Krypta u sv. Dominika

 „Pro mě je to vobyčejnej mord, neráčej se urazit, otče.“

„Netvrdím nic jiného, můj synu, a je to zajisté vaše povolání, a vy musíte případ zdárně vyřešit. Chci vám jen nabídnout pomocnou ruku, by nedošlo k pražádnému pochybení a my mohli stát s čistým svědomím před tváří Páně.“

„Nechci bejt nezdvořilej, ale jaký pochybení maj vlastně na mysli?“

„Mezi lidmi se povídá mnoho podivných věcí. Jakou určil doktor příčinu smrti?“

„Eh, kdo by sem kvůli tomu tahal doktora až z Iršavy, nebo nedejbóže až z Chustu! A pokud jde vo babský tlachy, tak mezi lidma se toho nakecá, vždyť vědí sám…“

„Takže se neví jak zemřela?“, zeptal se náhle otec Benedictus, vyšetřující Úřadu pro ochranu víry.

„Měla šerednou, bodně-řeznou ránu na krku. Pravděpodobně vykrvácela.“

„Nic zvláštního?“

„Nic, co by stálo za řeč“, zívl starý četník a pohledem umlčel svého nového asistenta, který byl do práce celý žhavý a už už by byl něco vyžvanil.

„Kdo připravil zesnulou do rakve?“

„Místní páter, František, to jim je strašně hodnej člověk. Ale s tim už určitě mluvil, ne?“

„Ano, rozmlouval jsem vskutku s padrem Francisem a pomodlili jsme se spolu ‚Memento, salutis anctor‘, ale nemohl mi prozraditi více o činu samotném, mimo již zmíněných a vámi tolik opovrhovaných babských tlachů. A přestože báby jsou pomatené a jejich jazyky příliš uběhané, často v sobě skrývají pravdu, jako se víra skrývá v duši každého člověka…“

„Kromě Šuhaje. Ten zmetek ďábelská pije krev četnickým posádkám po celém kraji, bůh ho zatrať, zkurvysyna!“, neudržel se asistent. Jak se rozohnil, tak také rychle zchladl, když zachytil zlostný pohled svého nadřízeného.

„Nerouhej se, synu. I on je v nitru agnus Dei, beránek boží, přestože cute sub agnina latet mens stepe lupina , kdyby se stavěl oním beránkem a ony vlčí úmysly uchoval, Bůh vidí do jeho srdce a dává nám naději, že láskou a vírou se i tato zatoulaná ovečka může vrátit do svého stáda. Ale odvedli jsme řeč. Kde jste nalezli mrtvou, Bůh buď milostiv její duši?“

„V lese pod svatym Dominikem. Je to divný místo, lidi tam moc nechoděj. Nález oznámil Juraj Petráň, dřevorubec, před čtyřmi dny, to jest v sobotu 24. února v časných hodinách. K úmrtí došlo někdy v noci z pátku na sobotu. V okolí místa nálezu nebyly žádné stopy po zápase, ale nic nenasvědčuje tomu, že by místo nálezu nebylo místem činu. Úder neznámým ostrým předmětem byl veden pravděpodobně zezadu a z boku, a to dosti velkou silou. Nálezce přísahal na krucifix ve jménu otce, i syna, i ducha svatýho, že nic jiného neviděl. Což znamená, že mu můžem věřit. Už jim to stačí?“, zeptal se, a znuděně vzhlédl od spisu, který držel v ruce a podíval se na otce Benedikta.

„A víte, jak se tomu místu mezi lidmi říká?“

„Jak bych to nevěděl. Říká se mu… Čertova hora.“

 

V hospodě bylo už čtvrtý večer pořádně narváno. Ono taková věc se nestačí probrat na jedno posezení. První večer taky jenom sedí zaražení a drží se při zemi, k tomu jenom jedno černý pivo a pár panáků. Jenže už odpoledne druhého dne se to začne vylepšovat. Samozřejmě za to můžou ženský. Ty vždycky vědí všecko první. Jsou zlaté, ty jejich jazyky. Chlap něco zaslechne, vrtá mu to hlavou a musí to jít probrat do hospody. A žádné pořádné probírání nejde provádět nasucho, na to nezapomínat! Když k ženský tomu přidaj ještě to, co slyšej od sousedky, řeší to o dost dýl. Je to tak, zločin živí v první řadě chlupatý, potom soudy, ale taky hospodský. Nestává se sice často, aby nezměnili téma celé čtyři dny… Jenže čím víc to rozebírají ze všech úhlů pohledu, tím víc toho vypijou a tím větší mám zisk. No, co tak koukáte? Už máte dneska dost? Ale jedno přece ještě snesete, i když budete trošku veselejší…

