Vladař Leomund

Malý drozd, jakých v okolí hradu Heamittu poletovalo stovky, se odtrhl od ostatních a vydal se na menší průzkumný let k hradnímu paláci.
Při letu se musel vyhýbat všemožným věžím a věžičkám, jež vyčuhovaly z pevných zdí, takže hrad působil z dálky jako obrovský a nádherný vypelichaný ježek.
Zvídavost ho vylákala až na římsu k pootevřenému, pestrobarevně zdobenému oknu.
Místnost za ním skýtala nespočet starých knih a pergamenů.
Právě zde se v tu chvíli odehrával velmi vážný rozhovor, jenž vedly dvě zajímavě vypadající mužské postavy.
Jeden, stojící u menší tabule, oblečen do pestře zbarvených šatů s převažující zelenou a červenou barvou.
Druhý působil méně výrazným dojmem. Mnohem starší, trochu schlíplý a vypadal dosti unaveně. Navlečený byl do tlustého vínového pláště a třímal v rukách jakousi tlustou knihu.

„...120 procent je nesmysl pane. To vám nikdy nemůže vyjít.“
„Proč by ne? Právě se tak stalo!“ řekl dotčeným údivem muž u tabule.
Nešlo o nikoho jiného, než samotného krále Minol-Sanu – Leomunda.
„Není možné,“ pokračoval s poněkud znuděným výrazem nejvyšší rádce Entoran. „aby bylo něčeho 120 procent! 100 je maximum!“
„A proč by to nebylo možné? Já to teď zrovna dokázal!“
„Dokázal jste to napsat, ale není možné k tomu dojít!“
„Ha, ale já k tomu přeci zrovna došel!“
„To ano, ale...“
„Pššššš!“ král ho přerušil s významně zvednutým ukazovákem. „Slyšíte to?“
„Nic neslyším pane. Co myslíte?“
„Nic nevidíte, nic neslyšíte. Jste slepý a hluchý k takovým věcem!“ mávl téměř znechuceně rukou král.
„A-ano pane...je to možné.“ Vydal ze sebe nejistě Entoran.
„Cítím...“ král se zhluboka nadechl. „Cítím vůni nového objevu! Ano! Objevil jsem právě něco nového!“
Král poletoval jak baletka po místnosti a opět měl hlavu kdesi v oblacích.
Zvídavý drozd bohužel netušil, že se král nadšeně chystá rozrazit pootevřené okno, na jehož římse seděl.
Král si ani nevšiml podivného tupého zvuku, jenž se ozval při jeho prudkém otevření okna, a zahleděl se s blaženým úsměvem do kraje.
Entoran se nadechl aby něco řekl, král se však otočil a nenechal ho vyslovit hlásku.
„Možná bych mohl zavést dvanáctkovou soustavu! Potom by nikomu 120 procent nedělalo problém!“
„To jistě ne pane, ale...“ snažil se vstoupit do králova rozjaření zaskočený Entoran.
„Víte jak by se zvýšily naše příjmy? Jak by stouply výsledky práce?“
„Eh... to ano, ale... Co takhle hodnota peněz? Ta by naopak klesla!...“
„Hmm...“ král se zamyslel. „Na peníze by se to vztahovat nemuselo. Dvanáctková pro příjmy, desítková pro výdaje... A je to! Tak jednoduché! Proč to nikoho nenapadlo dřív?“
„No možná...“ Entoran opět nedostal šanci dokončit myšlenku a větu.
„Protože se čekalo na někoho geniálního!“ zvolal nadšeně král. „Někoho nekonvenčního, neotřelého, bystrého a moudrého... Čekalo se až na to přijdu já!“
„Eh... no... možná pane... A jak byste to chtěl udělat?“
„To je velmi dobrá otázka.“ naklonil se k Entoranovi s téměř laskavým gestem. „Ale to již nechám na vás, nemohu být u všeho, nyní mám jiné věci na práci.“
„Ano pane, jistě pane, s radostí se o to postarám.“ Uklonil se Entoran, při čemž se nemohl vyhnout úšklebku.
„Smím vědět pane, co máte nyní tak důležitého na práci?“
„Mmmmmm... Myslím že si zajdu do královských zahrad. Jako každý den!“ král se okamžitě začal pronikavě smát.
Jeho smích prošel celým hradem, jako hejno postižených vos, které zrovna vyletěly z opiového doupěte.
Pokaždé, když se král zasmál, vzbudil okamžitě veškeré služebnictvo a posádku hradu.
Co naplat, že nespali. Stejně králův smích, podobající se záchvatu postřelené kobyly, projel každým jako blesk a na malou chvíli ho paralyzoval.
Entoran se donutil k lehkému, leč velmi prchlivému a krátkému úsměvu.
Poté se odebral chodbami směrem k trůnnímu sálu, kterým král obvykle spíše jen procházel, když si zkracoval cestu mezi jídelnou a astrologickou komnatou.

