Strach ze tmy - kapitola III. druhá část

Okamžitě jsem se rozeběhl a vyrazil jedinými dveřmi z místnosti ven. V běhu jsem ještě vytasil svůj nůž, který jsem si při vyrážení dveří opět zasunul do pochvy. Při mém štěstí bych se ještě podřízl.

Probíhal jsem chodbou, která vedla od kuchyně bůhví kam a myslel jsem jen na to, abych všechno stihl. Chodba po pár metrech zahýbala doleva, tak jsem proběhl zatáčku a zarazil se. Chodba pokračovala dál, lemována spoustou dubových dveří a konče okýnkem, kterým prosvítávalo dopolední slunko.

Vyzkoušel jsem dveře po levici. Opatrně jsem vzal za kliku, která byla ohmataná používáním a její zlatý nádech se už dávno střel. Naštěstí byla naolejovaná, tak nezaskřípala. Dveře se ani nehly. Zkusil jsem další, ale se stejným úspěchem. Takhle jsem pokračoval dál, až jsem narazil na dveře, které se pootevřeli. Naštěstí jsem se ponaučil z předchozích zkušeností nevlétl do nich po hlavě, ale jen nakoukl.

Hned napravo od dveří jsem zahlédl obrněný loket stráže. Naštěstí si nevšiml, že se dveře, které střežil otevřeli. Asi nečekal, že by mohl někdo přijít z druhé strany. Předpokládal jsem, že bude stejně obrněná stráž i na druhé straně dveří. Proto jsem je vší silou rozrazil.

Nepočítal jsem, že strážce na druhé straně dveří bude mít tak rychlé reakce a vrátí mi je tak rychle zpět. Dubové dřevo mi explodovalo do obličeje. Vlétl jsem znova do chodby a před očima jsem měl jen bílé hvězdičky. Z nosu mi v mohutném proudu tekla krev pod černý kožený kabát. Slyšel jsem, jak se dveře znovu otevřeli. Naslepo jsem před sebou zašermoval kudličkou.

Ozvalo se zachrčení a pak známý ženský hlas: „Kde se flákáš? Čeká se jen na tvoje znamení.“

„Balo?“ zachrčel jsem a povedlo se mi vytvořit pár bublinek z krve, která mi tekla z nosu přes pusu až po bradu a níž. Jak praskaly, tak to příjemně šimralo. Konečně začaly ustupovat zářící hvězdičky a zahlédl jsem i rozmazanou siluetu Baly. Pak jsem si uvědomil, že mi tečou slzy. Vždycky když vám někdo rozbije nos tak vám tečou slzy.

„Pojď.“ zavelela a proběhla otevřenýma dveřmi do kterých jsem se ještě před chvílí dobýval. Přes slzy jsem zahlédl oba strážce. Jeden měl probodnuté břicho a byl složen na zemi u zdi v klubíčku a druhému Bala podřízla krk, ale takovým způsobem, že mu hlava vysela snad jen na páteři. Rozeběhl jsem se za Balo a všiml jsem si jejího zakrváceného Kataru.

Proběhli jsem nevkusně zařízenou místností, podle přehršle obrazů se zlatými rámy a velmi pohodlných křesel jsem usoudil, že to bude nějaký uvítací salónek. Dalšími dveřmi jsme se dostali do prostorné dlouhé chodby. Ve výklencích po stranách byla, kromě nespočtu bytelných dveří, urovnána v pozoru naleštěná brnění na držácích. Žádné z těchto brnění už se nepoužívá. Maximálně jen na přehlídky a čestné souboje nebo na hry. Už naši předkové pochopily, že tato hromada plechu na bitevním poli moc nepomáhá. Spíše naopak. Neforemné a těžké hrudní pláty se honosily zlatými znameními královských rodů a u každého byla i rodinná zbraň.

Proběhli jsme okolo temně černého brnění, které mělo na hrudi vykovaného nebezpečně vyhlížejícího rudého lva. Vzpomněl jsem si, že dřívější majitel tohoto brnění byl nějaký hrozný bijec. Vyhrával jednu bitvu za druhou a říkalo se o něm, že pije krev padlých generálů a proto je neporazitelný. Zabil ho prý zbloudilý šíp, který se mu strefil přesně do té malinké štěrbinky v přilbě kudy se kouká ven. Docela pech.

Za běhu jsem mu sebral jeho matně černý obří jeden a půl ruční meč, který měl opřený o bok. Po celé délce čepele byly vyleptané rudé runy. Jak elegantní.

Cestou nás už nikdo nezastavil ani nepřekvapil. To zase překvapilo mně. Teda ne že by mi to vadilo, ale přece jen by nějaká společnost nevadila. Alespoň bych byl klidnější.

Po dalších (asi stopadesátých) schodech jsem chtěl už Balo zastavit. Nohy jsem měl jako z olova a jen jsem sípal. Krav v nose mi zasychala a to mi ještě zhoršovalo i jen to sýpání. Najednou se Balo zastavila a já do ní málem vrazil. Ubrzdil jsem to jen tak tak, ale při mém brzdném manévru se mi zaplet pod nohy meč. Jak byl obrovský tak byl i těžký a spíše jsem ho za sebou nedůstojně táhl, než abych ho důstojně nesl. Abych si neodsekal svoje spodní končetiny tak jsem meč přeskočil.

