Nespoutaný oheň

Prolog
Po lesní cestě kodrcá několik maringotek, z několika komínků se line vůně zvěřiny a bylinek.
„Bude dneska krásně, co pane?“ řekl jeden z cirkusáků na koni, když míjel postavu sedící na zápraží značně oprýskané maringotky kterou táhla velmi nemocně vypadající kobylka. „Doufám, že ne.“ Kývla postava směrem ke kobylce „To bych pak ten puch nevydržel.“

„Malá cena za to, že je to nejsilnější kůň jakého sem kdy viděl, ať už vypadá jak chce.“ pochválil cirkusák.
„Doufám, že budete tak veselý, až se objeví ti lapkové, co nás včera večer špehovali.“
„Ale prosim Vás, co by nám asi tak ukradli?“
„No, když už se tak ptáš...“ ozvalo se z křoví u cesty a jakoby ze vzduchu se v patnácti krokových rozestupech objevovali zbojníci s napjatými luky.
„Berte koně a ženský.“ rozkázal hromotluk, který vylezl ze křoví hned vedle cirkusáka.
„Hlavně žádný hrdinství, nechceme zabíjet... teda chcem a stačí i sebemenší pohnutí nebo vodpor.“ Tasmál se hromotluk, pak ukázal mečem na cirkusáka.
„Ty slez z toho koně. A ty“ ukázal na muže sedícího na zápraží „vodpoj tu herku a pak se voba vodeberte dopředu k ostatním.
„Nemyslím že by bylo vhodné abych vám svěřil svého koně“ řekl muž na zápraží.
„Váňo! vezmi toho blbečka do lesa a počkej tam. Rád bych si s nim později promluvil na téma pokora.“
„Tak poď.“ řekl vedle stojící lučištník. Muž pomalu slezl na zem a dal ruce nad hlavu, aby na ně bylo vidět a vykročil směrem k lučištníkovi. Za chvilku oba zmizeli v lese.
„Vodstroj tu jeho herku.“ přikázal hromotluk cirkusákovi. Cirkusák přikročil ke kobylce a ta po něm okamžitě chňapla. Cirkusák uskočil, zakopl a spadl hromotlukovi k nohám. Ten ho odkopl a s napřaženým mečem přešel ke vzpurnému zvířeti.
„Takový jako ty nepotřebuju.“ řekl a ťal mečem zvířeti po krku. Kobyla s sebou cukla a znuděně se podívala po banditovi. Hromotluk očarovaně hleděl na kobylu a zuřivě jí sekal do šíje a krku tak dlouho, až kobyle upižlal hlavu. Kobyla si nevšímala ani jeho ani toho že jí chybí hlava a dál poslušně stála. „Co je tohle za čáry?!“
„Moje.“ ozvalo se za ním. Hromotluk se otočil. Pár kroků od něj stál ten muž co byl odveden do lesa. Oči a konečky prstů mu zářily ledovou zelení.
„Víte, jak těžce se vyrábí koňská zombie pane?“ pronesl ledově ten muž a mrštil po banditovi zeleným paprskem. Hromotluk se chytil za krk a padl mrtvý na zem.
Ostatní lapkové se dali na útěk a nechali kořist na místě. Cirkusák pomalu vstal a mnul si žebra.
„Díky Revlisi, už sem myslel, že se necháš okrást.“
Revlis kývl směrem k bezhlavé kobylce která stále čekala na další pokyny. „Jak já teď s ní můžu mezi lidi, no řekni Šaki.“ povzdychl si a luskl prsty. Kobyla padla mrtvá k zemi.
„Myslim, že někdo z vostatních už ti ňákýho koně pučí. Už teď ti toho hodně dlužej.“ Řekl Šaki.

Nespoutaný oheň

Nebezpečný je ten kdo bolest zná
Od ohně který spálí rozum
Nebezpečné je spálené dítě
Ohněm který od života odděluje
(Rammstein – Feuer frei)

Toho léta se v Manköhnu konaly velké slavnosti k příležitosti svatby místního vévody Shüzera Von Manköhna a dorazili snad všichni pouťový baviči z celé země.