Leomund byl podle všeho nejmladší král v historii celého Feldonu. Převzal totiž vládnoucí funkci v době, kdy mu byly přibližně -3 měsíce.
V konfliktu, že se nástup do královské funkce přiřazuje k jeho zápornému věku, možná spočívají královy velmi špatné výsledky v počítání.
Ano, 3 měsíce zbývaly do jeho narození, když jeho otec zemřel v bitvě.
Jako princátko si tedy moc neužil, neboť tyto mladé časy plné milostných románků a sekání hlav drakům, strávil jako cosi malého a člověku nepodobného, v břiše své matky.
Při porodu pronesla své poslední přání.
To ještě však nevěděla, že bude poslední a víceméně to jen tak plácla s tím, že později se bude stejně vše vyvíjet jinak.
Ale v tu chvíli jí napadlo, že by bylo lepší, kdyby novorozený král nevládl, nýbrž by tuto funkci převzali současní rádcové. Ti by také, díky tomu, že každý se na něco specializuje, učili krále astrologii, magii, alchymii a všechny podobné vědy.
Leč matka bohužel po porodu zemřela, a tak se toto ukázalo být jako jejím posledním přáním, které se její věrní poddaní rozhodli respektovat.
Udržovali Leomunda v přesvědčení, že králové jsou jen k podepisování listin a spíše jako ozdoba. Vládnutí se vždy přenechává „těm vybraným“, jimiž jsou samozřejmě oni.
Pravdu se sotva mohl někdy dozvědět, neboť za celý život se nedostal dále než pár kroků od hradeb.

„Tak,“ řekl s hlubokým výdechem Entoran, když vstoupil do trůnního sálu. „zase další listina.“
V prostřed loučemi osvětleného sálu se nacházel kulatý stůl, kolem něhož sedělo pět mužů a nad něčím debatovali, když je vyrušil Entoranům příchod.
„Na co má být určena?“ ptal se s pohledem plným neblahého očekávání jeden z mužů.
„Na zátop.“
„Už zase?“
„Ano,“ povzdychl si s úšklebkem Entoran. „už zase.“
„Co je to tentokrát?“ tázal se s pobaveným úsměvem další z mužů.
„Dvanáctková soustava. Teda pro příjmy, pro výdaje zůstane desítková.“
Na to se muži hlasitě zasmáli.
To byli ti, co vládli místo krále, jak znělo poslední přání jeho matky, oblečeni v lesklých sametových pláštích tmavých barev, podobných, jako nosil Entoran.
„Máme tu teď na práci důležitý věci.“ Řekl vážně jeden z nich.
„Nurmoth je nebezpečná a nevyzpytatelná zem, více s ní mají problémy v Elghoru, ale mám hlášení, že by rádi otestovali i naší obranu.“
„Ve vesnicích nedaleko Degoru se rozmáhá mor, bude třeba je izolovat!“ doplnil druhý.
„Jistě, já vím.“ Zastavil je znechuceně Entoran.
„Tvou hlavní povinností by přeci mělo být starat se o krále a učit ho.“
„Vážně? To ovšem nebylo přání jeho matky! Vymysleli jste si to vy! Měli jsme se dělit o moc a střídat se v jeho vyučování!“
Ostatní se tiše pochechtávali.
Děsili se jen pomyšlení, že by měli krále naučit byť jen jedinou kapitolu z některé z chytrých knih.
Mnozí se zapřísáhli, že raději budou hledat zlato v kobylích výkalech, a to klidně i v těch, které ještě nestihly opustit svého hostitele.
Jakýsi chovatel totiž kdysi prohlásil, že našel kus zlata v koňské „koblize“. To, že je až podivně dobře opracovaný do tvaru prstenu, který do hnoje spadl jeho družce, mu však už vůbec divné nepřišlo. Byl to začátek velké zlaté horečky, kdy jediný kobylinec nezůstal nerozhrabaný.
„Vypíšu to sám teda.“ ušklíbl se Entoran. „Ale příště je na řadě někdo z vás! Mám taky na starosti lepší a důležitější věci, než vymýšlení „krbových zákonů“ !“
Na to se otočil a vydal se zpět do spletité sítě chodeb.

„Krbové zákony“ byl již téměř žargónový výraz pro nesmysly, které z krále Leomunda čas od času vypadly a on se je snažil prosadit.
Rádci tedy museli sestavit zákon podle jeho požadavků a ten poté předali k podepsání a upečetění rozjařenému králi.
Potom jej, jako stvrzení jeho platnosti, potají s úlevou hodily do rozpáleného ohniště krbu a v podobě kouře vypustili do světa.
Naštěstí nemuseli dlouho držet krále při tom, že zákony platí a všichni se jimi řídí, což samozřejmě nebyla pražádná pravda.
Brzy totiž Leomund zas zapomněl, co že to vlastně stvořil za výmysl a již pomýšlel na další.

Na hrad se snesla noc a většina jeho obyvatel se ukládala ke spánku.
Král se jako obvykle převaloval na svém loži, mnohdy s takovou intenzitou, že by to leckomu připomínalo spíše jízdu na divokém býku.
Již se těšil jak si zítra zase zajde do královských zahrad s nůší ovoce a červeným vínem.
Na protější straně přes chodbu stejně neklidně usínal Entoran, ovšem bez převalování.
Jako vždy se mu v mysli točila slova, jež ho vyprovázela ke spánku: „Ufff, co zas bude zítra?...“