Věčné vysvobození

Terka seděla u svého psacího stolu nad úkolem z matiky. Ten předmět nesnášela! Nikdy jí nešel. Teď jí dokonce hrozilo, že z něj i propadne. Než se přestěhovali k babičce, měla ve škole spoustu skvělých kamarádů, kteří jí s ním rádi pomáhali. Ale tady ne. Ve škole sice našla několik lidí, s nimiž si mohla občas popovídat, většinou však neměla o čem. Připadala si nezajímavá, nevěděla, co o sobě ostatním říkat a oni se nejraději bavili o lidech, které ještě neměla tu čest poznat.
Ani nevěděla proč, ale hezky se jí povídalo s babičkou. Prostě jen tak, o životě. To se svými spolužáky nemohla.

Když si matka před dvěma lety našla novou práci, poznala tam skvělého muže a asi po měsíci se do sebe zamilovali. Otce to samozřejmě bolelo, ale snášel to docela statečně. Rozvod proběhl bez větších sporů a rodiče zůstali přáteli. Táta se odstěhoval ke své matce, Terčině babičce a Terka s ním. Její o necelý rok mladší sestra, jmenovala se Bára, zůstala s matkou a jejím novým přítelem, který se k nim nastěhoval.
Terka a Bára zůstaly i nadále nejlepšími kamarádkami. Ani jako malé se skoro nehádaly, ale rozvod rodičů je ještě více sblížil. Psaly si dopisy, telefonovaly si a o prázdninách se vídaly. Přibližně jednou za půl roku se setkávali i jejich rodiče.
Když ji však babička opustila, dívce se zhroutil svět. Stalo se to tak rychle. Jednou se jí udělalo špatně a cestou do nemocnice zemřela. Pro otce to byla poslední kapka. Moc ho to změnilo.

Terku probudilo prásknutí dveřmi. Polekaně zvedla hlavu od stolu. Musela usnout při řešení příkladů.
„Terezo!“ ozvalo se z předsíně. Táta! Nemusela ho ještě ani vidět, aby věděla, že se opět vrátil z hospody totálně namol.
Než tam došla, uslyšela ještě další zvuky, jako kdyby se sypaly nějaké věci na zem.
„Co je to tady za bordel?!“ zařval na ni, hned jak vešla. Uviděla na zemi boty vyházené z botníku, nějaké kabáty, klíče, deštník…
„Já to neudělala!“
„A kdo teda?“
Neodpověděla.
„Tak kdo? Nikdo jinej tu přeci nebyl!“
„Tys to udělal! Musíš pořád hledat záminky, abys mi mohl nadávat?“ vyklouzlo jí a hned toho litovala.
„Když se ti to nelíbí, tak vypadni z domu!“
„Cože?“
„VYPADNI!“ Vzal ji pod krkem, otevřel dveře a vystrčil ji na zahradu.
„Co to děláš?“
Dveře se s hlasitým bouchnutím zavřely.

Nevěděla, co dělat. Bylo studené podzimní odpoledne, venku poprchávalo a ona na sobě měla jen rifle a tričko s krátkým rukávem. Po chvilce přemýšlení usoudila, že by nebylo moc rozumné se teď dobývat do domu a raději vyrazila do ulic najít místo, kde by se mohla ohřát. Ale kam měla jít? K někomu ze třídy? To nepřipadalo v úvahu. Snad jen někam do hospody, neměla však u sebe žádné peníze.
Padla na ni hrozná deprese. Vydala se do parku, kam dříve chodívaly s babičkou. Sedla si na jejich oblíbenou lavičku, chvilku jen apaticky zírala kamsi před sebe a najednou se rozbrečela jako malá. Takhle to nešlo dál.

Když se po několika hodinách vrátila domů a zazvonila, nikdo neotevřel. Táta asi spí, napadlo ji. Obešla dům, aby se podívala, jestli nezůstalo otevřené nějaké okno, kudy by se mohla dostat dovnitř. To co ale spatřila, ji málem vyrazilo dech! V trávě pod jejím oknem se válela spousta jejích věcí. Knížky, plyšová zvířátka, polštář, peřina, fén, oblečení včetně spodního prádla… Dokonce i její židle! Okno ale bylo důkladně uzavřeno. Naštěstí tam našla i svůj mobilní telefon a peněženku.

