Orel- Kořist a lovec

Bylo něco před půlnocí a celá ulice byla ponořena v noční temnotě, kterou přerušovaly na některých místech pouliční lampy osvětlující vylidněné městské ulice. Měsíc byl schovaný za mraky a nastalé ticho jen místy přerušil zvuk projíždějícího auta.
Ve výšce čtyř metrů nad zemí stál na pouliční lampě podivný muž. Měl na sobě hábit černé barvy a splýval s nocí. Přes hlavu přetaženou kápi a jeho tvář tak byla zahalena tajemstvím. Na zádech mu visel připnutý meč, jehož rukojeť mířila k zemi.
Stál na pouliční lampě jako lidská socha. Stál nehybně a čekal. Vypadalo to, jako kdyby na lampě zamrzl v čase. Jediný pohyb, který se při pohledu na něho dalo postřehnout byl plášť vlající ve větr.
Žádný normální člověk by nedokázal udržet rovnováhu na takovém místě, ale tento muž s tím neměl problémy. Stál pevně jako skála a čekal na svou chvíli. Čekal, až přijde jeho kořist.
Ve svém vyvýšeném místě strávil několik desítek minut, ale nakonec se dočkal, když spatřil po ulici přicházet mladíka. Počkal si na vhodný okamžik, a pak seskočil z pouliční lampy a jako kočka dopadl na obě nohy přímo před ohromeného mladíka.
Vypadalo to spíše, jako kdyby se z pouliční lampy snesl stín, který se poté zjevil na zemi před mladíkem.
Mladíkovi bylo něco kolem dvaceti let, štíhlá postava oblečená ve sportovním. Když před ním najednou stanul tento podivný muž, strnul na místě a ani trochu se nepohnul, jen jeho pohled zkoumal neznámého muže.
Po chvíli si dodal odvahu a promluvil: „Kdo jste?“
Z pod kápi dostal stručnou odpověď: „Jsem vykonavatel tvého trestu.“ hlas přitom zněl chladně bez jediné emoce.
Mladík těmto slovům vůbec nerozuměl, nechápal o čem muž hovoří a zmateně se vyptával: „Jakého trestu? Co po mně chcete?“
„Nepatříš sem. Porušil jsi pravidla mezi světy a teď za to zaplatíš,“ muž v kápi během svých slov blížil rukou k rukojeti svého meče, ale mladíka přepadl strach, který přiměl jeho tělo ke běhu a to mu zřejmě zachránilo život.
Mladík běžel, co mu síly stačili po chodníku odkud přišel. Uběhl pětset metrů a zastavil se u dvou budov, které od sebe rozdělovala úzká ulička. Lapal po dechu a když se trochu vzpamatoval, ohlédl se směrem, kterým přiběhl s obavami, zda není pronásledován.
Nikoho však nespatřil. S úlevou si oddechl, ale když se podíval před sebe, stál tam pět metrů před ním. Pohled na muže splývajícího s temnotou noci jej viděsila málem k smrti. Strachem se mu sevřel žaludek a jediná myšlenka se mu honila v mysli „Zachraň se! Uteč!“ vběhl do úzké uličky, kterou měl po pravé ruce. Cestou klopýtal o odpadky a všemožné harampádí, ale usilovně běžel dál.
Po třiceti metrech zahnul v pravo, ale ocitl se v pasti. Před ním stál plot, který mu bránil v cestě. Nepřemýšlel a jednal podle nejsilnějšího instinktu, který existuje a to touze přežít.
Vyskočil na plot a bleskově ho zdolal.
Popošel kousek od něho a vysílením oddechoval. Po tváři mu stékal pot a sportovní oblečení na jeho těle bylo na některých místech zcela propocené. Ohlédl se v obavách po muži, který jej tak strašlivě děsil a přál si, aby tohle všechno bylo pouhý zlý sen, ale jeho noční múra v podobě zahaleného muže stála na druhé straně plotu a on cítil, že jeho oči si prohlíží svou kořist.
I když se nepřibližoval k plotu, aby ho přelezl a dostal se k mladíkovi, udělal něco, čím mladíka šokoval.
Vyskočil do výšky tří metrů a jako pták se přenesl vzduchem nad plotem, za kterým lehce dosedl k zemi.
Mladík při pohledu na jeho let ztratil ve tváři barvu a dál utíkal uličkou pryč. Běžel, co mu síly stačily, ale přesto mu to nebylo nic platné. Pokaždé, když se někde zastavil, aby popadl dech, při ohlédnutí spatřil muže v plášti vždy kousek od sebe. Nechápal, jak je to možné, že je pořád neznámý muž za ním.
Nakonec jeho fyzička namáhavý běh nevydržela a zastavil se. Neměl sílu dál běžet.