Poté co si Revlis léčením vyrážek a nemocí vydělal dost aby zaplatil místní poplatky za prostor, který se maringotkou zabírá. Vydal se prozkoumat místní atrakce a poohlédnout se po novém koni. I kdyby to mělo být u místního rasa. Cestou se stavil za Šakim. Zatleskal spolu s obecenstvem když vyplivl dvoumetrový plamen a ještě cestou veřejně odhalil pár šarlatánů se „zázračnými mastmi“ aby si snížil konkurenci. Cestou na koňský trh musel projít ke své nelibosti obludáriem.
„Pojďte a pohleďte! To jste ještě neviděli! Bastard počatý démonem! Pojďte a prohlédněte si Satanův výplod!“ přeřvával okolí nějaký oplzlý stařec a ukazoval na klec vedle sebe. Choulila se v ní malá, Nepřítomně se chovající dívenka. Z čela až po bradu se jí táhl temně rudý flek, který připomínal ohnivý plamen.
„To je nějaká blbá vyrážka, nebo si to tý holčině namaloval?“ ozvalo se z davu čumilů.
„To ne! Prosim.“ pozvedl stařec nad hlavu dřevěný křížek. „Přísahám na jeho jméno, že je to znamení ďáblovo. Pohleďte, mohu to dokázat.“ řekl a vzal dřevěnou hůl, která byla doposud opřena o zeď a uhodil s ní děvčátko v kleci. To vyskočilo na útlé nožky a vztekle hráblo po starci. Rudé znamení na obličeji zářilo tak jasně, že se na něj nedalo dívat. Po chvilce začalo pohasínat a děvčátko se zase schoulilo v rohu a začalo brečet.
„Poskvrněná démony! Poskvrněná démony!“ skandovali chvilku lidé a pak začal dav hledat jinou zábavu. Stařec přikryl klec plátnem. Revlis stál na místě a ohromeně pozoroval přikrytou klec.
„To je poprvé co vidím element ohně na člověku.“ řekl starci.
„Co? Jakej element?“ Zavrčel stařec nevrle na Revlise.
„Já jen, že bych dokázal to děvče vyléčit z jejího šílenství.“
„HA! Vypadám na blbce? Ten spratek je posedlej ďáblem, to vidí každej. Nedá se to léčit. A i kdyby, vona mě živí. Nikdy! Děte si po svejch.“ řekl stařec a zalezl do stanu.
Revlis ještě chvilku sledoval klec, ze které bylo slyšet dívčí vzlykot. „Radím Vám, aby jste se o ní lépe staral, nebo by se Vám to mohlo vymstít.“ Zakřičel za starcem a šel koupit koně, což měl původně v plánu.
Nakonec koupil statného hřebce. Živého.
Druhý den strávil znovu léčením a přípravou lektvarů a když zástup nemocných ustal, zavřel a šel se podívat na tu dívku ze včerejška.
Přišel už ke konci představení, dav už se rozcházel a klec byla již přikrytá. Počkal až stařec zaleze do svého doupěte a přešel ke kleci. Ve vzduchu opsal ukazováčkem ležatou osmu a luskl prsty, v okolí klece se zatetelil vzduch a vzlykot ustal.
„Snad to zmírní tvou bolest a odstraní šílenství.“
„Hej! Co to tam děláš?! Vypadni a už se sem nepřibližuj.“ ze stanu vylítl stařec a bojovně držel svou hůl.
„Dobře, už se tu neobjevím, ale jak jsem řekl včera, starče. To týrání se ti jednou vymstí.“
„Starej se vo sebe.“ zavrčel stařec a pozorně sledoval Revlise, dokud nezašel za roh, pak se uklidil zpět do stanu. Revlis pomalu kráčel po ulici kde se začínaly uklízet atrakce a z temných uliček vylézali prostitutky.