***

Bára chodila po pokoji sem a tam. Její mobil ne a ne zazvonit. Matka i s přítelem odjela na večeři a do kina a dívka zůstala doma sama. Domluvila se tedy se svým klukem, tedy s chlapcem, o kterém se tam vyjadřovala, že se za ní zastaví. On ji však později zavolal, že neví, jestli bude moci a slíbil, že se včas ozve. Jenomže slunce dávno zapadlo a on se pořád neozýval. Nemohlo se mu třeba něco stát?

Mobil konečně zazvonil. Dívka se po něm nedočkavě vrhla, ani se nepodívala, kdo volá.
„Haló?“
„Čau ségra!“
„Aha, to jsi ty,“ nedokázala skrýt zklamání. „Proč voláš?“
„Vadí to?“
„Ale ne. Jen… Prostě jsem to nečekala takhle večer.“
„Vypadalo to ale, že jsi někoho čekala.“
„Chceš se hádat?“
„Právě že nechci. Chtěla jsem ti říct… Táta se zase ožral!“
„To je mi líto,“ odpověděla Bára a nelhala. Odpovědí ji bylo jen hlasité zavzlykání. Ona brečí? „Terko, můžu nějak pomoci?“ nenapadlo ji nic jiného, co říct.
„Nemohla by pro mě máma přijet?“ zakňourala Terka zoufale.
„To nejde. Jeli někam pryč, vrátí se až v noci.“
„Nemohla by to zrušit?“
„Asi ne. Jeli do kina, takže mobily si asi vypnuli.“
„Nevadí. Pojedu vlakem. Mám u sebe nějaký peníze. Kdyby to nestačilo, zalezu na záchod, tam průvodčí kontrolovat jízdenky snad nechoděj.“
„Nevydrželo by to do rána?“ vzdychla Bára.
„Nevydrželo.“
„Ale… Já už něco mám.“
„Ty to ale nechápeš!“ Terka se přestala ovládat. „On mě vyhodil z domu. Nemám kam jít! To mám spát na ulici?!“
„To jsem nevěděla, promiň. Dobře, můžeš přijet hned. Já už si to nějak zařídím. V kolik asi dorazíš?“ Žádná odpověď. „Terko?“ Nic.

Bára pohlédla na display svého mobilního telefonu a z hrůzou zjistila, že se vypnul. Musela se vybít baterka. A sakra, pomyslela si. Zrovna teď, když nemůžu najít nabíječku!

***

Zavěsila! Jak jí to Bára mohla udělat? To už ztratila i ji?!
Ve vzteku hodila telefon ne silnici zrovna pod auto, projíždějící kolem nepovolenou rychlostí a v záchvatu pláče se zhroutila k zemi. Nikdo si ji nevšímal. Ulice zely prázdnotou.

Když po neurčité době zvedla mokré oči, uvědomila si, že klečí na autobusové zastávce. Chodila tudy často, ale nepamatovala si, že by ji tu někdy před tím spatřila.
Vstala a pohlédla na tabuli, kde by měl viset jízdní řád. Našla tam jen zlatý nápis. Stálo v něm: Pokud vaši duši něco bolí a nepřejete si žít dál tímto způsobem, stačí jen nastoupit a čeká vás věčné vysvobození.
Kdy to ale jede, to sem nenapíšete? pomyslela si a v tu chvíli jen několik metrů od ní zastavil autobus. Ani ho neviděla přijíždět. Byl celý černý, až na oprýskaný zlatý nápis, jež se matně leskl ve světle pouliční lampy. VYSVOBOZENÍ-tak zněl celý text.
Dívka pokrčila rameny. Nemám co ztratit, pomyslela si a nastoupila. Ač to vypadalo trošku strašidelně, prostě nedokázala odolat. Něco ji tam přitahovalo.

