|
Jsem zajatec světla,
co pro oči nevidí.
Řekni, že jsi se spletla...
Ne... Ne... tak to necítí.
Jsem stolu nohou pátou,
však první housle držím,
všechny obrazy mě matou
a rád věřím lehkým lžím.
Lžu si stále do kapsy
stavím paláce ze vzduchu.
Kreslím modré obrazy,
pramen tvých vzruchů.
Buduj se mnou vzdušný hrad,
těš se lepším zítřkům,
neotáčej se ke mne vzad.
Jsem studnicí svým nářkům
A písky času plavou dál
a já stále věří-.
Není už nikdo, kdo by si hrál
umírám, tonu, sám v své věži.
Jsou věže bez schodů
a violy bez not.
Už není cesty tam dolů,
Je slyšet jen hřmot.
Pak vzdušné hrady zaduní
a oblaka svit přikryjou,
volám „Kde jsi? Kde jsi? Má paní!“
Já povídám si s ozvěnou.
Zůstal jsem sám v mučírně,
bez skřipců, bez španělské boty.
Kde jsou paláce v aquamaríně,
ztratil života jsem noty...
Kdes azuro nechala
své pomněnkové oči?
Má báseň už skončila,
nehledej nic, mě nění pomoci...
Ztracená duše,
stojí s prázdnou aulou,
co drží šíp kuše
a těší ji až prožene se hlavou.
|