„Co tak kouká, vidíte ho, supa? Já vám říkám, má něco za lubem.“

„Klíííd, dok- dokuť dám dalejvá, je to dob-rý“

„Tak tobě už nalejvat nebude, kdo tě má tahat domů, ještě nás tvoje stará seřve.“

„Cos to ržek wo mojí starý? Cešseprát?“

„Ticho! Seš vožralej jak prase! Kdo ví, co ten žid dává do piva.“

„Máš recht, stará řikala, že je na něm něco divnýho.“

„Prej se jednou vometal kolem kostela. To je podezřelý.“

„V noci za ouplňku vychází tajně z domu…“

„Sbírá na Čertově hoře bylinky a vaří z nich podivný lektvary…“

„Uhranul přece starýho Pivodu, když chodil do hospody v jiný vsi…“

„Je to čaroděj, za nocí se proměňuje v černou kočku a běhá na sabat nahoru k Dominikovi!“

„Hloupost, lítá tam na starym dřevěnym lavoru, co stojí pod okny.“

„Je nebezpečnej. Vzpomeňte si, co říkal Vávrovi. Tři dny nato byl pod drnem!“

„Tak podezřele se po nás dívá. Co když se nám něco stane, stará je zase v tom, a kdo se vo ní postará?“

„To on je ten vrah! A její krev potřeboval pro svý čáry!

„Držte jazyk za zuby, jináč nás uřkne!“

„Pozor, jde sem! Zastavte ho, než nám něco provede!“

Když přišel hospodský k jejich stolu, nestačil ani mrknout, než dostal ránu pěstí do břicha. Další úder ho složil k zemi. Ty následující už ani nepočítal.

 

Ponocný se zrovna chystal troubit desátou hodinu, když po návsi přecházel otec Benedikt s četníky, aby znovu navštívili otce Františka. Na faře se ještě svítilo, ale jinak náves ozařovala pouze okna hospody a ponocného lucerna. I tak bylo dost vidět, protože velký měsíc stál zrovna nad věží kostela. Z hospody sem doléhal jakýsi hluk. Náhle se ozvalo řinčení skla a nějaká postava vyletěla oknem ven. Skoro současně se rozrazily dveře a několik lidí vyběhlo na náves. Chvíli se rozkoukávali, a potom začali vratkým krokem pronásledovat postavu, která se snažila tiše odplížit podél plotu. Dostihli ji a začali do ní kopat. Otec Benedikt nemeškal a rozběhl se k nim přes náves, volaje:

„Pax! Pax hominibus bonae voluntatis! Pax! Pax vobiscum!“

Potom začal všechny zcela nekřesťansky mlátit po hlavě. Po každé ráně se pokřižoval a omluvil se slovy: „Pax tecum.“ Jeho černá kutna se mezi opilci jen míhala. To už se vzpamatovali i četníci a rozháněli dav s mnohým voláním, pískáním a povykováním. Takže se zanedlouho shromáždila celá vesnice a brzy nebylo člověka, který by nevěděl, že žid Hartstein se spolčil s ďáblem, aby zabil chudinku Doubravu, že obcoval nejdřív s ní, potom s čertem, že na sudu piva létal vzduchem a vůbec že dělal spoustu dalších věcí, o kterých se mu ani nesnilo.

 

Otec Benedikt nemohl dlouho usnout. Do jeho pokoje na faře padalo světlo měsíce a oknem se díval přímo na zřícenou věž kláštera svatého Dominika, vystupující z lesa na Čertově hoře. Jak se tak díval, několik hvězd poblíž věže pohaslo a znovu se rozsvítilo, jako by něco rychlého prolétlo vzduchem, a zastínilo tak jejich svit. Nejspíš jenom mráček, pomyslil si, potom se pomodlil a konečně usnul. Když se ráno probudil, byl už na faře sám. Pečlivě složil vlněnou pokrývku a na okamžik setrval před prostým dřevěným křížem, zavěšeným na stěně. Ještě chvíli se zdržel, vrhl krátký, zlobný pohled oknem k Čertově hoře a potom ještě dlouhý a se zájmem po světnici. Usmál se a šel do kostela. Na mši tu čekalo mnoho lidí a vzrušeně mezi sebou tlachali, jako by byli na tržišti, a ne v domě Páně. ‚Beati pauperes spiritu, quoniam ipsorum est regnum caelorum‘, povzdychl si. Vyhnul se davu a proklouznul do sakristie.

