Zbloudilec

Tiše hladíš sametový přehoz ve své rakvi a se slzou ve tváři si rozmazáváš úsměv. Tvá poslední řasa shořela ve víru řeky, když rudý polibek neslíbeného zapomnění ti políbil líci. Víš, že vše je teď pouhou vzpomínkou…. A přesto urputně zápasíš s nedostatkem sil, abys mohl splatit neslíbený dluh své duši…. Zbloudilý mezi kameny osudu se zvedáš z rakve do noci hřbitova. Neboť ty nemůžeš přeci býti méně než stínem svého těla… Vládce temného strachu rozlitý jako krev po oltáři. S absurdním pohledem, jež připomíná oči nicoty, která jej korunovala trny.