Pohádka

Malý lístek se krouživě snášel k zemi. Náhlý poryv větru změnil dráhu jeho letu a skrz otevřené okno ho zanesl do malé místnosti na vrcholku kamenné věže. Proletěl okolo stříbřité karafy, pohozené na dřevěné podlaze, na jejímž dně byl ještě zbytek zelené tekutiny, až nakonec přistál na hrudi nádherné bytosti, ležící klidně, na bohatě vyřezávané posteli. Jemný svit měsíce svými paprsky jemně laskal její zářivě alabastrovou pleť a z vlasů, volně rozprostřených okolo dokonalé postavy, vytvořil svatozář. Lístek se pohyboval nahoru a dolů, jako na vlnách moře, podle toho jak mladá elfka dýchala. Ještě párkrát se zhoupl a pak se zastavil.

S hlasitým vrzáním tětivy, napnul obrovský orkský válečník luk. Svaly na jeho pažích tou námahou naběhly a žíly pod tenkou zelenou kůží vystoupily jako hadi. Chvíli tam stál, podoben soše vytesané ze zeleného granitu a pak s modlitbou, pronesenou v hrdelním jazyce svého kmene, střelu vypustil. Hrot šípu, potažený nějakou pastou, se při letu ke svému cíli, v ostrém slunečním světle, mdle leskl.Při setkání s ochrannými bariérami okolo malého gnóma, se ratiště vypařilo, ale hrot se s neztenčenou silou, zabořil do jeho těla. Síla úderu to byla tak velká, že Wenryho tělíčko vymrštila do vzduchu, až přistálo o pár yardů dál.
Lareth s výkřikem otevřela oči, barvy mračen letní bouřky a posadila se. Komůrka i postel zmizeli a ona seděla uprostřed louky. Když se přesouváte mezi světy, vybaví se vám nejhorší vzpomínka. Možná to je příprava na to, co vás čeká. Elfka si setřela z tváře slzu. I přesto, že se na to připravila, vzpomínka jí otřásla. Přejela dlaní po trávě dosahující k jejímu pasu. Dlouhé zelené listy ji zašimraly do dlaní a zašeptaly jí o tom, jak vyrostly z malého semínka a jak každý den poslouchají píseň slunce. Pak se všechny stvoly naklonili jedním směrem. Vydala se, kudy jí vedla tráva a cestou poslouchala ševelení zeleného moře. Zastavila se. Šepot se změnil v naříkavý tón, ozývající se všude okolo ní. Stvoly žloutly a jak umíraly, jejich smrtelný jekot drásal Lareth duši. Rukama si zacpala uši ,zaklonila hlavu a křičela spolu s ní. Po době připomínající věčnost jekot ztichl.
Obloha se zatáhla ocelovou šedí, mraky letěly oblohou tak nízko, až to vypadalo, že se jí snaží rozdrtit. Zem pokrýval šedivý prach ztraceného života a všude okolo ní se tyčily skály, připomínající zuby obrovského hladového draka. Skaliska končily temným otvorem, což ještě víc zvýrazňovalo podobu s dračím chřtánem. Jak se přiblížila k temné díře, od úst ji začaly vycházet obláčky páry. Chvilku se před ní vznášely a pak jakoby byly nasávány, mizeli v temnotě před ní. Naklonila se blíž a k tenkým špičatým uším jí dolehl nářek ztracených duší. Otřásla se a obličej ji zesinal. Jen vzpomínka na svou lásku a na to proč je tady, ji zabránila vtom, aby utekla. Zhluboka se nadechla, stejně jako plavec před skokem do hluboké vody a pohroužila se do nicoty před sebou. Něco ji zatahalo za bílý plášť, volně splývající z jejích ramen. Podívala se dolů a ihned toho zalitovala. Ze skály pod jejíma nohama, jakoby vyrůstala hlava. Splihlé zbytky vlasů měla připláclé na jinak holé lebce a jedinou rukou držela Larethin plášť. Mléčně zakalené nevidoucí oči byly upřeny do jejích a ze zašitých úst, vycházel nadpozemský nářek. Další a další ruce se po ní natahovaly a strhávaly ji k zemi. Nářek se proměnil v řev bolesti a utrpení, který ji rezonoval v hlavě. Když si už myslela, že jí hlava vybuchne, nářek utichl. Ticho, které nastalo, bylo téměř hmatatelné. Lareth opatrně otevřela oči. Pohled, který se jí naskytl, byl jako z nejděsivějšího snu. Klečela uprostřed obrovské jeskyně. U země jí drželi hlavy. Ty, které neměly aspoň jednu ruku, se jí zakously do pláště. Celé dno bylo jimi pokryto, kam až dohlédla. Všechny byly nevidoucíma očima otočeny jedním směrem, jakoby na něco čekaly. Netrvalo dlouho a byly odměněny. Ze zadní části se vynořila obrovská bytost. Temné tělo bylo inkoustově černé a přesto zářilo. Každým krokem, kterým se gigant blížil k uvězněné elfce, rozdrtil desítky hlav. Lareth se nepokoušela osvobodit. Vypadalo to, že byla uhranuta pohybem miliónů světýlek, které kroužily v obrově těle a vydávaly zastřenou záři. Když byla gigantická bestie téměř u ní a hrozilo, že ji příštím krokem zadupe do země, začala Lareth zpívat. Jemný hlas zastřený smutkem, vycházejícím z jejího srdce, vyprávěl o vysokých stromech, zpívajících své vlastní písně o stříbřitém zrcadle jezera Elune’Ara, kde potkala Wenryho lásku svého života a na jehož břehu se vzali. Vyprávěla mu o jejich prvním polibku i prvním milování pod hvězdným nebem. Smutek v jejím hlase by rozplakal i kámen, když mu zpívala o otráveném šípu, který ukončil jejich lásku a zanechal její duši rozdrcenou zoufalstvím. Řekla mu o jedu, který vypila, aby mohla projít stíny a vyhledat bytost mající tělo z hvězd a poprosit jí, o navrácení duše světla jejího života. Lareth dozpívala a pohlédla do zářivých galaxií duší, které měla hvězdná bytost místo očí. Obr pomalu a opatrně položil nohu zpět a z koutku jeho oka se odloupla malá zářivá hvězda připomínající slzu. Když dopadla do napřažených bělostných dlaní elfky, chvíli v nich jen tiše ležela podobna stříbrnému opálu, aby vzápětí vybuchla zářivým jasem, který je oba pohltil.

Zelený lísteček tiše ležel na hrudi Lareth. S nepatrným zaskřípáním se otevřely dveře, někdo vešel dovnitř a s cvaknutím je za sebou zavřel. Bytost pohroužena ve stínu pomalu došla k lůžku, poklekla a když se dotkla elfčiny paže, lísteček se nepatrně pohnul. Mohlo to být jen zdání či klam, ale za chvilku se pohnul znova a pak začal klesat a stoupat jako na vlnách moře. Lareth otevřela oči a šedivá bouřka jejího pohledu se ponořila do uklidňující zeleně Wenryho očí.
„Miluji Tě“ pronesl Wenry do ticha pokoje. Sklonil se k Lareth a jejich rty se spojily v dlouhém polibku lásky, která pohnula i Smrtí.