„Tady seš, to ti to kurýrování vynáší tolik, že si můžeš dovolit jen tak se tu procházet?“ oslovil ho stín u stěny.
„To ne, ale musim si dát pozor, abych na sebe neupozornil místní mágy. A propos, ty snad vyděláváš dost, abys tu mohl jen tak postávat a očumovat děvky?“
„Když slíbíš že to neřekneš starý, tak tě zvu na pivo.“
„Byl by z tebe dobrej diplomat Šaki.“ usmál se Revlis. Byla to bytelná taverna. Zčernalé stoly a jednooký hospodský už musely pamatovat hodně rvaček. Přiopilé hosty obcházela lehká děvčata vonící levandulovým olejem.
Revlis se posadil ke stolu pod schody do patra a Šaki skočil pro pivo. Vrátil se s dvěma velkými korbely.
„Tak na zdraví.“ řekl Šaki.
„Po tomhle?“ opáčil Revlis a přičichl k pivu. Pak řekl: „Jsou v tom nějaký příměsi vzbuzující žízeň.“
„Co pak ty si nikdy nedáš pokoj a budeš se všude šťourat? Pij než ti spadne pěna.“
Revlis se napil. „Tierskej kořen. To bude zejtra bolehlav.“ zkřivil ústa.
„Ale do tý doby nám bude veselo.“ řekl Šaki, hodil do sebe korbel a šel si pro další.
Do dveří vrazil stařec od toho děvčátka, rozhlédl se po nálevně a směrem k Revlisovi vztyčil obviňující ukazováček. „To je von! Ten co mi jí ukrad!“ zakřičel a do putyky vrazilo několik uniformovaných postav a vrhly se na Revlise.
„Co se děje?“ zeptal se. Ale to už se na něj vrhly a zkušeně mu spoutali ruce za záda. Jeden z hlídkařů ho vzal něčím po hlavě. „... mluv ty hajzle, kams jí skoval!!“ Před očima mu poletovali hvězdičky. Pomalu rozeznával kovovou mříž a postavu za ní.
Byl to zas ten stařec a neustále křičel a poskakoval, vedle stojící muž v hlídkařské uniformě se snažil tvářit klidně. Moc mu to nešlo.
„Vodveďte toho dědka, než mi z něj praskne hlava.“ rozkázal. Do místnosti vpadli dva svalnatci, každý chytil starce za jedno rameno a odtáhli ho za dveře. Revlis pomalu vstal a mnul si zátylek, začínal lépe zaostřovat a hned poznal že je zavřen ve vězení s magickou ochranou.
„Tak jo začni to ze sebe sypat a rychle.“ začal velitel. „Kam jste ukryl Ilju o kterou se jakožto o nesvéprávnou staral pan Maxim z Dubů?“
„Nevím o čem to mluvíte.“
„Máš štěstí, že si čaroděj, jinak bych tě nechal za tohle zmlátit. Už sem vyslal holubici do panského sídla. Za několik hodin sem pošlou mága, a ten už z tebe všecko dostane. Takže bys moh kápnout božskou a říct nám, kam si to děvče ukryl. Její opatrovník si už dělá starosti o její zdraví.“
„Ten dědek jí jen zneužíval. A stejně bych rád věděl podle čeho usuzujete že jsem čaroděj.“
„Maxim a pár dalších lidí tě viděli jak si pár minut před tím než děvče zmizelo používal zaklínadla na její… pokoj.“
„Ale prosím vás, to je šílené já se jen pomodlil za její duši.“
„Tak jak vysvětlíte že dveře její… místnosti byli roztavené. A neříkejte mi že to udělala ona, a že je to opravdu dítě Satanovo, jak říkají někteří lidé.“
„V čele s Maximem, kterej z toho těží prachy.“ dodal Revlis.