Ohlížel se kolem dokola a čekal, kde se muž v plášti objeví. Nikde ho však nezahlédl, ale přesto cítil, že je nablízku a dívá se na něj.
Plížil se podél zdí a stále jeho ustrašené oči propátrávali každé temné zákoutí kolem. Snažil se nalézt úkryt, kde by se skryl, ale pokaždé, když se dostal k nějakým dveřím, byli zamčené.
Najednou se muž v plášti objevoval kolem něj a on se vydal vždy na opačnou stranu, kde sezjevil.
Jako pastevec, který žene své stádo na pastvinu, tak zahalený muž naháněl mladíka na místo, které si předem vybral, a tím bylo basketbalové hřiště. Hřiště mělo betonový povrch a kolem dokola oplocení, které přerušila jen vstupní branka, u které chyběla dvířka, takže mladík vběhl do své pasti bez nesnází.
Když mladík pochopil, že se dostal do pasti bylo pozdě. Jediný východ kudy se dalo uniknout bylo kudy vešel, ale tam stál muž v plášti, ze kterého triumf přímo vyzařoval.
Mladík se sotva držel na nohou, ale strach, hrůza a nebezpečí před neznámým mužem mu dodávala sílu. Chvilku na něho hleděl a nakonec se rozbrečel jako malé dítě. Během pláče pak promlouval k muži: „Prosím. Nechte mě na pokoji. Nic jsem vám neudělal...“
Rázný hlas přerušil jeho prosby: „Dost, vím, co jsi zač, a nenaletím na tvé ubohé triky!“
Po těchto slovech mladík přestal brečet a vyčerpání, které jej sužovalo, zmizelo jako mávnutí proutku. Postavil se vzpříma a veškeré jeho chování se změnilo.
„Možná víš, co jsem zač. Ale víš taky, co všechno dovedu?“ Po slovech, které pronesl se objevil oblak tmavého kouře, který obklopil mladíka, až z něho nebylo ani kousek vidět. Bylo cítit ohromné nahromadění magické energie z mladíka. Mrak se zvětšoval a formoval do zcela jiné podoby. Všechno to trvalo jen krátce, ale přesto to bylo děsivé, jako hodinu dlouhá noční můra.
Nakonec před mužem v plášti stanula zcela jiná bytost, která v sobě neměla ani malý kousek člověka natož pozůstatky z mladíka. Měřila něco přes tři metry. Tělo samý sval a pokryté různými výrůstky a ostny. Prsty končili nebezpečné vyhlížejícími drápy a ze zad se tyčila blanitá křídla vzhledově podobná netopýřím. Pokožka změnila svou barvu v odstín temně rudé a tam, kde předtím byly lidské oči se objevili dvě temné skvrny pohlcující světlo do své temnoty.
Z mladíka se stal démon!
„Co teď uděláš? Měl jsi šanci odejít, dokud ještě byl pro tebe čas,“ a jakmile hlas dozněl, nesl se okolím děsivý nelidský smích.
Muž v plášti se ani nepohnul. Zřejmě proměna mladíka v tuto stvůru v něm nevyvolala žádné překvapení: „Vím, že jsi démon. A to, co jsi předtím předváděl, bylo pouhé divadlo. Ale dobře víš proč tu jsem já,“ na svá slova nedostal odpověď, ale nelidské zavrčení, které mrazilo v zádech. Potom byl rychlostí blesku vystaven útoku silnou rukou s drápy mířící přímo na jeho hruď.
Úder byl neuvěřitelně rychlý a smrtící. Žádný člověka by se včas neuhnul, ale muži v plášti úder neudělal potíž.
Po úskoku před úderem tasil svůj meč, jehož čepel prořízla vzduch kousek od démona, aby jej donutila se stáhnout.
Stáli tam proti sobě na vzdálenost dvou metrů. Měsíc konečně vylezl z pod mraků a jeho paprsky osvětlili bojiště, jakoby se chtěl podívat na zvláštní souboj. Jeden rychlý a druhý s ohromnou ničivou silou. Dívali se na sebe a jeden druhého nenáviděl. Oba připravení k boji s touhou prolít krev toho druhého.
Pak to nastalo.
Démon vyrazil proti svému protivníkovi a ten se stěží uhýbal jeho úderů rukou, na které byly drápy toužící roztrhat muže v plášti na malé kousky.
Muži v plášti by se snad i podařilo uhnout všem úderům, kdyby mu protivník při posledním útoku ruky nezasadil úder levého křídla, který jej odhodil dva metry daleko, kde dopadl na zem a zůstal ležet.