Otec František byl viditelně rozrušen. Když ho spatřil, roztřásl se mu hlas i kolena.

„Vím, proč jste tady. Pojďte a posaďte se“, řekl roztržitě.

‚Ale, ale. Copak že se tak strachuješ? Že jsem si nemohl nevšimnout květin za oknem, uklizeného domu, nažehleného oblečení, zašitých ponožek, nablýskané kuchyně a dalších důkazů, které jsi nestačil odklidit, protože jsem přijel narychlo a nedal o sobě vědět dopředu? Milý brachu, o tom si můžeme v klidu promluvit, netřeba být nervózní. Nějakou tu hospodyni má každý, a samotnému je po nocích zima, sic fuit, est et erit.‘

Pobledlý kněz mu nalil do poháru z čerstvě otevřené láhve mešního vína.

‚Tak ono toho bude víc? To jsem zvědav, co z tebe vyleze.‘ Benedikt na něj tázavě pohlédl.

„Měl jste mi říci, kdo vás poslal, bratře…“

„Nebylo mi dovoleno to vyjevit.“

„Mohlo mě to napadnout, hned jak jsem spatřil vaši černou kutnu. Fratres Dominicanes měli vždy hlavní slovo v úřadu Svaté Inkvizice.“

„Jak dobře víte, není posláním inkvizitora trestat prohřešky kněží, není proč se strachovat.“

„Prohřešky! Prohřeškem je, že jste mně nevaroval. To já jsem zodpovědný za své dušičky, to mě byla svěřena péče o jejich pozemskou pouť. Kdybyste alespoň naznačil hrozící nebezpečí, mohl jsem je varovat. Nemuselo to dojít tak daleko. Mohli jsme povolat exorcistu nebo co. Ta druhá smrt byla naprosto zbytečná!“

„Druhá-?!“

„Cožpak vy o tom nevíte? Stala se druhá vražda. Krev Petra Kotrby je na vašich rukách, bratře. Koneckonců já jsem jen pokorný sluha Páně, zatímco vy máte vyšší vysvěcení a inkvizitorium, možná i školu exorcismů, takže máte veškerou zodpovědnost, abbé.“

„Jak k tomu došlo?“, zachrčel zděšený dominikán.

„Stejně jako minule. Artérie byla na dvou místech proražena něčím špičatým. V těle ani v okolí nebyla ani kapka krve. Našli ho před chvílí…“

„…pod bývalým klášterem svatého Dominika na Čertově hoře. Musím varovat četníky. Rychle!“

 

„Jste volný, Hartsteine. Teď je jasné, že jste v tom opravdu nevinně.“

„Děkuji vám, pane strážmistře, děkuji vám na sto tisíckrát. Přijďte si někdy ke mně posedět, dám vám, řekněme, pět procent slevu. Nebo ne, deset, ať tratím!“

„Člověče, snad po tomhle nechcete znovu otevírat hospodu?!“

„A to se mají opíjet u konkurence, když se mohou přijít podívat na nefalšovaného zlého černokněžníka? Víte, kolik na tom vydělám?“

„Zmizte mi z očí, mám na starosti důležitější věci. Třeba Šuhaje.“

„To jste neslyšel, co vám tu vykládám?“, rozčiloval se Benedikt.