„No, vidim že mi toho moc neřekneš. Takže počkáme na toho mága.“ řekl a odešel z místnosti. Revlis osaměl a začal si pořádně prohlížet okolí. Byl v žaláři tak pět na pět kroků, u země byla mřížka vedoucí do stok, u stropu na dvě dlaně široké zamřížované okno ven, místnost před vězením byla spíš jen široká chodba, na jedné straně zakončená dveřmi. Okamžitě začal přemýšlet jak se dostat z této šlamastiky, jestli se tu objeví zkušený mág a zjistí, že Revlis vládne nekromantskými schopnostmi tak ho přinejmenším veřejně upálí.
Sedl si do rohu a zachmuřil se. Tak ho nakonec dostali kvůli nějaký holčině. To nemohl svůj soucit nechat na uzdě? Ne nemohl, už jen proto že sám měl podobné dětství, ona ho měla dokonce mnohonásobně horší. Pořád v uších slyšel ten chichot protkaný pláčem. Strašné halucinace. Ten šílený chichot jako by se přibližoval.
Počkat!
On ho opravdu slyšel. Ten smích přicházel z díry v podlaze, ze stok. Ke smíchu se přidávalo šplouchání malých nožiček ve splaškách.
„Pane, pane ste tam?“
Revlis se nervózně podíval ke dveřím. Co když ho strážníci za nimi odposlouchávají? Riskl to.
„Jsem tu malá, jak jsi mě našla?“ řekl do díry v zemi „To ta zář, šla jsem okolo a viděla jsem ji svítit.“
Že by kouzla tohoto vězení sála jeho energii a vypouštěla jí do stok? To zní neuvěřitelně, ale není to nemožné. „Slyšíš mě malá? Uteč odtamtud, určitě tam bude plno zmutovaných zvěrstev.“
„Byli tu ale já je spálila, cítím se tak šťastná, tak svobodnaaáá.“
Teplota začala stoupat, vzduch se stával dusným a nedýchatelným. Revlis měl potíže s dýcháním. „Nech toho prosím, ubližuješ mi.“ zaprosil.
Teplo se rázem vytratilo a smích jakbysmet. Nahradil ho dětský pláč. „Nechci ti ublížit, ne jako mamince.“ vzlykala dívenka.
Je to možné? Pomyslel si Revlis. Aby se lidská bytost narodila s elementem a navíc ho dokázala ovládat? To z ní nedělalo člověka ale spíše jakéhosi ohnivého poloelementála. Moc ho zajímalo jestli její matka nebyla čarodějka, ale ptát se jí by bylo nelidské, nejspíš svou matku omylem zapálila a z toho pak zešílela. A teď je tu on a vrátil jí zdravý rozum. Dokonce nebyla ani tak zaostalá jak předpokládal. Dokázala to dokonce ovládat a vypálila si cestu ven. Dostal nápad.
„Nic se neděje, neubližuješ mi.“ řekl smířlivě a jak doufal tak i laskavě.„Chceš mi pomoct? Můžeš mě odtud dostat? Vypálila by jsi sem díru? Dokážeš to?“
„A pak půjdem a zapálíme starého Maxe?“ zeptala se dychtivě.
„A... Ano pak si to vyřídíme s Maxem.“ zakuckal se nad úmysly malého děvčete.
„Anó.“ zavýsklo děvčátko a mřížka v kanálové rouře se rozpalovala až odtekla. Kameny okolo díry začaly taky rudnout a Revlis musel odstoupit až do nejvzdálenějšího kouta. Rudé kameny začali měknout. Postupně následovali mřížku až byla v podlaze vypálená díra o dostatečném průměru. Zakřičel, aby přehlušil bublání vařených splašek. „Dost! To stačí. Můžeš odstranit ten žár?“
Před chvilkou rudé kameny zčernaly a teplota se částečně vrátila do normálu. Podíval se do vzniklé jámy, odlesk hladiny nebyl zas tak hluboko, nanejvýš tak dva, dva a půl metru a navíc spadne do žumpy. Do měkkého. Skočil.