„Neblbni a dělej.“ osopila se na mě Balo a odhrnula elegantní těžký závěs na konci chodby. Byla na něm vyobrazena tříhlavá saň bojující s udatným rytířem navlečeným v zářivé zbroji. Za závěsem byla vrátka, která Balo otevřela. Temný průlez se mi nelíbil.

„Neni to úzký?“ zahuhlal jsem. Nos mě začínal pěkně brnět a nepříjemně v něm tepalo. Jen pokrčila rameny. Pokrčil jsem taky rameny a začal se soukat průlezem. Meč jsem táhl vedle sebe. Vydávalo to šílený zvuk. Asi jako když táhnete těžký meč po neotesaných kamenných kvádrech. Sunul jsem se dál a zdálo se mi, že se chodbička ještě více zužuje. Začínala na mne padat panika. Měl jsem pocit, že se na mne celý průlez řítí. Už jsem se chtěl začít soukat zpět, když jsem hlavou narazil do něčeho tvrdého. Vydalo to šílený zvuk. Asi jako když vrazíte hlavou do tvrdého neotesaného kamenného kvádru.

Otočil jsem se na záda, protože se průlez lámal směrem nahoru. O kousek víš pronikaly škvírami v jakýchsi vrátkách do jinak temné chodbičky paprsky denního světla.

Problém byl, že zlom průlezu byl v pravém úhlu, takže abych se vyškrábal nahoru, musel bych se rozlámat, protéci, a pak zase srůst. Ležel jsem tam na zádech a do zad mě tlačily kamenné kvádry. Po nohách se už nazpět neproplazím a cestu přes ohyb jsem taky neviděl nijak šťastně. Takže to musím zkusit nahoru.

Nakonec jsem se ani tak zlámat nemusel. Stačilo se jen šikovně natočit, párkrát se praštit do hlavy, jednou si ze zoufalství zabrečet (zase jsem měl pocit že na mne všechno padá) a už jsem stál a koukal se škvírou ve vrátkách ven. Byl jsem ve zdi u dobře osvětlené místnosti a podle toho jak jsem viděl rozmazaně bych si tipl, že vrátka jsou za nějakým závěsem. Občas po dvířkách přeběhl stín, jak někdo po místnosti chodil. Zkusmo jsem strčil do vrátek.

Vrátka se překvapivě tichounce otevřela, ale než jsem se stihl vzpamatovat a zachytit je, tak narazily do závěsu, který tam opravdu byl, a napnuly ho. Z druhé strany to muselo vypadat asi zajímavě. A hlavně nenápadně. Ale protože se nespustil žádný poplach, tak jsem začal prstíčkama šmátrat po vrátkách, abych je alespoň přivřel. V tu chvíli se závěs odhrnul.

Meč nemělo cenu ani pokoušet vytáhnout, natož ho použít. Druhou rukou jsem vytasil dýku a bodl s ní do překvapeného obličeje. Překvapený obličej mi uhnul ze zorného pole za okraj zdi. Ruka s nožem mi vylétla ven a ten někdo na druhé straně mi jí přibouchl. Dýka mi vypadla z prstů a já potlačil vykřiknutí. Vzepřel jsem se kámen a pokusil se vyšvihnout ven, jenže jsem se při tom opět praštil do hlavy (jestli to takhle půjde dál, tak jí budu mít jako fialový meloun) a ruce se mi smekly akorát když jsem byl půlkou těla venku z průlezu, takže jsem tam vysel za pas. Nohy v průlezu a tělo v místnosti. Párkrát jsem se klimbnul, abych získal rovnováhu a sledoval jsem přitom stín útočníka na rudém huňatém koberci. Výhoda byla, že jsem se klimbal nad mojí ztracenou dýkou, takže jsem jí popadl akorát v pravou chvíli, abych odrazil dýku protivníka, která mi mířila zboku na hlavu. Přehoupl jsem se a vypadl do místnosti. Kotoulem jsem se postavil na nohy a postavil se do bojového postoje. Útočník se na mne znovu akorát rozebíhal. Byl to asi patnáctiletý kluk. Jeho útok jsem odrazil a piruetou se dostal za něj. Těžkám kovovým jílcem dýky jsem ho praštil zezadu do hlavy. Praštil s sebou až to zadunělo a po jeho blonďatých na krátko ostříhaných vlasech se rozlilo kolečko krve. Zvedl jsem jeho bezvládné tělo a zasunul do průlezu. Zajel tam do něj jako žížala do hlíny. Asi se tam pěkně zkroutil, ale až se za pár hodin probudí, tak se bude spíše věnovat své bolavé hlavě. Zabouchl jsem za ním vrátka a lehký průsvitný závěs se opět svěsil.

Tomu říkám tajný průchod. Vrátka vypadají ze strany do místnosti jako kámen takže nejsou za závěsem absolutně vidět.

Zorientoval jsem se v přepychové místnosti přesně v pravou chvíli, abych stihl skočit za pohovku, když klapla klika od dveří.

Celá místnost byla tónovaná do temně rudé. Rudý měkoučký koberec, rudý samet na pohovkách a židlích, rudá tapeta na stěnách zdobená zlatými jeleny u stropu po celém obvodu, nábytek z červeného tvrdého dřeva a okna zdobící těžké závěsy se zlatým lemováním.

„Za chvíli začíná slavnost pane.“ ozval se od dveří hlas nějakého sluhy.

„Já vím. Já vím.“ odpověděl mu otcovský příjemný hlas, který jsem slýchával od mala. Když mne káral, chválil a nebo poučoval. Hlas, který mi byl natolik známý, že bych ho poznal kdykoliv.