl sem pohled od bělovlasé bohyně rozsévající smrt v hlubině rozprostírající se mi u nohou a následoval přítele.Když sem ho dohnal,byl již téměř nad hlavou pohybujícího se monstra z kamene.Náš dech i kroky splynuly v jeden a než jsme se odrazili do temné prázdnoty, runy na našich zbraní zaplály temně rudou vražednou září. „A pak jste ty pšíšery zabili?“Ozval se dětský hlásek z mého klína.“A ta paní vás vedla dál?“ “To je už jiný příběh a ty by si už měla jít spát,je pozdě.“Usmál sem se na andílka choulícího se mi na kolenou.“A ano vedla nás dál.“Jedna z postav vstala od ohně a přistoupila k nám.Andílek ještě chvilku protestoval,ale pak to s odevzdaným výrazem trpícího štěněte vzdal.“Děkuji Pane Trpaslík a dobrou noc“Vtiskla mi pusu na tvář ,seskočila z klína,chytla svou matku za ruku a než zmizela ve tmě otočila se za mnou a zamávala mě drobnou ručkou.“Ano vedla nás dál,alespoň v našich srdcích“zašeptal sem do tmy.Perutě smutku mě sevřely do své náruče a má duše zasténala nad ztrátou té kvůli které bych zemřel. |