„Au! Sakra práce!“ zapomněl, že roztavené kameny rapidně zredukovali hloubku, tak sotva na jeden palec pod hladinu. Navíc tu bylo zapaříno. „Jste v pořádku pane?“ zeptal se nesměle stín na levo od něj.
„Jsem v pořádku. Jen jsem si trochu narazil kostrč.“
„Kostrč? pane?“
„Neříkej mi pořád pane, jmenuji se Revlis.“
„Ano, pane Revlis.“
„Říkej prostě Revlisi. A jak se jmenuješ ty?“ znal už sice její jméno od toho velitele, ale byla to slušnost.
„Říkali mi Iljuška. Nebo alespoň maminka.“ do očí se jí zase drali slzy.
„Bude ti vadit když ti budu říkat Ilja?“
Popotáhla. „Ne.“ Usmála se a odhalila tak nazelenalé zoubky „Slíbil jsi, že půjdem za Maximem.“
„Ano slíbil.“ povzdychl si. „Ale teď raději ne, budou nás hledat.“
„Ne! Půjdeme hned! Slíbil si to.“ znamení na obličeji se rozzářilo.
„Nejprve musíme zmizet z města. Za pár dní, možná týdnů až se to trochu uklidní se vrátíme a můžeš mu udělat co chceš.“
„Ne, ne a ne. Slíbils to!“ Každé slovo se mu vrývalo pod kůži, jako dotek žhavým pohrabáčem.
„Dobře! Jen se uklidni. Jdem za Maximem!“ Řval bolestí.
„Přísahej! Slib, že ho zmlátíš, jako on mlátil mě! Slib to! Slib!“
Bolest se zvyšovala.
„Přísahám! Zmlátím ho! Slibuju. Mor na něj!“ A na tebe a na mě. Do jakýho bahna sem to spadnul?! Sakra! Bolest ustala stejně rychle jako začala. Ve vzduchu bylo cítit spálené vlasy. Ilja ho pozorně sledovala.
„Tak dobře. Jdeme za tím podělaným Maximem. Jak ses sem dostala. Kde je nějaký východ?“
„Nevím, zabloudila jsem.“
„Tropíš si ze mě žerty?“
Okolo ní zabublala vroucí voda. Ne, nedělala si legraci. „No dobrá. Potřebujeme světlo.“ Zavřel oči a soustředil se na světelný paprsek, který sem pronikal z díry v stropě. Pomalu ho uchytil ve svých rukách a žmoulal jej do kuličky. A další, a další… Dokud jich neměl plnou dlaň. Pak je spojil do větší kule a otevřel oči. V rukou držel kouli studeného světla.
„Na.“ nabídl světlo Ilje „Já si vyrobím další.“
Ilja jako v odpověď nadzvedla ruku a otevřela pěst. Několik čísel nad otevřenou dlaní se jí vznášela žhavá kulička a její světlo osvětlovalo okolí skoro na třicet kroků daleko. Revlis spolkl jedovatou poznámku, schoval ušmudlané světýlko do kapsy a šel před ní dál do chodeb stoky.
Do hodiny po mě půjdou všichni hlídkaři z celého města, za zadkem mám částečné vyšinuté dítě, co myslí jen na pomstu. Navíc je v ovládání ohnivých živlů zdatnější než většina ohnivejch čarodějů. A k tomu je mi ještě zima (ale o tom jí radši říkat nebudu), solidní oblek za levnej peníz už nikdy nevyperu. Jo a ještě sem se ztratil ve stokách a nevím jak jsou rozlehlý a kde jsou východy.
„Cítím vánek.“ řekla najednou Ilja. „Tam.“ ukázala do chodby nalevo od nich a vydala se tím směrem. Revlis si povzdechl a vydal se za ní. Po chvilce se mu zdálo, že vidí nějaký otvor a venku hvězdnou oblohu. Byla to původně zamřížovaná, ale teď hodně zdevastovaná díra, nejspíš vedla z nějaké z vedlejších, málo používaných uliček. Ilja se zaradovala.