„Říkám vám, tohle už ten Šuhaj přehnal“, ignoroval ho četník. „Copak ty lidi neviděj, že ukrývat ho nemá smysl? Že se jim za to odvděčí sekyrou do krku? A vy, ctihodní pánové, byste měli promluvit v kostele. Něco jako že ukrývat zločince je hřích. Já myslel, že potom, co se svou bandou udělal kostel v Chustu, proti němu poštvete lidi. Zatímco vy znáte jenom svoje smíření, pax, ágnus déji a votravujete mně dětskejma poudačkama.“

„Tak poslouchejte mně konečně. Šuhaj je obyčejný boží tvor, ale to, co tady zabíjí nepochází od boha…“

„Takže podle vás tady máme strašidlo. Praštil vás někdo kostelní věží po hlavě?!“

„Je to jedna z nejhorších forem démonů. Vampýr, nosferatu, ďábel, říkejte si mu jak chcete, nikdo se rozhodně nesmí přibližovat k Četově hoře, obzvlášť ne v noci!“

„A já mu říkám Šuhaj. A na něj mam vydanej zatykač, psanej jmenovitě na Šuhaje, nikoliv na hraběte Drákulu, račte si povšimnout. Dohodnu se s velitelstvim a vypíšu odměnu. A za chvíli přijedou dva četníci z Chustu a pár navrch z Koločavy, tamější velitel má totiž na Šuhaje taky pifku. Potom prohledáme Čertovu horu, kde se nejspíš schovává. Můžete jít s námi, pro klid vašich duší, ale nesmíte překážet. Ale jestli máte namířeno do Transylvánie, tak za kostelem zahněte doleva. Skončil jsem.“

‚Ani nevíte, jak moc máte pravdu. To je konec. Haeresis est maxima, opera daemonum non credere.‘

 

Není divu, že se lidé toho místa po staletí obávali. Už pohled na ně vzbouzí strach. Vysoká čedičová skála uprostřed krajiny, kde v širokém okolí není ani nejmenší čedičový kamínek. Vypadá jaksi nepatřičně, jak se tak vypíná nad tmavým smrkovým lesem, jako by sem přibyla z jiného světa. Les na jejím úpatí je temný, husté větvičky spolu bojují o světlo a dusí mladé stromky. Je tu ticho, jako by se sem i zvířata bála vstoupit. Přesto lidi stále přitahovala tajemná síla tohoto kopce. Na jeho lysém temeni se prapodivné síly uctívaly už před více než tisícem let. Ve středověku to bylo oblíbené místo sabatů čarodějnic a místní lidé dlouho věřili v léčivou moc bylin, rostoucích na hoře. Aby zabránila těmto rituálům, rozhodla se církev vystavět zde klášter. Byl to klášter řádu dominikánů a jeho kostel byl zasvěcen svatému Prokopovi, který zvítězil nad čertem. Mezi lidmi se ale počalo klášteru říkat podle řádu mnichů, tedy u svatého Dominika. Lidé ale z dobré tradice chodili pro byliny nadále, a ze ‚psů božích‘ si nic nedělali. Je nepopiratelné, že na tom místě působí podivné síly, protože i ti nejzbožnější mniši po čase zešíleli a několik z nich se zabilo ohavným způsobem. Klášter byl potom zrušen a zbyly po něm jen rozvalené zbytky zdí a tajemné podzemní chodby, do kterých se nikdo neodvažoval vstoupit. Tak mluvil Benedictus, když se prodírali hustým lesem za rojnicí četníků, kterou tvořilo celých pět mužů. Tři místní a dva z Chůstu. Ti dva z Koločavy se nejspíš ztratili cestou.

„Ví se, co se stalo těm mnichům?“

„Oficiálně ne. Ale říká se, že několik jich bylo neznámo jak vpleteno do mříží v oknech jejich cel. Další byli nalezeni mrví se zježenými vlasy a vytřeštěnýma očima, jako  by byli vyděšeni k smrti. A jeden byl prý ukřižován na stěně své cely, přestože nebyly vidět žádné hřeby. Mnoho dalších začalo blouznit a začali vidět ohnivé sloupce a krev kapající jako slzy z tváře Krista. Těm byl zajištěn dlouhý pobyt v Narrenturmu.“

„Také se říká“, ztišil Benedikt hlas. „Že mrtví v sobě neměli kapky krve. Jiní tvrdí, že podzemní chodby nepostavili mniši, ale že tam byly už před klášterem.“

„Ale až do teď se tady nic podivného nedělo.“

„Upíři dokážou podle všeho setrvat dlouho v letargii a vycházejí jen jednou za čas, aby se nakrmili. Liší se to případ od případu, obvykle je to kolem sta let.“

„Ale mniši přece odešli před tři sta lety, a od té doby se nikomu takové neštěstí nepřihodilo.“