Démon doufal, že svého protivníka omráčil. Na nic nečekal a vyskočil do vzduchu. Pád nasměroval přímo na ležící tělo, které se rozhodl zadupat do země. Měl jedinou myšlenku, jediný cíl, a to zbarvit beton hriště krvý zahaleného muže.
Muž v plášti se včas odkutálel z místa dopadu nelidské stvůry, při kterém se vrstva betonu prothla a nohy odporné stvůry zabořili do země. Teď byl na řadě on. Rychle vyskočil na nohy a ještě než démon začal vyprošťovat zabořené nohy v zemi, už stál za jeho zády s mečem protínající vzduch a jedno démonské křídlo, které se tyčilo na odporných svalnatých zádech.
Okolím se nesl nelidský řev a démon kolem sebe zběsile útočil na všechny strany s touho rozsápat útočníka.
Muž v plášti však nečekal a po svém úspěšném zásahu uskočil do bezpečí tmy.
Z rány, kde předtím bylo démonovo křídlo, teď tekla černá a smradlavá tekutina. Démonská krev! Ale bolest ze zranění, které bylo způsobeno a přivádělo stvůru k ničivé zuřivosti, odeznělo velmi rychle.
Mezitím, co démon běsnil se muž v plášti skryl a zanechal démona samotného. Ten čekal na útok. Rozhlížel se kolem sebe a pátral po protivníkovi, který se na něho snesl přímo z oblohy.
Jako vystřelený šíp muž v plášti skočil ze střechy domu u hřiště a padal přímo na démona s mečem napřaženým před sebou, který toužil proniknout do odporného těla a usmrtit jej.
K tomu však nedošlo.
Démon překvapivě zareagoval a včas se ohnal svou silnou rukou, která srazila útočníka na zeď domu, ze kterého skočil tak silně, že stará omítka pokrytá nápisy od sprejerů na mnoha místech opadala.
Muž v plášti byl bezvědomí a démon k němu v klidu kráčel. Když došel k němu, muž v plášti začínal nabývat vědomí, ale démon svou pravou rukou sevřel jeho krk a zvedal jej do vzduchu. Díky silnému sevření se mu nedostával vzduch a jeho síla ochabovala, sevření ruky na meči povolilo a ten dopadl k démonovým nohám.
Tělo se vznášelo nad zemí a směšně sebou cukalo, jak se muž snažil získat trochu vzduchu.
Démon povolil malinko sevření, aby jeho obět neumřela dřív než se dostatečně nasití bolesti, kterou mu hodlal způsobit a vysmívavě hovořil: „Tak co, ty ubohý červe. Kdo bude čí kořist?“
Muž v plášti díky povolenému sevření konečně získal tolik potřebný vzduch a pohotově jej využil. Vytáhl z pod pláště dlouhý nůž, který zabodl do ruky svírající mu krk. Po zabodnutí nože ruka uvolnila sevření a on spadl na zem. Stal se volným. Sebral svůj meč, pevně ho uchopil a dokončil to, co začal.
Zabodl meč přímo do břicha té stvůry, až po rukojeť.
Démon řval bolestí a jeho křik se nesl ulicemi do ohromné dálky. Okna se silou řevu začala klepat, až hrozilo jejich rozbití.
Démon naposledy pokoušel udeřit majitele meče rukou, ale ten si toho všiml a mečem v ráně zatočil dokola. Démon byl paralyzován bolestí, která odčerpala poslední zbytky jeho sil. Nohy ohromnou váhu již neunesli a tak padl na kolena. Z břicha přitom silně vytékala odpudivá zapáchající krev.
Muž v plášti vytáhl z těla meč a stoupl si za jeho záda.
„Přišel jsem tě odsoudit za porušení pravidel," napřáhl svůj meč "Trestem je smrt."a setnul démonovi hlavu, která se kutálela po hřišti a zanechávala za sebou krvavou stopu. Když byl démon mrtvý pronesl: „Tvá síla teď bude má,“ napřáhl meč nad mrtvé tělo, ze kterého začala unikat čirá magická energie, kterou vstřebal meč. Když poslední zbytky energie vyprchaly, tělo shořelo a jeho krev se vypařila. Nic po něm nezbylo, kromě zatuchlého zápachu ve vzduchu a zkáze, kterou udělal.
Nočními ulicemi se začal šířit zvuk policejních sirén. Blížící se k místu, kde se odehrával boj s démonem.
Muže v plášti to nevyvedlo z míry, pronesl do noci několik neznámých slov, kterými otevřel před sebou portál, jehož světlo dopadalo na bojiště a naposledy bojovníkovi umožnilo pohlédnout na bojiště, kde bojoval.
Než vstoupil do portálu, pronesl poslední slova: „Zde má práce skončila.“