„To je ta samá, jakou jsem se sem dostala, vím jak odtud za Maximem.“ řekla a začala vylézat po značně zrezivělých příčkách nahoru. „Pojď.“ řekla když vylezla nahoru. Zapochyboval, že by ho mohly ty zrezivělé příčky unést, ale nedalo se nic dělat. První příčka. Druhá. Třetí.
„Áhh ...“ projela jím ostrá bolest. Vévodův mág se dal do práce a on zapomněl na ochranu před sledováním. Je to jen otázkou času než je objeví úplně.
„Co se děje?“
„Celkem nic, ale musíme ...“ zarazil se, když se podíval do jejích očí, věděl co by ho čekalo.
„... Musíme najít Maxima, pomstít se a rychle odsud zmizet.“ Dokončil chabě.
„Ano, najít Maxima.“ Řekla a rozhlédla se. „Tudy“ Ukázala. „Pospěš.“ A vydala se tím směrem. Revlis rychle vylezl ze stok, natrhl si rukáv o kus mříže, a vyběhl za ní. Za chvíli doběhly do ulice, kde Revlis poprvé Ilju uviděl. Před nimi se tyčil Maximův stan, Ilja běžela několik kroků napřed a vběhla dovnitř. Revlis se zastavil a vyčkával na ohnivou bouři, která stan pohltí.
Nic se nestalo.
Pomalu vstoupil do stanu. Ilja ležela omráčená na zemi. vMaxim stál nad ní s holí, z mokrého hábitu mu odkapávala voda.
Čekal na ně!
Pohlédl na Revlise. „Hned, jak přišli na to, že si zmizel, sem věděl, že by ses tu moh objevit. Tu děvku mám, tak vypadni, než zavolám stráže.“
V Revlisovi se zvedla vlna hněvu, pozvedl ruce a zachytával prsty proudy energie. Až mu začala dlaň zeleně žhnout. „Jak chceš mluvit, když máš pusu plnou vředů? Jak chceš doběhnout pro stráž, když tvé maso požírají červy a tvé kosti se mění na rosol?!“ řekl a položil své svítící paže na ramena ochromeného Maxima.
Stařec se sesul k zemi. Z úst se mu řinula žlutá páchnoucí tekutina a kůže se pohybovala v rytmu červů lezoucích pod kůží.
Revlis vzal Ilju do náručí a chystal se k odchodu. „Ale, ale. To je pěkné. Právě jsem chytil temnomága přímo při činu. Vévoda bude velice potěšen.“ Revlis se otočil. Stál tam malý přitloustlý mág v rudé róbě z drahých látek. V ruce držel hůlku a mířil s ní na Revlise s Iljou. Srab.
Útočné kouzlo vzniká v mágovi a může ho zabít, ale kouzlo z hůlky vzniká v hůlce a mág je v naprostém bezpečí. Žádný skutečný mág hůlku nepoužívá.
„Nejprve by jsi mne musel chytit.“ položil Revlis opatrně dívku a soustředil se na sbírání energie. Všechny proudy směřovali ven k vévodově mágovi a ani kapka mu neulpívala v těle, dokonce i zněj pomalu uprchávala zbytková energie k mágovi. „Můj život je příliš cenný na to abych ho mohl riskovat černokněžníče.“ zasmál se mág a vytáhl řetízek, který mu vysel na krku, byl na něm složitě tvarovaný amulet. „Přece bych nemohl riskovat svou cennou osobu v magickém souboji s nějakým podřadným kouzelníčkem v tomto zatuchlém stanu.“ Vychutnával si Revlisovu bezmocnost. „K jakým nechutnostem jsi potřeboval tuto bezbrannou dívku?“ pokračoval a sklouzl pohledem na Ilju. Zarazil se „Ale to… To není možné.“ otočil se ke strážím „Zbavte se jich, je mi jedno jak ale ani jeden z těch dvou.“ ukázal na Ilju a Revlise „se nesmí dožít rána. Rozuměli jste?!“
„Ale pane ta dívka ...“ začal jeden ze strážníků.
