Mildorské království - Konečně sami (kapitola druh

Konečně sami

Cestou z přístavu jsme šli pomalu a celkem sklesle. Uvědomili jsme si totiž, že když rodiče odjeli, všechny práce zůstaly na nás. Jak znám Zarnela a Erenu, nejvíce budu makat já mezitím co se budou dohadovat.
Přišli jsme domů a hned jsem zamířila do svého pokoje. Byl ještě vyhřátý od slunce, které teď bylo zalezlé za mraky. Raději jsem zamkla a převlékla se, protože i mně už vadily skrz na skrz promočené šaty. Ze skříně jsem si vzala suché oblečení, došla jsem ke zrcadlu a pokoušela se učesat. S mými vlasy byly často problémy. Působily sice jemným a uhlazeným dojmem, ale dalo pořádně zabrat, než se je podařilo rozčesat. Splývaly do poloviny zad a hrozně rády se sukovaly. Jediné co se mi na nich líbilo, byla barva. Pískově žlutá, takže v kombinaci s vhodným oblečením jsem na písku, kterého je tady všude více než dost, nebyla téměř vidět.
Nakonec se mi boj s vlasy podařilo vyhrát, ale stálo mě to velké úsilí. Pár minut jsem ještě přecházela po pokoji, když mě napadlo vytáhnout mapu ostrova a rozhodnout se, kde začnu z průzkumem. Odpočítala jsem sedmé prkno od dveří, nadzvedla jej a vytáhla srolovaný kousek papíru. Byla to moje tajná mapa. Map jsem měla spoustu, ale jen pár jsem nakreslila sama. Měla jsem ještě mapu celé země, podrobnou mapu různých částí ostrova a pár map některých ostrovů. Většinou jen těch nejvýznamnějších a několika poměrně malých, které jsem kdysi našla v jeskyni v zátoce. Vyrobila jsem ji už před lety a každý rok na ní přibývaly další ukryty a tajná místa, jak jsem prozkoumávala ostrov. Nejvhodnější se zdála být Ekrenská zátoka. Je to nejjižnější část ostrova, navíc se zde nachází také spousta jeskyní, z nichž největší je pojmenována po zátoce. Dá se v nich celkem dobře schovat a možná v nich najdu i něco zajímavého.
Déšť neustával, tak jsem se rozhodla strávit zbytek dne doma. Sešla jsem po schodech do kuchyně, kde zrovna Fiorin připravoval něco k večeři. V obývacím pokoji hráli Zarnel a Erena šachy. Je to zvláštní, ale téměř vždy skončili remízou. Ze skříně na konci obýváku jsem namátkově vytáhla knihu. Vypadala poměrně stará a nejspíš se s ní nezacházelo zrovna nejlépe. Podívala jsem se na název. Draci Mildoru, to by nemuselo být špatné. Moc jsem nečetla, ne proto, že by mě čtení nebavilo, nebo mi nešlo, ale trávila jsem hodně času venku a na knihy nezbýval čas.
Odnesla jsem si do svého pokoje, přičemž jsem se málem zabila na schodech, a posadila se na postel. Dalo se předpokládat, že bude pršet několik dní, jak tomu obvykle bývá. Takhle se aspoň nebudu nudit a snad se dozvím něco nového.
Otevřela jsem knihu a úžasem skoro oněměla. Na spodku stránky stálo: napsáno za vlády Kirioda z Akirdy, musela tedy být minimálně tři sta okruhů stará. Na další stránce byl nekreslený nádherný drak, přelétající nad ostrovy. V drápech přitom držel šperk. Okamžitě jsem ji poznala. Byla to Dračí slza, křišťál vybroušený do tvaru slzy, obdarovaný magickou mocí samotných draků. Nic krásnějšího jsem nikdy neviděla a zatoužila jsem, aby legenda byla alespoň jednou pravdivá.
Déšť ještě zesílil a jeho pravidelný rytmus mě pomalu uspával. Mohlo být asi sedm hodin, když mě probudilo klepání na dveře. Hned nato vešel Fiorin s výsledkem jeho snažení. Vypadalo to jako irkadové maso s nějakou divnou omáčkou. Doufám, že to bude vůbec poživatelné.
Jakmile Fiorin odešel, opatrně jsem si vzala první sousto. Nebylo to zas tak špatné. Vlastně to bylo asi nejlepší, co zatím uvařil. Rychle jsem zhltla večeři a pustila se do čtení.
Čekala jsem, že to bude kniha s vymyšlenými příběhy o dracích nebo tu najdu další legendy, byla ale spíš naučná. Zabývala se tím, jestli byla Dračí slza vůbec někdy stvořena a jestli ano, mohla vůbec způsobit rozpad kontinentu? Autor nejspíš předpokládal, že pověsti o jejích schopnostech jsou skutečné a dál vyprávěl o jejím možném umístění.
Při čtení dalších řádků jsem trochu posmutněla. Vždycky jsem doufala, že Slzu najdu a obnovím pradávný kontinent, jenže nejpravděpodobnějším místem, kde by mohla být, je údajně souostroví Aniriston nebo Eledarna, což je tisíce mil severně od našeho ostrova. Ale je to přece jen legenda, takže nemusí být vůbec pravdivá, a i kdyby byla, může se Slza nacházet úplně jinde.
Minuty ubíhaly a pomalu se dostavovala únava. Nakonec jsem se rozhodla, že už budu raději spát, ať zítra zase neprospím půlku dne. Knihu jsem si schovala do své skrýše, protože Zarnel prošmejdí každý kout a pořád si ze mě utahoval, kvůli zálibě v legendách. Od té doby si raději všechno schovávám. Přešla jsem na druhý konec pokoje, sfoukla svíčku a šla si lehnout. Hned jak to bude možné, začnu s průzkumem ostrova a vylepším pár skrýší. Jen doufám, že bouře, která k ostrovu dorazila před pár fázemi, nezatopila Ekrenskou jeskyni. Loni jsem z ní naplaveniny vynášela celý týden.
Dlouho do noci jsem přemýšlela o různých věcech, ale nemohla jsem usnout. Když už jsem skoro spala, probudilo mě hřmění, které bude provázet několik dalších dnů. Moje tajné výpravy budou muset počkat. Následující dny strávím nejspíš doma, ale snad to nebude taková nuda jako obvykle. Hned zítra si připravím všechno potřebné, ať s tím pak neztrácím čas. Určitě budu potřebovat mapu, papír na poznámky, pero, lupu a lano. Možná k tomu ještě něco přibude, ale to vyřeším až potom. Za pár minut se mi konečně podařilo usnout.