Během cesty úplně ztratila pojem o čase. Snad i na chvíli usnula. Přes špinavá okna neviděla nic než tmu, ale začínalo ji být nějak horko a v krku ji úplně vyschlo. Podle hučení motoru se jí dokonce zdálo, že dopravní prostředek nebezpečně zrychloval.
Uvědomila si, že je v autobuse sama. Snad jen kromě řidiče. Mohla se ho aspoň zkusit zeptat, jestli neprodával nějaké nápoje, v autobusech to tak přeci bývalo. Možná by mohl i zmírnit rychlost jízdy.
Pomalu vstala. Nacházela se až úplně vzadu, ale čím více se přibližovala předku, tím více cítila nasládlou vůni, ze které se jí dělalo špatně. Uvědomila si, že se bojí, co tam vpředu uvidí. A měla proč.

Autobus se řídil sám. Na sedadle pro řidiče ležela mrtvola muže. Levou rukou se sice přidržovala volantu, řídit jej však nemohla.
Dívka začala vřískat. On byl… Upečený?
Rozběhla se zpátky dozadu a začala bušit pěstmi do horkých oken. Ta se však nerozbila, jak dívka doufala.
„Pusťte mě ven!“ křičela, ale nijak ji to nepomohlo. „Vraťte mě tam, odkud jste mě vzali. Nebo… nebo mě tu nechte, hlavně zastavte a nechte mě vystoupit!“ Autobus místo toho stále zrychloval. Nemohla už ani dýchat. Věděla, že pokud tu zůstane, brzy omdlí, a pak… „Pomozte mi někdo! PROSÍM!!!“

***

Bára se toulala městem se slzami v očích. Chlapec, kterého tak milovala a kterému tolik věřila, se s ní rozešel. Hned jak po hodině hledání konečně našla nabíječku, přišla jí od něj ta zpráva. A ona kvůli němu odmítla pomoci své jediné sestře! A teď Terku hledala policie po celém státě. Vyslechla matku, otce i Báru, která jim pověděla pravdu o jejich posledním telefonátu, po dívce ale jako kdyby se slehla zem. Ani po týdnu hledání nenašli jedinou stopu. Matka se psychicky zhroutila, otci hrozilo zatčení pro zanedbání péče… A byla to především její vina! Co se Terce tak mohlo stát? Někde se schovává? Neunesl ji někdo? A… Žije ještě vůbec?

Zastavila se. Na chodníku jí míjelo spoustu lidí, kolem vesele projížděla auta, jako kdyby se nic nestalo... Nikdo z nich však nebyl Terka.
„Bože,“zašeptala zoufale. „Jestli jsi, doveď mě k sestřičce!“ Hned jak to vyslovila, uvědomila si, že stojí na autobusové zastávce. Během zlomku vteřiny se odnikud objevil černý autobus a zastavil přímo před ní. Není to znamení? napadlo ji.
Po chvilce váhání nastoupila. Autobus se okamžitě rozjel.

Sedla si úplně dozadu a čekala, kam ji asi odveze. Prosím, ať to jede za Terkou, škemrala v duchu.
Úplně ztratila pojem o čase. Najednou ji začalo být nějak horko. Z všudypřítomného nasládlého pachu se jí dělalo nevolno. Autobus jako kdyby stále zrychloval. Co se asi dělo? Jako kdyby se… pálilo lidské maso?
Až teď si uvědomila, že v autobuse nebyli žádní jiní cestující, kteří by ji mohli informovat. Jen řidič. Mohla se ho na všechno zeptat a snad i poprosit, aby zastavil.

Pomalu se zvedla ze sedátka. Měla strach. Sama ani pořádně nevěděla, proč tak velký. Pomalu postupovala vpřed. Srdce ji svírala nepříjemná předtucha. A právem. Autobus se řídil sám. Na místě řidiče seděla…
Ach Bože! Terka! Byla mrtvá!
Báře se zamotala hlava a na místě omdlela.


Černý autobus se řítil dál, daleko od všech lidí.
Živou dívku uvnitř čekala rychlá smrt. Po ní úkol-svézt do města mrtvých, města jménem Vysvobození, dalšího ubožáka toužícího po konci svého utrpení. Až po splnění svého posledního úkolu ji následovalo setkání se sestrou. Tentokrát spolu budou moci zůstat napořád.
Čeká je věčné vysvobození.