„Ta holka je prokletá a dokázala by vás zabít rychleji než byste pozvedli meče. Popravit!“ Vykřikl až mu přeskočil hlas. Ze záňadří vytáhl lahvičku s čirou tekutinou a zhluboka se napil.
„Jemu nasaďte magická pouta. Já jdu svůj úspěch oznámit vévodovi.“ řekl a zmizel v oblaku dýmu.
Teleportační lektvar! Už třetí důvod proč jím opovrhovat pomyslel si Revlis když mu nasazovali pouta.
„Mážik se de vychválit a podlejzat a my zas hovno.“ řekl jeden ze strážníků.
„Pravda ale do naděláš. Tak co setnem jim hlavy?“ Zeptal další.
„Proč si špinit zbraně.“ začal ten první. „Když na náměstí hoří Velkej voheň?“
Ostatní sice mlčeli, ale pomalu jim svitlo a začali se usmívat.
„Bude sranda.“ řekl jeden.
„Dlouho tu nebyla veřejná poprava.“ řekl další.
„Tak je berte a dem.“ zavelel zas ten prvý.
Hrubé ruce popostrkovali Revlise vpřed, další vzal Ilju a hodil si ji přes rameno. Vylezly ze špinavého stanu a Maximovu mrtvolu nechali za sebou, vedli je špinavými uličkami směrem na náměstí, kde propukali bujaré oslavy. Tak takhle do končí? Pomyslel si Revlis když stanuli na náměstí s obrovskou zapálenou hranicí uprostřed. Pár hlídkařů s Iljou se vydalo směrem k ohni, do Revlise hlídkaři několikrát strčili a když viděli, že dobrovolně nepůjde, tak ho povalili a chytili za ruce a nohy. Zdálo se mu to, nebo opravdu viděl v davu Šakiho a pár dalších? Začal se urputně bránit.
Z davu se přiřítil Šaki a jako náhodou zakopl a spadl na jednoho z hlídkařů a povalil ho na zem.
„Je! To jsem nechtěl“ obrátil se na dva zbývající hlídkaře. „Asi jsem ho omráčil.“
„Ty jeden ...“ zavrčel strážce a sesul se k zemi. Za ním stála Šakiho žena s obuškem v ruce. „Co ...“ začal třetí a spadl na své kolegy.
„Dobrý Pane Revlis?“ zeptal se Šakiho nejstarší syn potěžkávajíc v ruce dřevěnou palici.
„Co se stalo s Iljou?“ zeptal se překvapený Revlis a vstal.
„Iljou? Kdo je sakra, Ilja?." Revlis se podíval směrem k ohništi. Strážci už byli jen pár kroků od hranice. „Néé!“ křičel a pokoušel se po strážnících vystřelit proud ohně. Ale zapomněl na pouta. „Rychle!“ otočil se na Šakiho rodinu. „Pomožte mi najít klíč od tech pout!“
„Neni třeba.“ řekl Šaki, odněkud vytáhl svazek paklíčů a do pár vteřin byl Revlis volný. „Měl sem docela divoký mládí víš?“ podotkl vesele. Jeho žena se tomu zahihňala. Jako by tu bylo něco veselého pomyslel si Revlis. Připravil si ohnivé šipky a pohlédl k ohništi. Hlídkaři svázali Ilju a hodili jí do plamenů. Dala se do řevu a Revlis s ní. Hned ale umlkl když mu došlo, že se Ilja palmenů nebojí. Plameny přepálily provazy a dívka v plamenech povstala a… Smála se jak jí plameny tančí okolo vlasů a obličeje bez jediné známky újmy. Sledovali jí všichni lidé na náměstí. Pak se z davu ozval bolestivý ryk, pak další z jiných míst, a další a další…
Ženě tři kroky od Revlise vzplály vlasy bolestivě řvala a zapalovala další okolo sebe. „Rychle! Musíme odsud!“ zavelel Revlis a dal se společně s Šakiho rodinou do běhu. Proběhly několik uliček, až se ocitly u svých maringotek a dalších věcí.
