Svědomí

Kráčím nočním lesem. Les je temný, temnější, než bych čekal. Noční temnotu trošinku prosvětluje stříbrná záře úplňku. Je ticho. Strašné ticho. Neslyším ani své vlastní kroky. Větřík nehne jediným lístečkem, hmyz jakoby neexistoval a noční tvorové zřejmě také.

Otáčím se. Spatřil jsem cosi se mihnout v temnotě lesa. Bylo to jako stín, jako myšlenka. Prchavá a neuchopitelná. Kráčím dál. Náhle to vidím znovu, ale tentokrát na jiné straně. Cítím, jak nervózním. Co to je? Nevím. Teď. Teď se to mihlo přímo přede mnou mezi stromy. Dostávám strach a rozbíhám se.

Běžím tichým, temným lesem a slyším jen svůj dech a tlukot svého srdce. Můj neviditelný společník je tu stále. Je jako stín v temnotě. Nevím, co to je. Je to skutečné nebo jen výplod mé strachem zjitřené fantazie?

Je to tu znovu. Mihlo se to bokem ode mě, mezi stromy. Dávám se do běhu a utíkám jako závodní kůň. Náhle se za mnou ozývá praskot. Ohlížím se. Za sebou vidím něco pohyblivého a zrzavého. Roste to a blíží se. Oheň! Požár lesa!

Zvyšuji tempo a lesem přímo letím. Divím se, že jsem ještě o něco nezakopl. Požár již hučí všude. Přeskakuje v korunách stromů a pohlcuje vše co mu stojí v cestě. Ze svého nitra doluji poslední sílu a zvyšuji rychlost svého útěku.

Plameny zůstávají za mnou a přede mnou se cosi rozsvětluje. Mýtina! V náhlem popudu mířím tam v naději záchrany. Ale ouha. Jakmile stoupnu na mýtinu, plameny obklopují vše okolo mě. Je mi to jedno. Už nemůžu. Zhluboka oddechuji.

Rozhlížím se a zůstávám stát jako zkamenělý. Na velkém, plochém kameni stojí obrovská šelma. Má klínovou hlavu, štíhlé tělo a dlouhé nohy. Její hustá tmavá hříva a dlouhý ocas se divoce zmítají ve větru, který já však nevnímám. Otáčí ke mně hlavu a upírá na mě své velké safíroě zářící oči. Zachycuji její pohled a můj pohled se vpíjí do jejího. Křičím a klesám na kolena.

Cítím jak mě její pohled pohlcuje. Ocitám se na obrovské, nezměrné pláni, pustině. Nikde nic. Jen krátká suchá tráva, která se táhne kam až oko dohlédne. Náhle vidím jakýsi pohyb. Něco se tam hýbe. Nevím co to je, ale mám strach. Jsem přímo vyděšený. Přibližuje se to!

Už je to tu a v divokém reji to krouží okolo mě. Jsou to jakési obrazy, ale nemohu spatřit co na nich je. Náhle mnou jeden obraz prolétá. Křičím, ba přímo řvu.

Je to neskutečné. Obrazy v divokém reji prolétají přímo skrze mne a ukazují jaký skutečně jsem. Malý, nicotný a chybující. Ty obrazy mi ukazují holou pravdu zbavenou všech lží, příkras, klamů a přetvářky typu: „Já za to nemohu, to nebylo schválně, ja nechtěl.“

Koukám se na sebe, a zjišťuji že hořím. Naplňuje mě bezhlavý děs, vzápětí si však uvědomuji, že mi nic nedělají. Zvedám hlavu a upírám ji ke stříbrné Luně. Čerpám z ní sílu.

Prolétá mnou obraz. Zasahuje mě velice bolestivě a vrací mě o pár měsíců zpátky v čase. Umíral mi pes a na mě bylo, abych ozhodl o smrtící injekci, která ho zbaví všech bolestí, ale i života a vrhne do náruče chladné smrti.

Jakýsi hlas mi křičí v hlavě: „Zabil jsi ho! Chtěl žít, ale ty jsi ho zabil!“
Slzy se mi valí z očí a já odpovídám: „Já vím. Já chtěl taky, aby žil, ale nešlo to. Nechtěl jsem aby trpěl.“
„To není pravda, přál sis aby zemřel,“ křičí na mě ten hlas.
„Ano, to je pravda! Chtěl jsem, aby zemřel, ale aby už netrpěl,“ křičím do pustiny.

Náhle se děje cosi neuvěřitelného. Obraz už nevychází ze mě, aby se po chvíli zase vrátil a týral mě, ale zůstává uvnitř mé duše. Plameny, které mě pokrývají se mírní. Vím co mám dělat. Nechávám obrazy, které okolo mě létají, proletují mnou a přijímám je takové jaké jsou.
Má síla roste a já se z kolen zvedám na nohy. Plameny se stále mírní, až mizí docela. Na planině poletuje už jen pár obrazů, které mi nedělá problém přijmout a vyrovnat se s nimi.

Opouštím pustinu a ocitám se zpátky v lese. Požár lesa zmizel naprosto beze stopy, jako by nikdy nebyl. Stále zírám do safírové záře očí té tajemné šelmy, čistý a silný. Očistěný od klamu, přetvářky a lži, a silný pochopením čisté, holé a syrové pravdy.

Vpíjím se do jejího zraku a náhle cítím, že stojím na všech čtyřech, do tlap mě studí kámen a lehký větřík si pohrává s mou hřívou a mým ocasem. Les je prázdný. Seskakuji z kamene a probíhám lesem.

Někdo je v lese. Ukazuji se mu napravo od něj. Cítím jeho strach, zrychlený tlukot jeho srdce. Ukazuji se mu vlevo. Rozbíhá.se a já se tiše raduji. Znovu se ukazuji. Bavím se pozorováním jak utíká a jak se rozhlíží v marné touze mne zahlédnout. Jsem jako stín v temnotách. Kroužím okolo něj a do uší mi znenadání udeří tichý praskot, který se ryhle mění v zlověstný hukot. Požár lesa! Kroužením a ukazováním se, usměrňuji jeho zbězilý útěk k mýtině. Je rychlý, ale ne tak jako já. Ve chvíli kdy vbíhá na mýtinu a prudce oddechuje, já vyskakuji na velký plochý kámen a upírám na něj svůj zářivý safírový pohled. Prudce sebou trhá v úleku.

Naše pohledy se střetávají a on se ocitá na obrovské pustině pokryté krátkou suchou trávou. V dálce se cosi hýbe a přibližuje se.