Patricie!
"
se slzami v očích
přiznávám svou vinu
v rozedraných nehtech
cítím krev a hlínu
pozdě
zdá se
ležíš pode mnou
a díváš se mi do očí
víčka nestačí
prší, zase, příroda je s tebou
čekal jsem dlouho
na tvou dlaň
nepřišla
jaké překvapení!
sedím na kameni
za zády půl tvého rodu
šance napravit vše
není
ve vlasech, nose, ústech
cítím vodu
lesem pronesl jsem
poslední tvé přání
uvidět slunce
za svítání
čekám na něj,
nepřichází,
chladem, nocí,
ránem
rozum už není mým pánem
neuměl jsem ochránit tvé brány
neschopen nasednout a tasit,
má paní,
odpustíš?
snad,
však nedokážu čekat,
jednoduché složitě se brání,
v ruce dýku spěchat
mít tak sílu nechat
a voda? déšť vše smyje?
skryje, možná snad,
že nevidíš v mé zbabělosti
pokračovat že nedokážu
konec
sladká naděje mých dnů
snad příštích?
příboj myšlenek
tvůj pohled tříští
pohled tvůj v mé hlavě zanesený
v seznamu mých, tvých ztrát,
našich,
slunce co nevyšlo po noci s tebou
poslední?
nečekám,
nechci čekat donesou-li
naděje tón mi zvony polední,
odcházím a nevím jestli čekáš,
odcházím a cestu svou tuším
odcházím s posledním tvým vzdechem
posledním mým vdechem
neznatelným dechem
nesmyslným spěchem
za tebou?
proč?
proč!
|