„Sbalte všechno co stihnete!“ vykřikl Revlis.
„A co ostatní?“
„Ty už si budou muset pomoct sami.“ Nedaleký křik jej upozornil, že plameny zažehly i domy, za chvíli bude hořet celé město. Revlis zapřáhl svého nového hřebce, podíval se jestli už je Šakiho rodina připravena a zavelel: „Držte se blízko! Pokusim se od nás odpudit plameny, ale nic neslibuji.“
„Jsme hned za tebou.“ ujistil ho Šaki.
Revlis zachycoval pomocí magie vlhkost ze vzduchu a jakékoliv nádoby či louže která se cestou objevila, hned ale poznal, že to nebude stačit. „Šaki! Jeďte napřed! Jeď a důvěřuj mi.“
Šaki se podíval Revlisovi do očí, když uviděl, že odpor je zbytečný, tak popohnal koně. Když míjeli Revlisovu maringotku, zašeptal. „Já ti důvěřuju Revli.“
„Děkuji.“ řekl nekromant a utřel si pot a saze z čela. Budova vedle něj už hořela.
„Přidej blázne!“ zařval za vzdalující se Šakiho rodinou. Budově vedle se propadla střecha a žhavé jiskry se snesli na maringotku, ta vzplála. Revlis si povzdych a zašel dovnitř pro pár nejdražších artefaktů.
Šaki hnal koně jako šílený, všude okolo hořely budovy, ale jim se plameny jakoby samy uhýbaly. Když projížděli branou, hlídka si ho snad ani nevšimla. Po necelých sto metrech od města zastavil a podíval se směrem k bráně. Strážnice u brány se zřítila v oslepujícím výbuchu plamenů a zahradila bránu. Někteří obyvatelé, co neměly čas jít k jiné bráně začali seskakovat z hradeb a lámali si nohy, ti chytřejší používali provazy.
To ale Šaki neviděl.
Jeho zaujal plamen, který vyběhl z brány a hned zabočil na sever. Při běhu přes pastvinu plameny zhasínali a když zabíhal do lesů, měl již zcela určitě podobu malého děvčete. „Chudák pan Revlis.“ řekla za Šakiho zády jeho žena. „Vlastně jsme ho zachránili, aby nakonec zachránil on nás.“ zamudroval jeho nejstarší syn. Šaki jen pozorně sledoval město. Znal Revlise už dost dlouho, aby o něm věděl pár věcí. Například...
Bylo to tady!
Z plamenů se vyřítil hořící kůň a na něm v plášti zahalená postava. Několik kroků od Šakiho Revlis zastavil, slezl z koně a poplácal ho po krku.v „Měl jsem tě krátce, ale za tu dobu jsem poznal jak jsi dobrý kůň.“ odstoupil. „Nyní můžeš spát.“
Kůň se postavil na zadní a zaržál. Pak nehybně padl k zemi. Revlis se otočil, po pár krocích k Šakimu upadl na zem. Šaki k němu přiběhl a bolestivě ucukl když mu sáh na čelo.
„Vodu!“ okřikl svého syna. „Celý hoří.“
„Za chvilku to bude dobré.“ šeptl Revlis.
„Tak jo. Já tě teď naložím do vozu a v nejbližším městě, či vesnici ti pořídíme koně a vůz.“
„To zní dobře.“ řekl Revlis a za Šakiho pomoci se vysoukal na vozík.
„A pak budem zase cestovat po světě jako dřív.“
Revlis mlčel.
Hořící město nechávali za sebou.