|
Nevidím vločky za okny se vesele třepotat ve větru a třpytit se v posledních paprscích slunce.
Neslyším zpívat sníh pod mýma nohama, neslyším ani praskat led, co objímá rybníky.
Necítím, jak si se mnou hraje mráz, jak se snaží proniknout až k mé kůži a štípnout mě.
Celou cestu klopím oči, uši mám zalehlé a cit otupělý, ale já za to nemůžu, pořád se mi trhají vlákna inspirace. Shledávám tím jen školu vinnou, že všechny poetické tendence navzdor mým snahám hynou, úplně se na mě vykašlou a nechají tak plno místa starostem se špatnou náladou v závěsu. Po maturitě to snad setřesu a do té doby – bohové, chraňte mě před vzděláním! Každý přec ví, že většinou toho, co se nám snaží dostat do hlav, stejně jen čas marním…
|