„Asi neznáte případy zmizelého Antona Gorbaga a zesnulé Rebeky Kolářové. Anton zmizel v lese pod klášterem někdy na začátku osmnáctého století. A úmrtní list chudinky Rebeky byste těžko hledal v matrikách. Je pochována v neoznačeném hrobě v rohu hřbitova. Nemusím vám snad ani říkat, jak zemřela a proč se to ututlalo, ani proč jí pro jistotu vrazili dřevěný kůl do srdce. A to se stalo před sto lety. Přesně před sto lety.“

„Jakou máme vůbec šanci?“

„To záleží na druhu démona. Mám s sebou svěcenou vodu a kůl, to by mohlo stačit. Můj nůž je ze stříbra, a to ne náhodou. Četl jsem díla Basilia, Isidora Sevillského i Efraima Syrského. Také jsem studoval Dialogus de energia et operatione daemonum Michaela Osekla a Exorcisandis obsessis papeže Lva III. Stejně ale máme největší šanci, pokud se nám ho podaří zastihnout spícího a proklát mu srdce kůlem.“

Jak tak mluvili, pomalu se nad nimi vypínala výš a výš zborcená hradba kláštera, jako rozpadlá koruna na vrcholku kopce. Došli k průlomu a za četníky prošli do prostoru, který byl kdysi kostelní lodí. Několik gotických sloupů stále čnělo k potemělému nebi. Na místě oltáře i jinde byly kameny ožehlé. Nikde se neříkalo, že by byl kostel vyhořel. Spíše to vypadalo, že po vršku kopce tancoval blesk. Na jedné ze stěn se matně zachoval kamenický reliéf, zobrazující svatého Prokopa, krotícího čerta. Vlastně se zachovala jenom jedna část. Ta s čertem. Otec Benedikt se snažil nevěnovat tomu pozornost. Přesto ho neopouštěl podivný pocit, když procházel další části bývalého kláštera. Nepřestával se rozrušeně rozhlížet kolem sebe. Otec František, který šel po jeho boku, na tom nebyl lépe. Náhle zakopl a strašlivě vykřikl. Hleděl přímo do očí vybělené lebky. Došli totiž až k bývalému klášternímu hřbitovu. Byl položen nevhodně ve svahu a proudící voda odplavovala zem a odkryla některé hroby. To už se seběhli četníci a chtěli vědět, co se stalo. Snažili se to přejít smíchem, ale ten se jim zadrhával v hrdle.

Když nahoře nic nenašli, rozhodli se četníci prozkoumat podzemí. Vyrobili několik pochodní a sestoupili po rozpadlých, nebezpečně kluzkých schodech dolů. Otec Benedikt si v ruce pohrával s růžencem. Systém chodeb byl spletitý a rozsáhlý. Procházeli velkými prostorami, a světlo pochodní jen nezřetelně a mihotavě osvětlovalo cestu před nimi. Dlouhý tunel hlasitě odrážel jejich kroky. Najednou je všechny přepadl pocit úzkosti a semkli se k sobě, vystrašeně nahlížejíce do křižujících chodeb a napínajíce zraky, aby viděli co nejdál do temnoty před sebou. Bylo tu vlhko a ledový vzduch k nim vanul z tajemných hlubin. Ozývalo se kapání vody a řinčení řetězů ve větru. Několikrát se jim něco otřelo o tvář, jako neviditelné pavučiny. Podivný pocit sílel a četníci odjistili své karabiny. Benedikt držel v natažené ruce kříž, jako by tvář Krista mohla rozrazit tísnivou temnotu kolem nich. Náhle zaslechli slabý zvuk, jako sypání kamínků. V boční chodbě se cosi pohnulo. Ještě víc se přiblížili k sobě a nejspíš by se chytili za ruce, kdyby je měli volné. Vlasy se jim zježily a naskočila jim husí kůže. Jeden z četníků hodil za roh pochodeň, ale ta zablikala a zhasla.

Z chodeb přiletěl závan průvanu a zhasl i ostatní louče. Potom se událo mnoho událostí v příliš rychlém sledu. Něco velkého a temného proběhlo kolem nich. Otec František se vrhnul k zemi a kryl si hlavu rukama. Benedikt s krucifixem v ruce neuvěřitelnou rychlostí vychrlil:

„Princeps gloriosissime caelestis militae, sancte Michael Archangele, defende nos in praelio et collucatione. Satanas! Ecce Crucem Domini, fugite partes adversae! Apage! In nomine patri, et fili, et spiritus sancti, apage!“

„Stůj, jménem zákona!“, sekundovali mu četníci a vypálili ze svých zbraní. Olověné kulky se neškodně rozbily o strop chodby. Potom bylo chvíli ticho. A pak se ozval rachot padajícího kamení. Strop povolil a zřítil se přímo na ně v lavině balvanů a hlíny.

Benedikt se probral ze šoku. Byl v naprosté tmě a zpola zavalen sutí a kameny. Když volal na své druhy, bylo mu odpovědí jen mrtvé ticho. Nohu mu rozdrtil velký kámen. Pokusil se s ním pohnout a zařval bolestí. Nakonec se mu nějak podařilo se vyhrabat. Opřel se o vlhkou stěnu kobky. Dlouhou dobu jen tak seděl jako statua salis. Když se mu zdálo, že bolest ve stehenní kosti začíná ustupovat, pokusil se postavit. Se zaúpěním se po stěně svezl zpět na podlahu. Podruhé se nepokoušel vstávat, jen se plazil po mokré blátivé podlaze do tmy. Jak dlouho se asi plazil po břiše temnými chodbami, až si rozbil koleno zdravé nohy, roztrhal šaty a rozdrásal dlaně o ostré kameny? Nevěděl. Nakonec zoufalý usedl opřen o studený kámen. Připadal si jako zaživa zavřený ve vlastní hrobce. Nebo už byl mrtvý? Jeho naléhavé modlitby zůstávaly bez odpovědi. ‚Domine, exaudi orationem meam… veni, sancte spiritus… miserere mei , Deus, secundum magnam misericordiam … te rogamus, audi me… ex profundis, a porta inferi, clamavi ad te, Domine… Kyrie eleison… ‘

Najednou se mu zdálo, že vidí jasné světlo a v jeho středu přicházela zářící okřídlená postava. Zamrkal. Postava zmizela, ale světlo nikoliv. Vyšlo slunce a probořenou klenbou sklepení nahlíželo do chodeb. Po spadané hlíně se vydrápal na povrch.

 

Když se potom měl ještě dostat do vesnice, byla to pro něj doslova via dolorosa. Přesto to dokázal. Po několika hodinách strastiplné cesty dorazil na okraj vesnice. Nejdřív si ničeho zvláštního nevšiml. Jakmile se dostal na doslech, začal volat o pomoc a jeho hlas byl jako vox clamantis in deserto. Odpovědí mu bylo jen žalostné kraví bučení. Sebral poslední zbytky sil a plazil se blíž. Nějaký pes ho ucítil a začal zuřivě štěkat. Znělo to rozčileně a ustrašeně, jako by se chránil před něčím, čemu se nemůže postavit. Štěkot se v tom podivném tichu nesl daleko. Odněkud mu odpovědělo stejně neklidné husí zakejhání. To ticho! Konečně si to uvědomil a strnul. Pila neřezala, kladivo nekovalo, nepracoval mlýn, nikdo se nehádal, nepřekřikoval, nepovídal, nic. Zhola nic. Horror vacui. Kromě něj  nebylo v okolí jediného živého člověka.

 

Náhoda tomu chtěla, že kvůli železniční výluce musel otec Benedikt jet do Říma dalekou oklikou přes Rijeku, a že tam dorazil zrovna v tu nejhorší dobu. Jeho černá kutna se znelíbila černým uniformám Musoliniho fašistů. Zemřel v neděli pátého března, léta Páně tisícího devítistého dvacátého druhého, a s ním veškeré důkazy o tom, co se stalo.

Ironií osudu se v ten samý den konala v Berlíně premiéra slavného Murnauova filmu Nosferatu: symfonie hrůzy.

poznámka autora: Tato krátká povídka byla původně školní slohovou prací, bez velkých uměleckých ambic. Když se na ní znovu podívám, vidím, že má možná příliš dlouhý úvod vzhledem k relativně krátkému vyůstění. Čtenář také snadno odhalí odkazy na Baladu pro banditu a na Sapkowského Narrenturm. Nicméně jednou jsem ji prohlásil za hotovou, a nehodlám na ní nic měnit. :-)